27. června 2007

Přehrada Naděje

Na již zmíněném Hamerském potoce je malá vodní přehrada, označovaní jménem blízké vesničky Naděje. Na WEB stránkách Správy povodí Ohře (spravují povodí Ohře i dolního Labe) se o „naší“ přehradě dočteme řadu zajímavostí .

Z hlediska kilometráže leží na 4,2 km potoka od jeho pramene. Jedná se o nádrž, která byla určena pro nadlepšování průtoku pod profilem k zajištění kapacity pro menší průmyslové závody. Dnes není nikterak využívána a neprovádí se zde žádná manipulace. Před vtokem potoka do nádrže je lapač splavenin o objemu 15,0 m3. Nad přehradou ve vzdálenosti cca 200 m nad koncem vzdutí je štěrková přehrážka asi 1,30 m vysoká, vyzděná z lomového kamene.

Přehradu vyprojektovala a postavila firma A. Niklas z Teplic v letech 1937 – 1938 jako nádrž užitkové vody pro vodní díla Hamerský mlýn a pilu vodovodního svazu Niederland se sídlem ve Varnsdorfu. Vodní dílo Hamerský mlýn se nacházelo asi 300 m pod přehradou, v čp. 65. Asi o 500 m níže bývalo další vodní dílo – pila v čp. 51.

Několik dat:

Hráz zděná z lomového kamene (znělce); kóta koruny hráze 457,03 m n. m.; délka koruny hráze 91,57 m; šířka koruny hráze 1,7 m; max. výška hráze nad terénem 9,5 m

Nádrž kóta dna nádrže 449,00 m n. m.; hladina stálého nadržení 453,00 m n. m.; maximální hladina 456,53 m n. m.; zásobní prostor 0,021 mil. m3 ;celková zatopená plocha 1,16 ha


Náhony ve skalách

Zajímavostí našeho okolí jsou náhony bývalých mlýnů a hamrů. Připomeneme si zde několik částečně zachovalých náhonů v blízkosti Trávníka a Naděje. Od lesní přehrady v blízkosti osady Naděje teče Hamerský potok až ke svému soutoku s říčkou Svitávkou (na horním toku u Cvikova je to Boberský potok). Za mlada jsme náhony prolézali a říkali, že jdeme do katakomb.

Prvním v pořadí je náhon, který vycházel od přehrady a po pravém břehu vedl až do Hamru, kde poháněl pilu (dnes již neexistuje). Zachovaná je pouze část náhonu poblíž Hamru, vysekaná ve skále a místy krytá kamennými deskami.

Druhý náhon je asi 2 km pod přehradou – z malého přehrazení potoka vedl náhon (opět vysekaný do skal na levém břehu potoka) do zásobní nádrže před bývalou přádelnou (za války německá válečná výroba, pak nějakou dobu domov důchodců – i za komunistické éry zde o staré lidi pečovalo několik řádových sester - a v poslední době léčebna pro dementní ženy. Náhon poháněl vodní kolo (či turbínku) ve sklepě budovy.

Odtud vedl třetí náhon. Spíše by se mělo mluvit o odhonu, protože odváděl využitou vodu zpět do potoka, ovšem až po několika stech metrech, aby se vyrovnal spád (turbínka byla pod úrovní potoka v tom místě).

Čtvrtý náhon sloužil pro dnes již neexistující mlýn v Antonínově údolí (za silnicí Trávník – Mařenice). Před silnicí zřejmě kdysi existoval rybník a od jeho hráze byl náhon vysekaný plně ve skále (vede pod dnešní silnicí) a na pravé straně údolí ve skalním svahu až k původnímu mlýnu. V jednom místě se zachoval i zbytek skalní kapličky.

Pokud náhony vedou ve skále, mají vždy po několika desítkách metrů prosekané inspekční okno (pravděpodobně proto, aby bylo možno odstranit případné při průtržích mračen naplavené dřevo, které se mohlo vzpříčit a blokovat průtok vody).


20. června 2007

Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) III.

Tentokrát hlavně z lyží

P.S. Už je taky po smrti – jo, je to ten co bydlel za Bílou labutí a co mu jednou byl doručen dopis od dalšího kolegy ze Slovenska s následující adresou:

Mladý pán M.K.

Pán poštár, moj kamarát bydlí v Prahe za Bílou Labutí v tom dome, čo je vinárňa U Antoníčka. Buďte taký láskavý a doručtě mu to. Ďakujem pekně.

Došlo.


17. června 2007

Třicátýosmý

V r. 2003 byl na bývalém hraničním přechodu v Horní Světlé odhalen pomník na připomínku událostí v r. 1938. Kromě obrázku z odhalení pomníku si připomeneme o co v r. 1938 zde šlo.

V té době zde byl celní úřad Horní Lichtenwald. Po známých provokacích henleinovců byla 20.5.1938 vyhlášena „mimořádná opatření“ na našich hranicích. V důsledku toho zaujaly místa na hranicích jednotky tzv. Stráže obrany státu SOS.

SOS tvořili celníci (Finanční stráž), četnictvo, policie a přidělené vojenské posily. Oblast Lužických hor patřila pod velitelství praporu SOS v Liberci. Tento prapor měl v r. 1938 celkem 1675 příslušníků. Lužické hory strážila 4. rota s velitelstvím v Mařenicích a 5. rota s velitelstvím v Petrovicích. Jedna jednotka SOS zaujala postavení v dnešních Myslivnách, druhá na celním úřadě v tehdejší Horní Světlé (dnes je to oficiální turistický přechod Dolní Světlá – Waltersdorf).

Do září 1938 nedocházelo na tomto úseku k vážným incidentům. Až 22.9.1938 odpoledne, po přerušení telefonního vedení do vnitrozemí, vtrhla přes hranici z Německa s pistolemi v rukou přesila ordnerů a protože hlídky SOS měly nařízeno nestřílet směrem k hranicím, celnici naše hlídka pod hrozbou pistolemi opustila. Ordneři celnici obsadili, zdemolovali a vyvěsili zde prapor s hákovým křížem. Ustoupivší hlídka vyrozuměla velitelství vojenské posádky v Mařenicích a místní rota se vydala dobýt celnici zpět. Před půlnocí poté, co čeští SOS použili kulomety a granáty, ordneři celnici opustili a utekli zpět za hranice do Německa. Přitom byl zabit jeden z Němců, občan z Kunratic.

Ve stejný den přepadli ordneři české úřady i ve Varnsdorfu a v jeho okolí.

Po přijetí Mnichovské „dohody“ po vydání pohraničí odešli i příslušníci SOS a to až do Bělé pod Bezdězem. Po okupaci a vzniku protektorátu začalo gestapo stíhat účastníky tehdejšího boje „za vraždu“ říšskoněmeckého občana. Řada jich byla vězněna a vyslýchána, ale nakonec byl jen velitel útoku četař Rajchrt odsouzen na 10 let do káznice. Z nacistického vězení se dostal až v dubnu 1945 při osvobození bavorského Creussenu americkou armádou.

Zmíněný pomník byl odhalen 20. září 2003 za přítomnosti dnes již zesnulého generálmajora Špačka, předsedy Československé obce legionářské (hrdiny ze západní fronty – boje u Dunkerque). Za zmínku stojí, že asi ve vzdálenosti 10 m od našeho pomníku stojí na německé straně u plotu tamějšího hotelu pomník, který připomíná odsun Němců v r. 1945.


16. června 2007

Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) II.

Historek není nikdy dost, jen si vzpomenout ....

Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) I.

Za léta prožitých víkendů na chalupě se nashromáždila řada historek, které se dodnes připomínají u letních táboráků. Vzpomeňme zde na některé z nich. Několik se jich týká kamaráda Bucka, který již bohužel řadu let není mezi námi.

  • To takhle jednou měl záchvat pracovitosti a naštípal kupu dřeva venku před dřevníkem u špalku. Teď bylo zapotřebí je navozit či nanosit do dřevníku a urovnat (nepříjemná práce, že?). A co se nestalo, právě šel okolo dvanáctiletý synoveček, po tátovi boxerovi docela narostlý. A tak Bucek dostal nápad, jak dostat polínka snadněji do dřevníku a zavolal: „Pepíčku, pojď sem, budeme si hrát na špalíčka. Budeme se střídat. Já začnu - budu v dřevníku a ty po mně budeš házet polínka. Když se strefíš, budu špalíček. Za chvíli se vyměníme.“ I stalo se, ovšem Bucek nečekal, že se stane Špalíčkem hned druhou ranou, kdy jím dostal mezi oči. Hra skončila a Bucek strávil zbytek dne se zavázanou hlavou.
  • Jindy hrál Bucek s inženýrem zpod Milštejnu šachy s tím, že kdo prohraje poseká druhému zahradu (to byly časy, kdy ještě nebyly travní sekačky a sekalo se kosou). I stalo se a Bucek prohrál. Druhý den v šest ráno (Bucek byl známé ranní ptáče) zabouchal panu inženýrovi na dveře chalupy. Po vzbuzení inženýrovým oznámil, že jde sekat, ale že snídaní by nepohrdl. Takže mu byla udělána chutná krmě. Pak si vyžádal kosu a vyšel na zahradu. Při třetím rozmáchnutí sekl do země a kosiště se zlomilo. Pokrčil tedy Bucek rameny, podotkl, že pan inženýr má fórové zpuchřelé nářadí a odešel domů.
  • Jednou potřeboval Bucek provrtat trám chalupy, aby dovnitř protáhl kabel od antény. I půjčil si u souseda Drboše vrtačku s dlouhým navařeným vrtákem. Odešel. Po chvíli se ozval zvuk vrtačky, ale jen krátce. Pak se ozvalo: „Chceš tu vrtačku zpátky? Tak si pro ni pojď.“ Vrták se totiž v hloubce asi dvacet centimetrů zasekl a vrtačka začala rotovat kolem zaseklého vrtáku tak dlouho co stačila síťová šňůra. Když se vytrhla ze zásuvky byl konec.
  • Již zmíněný boxer jednou potřeboval něco nastříkat stříbřenkou ve spreji. Jenže co čert nechtěl, ono to nesprejovalo. Ale dobrý rádce nebyl daleko. Šel okolo akademický malíř Štajn a poradil mu, aby sundal čepičku ze spreje a do zalepené kuličky klepnul hřebíkem. I učiněno bylo. Skutečně zalepení povolilo, ale ruce boxera nejsou tak jemné, takže prakticky celý sprej vychrstl našemu mistru sportu do obličeje. Zbavit ho stříbrného nátěru (i za očními víčky) nebylo nic jednoduchého....
  • Ale i na statku Zlatoústého Franty bývalo veselo. Jednou se dotyčný vydal spravovat střechu. Přivázal se na lano a přehodil zbytek na druhou stranu na zem přes hřeben střechy. Svého přítele požádal, aby ho jistil. Ten mu to slíbil, ale usoudil, že držet hodinu lano v ruce je namáhavé. Tak vzal velký kolík, zarazil ho do země a lano k němu přivázal. Až když milý Franta po skončené práci chtěl slézt, zjistil jak to s jištěním bylo. Lano bylo sice přivázané ke kolíku, ale u kolíku ležel volně stočený zbytek, který by jistě vystačil přes hřeben až k případně spadlému Frantovi do trávy na druhé straně chalupy.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]