Trávník a věci okolo

Dnes se rozsáhle používá v popisu historie našeho pohraničí pojem Sudety. Původně se jednalo o geografické označení horského masivu od Krkonoš po Jeseníky. Slovo samo je keltského původu a znamenalo „les kanců“. Toto slovo politicky použili v r. 1918 Němci v oblasti Jeseníků, kde vyhlásili Provinz Sudetenland, tato „samostatná provincie“ ovšem byla vzniklou československou armádou už v prosinci 1918 zlikvidována.
Podruhé se název objevil po zabrání Česka v r. 1939 jako Reichsgau Sudetenland. Tato „župa“ sestávala kompletně z pohraničních území od Chebska přes severní Čechy na severní Moravu. Odtržené Jižní Čechy, jižní Morava a Hlučínsko u Ostravy byly připojeny do jiných německých žup. Během války naše vláda v Londýně nejprve uvažovala i o možnosti trvalého ponechání pohraničí Německu nebo o poskytnutí autonomie těmto územím. S ohledem na německý teror (Lidice) už tyto plány nebyly únosné a proto byl navržen totální odsun německého obyvatelstva z odtrženého pohraničí, Toto obyvatelstvo se vlastně přihlášením k občanství německému zřeklo původního občanství československého.
Po válce nejprve nastal divoký odsun. Z pohraničí sami prchali ti, kteří se proti ČR provinili a po několika záškodnických akcích německých „partyzánů“ Wehrwolfů byly vyhnány jako odveta celé německé vesnice. Na konferenci vítězných mocností v srpnu 1945 v Postupimi byly dohodnuty podmínky organizovaného odsunu, který byl pak dokončen do listopadu r. 1946. Z několikamiliónové německé menšiny zůstalo v pohraničí pouze asi 200 tis. lidí (antifašisté, smíšené rodiny nebo nepostradatelní odborníci v pohraničním průmyslu).
Po osvobození pohraničí na začátku května 1945 vláda ČSR podnikla opatření k obnově života a chodu pohraničí. Pro zajištění změny národnostního charakteru začali do našeho pohraničí přicházet na výzvu vlády a zemských orgánů noví osídlenci. Nejdříve to byly spíše individuální akce bývalých obyvatel pohraničí (ale bohužel i příchody a odchody „zlatokopů“, kteří rabovali opuštěné domy), pak již probíhalo plánované a řízené přemísťování obyvatelstva z vnitrozemských okresů do pohraničí. Poslední poválečnou vlnou bylo usídlování zájemců ze Slovenska a repatriantů - krajanů ze zahraničí (Rumunska, Maďarska) v pohraničí u nás. Tak zvané Okresní správní komise zajišťovaly německý majetek a předávaly novým dosídlencům zabavené domky k bydleni.
Toto období je popisováno v řadě románů – z komunistického pohledu to byl Řezáčův román Nástup, v poslední době pak Stránského román Zdivočelá země (podle ní byl natočen televizní seriál). Román dvou autorů - Krause a Pecháčka - Proměněná zem se odehrává kolem konce války na Cvikovsku, ale tuto knihu jsem nikdy neviděl.
Padla zde zmínka o Wehrwolfu. Dnes již málokdo ví o co šlo. Název pochází z nevýznamného románu německého spisovatele Hermanna Lönse Der Wehrwolf. Děj se odehrává za třicetileté války, kdy vesničané na severu Německa (v kraji kterým procházely švédské, dánské, německé a rakouské armády) vytvořili sdružení, která mělo chránit vlastní lidi a majetky před cizími žoldnéři. Začali si říkat wehrwolfové, tedy ozbrojení vlci. V r. 1944 vychrlily tiskárny několik milionů kusů této knihy. Kniha se povinně četla v armádě, v SS, ve školách i Hitlerjugend. Při vidině blížící se porážky ve válce potřebovali němečtí nacisté vštípit národu, že „i kdybychom náhodou válku prohráli, zbývá nám ještě boj v lesích, boj v podzemí“. Odpovědným za akci Wehrwolf se stal bývalý nacistický šéf SS na Ukrajině Hans Adolf Prützmann. Ve spolupráci s K.H. Frankem působil i na našem území. V posledních měsících války se pořádala školení o záškodnické činnosti hlavně pro členy Hitlerjugend (jak hochy tak děvčata). A skutečně pak po květnu 1945 došlo v pohraničí k řadě přepadení, žhářství a i vražd, které měli na svědomí zfanatizovaní Wehrwolfové, či jak se později říkalo Werwolfové (vlkodlaci). Slovo samo je dnes bohužel populární v oblasti bojových her pro PC.

// vystavil prochpra @ 22:53