25. října 2008

Výlov

Dnes se v českolipském okrese kromě senátních voleb, ve kterých neuspěl dosavadní hejtman Libereckého kraje Skokan (kterého jsme nedávno potkali na vzpomínkové slavnosti u pomníku na hranicích), konala i řada jiných akcí. U nás to byl výlov Cvikovského rybníka (někdy nazývaný i Kunratický, u Drnovce).
Byl mlhavý den, jak to u výlovů bývá, ale velkou účast diváků z okolí to neodradilo. To, že pod výpustí rybáři kromě malých prchajících rybek zachytili i plno raků (kteří budou do rybníka vráceni), svědčí o dobré kvalitě vody. Záporem byla skutečnost, že se letos ryby na místě neprodávaly.
Jednoho z Trávnických skutečnost, že si kapra nepřiveze, tak rozrušila, že na zpáteční cestě způsobil malinkatou dopravní nehodu. Jen tak tak a řešila to MP Cvikov. Poškozený si svou popelnici cenil vysoko a dal se ukonejšit jen finančním obolusem.
Snad se časem do našich potoků a říček v okolí vrátí i ve větším množství i pstruzi. Pamětníci vzpomínají, jak je ještě v šedesátých letech chodili pytlačit. Dnes aby je pohledal (tedy ty pstruhy, pamětníků je dost).

11. října 2008

MILŠTEJN HRAD

Dnes tedy uveřejňuji přepis druhého díla učitele Musila – o Milštejně. Z větší části se jedná o výpis ze slavného díla Augusta Sedláčka – Hrady, zámky a tvrze království českého. Popis Milštejna je v X. díle, který pojednává o Českolipsku a Liberecku. Patnáctidílný spis s bohatými ilustracemi vycházel od r. 1880 do r. 1927. Připojuji jednak fotografii Musilova originálního textu a kopii poněkud idealizovaného obrazu zříceniny Milštejna, který pro Sedláčkovo dílo namaloval malíř Liebscher. Ovšem pokud víme, že v devatenáctém století byla na místě hradu výrobna mlýnských kamenů bratří Israelových z Drážďan a že se tu prý vyrábělo 19 tisíc (!) mlýnských kamenů ročně, lze uvěřit, že se vzhled silně změnil. Text sám je silně archaický, tak jak bylo Sedláčkovo dílo sepsané. Vysvětlení si asi zasluhuje jen zmínka o podání farářů. Ve středověku totiž držitel panství podle tzv. podacího práva rozhodoval o obsazení fary.

Originální text:

Tam nahoře své šedé stěny ten ssutý hrad si věrně hlídá A věčně stále beze změny on děj svých zvěstí vypovídá. On mnoho zná, on přežil mnoho, on svědkem býval mnohých dějů, On přečkal časů, lidí mnoho a mravů, zvyků, obyčejů. V. Hálek

Dějiny hradu Milštejna zahaleny jsou závojem dávné minulosti, ba ani snad nejsou zachovány plány ani obrazy, jak kdysi hrad ten vypadal. Návrší, na němž hrad stával, rozdělovalo se před odlomením na kolik skalisek vysoko vyčnívajících, jejichž patou bylo souvislé skalisko. Nyní vyčnívají ještě dvě mohutná skaliska; dříve bývalo ještě třetí a to se končilo v kužel pískovce asi 35 m vysoký jako nějaká věž. Od vrchu svého rozšiřovalo se zkrze několik odstavců až k patě, kdež do skály vytesána byla brána. Touto branou vstupovalo se do malého dvora, na všech stranách zavřeného. Na všech stranách dvora viděti bylo hradby nebo skalní stěny, místy sešlé a v bázlivém hrůzu působící. Sem tam byly dutiny ve skalách, jenž se umělým výklenkům podobaly. To vše již zmizelo. I tesané obroubení brány tak zub času vylámal, že dnes jen pustá díra značí místo, kde kdysi stávala. Brána tato nacházela se jistě v hradbě, která s odtud táhla po kraji skály. Od brány šla na kraji skal pevná hradba, kteráž i trhliny ve skále vyplňovala a na jednom místě prý od paty propasti skorem 20 m vysoká bylo vyzdvižena byla. Hrubá tato hradba mívala ochoze s úzkými střílnami a nešla na skále rovně, nýbrž všelijak se lomíc, přizpůsobovala se povrchu pitvorných skal, jak se kde vyskytoval. Naproti bráně bývala ještě okolo roku 1800 věž, která však popraskala, když skály trhali prachem a jí otřásali, až se konečně sesula. Na jižním konci tohoto oddělení, bývalo skalisko, kdež se hradby s obou stran spojovaly. Spadalo strmě k boku hradiště a mělo vespod dutinu, k niž se chodilo shořejška po starožitných schodech. V té dutině bývala voda a tedy se pravdě podobá, že tu bývala asi nádržka. Nyní je to skalisko úplně rozebráno, takž po něm, není ani památky. Kde páni bydleli, nyní se ovšem nepozná a ani domněnku nelze říci, poněvadž větší část hradiště je rozebrána. Snad bylo obydlím věžovité stavení, jenž s, jak připomenuto, sesulo. Kdy Milštejn povstal, není známo, jen tolik lze sděliti, že postaven byl od Berků z Dubé, jimž prvotně lesnatá hornatina od Žitavy k jihu patřívala. Možná, že jej Berkové založili již na počátku 14. stol. k ochraně zboží Cvikovského, když v krajině okolní nepokoje zuřily. Zle řádili rytíři z Naptic a z Tanvaldu okolo r. 1312 z hradu Ojvína. Karel, syn krále Jana, vrátiv s do Čech, zlé řády všelijak rušil a mořil a Žitavským dopouštěl, že bořili takové loupežné hrady jako např. Tolštejn, Schonbuch a jiné. Ale mimo to v pustých tenkrát těch lesích i nové hrady stavěti kázal. Lipská silnice šla vsí Olbersdorfem a mimo Ojvín, šla mezi vesnicemi Hainem a Krumpachem a ta nejvíce lákala loupežné rytíře Ojvínské, bráněna však byla hradem Milštejnem. R. 1343 na tomto hradě bývalo 12 – 16 oděnců, kteří měli vozy na silnici k Lipému a Dubé opatrovati. To je první a nejstarší zpráva o hradě Milštejně a můžeme se podle toho domnívati, že byl hrad již před tím založen a k ochraně Lipské silnice dobře sloužil. Panství pořád patřívalo Berkům z Dubé. Jindřich Berka podával v létech 1362 – 79 nové faráře do Cvikova a Mařenic. Oboje podací patřilo později k Milštejnu. Jindřich byl bohatý pán a syny své slušně poděloval. R. 1391 1. března podělil syny své nejstarší, Hynka nejstaršího, řečeného Dubský, Jindřicha po něm nejstaršího a tento Jindřich dostal Milštejn, městečko Cvikov, Kunratice ves s tvrzí, Lindavy, Gruna, Krazhart, Morgental, Lichtenvalde oba a Krumpach ves. Starý Berka zemřel před r. 1404. Řečení bratří potom se rozdělili a nejstaršímu z nich Hynkovi z Dubé se dostalo za díl panství Milštejnské. Ten podával kněze r. 1394 do Cvikova a v létech 1395 – 1397 do Mařenic. Pojal asi v ty časy za manželku Kateřinu, dceru Haškovu z Lemberka. Týž účastnil se jednání veřejných jako na příklad na soudě zemském, na němž r. 1404 seděl. Zboží Milštejnské zdědili jeho synové Jaroslav a Jindřich, kteří vládli na Ronově, Helfenburku, Lipém a Jablonném. Spočátku snad vládl na Milštejně Jaroslav sám a to již od r. 1419, neboť r. 1425 sám podával kněze ke kostelu Cvikovskému a r. 1427 k oltáři sv. Vavřince ve městě Lipém. Když r. 1433 zemřel, následoval v držení zboží Milštejnského bratr jeho Jindřich. Ten byl pánem již r. 1436 a toho roku spolčil se s Albrechtem z Dubé a z Liběšic. R. 1454 vyprosil si Jindřich na králi Ladislavovi právo odúmrti na městě Lipé a od té doby raději se jmenuje z Lipého než z Milštejnu. Také jeho potomci přímí z Lipého neodložili až do svého vymření. Mezi bratřími roty Talafúsovy v severních Uhřích jmenuje Košické „misseles“ r. 1455 též pána z Milštejnu čili Mólštejnských, snad byl ten zbojník někdy panoše hradu Milštejna. Nabytím Lipého pozbyl též hrad Milštejn již své důležitosti a brzy zanedbáváno toto starožitné sídlo rodiny Berkovské. Po Jindřichu následoval v držení Milštejnu syn Jaroslav, nejvyšší sudí dvorský (1501) a Petr, jeho bratr. R. 1502 rozdělili se o zboží synové Jaroslavovi a Václav, syn Janův. Při tomto dělení dostal Petr díl ve městě Lipém i hrad Milštejn se vším příslušenstvím a zboží Kunratické, Zákupy a dům v Praze. Takovým rozdělením byl osud starého hradu rozhodnut. Petrovi se zachtělo raději bydleti v prostranném pohodlí ve městě Lipském nebo v Zákupech než-li v zasmušilém a v lesích ležícím hradě Milštejně. Hrad Milštejn samoten pozbyl tehdy veškeré důležitosti, protože již nikdo na něm nebydlíval a naprosté spoustě zanechán byl. Po třicetileté válce kázal Julius, kníže Saský a Lauenburský, velikou věž okrouhlou na hradě Milštejně pobořiti, poněvadž se obával, aby nespadla na kameníky, kteří ve skále hradské kamenů zde lámali. Neboť tenkrát se mnoho takových kamenů zde lámalo a daleko rozváželo. Co ještě z té věže zůstalo, vadilo velice r. 1723 polesnému Homolkovi a chtěl zbytek ten prachem vyhoditi. Když však byla věž mocí prachu do výše hozena, spadla prý zase na své bývalé místo. Když s bourání po druhé opakovalo, roztříštěna byla na kusy. Za Schallerových dob ještě byl hrad nepřístupný, že se na něj po žebříku lézti muselo. Ale od té doby stálým odlamováním a sesypáváním stal se přístupným ovšem již jako pouhá pustá zřícenina.

Tak zbyly z tebe, Milštejne, jen omšelé skály a trošku těch zdí! A přece i na Tobě bujel pestrý život našich starých předků. Jak bývalo tu veselo na nádvoří i v sálech hradních, co života tu proudilo jen za panování Karla, Otce vlasti. Co turnajů a her a bitek rytířských se tu odehrálo, co milostných písní znělo pod okny Tvých fraucimorů, kolik ale i smutných tragedií viděly kobky Tvých podzemních žalářů! Dnes mrtvé ticho kolem, Sláva Tvá zarostla travou a kapradím, zdi pokryly se mechem. Jen ty věčné lesy šumí Ti píseň, jako šuměly tenkrát a noční sova tiše přelétne, aby nerušila Tvůj krásný věčný sen. A proto napsal jsem těch několik řádků, aby nezapadlo v zapomenutí jméno Tvé, hrdý hrade Milštejne!

Dle Sedláčkových „Hradu a zámků“ upravil a doplnil

Na Milštejně v červenci 1949 R. Musil


7. října 2008

Trávnická historie

V textu z 30. července 2007 jsem vzpomínal dvou historických zápisů, které po dlouhá léta visívaly v původní trávnické hospodě u silnice do Mařenic. Jeden text pojednával o Trávníku, druhý o Milštejnu. Nedávno se mi podařilo je u dnešního držitele vyfotografovat. Připomínám, že jsou sepsány v r. 1948 místním učitelem p. Musilem. Zápis o Trávníku je na fotografii. Připojuji přepis originálního textu (bez korekcí v původním znění). Lze si povšimnout zdůrazňování české přináležitosti (logické po porážce Německa a vysídlení zdejších Němců). Také stojí za povšimnutí, že (jak jsem již upozorňoval) dnes je zdejší krajina mnohem lesnatější než dříve. V textu je totiž zmiňován krásný výhled z Trávnického vrchu, který je dnes beznadějně zarostlý. Ještě kolem r. 1963 stál na tomto vrchu částečně již prohnilý dřevěný triangl, který ještě výhled umožňoval (pro netrpící mořskou nemocí, protože se při výstupu poněkud kýval). Text o Milštejnu uveřejním později.

Vyprávění pana Musila:


Trávník
V malebném kruhu stojí hory jak zahrady by hráze pevné
a na nich šumí lesů sbory převážné slovo v řeči jemné.

čítá 83 domů, leží na jižním svahu stejnojmenné hory 3.5 km od Cvikova na okresní silnici vedoucí přes státní hranici až do Waltarjecy u Žitavy. Z této odbočuje okresní silnice do Naděje. Půda, skládající se hlavně z břidlice a písku, jest prostředně úrodná, ku pěstování pšenice a ječmene méně způsobilá. Hora Trávník (Glasert) 568 m je porostlá lesem a její vrchol poskytuje krásný pohled na Cvikov a dálné okolí. Při vchodu do lesa polní cestou od č. 14 uvítá nás dřevěný kříž s ohrádkou a lavičkou „U Knesplovy brány“. Pohled odtud je nezapomenutelný. Na obzoru rýsují se naše hory Luž, Hvozd, Zelená, v dáli pak za jasného počasí i Krkonoše. Z vod jen malý potůček protéká obcí, aby se v údolí spojil s Hamerským potokem. Vodovod pro celou obec postaven byl v r. 1908. Mezi domky malebně rozloženými na úbočí hory Trávníku vyjímá se zvláště vila státní lesní správy. Veřejné budovy jsou kaple, škola a hasičská zbrojnice. Podnebí je horské a drsné, ale slunnými lesy velice zdravé a plicně chorými hojně vyhledávané. Celková plocha polí činí 63.3 ha, luční 47.8 ha. Největší část ovšem pokrývají lesy,ponejvíce smrkové. Také borovice jest tu hojně zastoupena, řidšeji jedle a modřín. Překrásnou ozdobou jsou ojedinělé obrovské buky, jistě stoleté, které jako mohykáni střeží své okolí jehličnatých dětí. Z lesního ticha je možné se „U brány“ dočkati krále našich lesů, jak majestátně kráčí na pastvu, někdy až k samotným stavením. Ani lišky nejsou velkou vzácností, naopak činí ročně velké škody na domácí drůbeži. Ptactva celkem málo. Což však překvapí každého návštěvníka jest, že marně hledá a shání našeho milého nepořádníka – vrabce. Proč se tu vrabec neudrží, není dosud vyzkoumáno. Zato však tu muselo býti hojně ptáčníků, jak o tom svědčí velké množství klecí ve staveních uchovaných. Místní hřbitov založen r. 1890, dříve pochovávali do Cvikova. První, kdo byl na hřbitově pochován, byl tříletý Emil Bubák, jistě již podle jména Čech. Kaple postavena byla r. 1802. První zvonek ulit byl r. 1847 v Praze a nesl obraz sv. Prokopa a Matky Boží. Za světové války odevzdán byl na děla, též druhý propadl stejnému osudu v druhé válce světové. Trávník připomíná se již r. 1391 jako obec Kratzhart a patřila k panství Mühlsteinovskému pánů Berků z Dubé. Tehdy kvetlo v obci sklářství, odtud něm. pojmenování Glasert. Později připadl panství Zákupskému.

OKOLÍ

Po okresní silnici dojdeme do obce Naděje, ležící v kotlině hor, z nichž vyniká Luž a Suchá. Poměry životní jsou souběžně s Trávníkem i osudy dějin, za to přírodou jest Naděje mnohem bohatší. Hned u cesty stojí „Krkavčí kámen“, sklaní obelisk s křížem na vrcholi. Z Naděje vede polní cesta na Mühlstein, zříceninu tak pro nás památného hradu českých pánů z Dubé a Lípy. Za Karla IV., Otce vlasti, určen byl hrad k ochraně cestujících před loupežnými rytíři. Od těch dob chřadl, až proměnil se v ruinu. Se skalní věže je překrásný rozhled do širého okolí. Projdeme Nadějí a dáme se doleva v Hamrech po lesní cestě k přehradě, která slouží v parných letních dnech za koupaliště. Mineme ohradu a přijdeme k cestičce, vedoucí k Ledové jeskyni – jedinečné v Čechách. Přístup dosti snadný a prohlídka sama stojí za trochu námahy cesty nahoru vážené. A jindy pěšky do blízkých Mařenic, čisté obce rozložené kolem potoka přitékajícího od hranic. Zde prohlédneme si farní kostel jako ž i kapli „Na Kalvárii“. V okolí jsou krásně tesané sochy a reliefy ve skalách i celé kaple. Autobusem svezeme se do Dolní Světlé a dále po lesní cestě na horu Luž, podle které vzalo pojmenování celé lužické pohoří. (Pozor na pohraniční kameny!) A opět tak krásná vyhlídka. A zase autobusem do Krompachu u samých hranic. Odtud pěšky na blízký Hvozd, odkud překrásný pohled na Žitavu i k nám. Výstup dnes je značně ztížen hraničními poměry a proto ponecháme si tento výlet na doby pozdější. Přes horu Trávník krásnou tichou lesní cestou sejdeme do Rousínova, starého sídla českých sklářů a odtud přes Svor do Cvikova.

Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta,
než bibli Kralickou a Labyrint světa.

Poutníče, pamatuj, že chodíš po posvátných místech našich exulantů, že všechny cesty zdejší zkropeny jsou jejich slzami a modlitbami – a až usedneš pod večeru v západu slunce na lavičce "U brány“ a rozhlédneš se po těch horách, po těch lesích, lučinách a polích a uvědomíš si, že to všechno je zase naše – ano naše – dej pozor na slzy – neubráníš se jim ……..

Trávník vítá každého hosta a přeje každému, aby užil svého pobytu k zotavení, aby užil čistého horského vzduchu, aby seznal krásu našich pohraničních hor a lesů, aby poznal práci našich hraničářů i našich strážců hranic a aby se mu tak v Trávníku zalíbilo, aby se vracel zas a zas.

V Trávníku v červenci 1948

R. Musil

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]