29. března 2011

A máme letní čas

teda státem předepsaný (i když počasí je taky slušné).

Podíval jsem se do historie a ono to není nijak nový vynález. Záměrem jeho zavedení je úspora elektrické energie, která by byla jinak potřeba pro večerní osvětlení. Kromě toho lidé jako celek jsou spíš aktivní večer než ráno, tak by jim ten posun měl vyhovovat. V letní době je čas posunut o hodinu dopředu oproti standardnímu pásmovému času (u nás středoevropskému). Poprvé byl letní čas ve většině evropských států zaveden za první světové války, ale v r. 1918 bylo jeho používání ukončeno. Znovu byl u nás zaveden za Protektorátu v letech 1940 a vydržel až do r. 1949. V zimě 1946 -1947 byl dokonce zaveden zimní čas, posunutý oproti pásmovému času dozadu.

Dnes máme letní čas trvale od r. 1979 (až do roku 1996 platil od poslední březnové neděle do konce září), nyní platí o měsíc déle až do konce října.

A nyní dvě zajímavosti. V USA a Kanadě se používá rovněž, ale od druhé neděle v březnu do první neděle v listopadu. Na jižní polokouli mají roční období oproti nám půlroční posun, takže letní čas tam platí v době, kdy je u nás zima. Na to je při cestování na druhou polokouli nutno dát pozor.

V tropickém pásmu se délka dne v létě a zimě prakticky neliší, takže tam se změna času nepoužívá.

Když mluvíme o tropickém pásmu, tak znalci ví, že tam je přechod ze dne do tmy velice rychlý. U nás je soumrak a svítání mnohem pomalejší. Tak zvaný občanský soumrak nastává, když je střed slunce 6 stupňů pod obzorem (večer i ráno). Den je tedy oproti době mezi západem a východem slunce, (kdy je slunce přesně na čáře obzoru) delší (při letním slunovratu až o 45 minut). Proto i po západu slunce ještě vidíme třeba na cestu do hospůdky.

Existuje i pojem astronomická noc a to mezi okamžikem, kdy je večer slunce 18 stupňů pod západním obzorem, a okamžikem, kdy je ráno slunce 12 stupňů pod východním obzorem. To je doba jisté tmy, kde je možno pozorovat hvězdy (pokud nám nepřekáží městské osvětlení – v Praze vidíme pár nejjasnějších hvězd, tady v našem kraji vidíme prostým okem stovky hvězd).

23. března 2011

Kuchařský koutek Marušky Dobromily ..

Abychom obsah blogu zpestřili, budeme občas uveřejňovat recepty jedné naší spoluchalupářky. Dnes to budou dva recepty - paštika a langoše.

Domácí paštika

Ingredience

220 g plátkové anglické slaniny

280 g vykostěného kuřecího masa

250 g vařeného vepřového masa

1 lžice citronové šťávy

2 vejce

1/2 malé cibule

2 lžice petrželky

1 lžička soli

1 lžička pepře

1 lžička olivového oleje

Postup

Formu vyložíme plátky slaniny (překrývaně). Jednu třetinu kuřecího masa nakrájíe na proužky, pokapeme citronovou šťávou a necháme uležet. Zbytek kuřecího masa umeleme spolu s vepřovým a cibulí ve strojku. Polovinu směsi natlačíme do formy, na ni položíme proužky kuřecího masa a pokryjeme zbytkem namleté směsi. Přikryjeme zbytkem slaniny a alobalem (pomažeme olejem). Formu postavíme do pekáčku, zalijeme do 2/3 vodou a pečeme v troubě při 160 stupních asi 40 až 50 minut.

Lángoše

Ingredience

1/2 kg hladké mouky

3 dkg droždí

300 ml mléka

sůl, 1 kostka cukru, olej na smažení, česnek, kečup, tvrdý sýr

Postup

Z droždí, cukru a mléka si uděláme kvásek, dáme ho do mouky a zaděláme těsto do hladka. Necháme vykynout na teplém místě, uděláme placičky a opékáme je na oleji. Hotové lángoše potřeme podle chuti česnekem, kečupem a posypeme strouhaným sýrem.

14. března 2011

Topíme dřevem

Většina chalupářů v naší oblasti topí dřevem, jen ti, co používají kotle, topí obvykle uhlím (a už poznali rozdíl ve výhřevnosti a rychlosti spalování mezi dražším českým a levnějším polským uhlím).

Podívejme se na tepelné vlastnosti spalovaného dřeva.

Různé dřeviny totiž mají různou výhřevnost a ani jejich hoření není stejné. Lepší je vždy dřevo tvrdé. Vždy však musí být dobře proschlé, protože jinak se část energie z hoření spotřebovává na odpaření vody, která je ve dřevu. Správný postup je uložit naštípaná polínka na větraném místě, ovšem chráněném před deštěm. Dřevo by mělo schnout dva až tři roky, takže by u chalupy měly být tři různě staré zásoby dřeva na zimu, které se cyklicky spotřebovávají.

Buk a habr mají dřevo nejvýhřevnější a také rychle schnoucí (ovšem jen za předpokladu rozštípání a správného uskladnění, jak si snadno uvědomíte, když v lese vidíte ztrouchnivělé bukové větve).

Také dub dává výborné palivové dříví, ale jeho skladování je odlišné. Má se totiž skladovat rok nepřikryté pod širým nebem. Déšť tak jeho dřevo zbaví tříslovin. Teprve potom se dva roky suší v přístřešku. Jeho výhřevnost je asi 70 % buku. Dub je ovšem vhodnější spíše na ohniště než do kamen.

Velmi výhřevný je jasan, který dobře hoří a nejsou od něj příliš saze.

Pěkně hoří dřevo ovocných stromů (jabloň, hrušeň, třešeň, švestka) – má až 80 % výhřevnosti buku.

Bříza má dřevo měkké, rychle shoří, ale má stejnou výhřevnost jako dub. Břízu nemusíme nechat vysychat, protože hoří i syrová, její dřevo je vhodné na zátop.

Ostatní měkké dřeviny (lípa, vrba, topol) hoří celkem špatně a hřejí málo.

Jehličnany dávají sice hodně tepla, ale hoří velmi rychle a spalovaná pryskyřice zanáší komíny (a samozřejmě i kotle). Borovice a jedle mají až 90 % výhřevnosti buku. Dřevo smrkové má výhřevnost o něco nižší.

Lidé považují topení dřevem za ekologické, ale není to tak docela pravda. Dřevo při růstu vytváří kyslík, který se zase při spalování spotřebuje, ale hlavní nedostatek vzniká v přírodě nešetrnou těžbou.


8. března 2011

Kostel v Krompachu

se nazývá „14. svatých pomocníků“ a zmínil jsem se o něm v září 2009. Až nedávno díky mé vzdělané sestřenici se mi podařilo nalézt vysvětlení k tomuto neobvyklému jménu. Výuka náboženství na školách je dnes samozřejmě nepovinná a je zajišťována jen na základě požadavku dostatečného množství rodičů. Z hlediska historických znalostí a zvláště z hlediska pochopení uměleckých děl (obrazy a sochy z dřívějších století ... tedy před pochopitelným socialistickým realismem nebo nepochopitelným pop-artem) je neznalost bible a historie křesťanství dosti omezující.

Takže ti svatí pomocníci jsou určití svatí, kteří jsou věřícími považováni za patrony určitých činností. Na obrazech a sochách se poznají podle určitých atributů.

Svatý Akacius pomáhá v životních úzkostech a má u sebe kříž..
Svatá Barbora je patronkou vězňů a horníků (má kalich).
Svatý Blažej pomáhá při nemocech krku a uší (drží berlu nebo svíci).
Svatý Cyriak chrání před pokušením a je zobrazován se spoutaným démonem.
Svatý Diviš utěšuje špatné svědomí (zobrazován s uťatou hlavou).
Svatý Erasmus pomáhá na moři a je zobrazován s kotvou.
Svatý Eustach prý pomáhá při pochybnostech ve víře (zobrazován s jelení hlavou).
Svatý Jiljí chrání rolníky a pastýře (drží šíp).
Svatý Jiří byl patronem rytířů a je zobrazován jak zabíjí draka.
Svatá Kateřina pomáhá při životních nezdarech (zobrazována s mečem nebo kolem).
Sv. Kryštof (s holí) je patronem cestujících.
Sv. Markéta (s berlou, někdy i drakem) je patronkou při porodu.
Sv. Pantaleon je patronem vyčerpaných a žíznících (drží obvykle nádobku na léky).
Sv. Vít (s palmovou ratolestí) je patronem kovářů, ale i dětí.

DODATEK

Náš souchalupář Vítek mi doplnil informace ke sv. Vítovi takto:
Sv. Vít bývá ctěn jako ochránce mědikovců a kotlářů, horníků, sládků, hostinských, vinařů, lékárníků, herců, němých a hluchých a bývá vzýván o pomoc při epilepsii („tanec sv. Víta“), hysterii, posedlosti, šílenství, uštknutí hadem, dále proti blesku a bouři, v nebezpečí ohně, při očních nemocech aj.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]