29. ledna 2013
Chystáme se na jarní vycházku
Samozřejmě až někdy na jaře.
Vyrazili bychom dopoledne z Trávníka přes Kalvárii do Cvikova.
Kalvárie je na výběžku Zeleného vrchu. Někdy kolem r. 1729
zde vzniklo poutní místo, kde se o Velikonocích hrály tzv. Pašijové hry
(ztvárnění umučení Ježíše). Postupně zde byly postaveny kapličky křížové cesty,
poslední někdy v r. 1751. Kaple na Kalvárii byla vystavena v r. 1847 a kapličky
byly na konci devatenáctého století obnoveny jako kamenné se zasklenými obrazy. Po druhé světové válce kapličky zchátraly,
ale Městský úřad Cvikov je v devadesátých letech nechal obnovit.
Další cesta povede přes Cvikov po zelené značce do Údolí
samoty. Je to lesnaté údolí směrem k Radvanci. Údolí se postupně zužuje a je
lemováno pískovcovými skalami (v jedné je úzká průrva se skalním oknem). V údolí je pěkně upravený lesní pramen.
Na konci údolí ústí do kolmého Údolí vzdechů, kterým vede
modrá turistická značka z Radvance ke cvikovskému hřbitovu. Všude okolo jsou
pěkné skalní věže. Přímo u cesty je ve skalním výklenku kamenná plastika
Bičování Ježíše Krista.
Polední přestávku lze strávit v radvanecké restauraci.
Další cesta povede po zelené značce kolem Havraních skal do
Nového Boru. Na malém hřbetu je tu 7 skalních věží, ze kterých je možný výhled
do okolí. Dál se jde lesem kolem Borského vrchu (ve dvacátých letech minulého
století toto místo sloužilo jako lesopark). Na jednom místě je u cesty vyhlídka
Jelení skok. Konec cesty vede kolem novoborského Lesního hřbitova. Zde je
pomník na paměť Rumburské vzpoury rakousko-uherských vojáků proti pokračování
ve válce v r. 1918. Sedm popravených vojáků je zde i pochováno.
Z Nového Boru by se účastníci vycházky měli vrátit do
Trávníka autobusem.
24. ledna 2013
Jen nerad
píšu tento příspěvek. Tento blog byl dosud úzkostlivě apolitický. Ovšem nemohu
zamlčet, že chalupáři a vůbec obyvatelé našeho pohraničí úzkostlivě sledují
jakékoliv zmínky o stále citlivé otázce jeho poválečného uspořádání. A současná kampaň k volbě prezidenta tu
otázku znovu rozvířila.
Z osobní zkušenosti řady z nás si troufám říci, že ačkoliv
jsme se v uplynulých dvaceti letech setkávali s řadou bývalých německých
obyvatel či jejich potomků, byla to setkání přátelská, i když někdy smutná. To
když rodný dům dávno skončil jako demolice nebo když hřbitov s jejich předky
rozoraly radlice buldozerů, jako se tomu stalo v Naději. Oboustranně byl zájem,
jestli se někde dochovaly staré fotografie, oni se ptali po fotografiích
rodinných, my po fotografiích jak tehdy vesnice vypadaly. O minulosti se
mluvilo jen vyhýbavě ... ano, ano,
zavinil to Hitler. A ani my jsme nepřipomínali odznaky NSDAP, objevené při
rytí záhonů. Před lety jsem jel několik hodin přes Německo ve vlakovém kupé,
kde seděly dva starší německé páry. Němci se se mnou pustili do řeči a já
překvapivě zjistil, že pocházejí z Jesenicka, odkud byli po válce
odsunuti. Zajímali se, jak to tam vypadá
dnes, a já, protože jsem v Jeseníku sloužil na vojně, jsem jim mohl ledacos
povědět. Vystupovali ve Stuttgartu a loučili jsme se zcela srdečně. Až podle
plakátu na nádraží jsem pochopil, že jeli na Sudetendeutsche Tag. Evidentně se
těšili na setkání se starými známými a ne na nějaké proslovy zarytých ohřívačů
staré polévky.
Pokud otázku opakovaně otevírají někteří politici a
novináři, je to přihřívání si polívčičky na vyhaslém a opakovaně zlovolně
rozfoukávaném ohníčku. Znovu k tomu došlo v rámci kampaně k přímým prezidentským
volbám. Názor, že by dnes president Beneš a poválečná vláda byli posláni před
tribunál v Haagu, je asi stejnou provokací, jako kdyby dnes někdo prohlašoval,
že katolické duchovenstvo, které posílalo "čarodějnice" na ohnivou
hranici, postupovalo v rozporu s Listinou lidských práv. Je faktem, že se takových
nerozvážných výroků chytají právě ti, kteří si z otázky udělali politickou
živnost. Například rakouský poslanec Hammer řekl, že náš prezidentský kandidát vysídlení
německých občanů z Československa odsoudil a tím naznačil, že
"sudetoněmecká otázka může být v ČR vyřešena".
Pro nás je otázka jasná a uzavřená ... válku vyvolala
německá strana a německé obyvatelstvo našeho pohraničí bohužel vítalo v r. 1938
německé vojáky a Hitlera lesem zdvižených paží.
Také se pak masově vzdalo československého občanství ve prospěch
říšského. Takže nebyli selektivně souzeni
a trestáni, ale se souhlasem vítězných velmocí vystěhováni do Německa (což se
stalo i v některých západoevropských státech). Že přitom, zvláště v první fázi
"divokého odsunu", došlo k násilnostem, je smutný fakt, ale pochody
smrti živých mrtvol z evakuovaných koncentračních táborů byly tehdy ještě v živé
paměti.
Rádi pozveme potomky bývalých usedlíků z našeho kraje
na kafe a koláč a rádi si s nimi popovídáme o historii našich vesnic, ale
nebudeme diskutovat s těmi, kteří chtějí otevírat uzavřené stránky nedávných
dějin a vytvářet znovu a znovu spory mezi národy.
17. ledna 2013
Dvě knihy
Chtěl bych
upozornit na hodnotnou knihu, ze které se mnoho dozvíme o našem kraji. Je to
publikace Velká turistická encyklopedie
- Liberecký kraj. Kniha obsahuje texty a obrázky všech měst, vesnic a zajímavých
objektů v našem kraji. Kniha, která má přes 300 stránek, je jedním dílem ze 14
dílů o všech krajích a hlavním městě Praha.
Pokud zúžíme náš pohled jen na naše okolí, najdeme
zde přes 50 hesel počínaje Cvikovem přes Trávník, Naději a konče Ledovou
jeskyní. Naše blízké okolí většinou známe, ale z této knihy získáme inspiraci
podívat se na další zajímavá místa.
Nevěděl jsem
třeba, že u staré silnice z Nového Boru do Svoru je vylámaná ve starém lomu
štola (či jeskyně) 60 m dlouhá nebo že v Okrouhlé u Nového Boru je u bývalé
sklářské huti novogotická přístavba imitující kostel (viz obrázek).
Jezdívali
jsme do Žitavy a Sieňavky přes vesnice Horní a Dolní Sedlo, ale nevěděli jsme,
že v těsné blízkosti jsou horolezecké skalní věže, okolo kterých vede naučná
turistická stezka.
Německou
chatu na Hvozdu známe všichni, ale z encyklopedie se dozvíme, že na české
straně stála i česká chata, která vyhořela v r. 1946 a obnovena již nebyla. Na
staré pohlednici vidíme střechy tohoto objektu.
Pokud se
chceme podívat i do širšího okolí, bude tato publikace dobrou pomůckou.
Ještě bych
upozornil na jinou encyklopedii s
názvem 444 historických měst a městeček ČR. Zase je v ní popsána řada
městeček v našem kraji. Našel jsem v ní jednu zajímavost - vysvětlení názvu Cvikov. Samozřejmě je to počeštění
německého Zwickau, které je ovšem složeninou staroněmeckého Zwick (vidlice,
křižovatka) a Aue (lužní louka).
Cvikov bylo tedy městečko, založené na křižovatce cest z Čech do Německa v
lužních (vlhkých) lukách. Zde se dozvíme i to, že Cvikov je mnohem starší než
dnes důležitější Nový Bor. Cvikov je zmiňován už v r. 1352, kdežto Nový Bor byl
povýšen na město až v r. 1757, když se zmíněná
cesta do Německa přesunula z původní trasy přes Sloup a Cvikov na trasu
Nový Bor - Rumburk.
12. ledna 2013
Památná lípa v dolním Trávníku
už není. Nepřežila jen trochu silnější vítr před pár dny. Už loni ji památkáři prořezali, protože zčásti uschla a suché větve mohly při pádu někomu ublížit.
Teď z lípy zůstal jen jeden ořezaný kmen, jak to vidíte na přiložených obrázcích.
Vedena byla v seznamu chráněných stromů s těmito údaji:
Název: Lípa v Trávníku
Evidenční číslo: 501052.1/1
Evidenční číslo: 501052.1/1
Katastrální území: Trávník u Cvikova
Obvod kmene: 493 cm
Rok měření: 1994
11. ledna 2013
Silvestr
Jako každý rok i společná oslava Silvestra 2012 se konala za
hojné účasti našich chalupářů v oblíbeném
šenku U Naděje. Úspěšně proběhla tombola. Ke špičkovým cenám patřily číše ve
vysokém smaltu z Nového Boru, elektronická cigareta nebo kalendář 2013 s
Agátou Hanychovou. Předpůlnoční scéna byla autorem z ČT pojednána jako rozhovor
s tiskovým mluvčím domova důchodců, ve kterém se v r. 2023 sešli naši
chalupáři. Námitky některých přítomných, že "se nedožijí" byly zpacifikovány
poukazem na to, že takovou legraci si přece nenechají ujít. Na připojeném
obrázku jsou hlavní aktéři této scénky.
Na Nový rok se konala společná vycházka za účelem upéci si
buřty ve skalní bráně na Milštejně. Dokladuje druhý obrázek.
Že myšlenka na společný domov důchodců není k zahození, nám
dokladuje lednové číslo Cvikovského Zpravodaje. Inzeruje se v něm otevření
domova důchodců v bývalé budově LDN v Novém Boru. Kapacita bude 60 lůžek v jedno-,
dvou- a třílůžkových pokojích. Cena ubytování bude podle druhů pokoje od 200 do
170 Kč za den, cena celodenní stravy bude 160 Kč. Strava se bude skládat ze
snídaně, přesnídávky, oběda, svačiny a večeře (u diabetické diety zahrne ještě
druhou večeři). Lze očekávat, že by to uspokojilo i některé vyhlášené jedlíky,
které mezi sebou máme. Naopak lze při počtu jídel předpokládat, že jeden náš
spoluchalupář (rovněž nejmenovaný) by spokojeně strávil celý den u jídla,
neboť by vždy dojedl právě když budou podávat další jídlo.
2. ledna 2013
Kuna v chalupě
Mít v chalupě kunu je trpká zkušenost mnoha chalupářů. Plusem jistě je, že v chalupě se nevyskytují myši, Minusem noční hluk, dupání, pištění mláďat a hovínka.
Kuna se vloni usadila v jedné chalupě v Naději. Byl proveden pokus o její konec prostřednictvím psa (nikoliv pana Foustky jako ve známém starém filmu, ale psa od souseda). Pes ji vyslídil, zahnal pod nábytek, kam on už vklouznout nemohl, takže kuna mu jednu vlepila přes čumák. Přesto pak dobrovolně chalupu vyklidila. Jenže první napadaný sníh prozradil, že opět běhala po střeše a hledala si vhodný přístup na půdu.
Chalupářská poradna přetéká nápady, jak se kun zbavit.
Jedna rada říká, že ji vyžene tygří trus, který si vyprosíte v zoologické zahradě a ponecháte namočený ve vodě v takticky rozmístěných sklenicích.
Jiná rada doporučuje rozmístit po půdě, kde se kuna promenuje, lidské vlasy, nacpané do dámských punčoch.
Další rada doporučuje ji vyplašit světlem, a to buď reflektorem s pohybovým čidlem, nebo diodovým blikačem z jízdního kola, trvale napájeným ze síťového dobíječe.
Kuna se vloni usadila v jedné chalupě v Naději. Byl proveden pokus o její konec prostřednictvím psa (nikoliv pana Foustky jako ve známém starém filmu, ale psa od souseda). Pes ji vyslídil, zahnal pod nábytek, kam on už vklouznout nemohl, takže kuna mu jednu vlepila přes čumák. Přesto pak dobrovolně chalupu vyklidila. Jenže první napadaný sníh prozradil, že opět běhala po střeše a hledala si vhodný přístup na půdu.
Chalupářská poradna přetéká nápady, jak se kun zbavit.
Jedna rada říká, že ji vyžene tygří trus, který si vyprosíte v zoologické zahradě a ponecháte namočený ve vodě v takticky rozmístěných sklenicích.
Jiná rada doporučuje rozmístit po půdě, kde se kuna promenuje, lidské vlasy, nacpané do dámských punčoch.
Další rada doporučuje ji vyplašit světlem, a to buď reflektorem s pohybovým čidlem, nebo diodovým blikačem z jízdního kola, trvale napájeným ze síťového dobíječe.
Jiný experimentátor nechal hrát na půdě rádio a ještě jiný tam umístil staré kyvadlové hodiny s bicím mechanismem (je ovšem otázka, co vás bude hlukem rušit víc - jestli non-stop hrající rádio nebo občasné rejdění kuny).
Dalším popsaným způsobem bylo posypání půdy naftalinovými kuličkami.
Podle rozmanitosti publikovaných rad se zdá, že univerzální recept neexistuje. Postižení tvrdí, že obvykle plašící zařízení sice na čas pomohlo, ale časem se kuna opět vrátila, rozhodnutá, že dobré bydlo za trochu nepohodlí stojí.
Tak dobré pořízení.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]