25. září 2013

Vodní díla na Cvikovsku



Nedávno vyšla zajímavá kniha o vodních dílech v našem okolí, dnes již ovšem zaniklých. Je to kniha autora Miroslava Kolka a jmenuje se Technická zařízení na vodní pohon na Cvikovsku.

Předem poznamenám, že  4. října v 18 hodin můžete ve cvikovském kulturním domě Sever s autorem knihy pobesedovat.

Jak víme, v Lužických horách je velká řada potoků, které většinou z hor odtékají směrem na jih a ústí do řeky Ploučnice. V našem okolí je to  říčka Svitávka, která spojuje Krompašský, Hamerský a Boberský potok (a kromě sbírá vodu z řady bezejmenných potůčků).

Cvikovsko bylo kolonizováno někdy ve 13. – 14. století a patřilo rodu Berků. Už v té době zde začínala výroba skla, ke které byl zapotřebí rozdrcený křemen a značné množství dřeva (na ohřev sklářských pecí a výrobu potaše). To znamenalo potřebu pil a mlýnů. Pro jejich pohon byla samozřejmě využívána tekoucí voda. Autor v našem okolí dohledal 60 vodních děl.

V knize je popsáno rozdělení vodních děl na obilné mlýny, pily, sklářské provozy (stoupy na drcení křemene, brusírny), textilní podniky (valchy, bělidla, tkalcovny), papírny a hamry (kovárny).

V samostatné kapitole je popsáno technické řešení vodního díla (zachycování vody jezem, náhon, vodní kola na horní, střední či spodní vodu). Na přelomu 19. a 20. století byly na několika místech vodní kola nahrazena turbínami. Zvláštností místních vodních děl je časté použití náhonů, vytesaných ve skále někdy i ve značné délce (za našeho mládí jsme je prolézali a říkali, že chodíme do katakomb).

V hlavní části knihy jsou s využitím starých obrazových materiálů zdokumentovány vodní díla ve Cvikově, na Dolní Světlé, Juliovce, v Mařenicích a Mařeničkách, v Kunraticích, v Hamru u Naděje, v Rousínově a ve Svoru. Na přiložené mapce jsou tato místa vyznačena.

Nás v Trávníku a Naději nejvíce zajímají pozůstatky vodních děl v Antonínově údolí. V místě, kde silnice na Juliovku překračuje Hamerský potok, jsou pozůstatky  objektu, který byl postupně sklárnou, železářským hamrem a posléze obilným mlýnem. V blízkosti Hamru jsou ještě pozůstatky dvou vodních pil. Dodnes jsou viditelné na březích potoka zbytky náhonů. Dnešní dům sociálních služeb v Antonínově údolí býval postupně přádelnou, strojním dílnou a koželužnou. I zde je zachován náhon, vytesaný ve skále,  a také odtoková štola, vysekaná ve skále a ústící do Hamerského potoka blízko skalní kapličky.

Jaksi zcela nechápu, proč nebyl odtok zaveden nejkratší cestou do potoka, ale veden v délce přes 200 m ve skále.

U  silnice z Trávníka do Mařenic jsou zbytky obilního mlýna, který byl poháněn vodou z dnes již neexistujícího rybníka v Antonínově údolí pomocí náhonu, který prochází pod silnicí a má v dalším úseku vytesaných několik skalních oken. Tento náhon byl hlavním cílem našich průzkumných výprav v mládí. Dnes tudy vodíme naše vnuky, aby si užili dobrodružství.



Popis obilných mlýnů jsem na tomto blogu uveřejnil v lednu 2009 a náhon v Antonínově údolí jsem popisoval v květnu 2008. O studii p. Pavýzy z Dolní Světlé (kterou použil i autor výše zmiňovaného díla) jsem psal v srpnu 2008.

24. září 2013

Les a voda


Rozježděné lesní cesty, výmoly plné vody, vymleté stopy po dřevařské technice, po čtyřkolkářích …. mám ještě pokračovat? A to odborníci hovoří i o rychlém stékání vody, vysychání potoků a poklesu hladiny spodních vod.

Nedávno jsem se dočetl o experimentu slovenského těžaře dřeva Vala na Křivoklátsku. Po mnoha experimentech a prezentacích doma i v cizině dokumentoval i u nás svoje varovné závěry. Podle něj je jednou z hlavních příčin povodní, ale i poklesu hladiny spodních vod, zhutňování půdy v lesích. Stačí, aby měkkou lesní cestou projel těžký lesácký traktor a země v jeho stopách přestane jímat vodu, která ve zhutněné stružce rychle odteče ze svahu. Zato neporušená lesní půda je schopna po prudkých lijácích pojmout dva hektolitry vody na metru čtverečním.

Dokázal to experimentem. Vymezil na svahu metrový čtverec, několik metrů nad něj umístil dvousetlitrovou nádrž, kterou nechal naplnit vodou. A vymezený čtverec zaléval a zaléval. Za 25 minut byla nádrž prázdná. Do kontrolní rýhy pod vymezeným čtvercem nestekla ani kapka. Nasimuloval tak extrémně  vydatný déšť, jakoby na ten čtvereční metr  spadla dvěstěmilimetrová srážka během těch 25 minut.

Při druhém pokusu Valo opět vytyčil obdélník o obsahu čtverečního metru, ale jen asi půl metru od hrany srázu, jakých jsou po lese tisíce kvůli zářezům cest. Vymezený obdélník zalil stejným množstvím vody jako v prvním případě. Po povrchu zase nestekla ani kapka, ale ze srázu pod vytýčeným čtverečním metrem se  za malou chvíli začala ronit voda. Půdní kapiláry, které v normálních podmínkách svádějí vsáknutou vodu do spodních půdních vrstev, ji v uměle seseknutém svahu odvádějí ven. Voda se tedy nevsákla, ale vytekla do zářezu cesty.

Těžařskými stroji zhutněné lesní cesty se při lijácích mění ve stružky rychle odvádějící vodu do potoků a řek. Výraznou měrou se tak podílejí na prudkém odvodňování krajiny, které se projevuje jak ničivými povodněmi, tak následným suchem.

Valo dovozuje, že půdní vsak zlepšíme tím, že už nepoužívané lesní cesty s rýhami po strojích rozoráme. Tento pokus udělal na Slovensku a zástupci Slovenské akademie věd shledali, že bagrem zpracovaná zbytečná lesní cesta po zásahu udržela 100 procent vody, zkušebně nastříkané na provedené dílo, zatímco obdobná zpevněná cesta veškerou dodanou vodu převedla do potoka.  Závěr tedy je, že každá svážnice, která už není využívána, má být rozorána. Její obnova po letech přijde levněji než škody po povodních.

Své závěry prezentoval pan Valo na Konferenci UNESCO o udržitelném rozvoji energie, vody a životního prostředí v makedonském Ochridu. Závěr přítomných zněl - tato opatření je třeba začít hned realizovat.

Slyšeli těžaři v lesích Lužických hor o této cestě k nápravě?

18. září 2013

Sláva nazdar výletu …





V lednu jsem tu navrhoval výlet Trávník – Nový Bor. Trvalo to dlouho, ale teprve tento týden tři veteráni, no vlastně  jen důchodci z Trávníka, ten proponovaný pochod uskutečnili. Malá účast byla zaviněna tím, že další potenciální účastníci byli po operacích nebo měli revma v kovovém koleně.

Den pochodu byl vybrán po pečlivém rozboru předpovědí počasí a porovnávání předpovědí osvědčeného norského meteorologického ústavu, našeho Aladina a pohybu mraků nad Německem. Povedlo se. Sice slunečno nebylo, ale celý pochod proběhl bez spršky.

Prohlédli jsme si Kalvárii u Cvikova, prošli Údolím samoty se skalními stěnami, poněkud zpustlou studánkou a skalním reliéfem bičování Krista. Pak jsme se podívali na sousedící skály – Čertovu a Panenskou. Obě místa jsou na připojených fotografiích – na Panenské skále je zajímavé skalní okno.

Poobědvali jsme v malé, ale pohostinné radvanecké hospůdce U mlýna. Zvláště jsme ocenili místní výběr jídel, chuťovek a piva, to vše za bezkonkurenčně nižší ceny než kdekoliv v našem okolí. A že to přitahuje hosty, nám dokladovalo to, že se tam dveře netrhly.

Pak jsme se vrátili na zelenou značku a kolem Havraních skal došli do Nového Boru.

Havraní skály je skupina sedmi skalních suků na pískovcovém hřbítku kousek do Radvance.

Odbočení z cesty stálo za to. Skály přečnívají okolní porost a na jednu z nich je přístup po vytesaném schodišti (z r. 1829). Říká se, že tato skála sloužila jako popraviště, vytesaná prohlubeň na vršku skály by nasvědčovala tomu, že do ní padaly uťaté hlavy (viz obrázek).

Z Nového Boru jsme se vrátili autobusem a konstatovali jsme, že i v této dopravě se zdražuje. Zajímavé je, že cena jízdného z Nového Boru do Cvikova (asi 10 km) je 20 Kč, kdežto cena jízdenky ze Cvikova do Trávníka (3 km) je 16 Kč!

11. září 2013

Historie chalupy?


Dnešní majitelé chalup v Trávníku a Naději, případně jejich rodiny, se stali jejich majiteli v době, která započala po roce 1945, tedy po odsunu původního německého obyvatelstva. Někteří chalupáři potvrzují, že ještě v chalupě poznali těsně před odsunem původní obyvatele.  Chalupy byly vedeny jako konfiskáty, některé byly přiděleny nově příchozím trvalým usedlíkům, jiné byly už v prvních letech po válce jako majetek MNV pronajaty pražským "rekreantům". S postupným přechodem ze zemědělství (někteří z nás si pamatují, jak jako děti pomáhali při sklizni nebo při protipožárních žňových hlídkách) na zaměstnání v průmyslových závodech ve Cvikově se místní stěhovali do nových bytovek ve Cvikově a chalupy prodávali "Pražákům". Je skutečností, že před patnácti lety bylo trvale bydlících v našich dvou vesnicích, co by na prstech spočítal. Dnes se počet trvale bydlících poněkud zvýšil, protože několik chalupářů se na důchod přestěhovalo do chalupy natrvalo a mnoho dalších důchodců je na chalupě od dubna do konce září.

Chalupáře obvykle zajímá, kdy byla jeho chalupa postavena a kdo v ní vlastně bydlel. Některé informace se proto pokoušíme zjistit.

Na stránkách Trávnické-Nadějského zpravodaje jsme některá zjištění uváděli. Získali jsme je v Okresním archivu v České Lípě, kde ovšem dokumenty z předválečné doby naprosto chybí (prý v r. 1953 při centralizaci obecních archivů skončila značná část ve Sběrných surovinách). Poválečné informace jsme získali ze zbytečku kroniky, kterou kolem padesátých let psal trávnický učitel p. Musil, ale celá kronika, kterou tehdy někteří dnešní chalupáři viděli, je zřejmě nenávratně ztracená.

Zajímavým pramenem je unikátní dílo z 19. století – stabilní katastr, založený císařským patentem v roce 1817. Představuje ručně kreslené a kolorované originální mapy všech katastrálních území v měřítku 1:2880. Jejich ručně kolorované tisky, které byly určeny jako povinné kontrolní exempláře do vídeňského archivu (tzv. císařské povinné otisky), jsou k nahlédnutí na web stránkách Ústředního archivu zeměměřictví a katastru. Pro Naději a Trávník mají tyto první katastrální mapy dataci z r. 1843. Už tehdy jsou zde zachyceny stavební parcely většiny dnešních chalup. Do těchto map se postupně prováděly různé vpisky včetně čísel popisných, ale vpisky jsou jen obtížně čitelné. Ukázka, jak tato mapa vypadá, je na prvním obrázku.

Pokud má někdo konkrétní zájem o svoji chalupu, může si za poplatek nechat na Katastrálním úřadu v České Lípě vykopírovat listy vlastnictví ke své chalupě. Několik z nás již tak učinilo. Přečíst tyto záznamy je ovšem dosti obtížné, jsou psané tzv. kurentem (psaná forma švabachu), který se značně liší od psané latinky (viz druhý obrázek). Všimněte si rozdílů oproti dnešku třeba u písmen a a e.
 
A pokud k tomu přidáme rukopis tehdejšího zapisovatele, je luštění těchto záznamů velmi velmi náročné (viz vedle).


 
 
Porovnáním záznamů s katastrální mapou, jsme došli k zatím nevysvětlitelnému zjištění, že ačkoliv je stavební parcela s chalupou zakreslena v r. 1843, první majitel v listu vlastnictví je zapsán až v r. 1853.

Kliknutím na obrázky si je můžete prohlédnout ve zvětšení.

5. září 2013

Krávy kolem nás

Jak víte, zdejší krajina,  původně s horskými políčky, se dnes změnila na krajinu luk s chovem dobytka. Na blogu 
http://poznamkypanabavora.wordpress.com/
jsem našel zajímavé vyprávění Jaroslava Hudce zez Plzně, jak upoutat pozornost krav. S dovolením autora a administrátora zmíněného blogu podstatnou část zde přetiskuji.

Onoho rána, které datovat už dávno neumím, jsem vyrazil na kole za manželkou na šumavské předhůří. Těsně za Tažovicemi jsem vlevo od potoka ve stráni zahlédl nevelké stádo krav, což nebylo tak úplně obvyklé – skot tehdy trávíval většinu svého času v kravíně, přírody si příliš neužil. Stráňka mi trochu evokovala Švabinského „Chudý kraj“ se svými nevelkými břízkami a sem tam pohozeným lískovým keřem. Žádná skvělá pastvina.
Myšlenkové pochody jsou záhadné a nevím, jak se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na jisté vyprávění Františka Nepila. Popisoval jeden ze způsobů indiánského lovu. Siouxové prý před bizony metali kozelce a prováděli různé jiné prostocviky a zvědaví tuři je následovali, aby nepřišli o tu podívanou. Tak byli vlákáni do pasti, za radosti squaw a dětí uloveni a posléze spotřebováni. A F. Nepil líčil, kterak to vyzkoušel na kravách a že to fungovalo – samozřejmě jen cvičně, bez závěrečných krvavých fází celého procesu.
Zastavil jsem, opřel kolo o strom, stoupl do středu vozovky a zahájil jsem spartakiádní cvičení. Vzpažit, předpažit, rozpažit, připažit. Výskok. Úkrok. Vzpažit. Připažit. Dřep. Výskok. Bylo mi kolem pětadvaceti let, štíhlý vlasatý junák, šlo to jako po másle. Upažit, vzpažit, rozpažit, výskok. Předklon, záklon. Bratr Hudec ze Sokola by měl ze mě radost! Raz, dva, tři…
Po necelé minutě krávy na nejbližších stanovištích viditelně zpozorněly a v zápětí první z nich učinila váhavý krůček směrem dolů k silničce. Další ji v zápětí následovaly (říká prý se tomu stádní chování…). Ta první asi zaregistrovala periferním viděním (zrak měla upřený na mě!), že jdou další za ní a nejspíš se nechtěla nechat předstihnout, i zrychlila krok. Mezi tím zpozorněly i vzdálenější kravky – tam dole se něco děje! A vyrazily také, postupně zrychlovaly do klusu.
Zkrátím své vyprávění – během pár minut poslední dojnice dobíhaly tryskem ze svahu dolů k silnici se vztyčenými ocasy a přidávaly se k návalu mých obdivovatelek, které už se za ohlušujícího bučení tlačily u ohradníku. Dopřál jsem jim poslední sérii svých cviků, abych je odměnil a aby si to užily, ale když ohradník vzápětí prorazily, skočil jsem na svůj bicykl a zahájil únikový manévr směr Zvotoky.
Při posledním pohledu na stádo jsem ovšem málem spadl s kola, neb teprve teď jsem si všiml stařenky, která se šátkem na hlavě a s prutem v ruce seděla pod nejbližším keřem a stejně jako kravky ze mě nemohla spustit oči – byla svědkem celého představení.
Dodnes přemýšlím, co pak asi vyprávěla ženským v Jednotě – co viděla, zažila a něco o sportovním dresu a blázinci. Opravdu bych tenkrát byl rád muškou na stěně v tom venkovském krámku.

Je to pravda, není to pravda? Kdo to vyzkouší? 


2. září 2013

Jak je důležité míti ….. záznamy



Češi jsou národ kutilů a chalupáři obzvlášť. Známý, původně novinář, se po emigraci v r. 1968 uchytil v USA jako automechanik. Ovšem to byly zlaté časy, kdy si každý svého Trabanta nebo Škodověnku dovedl opravit a „vytunit“ sám.
Sám jsem to zažil v USA, když mé sestřence vypověděl službu Ford Lincoln u hypermarketu v indiánské rezervaci v Arizoně. Sestřenčin manžel prohlásil „No problem“ a vydal se pěšky k asi 300 m vzdálené benzinové pumpě, protože většinou u pumpy je i malý autoservis. Já jsem zatím zvedl kapotu, našel svíčky a nechal sestřenku startovat. Startér točil, ale jiskra jaksi nebyla. Mezitím od pumpy dojelo odtahovací auto, řízené typickým Indiánem, a dotáhlo nás do dílny. Prý ať zatím sedneme na kafe, já byl zvědavý na opravu, tak jsem řekl, že zůstanu u auta. Indián zvedl kapotu a já mu řekl, že si myslím, že je proražený kondensátor u cívky. No Indián na mne pohrdlivě koukl, dotáhl k auto měřicí vozík, připojil pár konektorů a načež se mne velmi překvapeně zeptal, jak jsem mohl vědět, co autu je. Řekl jsem mu, že jsem z Evropy  a že si takové věci opravujeme sami. Pak jsem si s ním při opravě vyprávěl o všem možném a když byl kondensátor vyměněn  (tehdy u nás byl kondensátor váleček se dvěma dráty, ale tady to byla krabička s konektory, která se vyměnila po odšroubování dalších asi 5 krabiček) a přišel šéf, aby sestřenku zkasíroval, Indiánek mne představil a říkal, jestli bych u nich nemohl zůstat jako další zaměstnanec.
Ale to jsem odbočil. I když je člověk šikovný, časem zapomíná. A tak na chalupě je důležité vést si záznamy … jakým kabelem a kudy šlo vedení k vypínačům a zásuvkám, kdy a kde se co koupilo, kudy vede potrubí k čističce či k septiku, jaký PIN mám v telefonu, kde mám rezervní těsnění, co a kam jsem uložil, kdy a na jaký účet se co platí, kdy má kdo svátek a narozeniny  a tak dále a tak dále.
Nedávno jsem si to ověřil u souseda. Měl v kůlně třífázovou zásuvku, ale napětí v ní nebylo a zapínání či vypínání prý příslušného jističe vliv nemělo. Po chvíli bádání a běhání po krabicích a skřínkách s jističi a elektrickými hodinami jsem našel ve skříni s hlavním jističem pečlivě zaizolovaný konec stejného typu kabelu, jak vedl do zmíněné zásuvky. Že by to byl hledaný druhý konec? Tak jsem ten podivný konec odizoloval a do třífázové zásuvky jsem dvěma dráty přivedl 220 V z blízké zásuvky. A? Ano, na druhém konci bylo mezi dvěma dráty kabelu těch 220 V. Nikdo si u souseda nepamatoval, kdy na rozvodu kdo co kutil, ale kývali, že posledních deset let v té třífázové zásuvce nic připojeného nebylo.
Takže veďte si záznamy a nákresy!

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]