27. listopadu 2014

Už je to tady (znovu a podrobně)

Tak už je to uděláno, už je to hotovo.
Otevření včetně večerního ohňostroje se konalo za velkého zájmu veřejnosti . Přidávám dvě fotky od kamaráda chalupáře, který se akce zúčastnil.

a

23. listopadu 2014

Výstavka o podstávkových domech



Již jsem zde (dávno již tomu) psal o našich podstávkových domech (viz  únor 2007). Byl jsem upozorněn, že v Praze se o nich právě koná výstava. Trvá až do 14. prosince a je to ve Strašnicích v Trmalově vile (kousíček od stanice Metra Strašnická).

Jen kousek odbočím - Trmalova vila (viz foto) je památkou na stavitele Kotěru a pochází ze začátku 20. století. Kombinuje se v ní secesní styl s prvky lidové architektury a slouží dnes jako malé muzeum a výstavní síň.

Vystava o podstávkových domech se skládá z panelů s texty,  nákresy a fotografiemi. Vysvětleno zde bylo i zakládání tzv. lánových vesnic - podél cesty se na velkém pozemku, zvaném plužina, vytýčily rovnoběžné "lány". U cesty byl obytný dům, pak stodola, zahrada a následovaly pole a louky až k lesu.  Sedlákům patřil celý lán, chalupníci měli jen užší pás (čtvrtlán) a tak zvaní domkáři měli jen chalupu bez pozemku.

Dále byly na panelech výkresy  stavby, vázání trámů, krovu, popis vymazávání mezer mezi trámy, obkládání štítu (jak to známe i u nás - prkny, břidlicí nebo nejmladší provedení z eternitových šablon). Větší domy mívaly hrázděné patro. Na chlévy a stodoly se používalo zdění víceméně na sucho z místního kameniva, vysbíraného na polích.

Oblast podstávkových domů se táhne od Lounska přes Ústecko až do Lužických hor. Na druhém obrázku je podstávkové trámoví. Na výstavce jsem našel i popis života na chalupě v devatenáctém století. Ten popis vydá na samostatný článek.


21. listopadu 2014

Už je to tady



14. listopadu 2014

Změna je život



se říká už dávno. Taky je možno si připomenout slova jednoho našeho bývalého prezidenta, který říkal: „Po staru se žít nedá.“

Odbočím a připomenu, že dotyčný rád hrával na tahací harmoniku a měl jích několik vystavených i ve svých prostorách na Hradě. Když jednou provázel po Hradě indonéského prezidenta Sukarna, který u nás byl na státní návštěvě, zastavili se u vitríny, kde měl náš prezident 6 tahacích harmonik. Sukarno se chtěl pochlubit svými hudebními znalostmi, ukázal na ně a řekl:“Sekseto.“ Prezident Zápotonda se malinko zarděl a řekl:“ Jen tři, ostatní sem koupil.“


Ale vraťme se do současnosti.  Vloni jsem tu v srpnu upozorňoval na vyhlášku, která měnila podmínky pro kácení stromů na soukromých pozemcích. Umožňovala kácení stromů na soukromých zahradách, ovšem za podmínky, že se jednalo o zahradu oplocenou. Tak od letošního 1. listopadu je zase vše jinak. Kácet se smí na pozemku, který je v katastru zapsán jako zahrada (na oplocení už nezáleží), ovšem volně se smí kácet jen ovocné stromy a neovocné stromy, které mají ve výši 130 cm obvod kmene menší než 80 cm.  O kácení silnějších neovocných stromů bude nutno požádat a to orgán ochrany přírody na městském či obecním úřadě a to bez nějakého poplatku. 


Původní nedomyšlenou vyhlášku z loňského roku stíhala kritika z řady stran a tak si život rychle vyžádal její změnu. V té změně jsou pardonování i hasiči, kteří by podle původního znění byli stíháni za pokácení nějakého stromu, nutné při záchraně hodnot.

8. listopadu 2014

Statistika věda je …



Podle statistických údajů z r. 1929 žilo v Trávníku 303 obyvatel., v Naději 246 obyvatel. Dnes je trvale žijících obyvatel v Trávníku jen asi 25 a v Naději asi 20 (počítáno dospěných).

Před válkou bylo v Trávníku celkem 90 domů s číslem popisným, nyní jich je jen 56. Naděje měla 85 domů s čísly popisnými, nyní jich stojí jen 49. Domy, které zůstaly po válce neobydlené, pustly a většinou byly zbourány na konci padesátých let.  Výstavba nových roubenek je mizivá a navíc není dodržováno ustanovení Územního plánu, že se smí stavět jen na bouračkách původních chalup.

Většina chalup tedy slouží jen jako přechodné rekreační bydlení. Parta z Trávníku a Naděje, která se spřátelila mezi padesátými a šedesátými lety minulého století, představuje kolem 50 chalupářů (páry a pár vdov, vdovce tu nemáme).  Jejich další generace čítá rovněž něco mezi 30 a 50 "dětmi" ve věku od 25 do 50 let. No a právě vznikající další generace vnoučat  (od přistěhování jejich rodin na chalupy je to zde  už čtvrtá generace) přestavuje kolem 60 dětí od novorozenců po maturanty.

Poklesu počtu trvalých obyvatel odpovídá i tak zvaná občanská vybavenost. Před válkou zde byla škola, několik hospod, obchody, trafika a řada řemeslnických dílen. Dnes jsme vděčni za jedinou restauraci v bývalé škole. Obchod skončil v sedmdesátých letech. Pak následovalo období s dojížděním pojízdné prodejny, ale dnes už je možnost nákupu jen ve Cvikově. 


Ve Cvikově sice řada obchodů je (dva roky už slouží velkoprodejna Penny Market), přetrvává samoobsluha na náměstí (nyní patří řetězci ENAPO), ovšem už zde neexistuje žádné knihkupectví, samostatný obchod s ovocem a zeleninou, nedávno zanikla i nápojka..  Něco jako papírnictví je připojeno k počítačovému servisu nebo k vietnamské prodejně v Žitavské ulici.  Z řemeslnických dílen můžeme ve Cvikově počítat s truhláři, autoopravnami, klempířstvím, výrobou skla, již zmíněným počítačovým servisem (s dobrou pověstí) a opravnou kol. Naše ženy zde mají kadeřnictví i kosmetiku.

Jsou zde prodejny stavebnin, kovového materiálu a deponie kameniva a písku, dvě drogerie, dvě řeznictví a uzenářství, bazary (nábytek, elektro a antikva), dvě cukrárny, prodejna květin (prodávají se zde i výborné čaje), trafika, několik vietnamských prodejen (potraviny, zelenina, textil a obuv). Nesmíme zapomenout na Berušku, prodejnu zahradnických potřeb a nářadí, lékárnu (u zdravotnického střediska), prodejnu elektro. pekařství. Pobočku ve Cvikově má Česká spořitelna i s bankomatem. Druhý bankomat na budově městského úřadu patří GE Money bank. Je zde několik hospod (včetně herny) a letos vznikla v budově kulturního domu Sever i pizzerie., která by vybavením spadala do kategorie slušnějších restaurací.   V tomto směru očekáváme s naději restauraci při nově otevíraném pivivaru. Ve  Cvikově chybí hotelové služby, ovšem v turisticky atraktivním okolí je řada penziónů.  Přes několikerou výměnu majitele slouží i benzinová pumpa na výjezdu ze Cvikova ke Svoru.

Nejbližší kino je v Novém Boru, když už snad  dvacet let nefunguje ani letní kino. Poslední dva roky se udržuje kulturní život nově vybudovaný kulturní dům z bývalého hotelu Sever (dříve Stalingrad a ještě dříve  Reichshof).  Plesy, koncerty, divadelní představení a výstavy obohatily život ve Cvikově. Aktivní je i městská knihovna. Sportovní činnost je poměrně bohatá, do značné míry ve spolupráci se základní školou.

V poslední době byly renovovány fasády několika domů na cvikovském náměstí, tak lze dodat - jen Houšť a větší kapky - za Cvikov krásnější.

2. listopadu 2014

Okresní silničky




byly považovány ve staré literatuře za cosi pochybného, ale čteme, že každá tehdejší taková silnička měla svého cestáře, který s lopatou, kolečkem a dusadlem opravoval díry v tehdejším kamenitém povrchu.

Dnes už máme mnohem rozmanitější členění silnic (ale díry v nich máme pořád). Máme dálnice (‚označené písmenem D a číslem), rychlostní silnice (R a číslo) a pak silnice tří tříd. Silnice první třídy slouží k dálkové přepravě (označení jedno- či dvoumístným číslem), silnice II. třídy jsou meziokresní (označené třímístným číslem). Pak jsou silničky III. třídy, které slouží k propojení obcí.

A po těch silničkách jezdí autíčka. Jinak to dnes už, bohužel, nejde. Kdyby po nich jezdili jen dopravci jako pan Machačný, co s koničky rozváží chalupářům dřevo, bylo by to fajn. Silnice by měly zachovalý povrch a chalupářky – zahradnice by tam chodily sbírat koňské koblížky na hnojení záhonků. Bohužel tudy jezdí i přetížené náklaďáky s kmeny poražených stromů z lesa. Na ty není podloží takových silniček stavěno a, jak vidíme na příkladu silničky z Trávníka přes Naději na Juliovku, výsledkem je popraskaný povrch, do kterého se v zimě dostane voda, zmrzne, roztaje .. a praskliny se zvětšují.

A protože si úřední šiml si zvykl na plánování, cestáři s osobní odpovědností odtud až potud už taky nejsou, silnička chátrá a chátrá, až se konečně její oprava dostane do plánu (důsledkem jsou mnohem větší náklady než při opravě hned) nebo až dojdou nervy pár chalupářům (jako se to letos stalo dvěma z Naděje) , schrastí pár tisíc a největší díry opraví svépomocí.

A pak tu jezdí i ti, co sice přetížení nezpůsobují, ale … zase mají jiné nectnosti. Jak si při hovorech v místní osvěžovně potvrzujeme, je místním zlozvykem  (auta se značkou CL nebo L), že se jezdí prostředkem silnice. Ovšem  ty silničky nejsou dálnice, jsou značně zatáčkovité a protože ti místní nemají takovou praxi v hustém provozu jako ti „za…ní“ Pražáci, postřehnou, že zatáčkou je v protisměru auto, až už s tím nedokážou nic udělat a jedou dál prostředkem. Takže pro zkušeného řidiče na zdejších silničkách platí „vymetej skoro pangejt  i když v protisměru nic není – v nejbližší zatáčce se ti to vyplatí“.

O mlamojích  (= mladý moderní jinoch) čteme pravidelně v černé kronice, zajímavá by ovšem byla i statistika nehod, způsobených dodávkami. Většinou je řídí mladí hoši, co sice na mlamoje finančně nemají, ale za volantem jsou jim rovni. Jistě mi potvrdíte, že vás často dodávky opískovaly na plné čáře, nebo se na vás lepily a naznačovaly „co ty moulo tady zdržuješ“. Ono to ti hoši mají jako zaměstnání, chtějí si vydělat, jen kdyby neměli ten pocit, že mají pod zadkem Jaguára nebo Ferrari.


 No a na závěr jednu perličku z ciziny. Jeden pracovitý umělec používá neopravené výtluky na silnicích jako podklad pro svůj tvůrčí rozmach a vyplňuje je ozdobnými mozaikami (z celého archivu jeho výtvorů alespoň jeden obrázek). Když si představíme, jaký tvůrčí rozlet by měl u nás, cítíme, jak svět přichází o umělce.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]