28. června 2017

Výstava aut v lese



Vloni vyšlo několik  článků o „sběrateli aut“. A ono to není ani daleko od nás. Když se projde po hrázi mezi Kunratickými rybníky a jde se dál rovně do lesa, přijdeme k Třídomí u Kunratic.

Jeden  článek je na internetové adrese



druhý byl v MFD v části, věnované Libereckému kraji a najdete jej taky na internetu



 na  adrese


  Autoři článků  psali o „autovrakovišti“ v lese. Jedná se o spornou záležitost mezi  majitelem nemovitosti   a ChKO Lužické hory i s obcí Kunratice. Majitel prohlašuje desítky aut za svou  sbírku veteránů a hájí se tím, že je po autohavarii invalidní a že je ve finanční nouzi a nemá na to, aby sbírku upravil a zpřístupnil.  Protože je „vrakoviště“ na soukromém pozemku majitele, nenašly prý  zatím úřady ani vedení Chráněné krajinné oblasti Lužické hory  možnost, jak zasáhnout.


Ovšem vozy zarůstají křovinami, mechem. lišejníky, rezavějí, takže pohled na ně je deprimující. Těžko lze už hovořit o shromažďování aut pro sbírku veteránů značky  Ford. Tento stav trvá až dodnes, jak dokladuje pár snímků, pořízených před několika dny.

22. června 2017

Je nás mnoho a ledacos podnikáme



Zkusme se číselně podívat podívat na chalupářskou komunitu v našich dvou vesnicích – Trávníku a v Naději a jejich společné aktivity.

Z městského úřadu pochází informace, že zde máme asi 70 trvale bydlících a přihlášených obyvatel.

Několik obyvatel zde sice máme natrvalo, ale stále ještě mají byt až už nebudou moci obhospodařovat svou chalupu.

Započteme-li i rekreující se chalupáře, kteří zde nejsou trvale, dostaneme se na číslo asi 300 obyvatel (včetně dětí). Většinou se jedná o Pražáky, ale několik chalup patří i majitelům z  České Lípy, Nového Boru apod.

Ve Spolku Trávník a Naděje je organizováno asi 50 členů, což prakticky představuje reprezentaci 50 chalup.

Jak je zřejmé z článků o chalupářských aktivitách, je zde skupina chalupářů /rodiče ve věku mezi 65 až 80 roky, jejich děti ve věku mezi 25 až 50 lety a velká skupina vnoučat), kteří se zde usadili v padesátých a šedesátých letech a od té doby drží pohromadě.

V šedesátých letech se sem jezdilo společně tak zvaným „zahrádkářským autobusem“, protože auta a motorky měli jen někteří šťastlivci. Proto vznikla tradice čtvrtečních srazů v pražské hospodě, kde se domlouvalo, kdo jede na víkend a kdo někoho může vzít. Do roku 1968 se pracovalo ještě i v sobotu dopoledne, takže se na chalupy dorazilo až odpoledne.  Několik chalupářů, co pracovali na železnici a měli režijní jízdné, jezdilo vlakem a tak pěšky ze Cvikova (kam tehdy ještě jezdila lokálka ze Svoru) dorazili až navečer.

Tato parta (tehdy mládež ve veku 18 až 25 let) pořádala šiškové války pod Milštejnem, olympiády na louce před Štekrtovými (tam se pořádaly i fotbalové zápasy). Na počátku sedmdesátých let přišel do mody volejbal, nohejbal a tenis, takže jsme si vybudovali písčitý kurt na zahradě u Bucků. Pánové tam mužně zápolili a dámy přihlížely mezi krmením dětiček. 


Když se první z nás dožili čtyřicítky, započala éra společných oslav kulatin a půlkulatin. Nejdříve jsme se scházeli u někoho v chalupě nebo v hospodě (často jsme si pronajali lokál u Břicháčků v Mařenicích), později se zavedl systém letních sudů.  U několika chalup vznikl dostatečný prostor na to, aby se zde sešlo 40 – 50 chalupářů, oslavenec zaplatil sud piva a na velkém ohništi se na síti z prohazovačky grilovaly buřty a masíčko. Tento rituál funguje dodnes, ovšem aby se zaplnily všechny prázdninové soboty, platí, že sud dává i šťastný děd či praděd. Teď se proslýchá, že se chystá sud i na oslavu svatby v jedné chalupářské rodině.

Samozřejmě, že kromě hromadných slezin se konají i sedánky v menším kruhu sousedů či známých, kde se slaví i neokrouhlé narozeniny nebo se lidé sejdou jen tak, že se jim chce si popovídat u společně preferované značky piva. Není hezké, že jsou občas vystavováni posměškům jako by se vyčleňovali.

Kromě takových místních sešlosti se řadu let praktikovaly i týdenní spanilé jízdy po zemích českých. To se smluvili manželé z pěti – šesti chalup a společně na týden vyrazili někam do penzionu.  Přes den se konaly turistické vycházky, večer se společně sedělo, popíjelo a povídalo. Myslím, že poslední takový výlet se konal v roce 2004 na Pálavu na Jižní Moravě. 
Menší kroužek důchodců v posledních letech pořádá zářijový pochod někam do okolí (o vánočních pochodech ani nepíši, ty jsou známé ze samostatných článků).

Od té doby se uskutečnilo i několik zahraničních zájezdů do Turecka a na Kypr (většinu deseti – dvanácti účastníků tvořily naše chalupářky, doprovázené jako mravnostní dozor jedním či dvěma chalupáři).

Zvláštní pozornost si zaslouží i individuální  cesty za moře. Je mezi námi několik cestovatelů například  do USA, Kanady, Japonska či Jižní Ameriky.

Tak ať nám ty naše počty neřídnou a ať naše společné aktivity přetrvávají.

11. června 2017

Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide



Před pár dni to byly dva naše manželské páry z party, která vloni společně navštívila Harrachov (viz blog z června 2016), na pár dní v Beskydech.  Ostatním se to letos z různých důvodů nehodilo (ve stejné době léčba, výlet za moře a podobně).

Byli jsme v hotelu Relax v Rožnově pod Radhoštěm (jak naznačuje název, součástí pobytu bylo i několik masáží a léčebných koupelí). Počasí se po celý pobyt vydařilo (jen první noc pobytu byla bouřka a pršelo – ovšem ráno už bylo modro).

Pondělí jsme strávili cestou a pak prohlídkou města Rožnov.

Druhý den jsme vyrazili na nově vybudovanou dřevěnou rozhlednu nad městem, kterou před pár lety postavili podle sto let starého projektu Dušana Jurkoviče. Pak jsme prošli slavným valašským skansenem. Protože ten den tam bylo málo návštěvníků, věnovali se nám v řadě objektů a pověděli nám o historii obyvatel Valašska, předvedli nám starou kovárnu a i větrný mlýn v chodu! Večer jsme věnovali relaxaci a koupání v hotelovém bazénu.

Další den jsme autem vyjeli na Pustevny. Vyhořelý Jurkovičův Libuším je úplně rozebraný a pracuje se na jeho obnově, která má být podle informační tabule hotová za dva roky. Po hřebenové cestě jsme došli kolem sochy Radegasta až na vrchol Radhoště s kostelem sv. Cyrila a Metoděje. N zpáteční cestě jsme pojedli valašské speciality (polévku kyselicu a strapáčky) v místní restauraci Koliba.

Ve čtvrtek jsme zvažovali výšlap na Lysou horu, ale rozumně jsme naše staré klouby takového vysokohorského výstupu ušetřili a místo toho jsme si prohlédli Štramberskou trůbu a zajeli na Janáčkovy Hukvaldy. Ale i tak to bylo pár kilometrů do kopce a s kopce, protože naši předci zásadně stavěli hrady /asi kvůlivá rozhledu) na vrcholech kopců.  Ale našli jsme i Lišku Bystroušku, kterou před nedávnem ukradli nepřizpůsobiví sběrači kovů.


Poslední den byl návratový, ale komplikovaný. Nejdříve jsme navštívili sestřenici jednoho z cestovatelů poblíž věznice Mírov. Pak jsme se vydali napříč Českomoravskou vysočinou až ke hradu Lipnice. Sice jsme se nestihli podívat na Haškův hrob, ale zato jsme si tam u naší kamarádky (z pražských zimních sešlostí u záběhlického rybníka Hameráku) vyzvedli malou mramorovou desku pro syna jednoho kamaráda chalupáře (prý za účelem umělecké tvorby).

Pak už následovala jízda na sever do Trávníka. Ovšem protože naši silničáři pro nás opravují silnice a bylo páteční odpoledne, kdy tiráci šturmují a Pražáci míří na chaty a chalupy, několikrát jsme dlouhé minuty poskakovali v kolonách v místech se střídavým jednosměrným provozem. 

Ale na chalupy dorazili a pochvalovali jsme si pěkný výlet.

Dodatek:
Uvědomil jsem si, že na Moravě asi mají jiné agrotechncké lhůty, protože i v malých vesnicích měli pangejty a okolí silnic posekané /někdy i  louky, kde jsme si dělali legraci, že bílé baliky sena  v dálce jsou nehybné ovečky). Zato tady u nás jsou zatím silničáři, město, ale i dobytkáři v naprostém klidu. 

Dodatek 2:
Tak od včera dobytkáři v klidu nejsou a kolem horní části Trávníka se už seče (jen na to posečené leje). 😕
 

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]