24. srpna 2017
O našich sou-chalupářích
Protože je zrovna výročí, kdy se u nás usadili sou-druzi
z SSSR a dalších států, napadlo mne, že nežádaným podnájemníkům
v našich chalupách bychom taky mohli říkat sou-chalupáři.
A že jich je!
Letos si všichni stěžují, že už v létě se do chalup
stěhují myši. Běžné je, že se do relativního tepla stěhují až na zimu. A tak
jsou pastičky a jedy v permanenci. Problém je, že paní domu se často myší
natolik štítí, že odmítá vyhodit i mrtvou myš z pastičky. My jsme před pár
lety dostali asi 3 kila růžových granulí, prý jed na myši. Asi polovinu jsme už
vypotřebovali a protože jsme neobjevili žádnou mrtvou myš, zdá se, že jim „jed“
šel k duhu. Nyní se prodává jed na myši pod názvem Ratimor. Jedna místní chalupáři
to propagovala s tím, že po sežrání myši chcípnou, vyschnou a nesmrdí.
Nevím, u nás to sežraly, dva dni nám něco smrdělo a přes intenzivní hledání
jsme myší mrtvolku nenašli, ale je fakt, že pak ten zápach zmizel. Sušená myš
pod podlahou už asi nesmrdí.
U sousedů, kteří jezdí na chalupu jen málo, se vloni usadili
sršni a vybudovali si pod střechou mohutné sídliště. Nakonec je majitel po
postřiku nějakým biolitem zlikvidovat, aniž si vyžádal zásah hasičů, který jsme
mu při pohledu na sršní sídliště doporučovali.
Dalšími chalupářskými podnájemníky jsou pavouci. Ti s malým tělíčkem dlouhýma nohama
alespoň nedělají pavučiny. Pavučiny
nemají hospodyně rády, ovšem i když se vymete pavučina /její majitel obvykle
včas uteče), ale za den dva je zase pavučina na svém místě.
Dříve bylo běžné, že v každé místnosti na chalupě byla
mucholapka, taky ovšem v každé chalupě byla nějaká ta koza nebo dokonce
kráva a obvykle i králikárna. To se mouchám líbilo. Dnes jich tolik není, pokud
nemáte chalupu zrovna u pastvin pro krávy. Ale i tady zasáhl pokrok. Místo
nevzhledných mucholapek se používají umělohmotné plácačky a dokonce i
elektrické plácačky, kde ne hustá síť kovových drátů nabíjena
z bateriového měniče vysokým napětím a větší mouchy či vosy se likvidují
na principu elektrického křesla. A běžným chemickým prostředkem je sprej Biolit
(dnes je v univerzální variantě jak na lezoucí tak na létající hmyz).
A takovým velmi nepříjemným spoluobyvatelem je červotoč.
Pokud je napaden jen nějaký kus nábytku, je možno jej ošetřit chemicky, pokud
je to menší kus dá se odvézt do louhovny, kde se zbaví nejen červotočů, ale i
vrchního laku. Je ověřeno, že bývalé obyvatelstvo si oblíbilo lak hráškové
barvy, kterým byly natřené nejen kusy nábytku, ale i stěny a trámy chalup. A
opalovat lak ze stropu nebylo jednoduché, pokud vám žhavé kousky laku padaly za
krk!
A na závěr jsem si nechal kuny. O kunách, které pobíhají po
půdách, koluje řada historek i s recepty, jak je zahnat. Někdo jim pouštěl
tranzistorové rádio (nevím, jestli účinnější na jejich zahnání jsou zprávy,
lidová hudba nebo popík), jiný chalupář si v zoologické zahradě vyptal
tygří trus a rozmístil ho na půdě. A taky se vypráví, že je kuna schopná
prokousat kabely v autě, zvláště když přijedete za tmy a motor vydrží
teplý a poslouží kuně jako pelíšek.
Nedávno jsem na
internetu četl o patálii s kunou. Kunu
s mladými se majitelce podařilo vystrnadit (bohužel neuvádí způsob), ovšem po
nějaké době pozorovala v koupelně, odkud vedlo odvětrání na půdu, nějaké
„drobné mušky“. Nejdříve je spláchla,
ale druhý den zjistila, že se jedná o blechy, které se z kuního hnízda
začaly stěhovat za potravou (a z koupelny i do dalších místností!). Pokus
o jejich likvidaci vyzněl marně a tak to vyústilo v objednání odborné
firmy (samozřejmě s hrůznou představou, co řeknou sousedi, až před
chalupou zastaví auto s příslušnou deratizační reklamou!). To dopadlo
dobře, přijelo nenápadné auto, zajelo na dvorek, kde se pracovníci převlékli do
protichemických obleků a prohlédli si působiště blech. Utěšili majitelku, že
horší by byla likvidace štěnic, což je prý v současnosti dosti častá
jejich činnost v bytech, pronajímaných zahraničním dělníkům.
Místnosti vystříkali a
poučili majitelku, že přípravek je účinný po dobu několika dnů. Po tu dobu se
nesmí větrat, vytírat, prostě uklízet. Nejlepší je se na týden z domku
vystěhovat. Ovšem je prý nutné alespoň jednou za den místnosti projít, aby
lidský pach nalákal ještě vylíhlé blechy z úkrytů, aby přišly do styku
s jedem na podlaze a nábytku. Kromě toho prý musí ozmístit
v místnostech misky s vodou a trochou jaru. Pokud se v nich
přestanou objevovat chcíplé blechy, je po kalamitě a je možno uklidit a znovu
se nastěhovat!
13. srpna 2017
Buď máme vody málo nebo moc
Ta příroda se člověku nezavděčí.
Minulý týden to vypadalom že je vody dost, neb často pršelo (i když na posezení u sudu se udělalo hezky).. Ale ještě před pár dny všichni bědovali jak je období sucha a vláda vyhlašovala akci „dešťovka“ (ne žížala, ale schraňování dešťové vody, aby nám neodtékala za hranice.
Psal jsem už několikrát o problémech s vodou (o její ceně, o šetření a zpomalování jejího odtoku - například v květnu 2016).
A ještě je nám vysvětlováno, že musíme rozlišovat vodu na pití a na to ostatní. /To už je vážnější. A když nám do toho orgán z České Lípy vyhlásí zákaz nabírání vody z potoků a říček na zalévání, tak máme kalamitu.
No a už je z toho kšeft. V posledních dnech se objevily inzeráty, které nabízejí dodávku a instalaci plastových podzemních nádrží na dešťovou vodu, že kterých si můžete pumpovat vodu na splachování záchodů, na zalévání a ledacos jiného. Do těch nádrží se svádí voda z okapů nebo pevných ploch kolem domků (ovšem přes filtry, které nepropustí nečistoty). Pod zemí nádrže musí být, aby nezamrzaly a bylo je možné užívat po celý rok. Pro případ přílišného přítoku dešťové vody musí být nádrž vybavena i přepadem s trativodem.
Na připojeném obrázku je schematicky taková nádrž vyobrazena, lze ovšem předpokládat, že pro běžného chalupáře to není finančně dostupné řešení.
Dešťová voda, vzniklá odpařováním, by měla být chemicky čistá. Pamatujeme se ovšem na kyselé deště. V atmosféře totiž dochází ke kontaktu odpařené vody s různými chemickými látkami. Ovšem kvalita srážkových vod je naprosto vyhovující pro splachování WC, praní prádla nebo zálivku.
Dnes už jsou skoro u každé chalupy sudy, do kterých svádíme vodu z okapů a pak s ní zaléváme. Někteří kutilové mají dokonce nainstalovány sudové kaskády. Pro případ průtrží mračen je dobré mít sud opatřený přepadem (odtokovou rourou), aby při přetečení voda ze sudu necákala na stěnu domu (na to se naše manželky tváří nevrle). Dešťová voda je na zálivku nejvhodnější, protože na rozdíl od pitné není chlorovaná. Některé rostliny prý chlorovanou pitnou vodu vůbec nerady (prý rododendrony nebo třeba kanadské borůvky).
Nejlépe jsou na tom ti, kterým po pozemku teče porok. Je dobré si na něm zřídit rybníček nebo alespoň do potoka instalovat starou vaničku, odkud můžeme odebírat vodu na zalévání. Vzpomínám, že v Praze za Stromovkou u tak zvané Malé říčky (rameno Vltavy) byla zahrádkářská kolonie a že z plotů vedla do vody roura a majitelé zahrádek si pumpovali elektrickým čerpadlem vodu na zalévání.
Minulý týden to vypadalom že je vody dost, neb často pršelo (i když na posezení u sudu se udělalo hezky).. Ale ještě před pár dny všichni bědovali jak je období sucha a vláda vyhlašovala akci „dešťovka“ (ne žížala, ale schraňování dešťové vody, aby nám neodtékala za hranice.
Psal jsem už několikrát o problémech s vodou (o její ceně, o šetření a zpomalování jejího odtoku - například v květnu 2016).
A ještě je nám vysvětlováno, že musíme rozlišovat vodu na pití a na to ostatní. /To už je vážnější. A když nám do toho orgán z České Lípy vyhlásí zákaz nabírání vody z potoků a říček na zalévání, tak máme kalamitu.
No a už je z toho kšeft. V posledních dnech se objevily inzeráty, které nabízejí dodávku a instalaci plastových podzemních nádrží na dešťovou vodu, že kterých si můžete pumpovat vodu na splachování záchodů, na zalévání a ledacos jiného. Do těch nádrží se svádí voda z okapů nebo pevných ploch kolem domků (ovšem přes filtry, které nepropustí nečistoty). Pod zemí nádrže musí být, aby nezamrzaly a bylo je možné užívat po celý rok. Pro případ přílišného přítoku dešťové vody musí být nádrž vybavena i přepadem s trativodem.
Na připojeném obrázku je schematicky taková nádrž vyobrazena, lze ovšem předpokládat, že pro běžného chalupáře to není finančně dostupné řešení.
Dešťová voda, vzniklá odpařováním, by měla být chemicky čistá. Pamatujeme se ovšem na kyselé deště. V atmosféře totiž dochází ke kontaktu odpařené vody s různými chemickými látkami. Ovšem kvalita srážkových vod je naprosto vyhovující pro splachování WC, praní prádla nebo zálivku.
Dnes už jsou skoro u každé chalupy sudy, do kterých svádíme vodu z okapů a pak s ní zaléváme. Někteří kutilové mají dokonce nainstalovány sudové kaskády. Pro případ průtrží mračen je dobré mít sud opatřený přepadem (odtokovou rourou), aby při přetečení voda ze sudu necákala na stěnu domu (na to se naše manželky tváří nevrle). Dešťová voda je na zálivku nejvhodnější, protože na rozdíl od pitné není chlorovaná. Některé rostliny prý chlorovanou pitnou vodu vůbec nerady (prý rododendrony nebo třeba kanadské borůvky).
Nejlépe jsou na tom ti, kterým po pozemku teče porok. Je dobré si na něm zřídit rybníček nebo alespoň do potoka instalovat starou vaničku, odkud můžeme odebírat vodu na zalévání. Vzpomínám, že v Praze za Stromovkou u tak zvané Malé říčky (rameno Vltavy) byla zahrádkářská kolonie a že z plotů vedla do vody roura a majitelé zahrádek si pumpovali elektrickým čerpadlem vodu na zalévání.
4. srpna 2017
Varhany
Nebudu psát o kostelních, ale o přírodních čedičových.
Nedávno byl v televizi pořad o Lužických horách, kde
herec Vladyka bohužel ukázal jen část Lužických hor na západ od Nového Boru.
Samozřejmě tam byla tak zvaná Panská skála u Práchně, kterou všichni známe
z filmu Pyšná princezna.
Jedná se o ztuhlé magma čediče, které postupně chladlo
v sopečném jícnu a ztuhlo do většinou šestibokých dlouhých sloupců.
Odkryty byly hlavně při těžbě, kdy v okolí nalezneme zasazené sloupce jako
ohraničení pozemků, ale hlavně byl čedič exportován do zahraničí. Na Panské byl
vydán zákaz těžby už v r. 1895, ale nebyl zcela dodržován, takže až někdy
po roce 1948 byl tento útvar vyhlášen za Národní přírodní památku.
U Panské skály byl asi skoro každý. Je tam velké placené
parkoviště, ale prohlídka samotné skály je zdarma.
V uvedeném televizním pořadu byly ukázány i další
obdobné sloupcové stěny, a sice Zlatý vrch a Stříbrný vrch u České Kamenice.
Toto místo je mnohem méně známé a dostaneme se k němu při cestě na
rozhlednu Studenec. I zde se v devatenáctém století těžily čedičové
sloupce, ale až v r. 1964 bylo toto místo prohlášeno za Národní přírodní
památku. I Zlatý vrch působí majestátně, protože sloupce čediče jsou dlouhé až
30 m.
A ještě jedny varhany nalezneme asi 3 km odtud - nad údolím Kamenice narazíme na skalisko Pustý zámek. Zde uvidíme hohutné sloupce o délce až 25 m, ovšem uložené vodorovně.
I v našem okolí se nachází čedičové varhanyale jen o skromnějších rozměrech. Jedny jsou na skalním hřbetu, zvaném Dutý kámen u
Drnovce (po levé straně silnice ze Cvikova do Jablonného – po zelené značce).
Druhé jsou ve skalním městě hned za našimi hranicemi nad
Jonsdorfem. Dostaneme se tam po přejetí hranic z Krompachu, když odbočíme na začátku
Jonsdorfu po červené značce. Vlastní varhany jsou jen malé, ale okolní skalní
město stojí za prohlídku (v jednom z opuštěných lomů na mlýnské kameny je
letní divadlo, kde se občas hrají hry podle knih Karla Maye).
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]