26. ledna 2019
Pes – přítel člověka, kočka – paní člověka
Už jsem vloni na tomto blogu psal a
psech a kočkách na chalupě, svoji kočičí anabázi popisoval i administrátor
Trávnicko-nadějského zpravodaje. Vracím se k tomu tématu, protože se
v poslední době objevilo několik novinových článků o přemnožení polodivokých
koček (o šíření vlků u nás zase někdy jindy).
Z tisku:
Desítky toulavých koček v ulicích vyřešil Hlučín na
Opavsku po stížnostech obyvatel rázně. Strážníci kočky lákají do speciálních
klecí s návnadou, nechají je vykastrovat a následně vrátí zpátky na původní
místo. „Občané si sami hlásí, kde je s přemnoženými kočkami problém. Celkem se
zatím kastrovalo dvacet koček,“ řekla LN mluvčí Hlučína Ivana Gračková.
A skutečně, kočka může mít dvakrát
ročně koťata (obvykle pět i šest). Má tedy za rok až dvanáct potomků, kteří
jsou za půl roku pohlavně zralí a mohou mít další koťata. Protože zvyk topení
koťat už známe jen ze sto let starých knížek, dochází k rozmnožování
koček geometrickou řadou. A bohužel většina chalupářů sice celé léto roztomilé
kočičky krmí, ale do Prahy na zimu si vezmou maximálně jednu. Kastrace těch
kočiček, co se točí kolem chalupy a čekají na krmení, by se při jejich počtu prodražila.
Levnější je krmení a případné podzimní ponechání osudu. Výsledek je, že kočičí
útulky jsou přeplněné a hodně koček přežívá zimu, jak se jen dá.
Mluví se už i o tom, že by měl zasáhnout
stát a zřídit kočičí kastrační program. Náklady ovšem zaplatíme z daní
všichni a ne ty „útlocitné duše“ co se o ten boom zasloužily.
Pokud se říká, že pes je přítel
člověka, tak pes člověka respektuje i z určitého strachu – jako svého šéfa
alfa-samce tlupy. To kočka nezná. Lze ji také vychovat, ale je to náročné a
není to stoprocentní. Kočky můžeme rozdělit do dvou skupin – ty, které žijí
celý život v domácnosti (bytě), a ty, které mohou běhat venku (u chalup).
Kočka si definuje své teritorium – stačí ji byt, ale musí v něm být
trvale. Pokud běhá venku, považuje za své teritorium mnohem větší prostor. Pak
při zimním pobytu v pražském bytě, mohou vzniknout potíže. Známé jsou
případy, kdy kočka přesun z chalupy do Prahy vycítí a během přípravy na odjezd zmizí.
I milá přítulná kočka vás drápne
packou, pokud je něčím naštvaná. Riziko to je i při styku kočky a malého
dítěte. To nepozná, jestli kočce nějak ubližuje a kočka naopak nemá zábrany,
aby se bránila i tak, že dítě poraní. Mluví se i možnosti přenosu nemoci toxoplasmozy
na člověka. Velmi nebezpečné je to u těhotných žen, kde může po nakažení dojít
i k potratu. U koček, vázaných na byt, to nehrozí, ale kočky, mající u
chalupy volnost pohybu, se někde v přírodě nakazit mohou.
U obyčejných koček obvykle neznáme
jejich rodokmen, takže netušíme jaké má geny a jak bude přizpůsobivá. Je zřejmé, že soužití s kočkou v domácnosti nemusí být tak
jednoduché, jako soužití se psem.
Dodatek
V novinách z 20. ledna byla velmi
zajímavá zpráva o události z Českolipska:
Neobvyklého viníka má dopravní nehoda. Kocour, kterého
jeho majitel vezl na veterinární vyšetření, nevydržel v přepravní tašce a
skočil řidiči na volant. Auto posléze sjelo do příkopu, kde se převrátilo na
střechu. Šofér i zvíře zůstali nezraněni. Kocour nejprve v rodinném
domku v Provodíně pokousal jednoho z návštěvníků. Ačkoliv se jednalo o nepatrné
povrchové poranění, vznikla panika, jestli kocour, jenž na zahradě loví myši,
netrpí infekční chorobou. Majitel se proto rozhodl, že jej odveze na
veterinární prohlídku do přibližně deset kilometrů vzdálených Doks. Policisté zároveň v
návaznosti na tento případ vyzvali veřejnost, aby zvířata přepravovala ve
speciálních přepravních boxech, které je nutné zabezpečit proti pohybu
bezpečnostním pásem.
19. ledna 2019
Výlet vláčkem
Nedávno jsem
popisoval zajímavý výlet do Kryštofova údolí. Dnes bych se zaměřil na letní
možnost výletu vlakem, což je pro naše vnoučata, navyklá ježdění v autě,
docela atraktivní.
Jedná se o
jízdu tak zvanou Švestkovou dráhou.
Je to zajímavá trať z Lovosic do Mostu, která získala svůj poetický název
za první republiky, kdy podél jejích kolejí stály švestkové sady a aleje.
Postavena byla na konci 19. století. Pro malý objem provozu osobní přepravy
(nákladní doprava na krátkých tratích zanikla s rozvojem nákladní dopravy silniční)
přestal Ústecký kraj v prosinci 2007na ní objednávat provoz osobními vlaky. Od
léta 2008 zde ale znovu začaly jezdit prázdninové výletní vlaky, provoz platily
obce podél trati.
Protože
provoz byl málo rentabilní, kraj nadále uvažoval o úplném zrušení tratě.
Nakonec trať odprodali firmě AŽD Praha, výrobci železniční zabezpečovací
techniky (v té firmě jsem pracoval 45 let). Jednání probíhala od r. 2016, kdy trať firma AŽD převzala, ovšem konečná
smlouva byla podepsána nedávno - 12. prosince 2018. AŽ D začalo trať využívat pro
testování svých vyvíjených elektronických výrobků pro železnice a výrazně ji
modernizovalo včetně dálkového ovládání. Proto není divu, že někdy v r.
2019 bude na ní podle objednávky ČD zaveden celotýdenní provoz.
Na trati jsou provozovány
v období od konce března do konce října víkendové výletní vlaky včetně
přepravy kol. Protože trať o délce 44 km vede velmi zajímavou krajinou Českého
středohoří, je se svými zatáčkami velmi fotogenická. N webu s jízdními řády
ji najdete jako trať T4.Vlaky ji projedou za hodinu a několik minut.
V blízkosti tratě jsou kopce jako Milešovka, Lovoš nebo Raná (s terény pro
bezmotorová letadla a rogala), hrady Házmburk, Košťálov nebo Oltářík a zámečky
Třebívlice, Korozluky, Chrámce či Dlažkovice.
Trať má už i své velmi dobře zpracované web stránky a
tak si o ní můžete přečíst více včetně platného jízdního řádu a popisu
sousedících výletních míst na web adrese
Takže spojit někdy v létě autovýlet do této části Českého Středohoří s jízdou vlakem pro děti a návštěvou některého hradu nebo vylezením na nejvyšší vrchol Českého Středohoří 837 m vysokou Milešovku, bude určitě stát za to! Na Milešovce je rozhledna, meteorologická stanice a pracoviště ČAV a o víkendech i restaurace. Z Milešovky je prý nejlepší kruhový rozhled v celých Čechách (a to u nás máme krásné výhledy z Luže nebo Hvozdu).
13. ledna 2019
Leť, balonku. leť!
V prosincovém čísle Zpravodaje města Cvikova jsem našel
zajímavý článek. Jistě víte, že 11.listopadu se konaly po celé Evropě vzpomínkové oslavy
100 let od ukončení první světové války.
12. listopadu ráno našly dvě děti v Lindavě na zahradě
balonek s francouzskou vlaječkou a textem. Po přeložení textu se zjistilo, že
balonek byl vypuštěn 11. listopadu 2018 po 11 hodině dopoledne ve francouzské
vesničce blízko Štrasburku. Uletěl tedy
asi za 20 hodin vzdálenost kolem 800 km.
Nálezci se spojili se starostou této francouzské vesnice a ten jim
sdělil, že balonků bylo vypuštěno celkem dvacet. Na každém balonku byly údaje o
některém z tamních občanů, kteří padli v první světové válce. Zajímavostí
je podoba jmen místa vypuštění LIGNEVILLE
a místa nálezu LINDAVA.
No a na okraj – zdá se, že po pár letech máme kolem chalup
slušně sněhu, na běžky určitě. Stopy jsou upravované, ale z místních informací
vyplývá, že na lesní cesty napadala řada větví, prasklých pod váhou sněhu.
6. ledna 2019
I had a dream
(měl jsem sen) je slavný výrok M. L.
Kinga, když hovořil o právech amerických černochů (dnes je předpisový výraz
Afroameričané). Já měl před pár dny taky zvláštní sen a protože se týkal
Trávníka, podělím se o něj a rozvedu to.
Všichni víte,
jak Heřmanicím pomohla existence ranče Malevil. Malevil vydělává, platí daně a
Heřmanicím to prospívá. Obě Světlé naopak doplatily po zrušení lyžařského vleku
(v důsledku nedostatku sněhu a krátkozrakosti místních konšelů) úbytkem
návštěvníků a úbytkem hospod. Trávník je vesnička bez hospody, bez obchodu a v místní
kapli se slouží mše jednou za rok (nebo o Vánocích půlnoční). Trvale bydlících je tam spolu s Nadějí
asi kolem padesáti, ovšem částečně důchodců původně z Prahy.
No a mně se
zdálo, že se té naší vesnice někdo ujal a zřídil tam rekreační středisko
s plaveckým bazénem, minigolfem a letní bobovou dráhou na Slepičárně. V dlouhém
údolí od bývalé osvěžovny dolů k Antonínovu údolí (na starých mapách se
jmenovalo Quarksack – po česku něco jako Tvarohový pytel) byl někde tam, kde je
po jarním tání rybníček, bazén se skluzavkou (na to místo svítí slunce celý
den). Poblíž silnice byla budova se šatnami a restaurací (to mne v tom snu
velmi zaujalo) a u lesíčka pod Dědkovým odpočinkem byla řada chatiček pro ubytování
návštěvníků. Na stráni, zvané Slepičárna, byla plechová bobová dráha (v tom snu
jsem zřejmě viděl starou Slepičárnu, když ještě nebyla zarostlá nálety a kdy
jsme na ní učili naše děti lyžovat).
Po probuzení
jsem o tom začal přemýšlet. Kdysi jsme se v partě zaobírali myšlenkou,
udělat na tehdy holé Slepičárně lanový vlek (motor ze skůtru s navijákem,
dobrý lyžař by sjel s lanem dolů, kde by se na něj navěsilo několik dětí a
naviják by je vytáhl nahoru). Myšlenka lákavá, ale neuskutečnili jsme ji. Samozřejmě
by takové rekreační středisko potřebovalo velký odběr vody z vodovodu, ale -pokud
máme v provozu vydatný vrt - lze předpokládat, že by se dal posílit nebo
zřídit ještě jeden.
Ale Trávník
by v létě ožil a vznikl by tu výdělečný podnik. Asi by to vynášelo víc než
dotace dobytkářům za to, že jednou za rok louky posekají. Na zimu se
s nějakou rekreací nedá počítat, protože v posledních letech už máme
málo sněhu. Na financování takového
projektu by se možná daly pořídit i dotace z Evropské unie?
Obávám se ale, že na realizaci toho
snu by byly smíšené reakce – řada chalupářů si už zvykla na důchodcovský poklid
a jekot z koupaliště by jim asi vadil. Ovšem – páni chalupáři pozor – měl
by tam být i hostinec! No a chalupářky? Jistě by to fungovalo i pro posezení u
kafe.
Rodiny
s dětmi se dnes převážně jezdí koupat za hranice do Německa (na plechové
koupaliště v Olbersdorfu nebo na Bergbad na Kraji Jonsdorfu). Koupaliště
ve Sloupu je v létě přeplněné, o koupališti v Heřmanicích se moc
nemluví (ale před lety to byl spíš rybníček na potoce) a prý je dost slušné koupaliště
v Jablonném (tam jsme za mlada s dětmi jezdili hodně). Samozřejmě
otužilci se chodili koupat na přehradu (jedna chalupářka – dej jí Pán Bůh
věčnou slávu- tam chodila denně a to i když pršelo – prý prohlašovala, že voda
tam je léčivá).
No nic, na
realizaci toho snu by musel najít bohatý investor – a v Trávníku se
neuchytil ani penzion Zámeček a nyní skončila i hospoda, tak kdo by riskoval,
že?
2. ledna 2019
Velikonoční ostrov\? Ne. Trávník!
V horní
části Trávníka se objevila zajímavá skulptura – viz obrázek. Autor, od nedávna také trávnický chalupář, je emeritní baletní mistr Igor Žukov – evidentně umělec mnoha
žánrů.
Igor se
narodil v r. 1959 v ruské Kazani. Po vystudování Státní baletní
akedemie působil jako solista baletu ruského Státního divadla opery a baletu
v moha rolích klasického i moderního baletního repertoáru. V období h
1987-1989 hostoval ve slavném Bolšom
Těatre v Moskvě. letech 1992 až 1994 působil ve známem Šmokově komorním
baletu v Praze.
V r. 1994 se stal sólistou baletu našeho Národního
divadla, kde vytvořil řadu rolí a věnoval se i pedagogické
činnosti.Spolupracoval i se slavnými světovými baletními mistry jako byl
Njurejev nebo náši bratři Kyliánové. V r. |2010 odešel do zaslouženého
důchodu. Ať se mu u nás líbí.
Se svou partnerkou zvelebuje tahradu u
trávnickéchalupy a, jak vidíme z obrázku, dovede vytvořit i sochařská díla. |Jak
sochu pojmenoval, nevím. Ale náš kanadský kamarád Lexa po shlédnutí obrázku poznamenal, že jde o
sochu Smutný chalupář,
kterému zavřeli hospodu v Trávníku.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]