13. prosince 2020
Jak to v Lužických horách bylo za války I.
Díky našemu čtenáři p. Bittmanovi ze Sloupu se nám dostal do
ruky výpis vzpomínek odsunutého Němce z Dolní Světlé. Popisuje v něm
z pohledu chlapce, kterému tehdy bylo kolem deseti let, roky 1940 až 1946.
Myslím, že řadu čtenářů vzpomínky malého Ernsta zaujmou, protože o některých
událostech jsme určité povědomí měli. Pro zkrácení příspěvku některé vzpomínky tlumočím
svými slovy, jeho vlastní slova jsou uvedená kurzivou (ale i tak vzpomínky
rozdělím do dvou článků).
Byli jsme úplně normální rodina. Ve stáji byl kůň, několik krav, koz a obvyklá malá zvířata, takže rodina nepatřila k nejchudším.
Ovšem i taková rodina měla jen jedny lyže, které si Ernst musel půjčovat se svojí sestrou. Zřejmě v těch letech bylo v zimě mnohem více sněhu než na co jsme zvyklí my. Chlapec vzpomíná, že v letech 1937 – 1838 musel jeho otec s koňským potahem pomáhat při výstavbě pásma pohraničních pevnůstek – známých řopíků. Nehoda, při které mu balvan z výkopu poranil nohu, mu naopak pomohla – jako invalida nemusel po zabrání Sudet Německem narukovat s Wehrmachtem do války.
Synové ze sousední rodiny, kteří se dobrovolně přihlásili k německému námořnictvu, byli mezi prvními oběťmi, když to začalo být vážné. V letech války jsme i my venkované museli večer zatemňovat okna a platit pokutu, pokud prosvítala prasklina. Naše matka nás jednou zavolala ven a řekla: „Slyšíte bombardéry?“ Rostoucí a klesající hučení stovek leteckých motorů nenechalo nikoho klidným. Během těch let přes nás bombardéry přelétaly do Německa denně. V zimě jsme tehdy jezdili na lyžích a sbírali spadané staniolové pásy (to byly klamné cíle pro německé radary). Ty pak měly být odevzdávány.
Před pár lety jsem publikoval podle informací p. Pavýzy z Dolní Světlé zprávu o pádu německého letadla na Luži někdy v r. 1944. Tento chlapec ve svých vzpomínkách uvádí hned tři takové události. Hned na začátku války havarovalo německé letadlo na svahu Luže, prý musel být vysbírán a odevzdán každý kousek kovu i všechny šrouby.
Ke druhému případu došlo v zimě 1943-1944, kdy na zasněžených polích u Horní Světlé nouzově přistál JU-87. Po několika dnech a opravě dokázalo letadlo odletět.O rok později, v zimě 1944/45, narazilo do Luže dvoumotorové bojové letadlo (byl to He 111). K požáru nedošlo, ale letadlo při nárazu přerazilo silné buky. Mrtví byli odvezeni, vrak zůstal ležet.
Pak místní zbytky vraku rozebírali a odnášeli. Chlapec Ernst vzpomíná:
Také jsem musel přinést gumu z benzínových nádrží pro svého otce, aby opatřil své dřevěné boty gumovou podrážkou. Ale musel jsem být znovu opatrný, protože nádrže sestávaly ze 2 různých vrstev gumy. Jmenovitě z měkké gumy, která se při průstřelu zacelila, a venkovní tvrdé. Měkká guma byla pro podrážky nevhodná, protrhávala se u hřebíků. Vnější plášť nádrží byl vyroben z tvrdé gumy. To bylo šíleně pracné při řezání kapesním nožem.
A jiná vzpomínka (na konci Naděje u silničky na Hamr byla ještě před lety tabulka, která upozorňovala, že tam za války byl zajatecký tábor):
Mezi Hoffnungem (Naděje) a Glasertem (Trávník) byl malý zajatecký tábor v lese. Myslím, že tam byli internováni pouze francouzští důstojníci. Tyto vězně jsme si mohli půjčovat na práce. Můj otec chodil opakovaně, aby si vzal pomoc na brambory. Musel jsem s ním jít. Můj otec a já jsme šli vpředu, za námi vězni. Můj hrudník se dmul pýchou. Nebyl s nimi žádný voják, aby hlídal. Jen můj otec a já, malý chlapec. Nikdo ale neutekl. Vyzvedli jsme je ráno a přivedli zpět večer.
Pak už vzpomínky pokračují koncem války:
Na začátku května 1945 celá naše rodina okopávala brambory na poli poblíž Neu-Brasilien (dnes rezervace Brazilka) , 150 metrů od cesty přes Wache (dnes zde stojí pomník na památku r. 1938). Celá cesta byla plná prchajících německých vojáků. Každý se chtěl vzdálit od Rusů směrem na Bavorsko k Američanům. Střílely na ně americké stíhací bombardéry (měly dvojité trupy – zřejmě typ P38 LIghtning). Pokud jste si už mysleli, že vás přeletěli, vystřelili ze zadního kulometu. V každém případě, když se objevili nad kopci a letěli po obloze, což se stávalo každou půlhodinu, nechávali jsme krávy volně na pastvě a utíkali do lesa, kde byl asi 15 až 20 m daleko malý lom.
Příště uvedu chlapcovy vzpomínky až do odsunu Němců.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]