14. ledna 2007

Trávník - Kavkaz a zpět II. díl

Po stepích ke Kavkazu jsme dojeli do lázeňského města Pjatigorsk a druhý den jsme si udělali jednodenní výlet do údolí pod Elbrusem a dvěma lanovkama do výšin přes 3500 m. Krásné. Jako doprovod jsme měli přiděleného místního vysokoškoláka. Až když jsme byli na sedačkové lanovce, tak se odhodlal mluvit o politice a „bratrské pomoci v 68 roce“. Celý zbytek jízdy jsem mu vysvětloval, jaký podraz na nás Brežněv udělal, ale myslím, že jsem ho moc nepřesvědčil. Na cestě zpátky mezi horami se náš kolega s Žigulíkem málo rozhlížel a najel na čerstvě spadlý balvánek, který mu prorazil kryt převodovky. Koukl se, jak mu kape olej, a pravil: „Když pojedu rychle, tak s posledním olejem dojedu do kempu a zítra mi to v opravně vymění.“ Měl pravdu, když jsme dojeli do kempu, už tam stál a pod jeho autem byla do rána jen malá loužička oleje. Ovšem oprava nebyla tak jednoduchá, jak si kolega myslel. Náhradní díl nebyl, ale díru mu zavařili tak pěkně, že tak jezdil ještě tři roky.

Pokračovali jsme přes Vladikavkaz po tak zvané Vojensko-gruzínské cestě přes Kavkaz na Tbilisi (za starých časů to byl výlet jen s rizikem porouchání auta, dnes by možná člověk kličkoval mezi minami). Dlouho jsme hory neviděli – jen nízké travnaté kopečky. Jedním kopečkem vedla silnice tunelem. Vyjeli jsme na druhé straně a před námi se z ničeho nic rozevřelo panorama zasněžených hor. Zastavili jsme u cesty a začali fotit. Musím podotknout, že každý most tehdy hlídala nějaká domobrana. I zde byl malebný fousatý dědeček s flintou. Došoural se k našim zastaveným autům a od každého řidiče si vyžádal pas. Pak na nás kývl, abychom šli s ním k jeho boudičce. Vešel dovnitř, pasy dal na stoleček a řekl, ať doneseme fotoaparáty a vyndáme z nich filmy, protože je tam zakázáno fotit. Dali jsme se s ním do dohadování. Došel k nám nějaký cestář, který tam roztloukal kamení a říkal, ať poslechneme a ukazoval na ceduli u mostu „ZAPREŠČENA ZONA“. My říkali, že tam není napsáno, že je zakázáno fotografovat, ale dědeček se zatvrdil a už s námi nemluvil – pasy hlídal s flintou v rukou. Domluvili jsme se s cestářem, že asi po 5 km je stanoviště milice. Tak jsme se sebrali, pasy nechali dědečkovi a šli k autům (no pocit, kdy za váma stojí chlap s flintou a vy nevíte jestli nejdřív vypálí varovný výstřel, byl nepříjemný). Dojeli jsme k policajtům a vysvětlil situaci. Oni pravili, že děda pod ně nepodléhá, ale ať jeden z nás jede s nimi a že se pokusí. Byl jsem vybrán jako reprezentant innostrancov a jeli jsme. Policajt začal s dědou brebentit gruzínsky. Trvalo to dlouho a pak se na mne otočil, rozhodil rukama a pravil. „Víte on tvrdí, že jste fotografovali most a to se nesmí, já s ním nic nesvedu.“ Tak jsem zkusil poslední pokus a začal jsem dědovi vykládat, že jsme předtím byli na krásném Elbrusu a máme odtamtud na filmu fotky a jestli to teď budeme muset zničit, tak budem říkat, že Gruzínci jsou zlí a neváží si lidí, co tam jedou obdivovat krásu Gruzínska. No a ono to zabralo, děda se otočil a pasy mi dal. Ale fotografovat jsme začali až po dalších 100 km!

Ve Tbilisi jsme si zavolali taxi a jeli do středu města. Taxikář, starý fousatý Gruzínec, se ptal, odkud jsme. Když slyšel, že z Prahy, rozzářil se, pravil, že tam ve 45 skončil válku a radostně brebentil. Když jsme chtěli zaplatit, nic si nevzal (taxikář!) a tak jsem mu dal aspoň propisku. Neprodělal na tom. Jízda stála asi 3 ruble a propisky se prodávaly, jak jsem pak zjistil, po 10 rublech.

Silnice na naší velké cestě byly od žádných až po dálnici (té ale tehdy bylo jen 20 km od Kyjeva k letišti). Na Kavkaze jsme několikrát i brodili (a to byla hlavní cesta přes hory do Tbilisi)! Na jednom místě tekla po skále ze stráně malá říčka a skála byla celá barevná. Pod cestou stála malá fabrika na minerálku - to byl minerální pramen Narzan.

Cestou do Soči jsme projížděli rodným městem Stalina – Gori. Pochopitelně jsme se zastavili. Rodný doškový domeček byl jak před sto lety, jen byly kolem něj postavené 4 mramorové sloupy se skleněnou střechou. Okénky bylo vidět vevnitř původní zařízení. Vysvětlili jsme dětem, že to byl takový bývalý zlý ruský prezident. Najednou za mnou přišel synátor s knoflíkem, který tam prý ležel na zemi (jako bývaly u poklopců s nápisem FOR GENTLEMAN) a ptal se : „Tati, že to je Stalinův knoflík?“

V Soči jsme strávili klidný týden u moře. Trochu jsme provokovali naším nafukovacím člunem s kanadskou vlajkou.

V Soči jsme si kupovali kremrole a – jako všude cestou – zabalili nám to do starého výtisku Pravdy!, Když se jednou náš kolega usnesl, že už má jednotvárného jídla (sekaný „biftek“ na 4 způsoby) dost a že nám udělá játra po anglicku, tak mu do novin u řezníka zabalili i játra.

Ještě jeden zážitek – kdekoliv jsme na ulici či náměstí zastavili, hned se kolem mého Wartburga seběhli obdivovatelé jako u nás kolem Ferrari. Wartburg tam bylo neznámé vozidlo a když jsem jim říkal, že je tam motor "kak v motociklu", už jsem musel zvedat kapotu.

Na zpáteční cestě jsme dorazili do Lvova a čekala nás cesta zpět přes strašné silnice na Podkarpatské Rusi a na hranice, kde měli na sovětské celnici uloženou i druhou část nějakého jejich celního prohlášení, které jsme při vjezdu vyplnili. No ale stal se zázrak. Zašli jsme do bjuró Inturista a oni nám celkem ochotně změnili v "maršrutnoj bumažke", že se vracíme přes polský Przemysl. To bylo ze Lvova jen kousek a tak jsme do večera urazili 900 km až do Prahy.

Zážitková cesta byla u konce.

Jenom za 14 dní se mi zadřel motor (ruský olej do dvoutaktu udělal své).


Trávník - Kavkaz a zpět I. díl

V srpnu r. 1976 se uskutečnila anabáze tří rodin trávnických Pražáků na Kavkaz a zpět. Tehdy jsme si u Čedoku objednali „individuální“ zájezd po trase, po které tehdejší cestovní kancelář Autoturist pořádala hromadné zájezdy. Jely tři auta - Žigulík, polský Fiat a Wartburg kombík - 6 dospělých a 4 děti (nejstarší 12 let).

Trasa zájezdu vedla z Prahy, do Užhorodu, Lvova, Kijeva, Charkova, Rostova na Donu, Pjatigorsku s odbočením pod Elbrus, Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz), Tbilisi, Jerevanu, a zpět přes Tbilisi, Suchumi, Soči a přes Krasnodar do Rostova a na původní příjezdovou trasu. Celkem to bylo asi 9 000 km za 25 dní. Na cestě byly tři odpočinkové pobyty – 3 dni v Kyjevě, 3 dni v Tbilisi a týden u moře v Soči. Ubytování bylo zajištěno několikrát v hotelu, většinou v chatičkách kempů sovětského Inturistu a jednou tři dni u moře v Soči.

Nebudu podrobně popisovat průběh cesty, jen podotknu, že nás doma všichni strašili, že nás budou sledovat po cestě ruská policie (milicionáři) a kdybychom někde uhnuli tak máme malér. Říkali jsme si fajn, aspoň kdyby se nám něco stalo, bude o nás postaráno. Ale omyl, ten rok se dohled na "innostránce" nějak sesypal, takže jsme cestou na křižovatkách viděli jen neobsazené milicionářské posty na křižovatkách (ve stylu ježibaby z Mrazíka). Naopak jsme zjistili, že "uhnout není kam", protože třeba na 500 km z Kijeva do Charkova byl jen 3 křižovatky asfaltovaných silnic a zbytek byly prašné odbočky do kolchozních kukuřičných lánů. Rovněž dojíždět etapy po setmění se nehodilo, protože sovětští „bohatýři“ za volanty náklaďáků jezdili i v noci jen s obrysovými světly. Každý dne jsme na trase viděli nějaký čerstvě shořelý vrak po srážce nebo sjetí z cesty. S sebou jsme měli „Autoatlas CCCP“ v měřítku 1:500 000, kde byly i průjezdy městy (obrázky 8 x 8 cm). Hned první den jsme dojeli do Lvova na prázdné náměstí a zastavili před "gastinicoj Inturist", ovšem než jsme stačili vylézt z aut, zastavilo vedle nás modré milicionářské auto s tlampači na střeše a na celé náměstí vyvolávali, aby "avtamobili inostráncev ujecháli". Dělali jsme, že nerozumíme a nejstatečnější se zašel do hotelu zeptat co dál. Tam nám ukázali, že musíme zajet průjezdem na dvůr, že na ploščádi se stát nesmí.

Dál jen některé veselé historky z natáčení (kilometrů).

Na hranicích u Užhorodu stále slušná fronta aut. Hned před námi byli „kazachstánští“ Češi. Byli u nás u příbuzných a vezli si od nás do Střední Asie koberec, měli dost strach, aby jim ho nezabavili. Koberec jim prošel, zato jim celník v bílém lékařském plášti zabavil dvě štrycle salámu. My měli zásob ještě víc, ale toho si nevšimli. Jen prohlédli všechny tiskoviny, co jsme vezli (i našim chlapcům pohádky).

Hned po vjezdu na Podkarpatskou Rus nás při každé zastávce obcházela místní rebjata s žádostí "Davaj žuvačku" (žvýkačku) - no bylo lepší než ve čtyřicátém pátém "davaj časy"! Měli jsme sebou 20 nebo 30 kusů tehdejších žvýkaček Pedro, takže jsme se vykupovali. Ovšem, když jsme na náměstí ve Tbilisi viděli babku s nůší, která tyto Pedra prodávala po rublu ( a u nás stály korunu), uvědomili jsme si, že mít s sebou pár krabic po 500 kusech, tak jsme měli celý výlet zadarmo!

Kyjev bylo město zážitků. Hned po příjezdu do kempu nás obešly báryšni - uklizečky a vykupovaly od našich žen dámské spodní prádlo (podprsenky a tak). To jsme věděli předem, že je to v Sajuzu směnný artikl a naše dámy byly připravené. Protože jsme byli asi víc vstřícní než ostatní, tak nás babky ráno při odjezdu zastavily a my jsme každé museli do auta naložit pytel s nákupy a provézt to branou kempu za nejbližší rok, kde už na nás babky čekaly.

Průjezd Kyjevem na Charkov jsme chtěli uskutečnit podle výše zmíněné "průjezdové minimapky" – silniční značení bylo všude mizerné a ve městech nulové. Takže se nám nepodařilo natrefit na jeden ze dvou mostů, které vedly přes Dněpr. Vrátili jsme se do centra, zastavili u chodníku a vyčíhali si dva inteligentně vyhlížející pány, kteří šli po chodníku proti nám a bavili se. Po požádání o radu se chvíli mezi sebou radili a pak nám řekli jak jet. Poděkovali jsme a páni odcházeli a pokračovali v načatém hovoru. Přitom ovšem podotkl náš synek: "Tati, nevím, jestli nám poradili dobře, oni jdou odkud přišli!" No, neporadili, skončili jsme mezi domečky na břehu Dněpru. U jednoho domečku stálo vojenské auto asi s pět vojáky a oficírem a bavili se přes plot s báryšňou. Když jsme oficíra požádali o radu "kudá na Charkiv", zavelel, vojáci naskákali do auta a on pravil "idite za mnoj". Po 28 km jízdy za nimi zastavili u benzinové pumpy, oficír vyskočil a pravil: "Vot šosé na Charkiv". Měl pravdu. Jako díkuvzdání jsem vojáčkům rozdal sadu odznaků "125 výročí koněspřežné dráhy Č. Budějovice – Linec" a viděl jak si je hrdě zapichovali vedle odznaků Lenina do svých uniforem.

Na cestě zpátky jsme se zase v Kyjevě ztratili. Zastavili jsme u milicionáře na křižovatce a ptali se na kemp Inturistu. Pravil, že furt rovně a za druhým železničním nadjezdem doleva. Měl pravdu, ale ten druhý nadjezd byl až po 16 km jízdy po této ulici, takže jsme cestou pochopitelně byli dost malomyslní. Jó, sovětské rozměry.

Benzin se tehdy v CCCP kupoval ne za peníze (penězi se platilo jen v Gruzii), ale tak zvanými talony – předem zaplacenými poukázkami na určité množství benzinu. Ty se prodávaly různě - od mlékárny po železářství (prostě na krámě byla tabulka). Benzin tam tehdy stál 2 kopějky litr - tehdy našich 20 haléřů. Platilo se předem - u okénka se odevzdal talon na 20, 30 litrů, dežurnaja stiskla tlačítko a vytekl zaplacený počet litrů. Hned první den nás místní řidiči poučili, že se musí zastavit u stojanu, strčit hadici do hrdla nádrže a jít platit. Některé pistole na hadicích totiž nezavíraly a jak dežurnaja stiskla knópku, tak benzin tekl, třeba i na zem. Naopak na nějakém tom litru nezáleželo, takže když někdo zaplatil víc než se mu vešlo, zamával na dalšího kdo stál za ním, podal mu hadici a zbytek si člověk mohl grátis dobrat.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]