14. ledna 2007

Trávník - Kavkaz a zpět II. díl

Po stepích ke Kavkazu jsme dojeli do lázeňského města Pjatigorsk a druhý den jsme si udělali jednodenní výlet do údolí pod Elbrusem a dvěma lanovkama do výšin přes 3500 m. Krásné. Jako doprovod jsme měli přiděleného místního vysokoškoláka. Až když jsme byli na sedačkové lanovce, tak se odhodlal mluvit o politice a „bratrské pomoci v 68 roce“. Celý zbytek jízdy jsem mu vysvětloval, jaký podraz na nás Brežněv udělal, ale myslím, že jsem ho moc nepřesvědčil. Na cestě zpátky mezi horami se náš kolega s Žigulíkem málo rozhlížel a najel na čerstvě spadlý balvánek, který mu prorazil kryt převodovky. Koukl se, jak mu kape olej, a pravil: „Když pojedu rychle, tak s posledním olejem dojedu do kempu a zítra mi to v opravně vymění.“ Měl pravdu, když jsme dojeli do kempu, už tam stál a pod jeho autem byla do rána jen malá loužička oleje. Ovšem oprava nebyla tak jednoduchá, jak si kolega myslel. Náhradní díl nebyl, ale díru mu zavařili tak pěkně, že tak jezdil ještě tři roky.

Pokračovali jsme přes Vladikavkaz po tak zvané Vojensko-gruzínské cestě přes Kavkaz na Tbilisi (za starých časů to byl výlet jen s rizikem porouchání auta, dnes by možná člověk kličkoval mezi minami). Dlouho jsme hory neviděli – jen nízké travnaté kopečky. Jedním kopečkem vedla silnice tunelem. Vyjeli jsme na druhé straně a před námi se z ničeho nic rozevřelo panorama zasněžených hor. Zastavili jsme u cesty a začali fotit. Musím podotknout, že každý most tehdy hlídala nějaká domobrana. I zde byl malebný fousatý dědeček s flintou. Došoural se k našim zastaveným autům a od každého řidiče si vyžádal pas. Pak na nás kývl, abychom šli s ním k jeho boudičce. Vešel dovnitř, pasy dal na stoleček a řekl, ať doneseme fotoaparáty a vyndáme z nich filmy, protože je tam zakázáno fotit. Dali jsme se s ním do dohadování. Došel k nám nějaký cestář, který tam roztloukal kamení a říkal, ať poslechneme a ukazoval na ceduli u mostu „ZAPREŠČENA ZONA“. My říkali, že tam není napsáno, že je zakázáno fotografovat, ale dědeček se zatvrdil a už s námi nemluvil – pasy hlídal s flintou v rukou. Domluvili jsme se s cestářem, že asi po 5 km je stanoviště milice. Tak jsme se sebrali, pasy nechali dědečkovi a šli k autům (no pocit, kdy za váma stojí chlap s flintou a vy nevíte jestli nejdřív vypálí varovný výstřel, byl nepříjemný). Dojeli jsme k policajtům a vysvětlil situaci. Oni pravili, že děda pod ně nepodléhá, ale ať jeden z nás jede s nimi a že se pokusí. Byl jsem vybrán jako reprezentant innostrancov a jeli jsme. Policajt začal s dědou brebentit gruzínsky. Trvalo to dlouho a pak se na mne otočil, rozhodil rukama a pravil. „Víte on tvrdí, že jste fotografovali most a to se nesmí, já s ním nic nesvedu.“ Tak jsem zkusil poslední pokus a začal jsem dědovi vykládat, že jsme předtím byli na krásném Elbrusu a máme odtamtud na filmu fotky a jestli to teď budeme muset zničit, tak budem říkat, že Gruzínci jsou zlí a neváží si lidí, co tam jedou obdivovat krásu Gruzínska. No a ono to zabralo, děda se otočil a pasy mi dal. Ale fotografovat jsme začali až po dalších 100 km!

Ve Tbilisi jsme si zavolali taxi a jeli do středu města. Taxikář, starý fousatý Gruzínec, se ptal, odkud jsme. Když slyšel, že z Prahy, rozzářil se, pravil, že tam ve 45 skončil válku a radostně brebentil. Když jsme chtěli zaplatit, nic si nevzal (taxikář!) a tak jsem mu dal aspoň propisku. Neprodělal na tom. Jízda stála asi 3 ruble a propisky se prodávaly, jak jsem pak zjistil, po 10 rublech.

Silnice na naší velké cestě byly od žádných až po dálnici (té ale tehdy bylo jen 20 km od Kyjeva k letišti). Na Kavkaze jsme několikrát i brodili (a to byla hlavní cesta přes hory do Tbilisi)! Na jednom místě tekla po skále ze stráně malá říčka a skála byla celá barevná. Pod cestou stála malá fabrika na minerálku - to byl minerální pramen Narzan.

Cestou do Soči jsme projížděli rodným městem Stalina – Gori. Pochopitelně jsme se zastavili. Rodný doškový domeček byl jak před sto lety, jen byly kolem něj postavené 4 mramorové sloupy se skleněnou střechou. Okénky bylo vidět vevnitř původní zařízení. Vysvětlili jsme dětem, že to byl takový bývalý zlý ruský prezident. Najednou za mnou přišel synátor s knoflíkem, který tam prý ležel na zemi (jako bývaly u poklopců s nápisem FOR GENTLEMAN) a ptal se : „Tati, že to je Stalinův knoflík?“

V Soči jsme strávili klidný týden u moře. Trochu jsme provokovali naším nafukovacím člunem s kanadskou vlajkou.

V Soči jsme si kupovali kremrole a – jako všude cestou – zabalili nám to do starého výtisku Pravdy!, Když se jednou náš kolega usnesl, že už má jednotvárného jídla (sekaný „biftek“ na 4 způsoby) dost a že nám udělá játra po anglicku, tak mu do novin u řezníka zabalili i játra.

Ještě jeden zážitek – kdekoliv jsme na ulici či náměstí zastavili, hned se kolem mého Wartburga seběhli obdivovatelé jako u nás kolem Ferrari. Wartburg tam bylo neznámé vozidlo a když jsem jim říkal, že je tam motor "kak v motociklu", už jsem musel zvedat kapotu.

Na zpáteční cestě jsme dorazili do Lvova a čekala nás cesta zpět přes strašné silnice na Podkarpatské Rusi a na hranice, kde měli na sovětské celnici uloženou i druhou část nějakého jejich celního prohlášení, které jsme při vjezdu vyplnili. No ale stal se zázrak. Zašli jsme do bjuró Inturista a oni nám celkem ochotně změnili v "maršrutnoj bumažke", že se vracíme přes polský Przemysl. To bylo ze Lvova jen kousek a tak jsme do večera urazili 900 km až do Prahy.

Zážitková cesta byla u konce.

Jenom za 14 dní se mi zadřel motor (ruský olej do dvoutaktu udělal své).


Komentáře: Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]





<< Domů

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]