18. září 2017

Dobří holubi se vracejí



Ale k nám se občas vracejí i naši emigranti u roku 1968.  Teď jsme tu měli na pár dní kamaráda Lexu z daleké Kanady a dokonce i se svojí dcerou. Lexa s celou rodinou přesídlil přes Rakousko v listopadu 1968, těsně před tím, než od MNV  zakoupil „autobusovou čekárnu“ v Trávníku (předkupní právo tehdy z „rodinných důvodů“ přepustil našemu TV Sašovi).

Od roku 1989 tady byl už asi čtyřikrát, jeho Olinka (se kterou se před lety v Kanadě rozvedl) tady byla dokonce ještě častěji. 
 Lexa sem přijel autem z Drážďan, kde je pochovaná jeho babička a maminka.  Obdivovali jsme, jak jeho dcera Monika mluví výborně česky, ačkoliv zde do školy nikdy nechodila (prý si vždycky chtěla zachovat kontakt s námi). Navštívili několik chalupářů, byli na obědě u Ládi s Vlastou na houbové omáčce a ve cvikovském pivovaru si pochvalovali chutné jídlo.  Zajeli jsme s nimi se podívat do Oybina (ovšem počasí tomu výletu nepřálo). Pak se zúčastnili středeční sleziny v místní osvěžovně, kde se sešli alespoň chalupáři- důchodci (co už nemusí do Prahy do práce) a dojatý Lexa zaplatil kamarádům dvě rundy (samozřejmě doprovázené známým přípitkem Héj rup!).


Zavzpomínali jsme na mladá léta (a mladé lásky nebo to byly vlásky?). Další den odjeli ještě navštívit terezínské ghetto a Malou pevnost. K večeru se vrátili do Drážďan, odkud přes Frankfurt odletěli domů do Kanady.

Monika slíbila, že se za rok ukáže znovu, moc se jí mezi námi líbilo. A vkládám pár fotek na dokreslení.




To jiný emigrant, Slávek, který se sem vlastně vrátil, aby ve Cvikově získal svoji lásku z mládí, a který vždy stanoval na zakoupeném kousku pozemku na Knesplovce, se zřejmě už nevrátí. Pozemek prodal, ale zdá se, že jsme tak získali šikovného kytaristu k našim ohňům. Nový majitel pozemku bez vody a elektřiny - ajťák Matěj  - je i instruktorem na dětských táborech, naše končiny zná a líbí se mu zde i v těch trampských podmínkách.

11. září 2017

Rozhlížíme se



Na náměstí ve Cvikově parkuje řadu dní (v dohledu z Městského úřadu) jedno auto – viz obrázek.  Řidičovi by měl někdo připomenout odstaveček ze zákona o silničním provozu:

Místa, kde řidič nesmí zastavit a stát, zahrnují i místo na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru „T“ na protější straně vyúsťující pozemní komunikace.

Jak je z obrázku patrné, zaparkované vozidlo zhoršuje i viditelnost chodce, který by se chystal přejít přes blizounký přechod. Třeba se městská policie konečně probudí ….



Na cestě do horní části Trávníka je instalováno osvětlení.  Už na loňské výroční schůzi Spolku Trávník a Naděje byli zástupci města Cvikov upozorňováni, že v letním období listí stromů (nálet kolem tohoto místa) prakticky blokuje osvětlení přilehlé cesty. Letos jsme panu starostovi tento problém opakovaně připomněli.  Pokud bude SMC s průklestem čekat na sezonu vegetačního klidu, mohu je ujistit, že v zimním období jsou stromy bez listů a lampa na cestu skutečně svítí. Pokud by některé dítko školou povinné spočítalo spotřebu elektrické energie za více než jeden rok zbytečného svícení, doporučujeme poslat výpočet na Městský úřad. Myslím, že z připojené fotografie je neužitečnost lampy zřejmá.




V Naději za bývalým hřbitovem (o jeho likvidaci buldozery Střední skupiny sovětských vojsk už vědí jen staří pamětníci) je dopravní značka – viz připojený obrázek.  Každý znalý řidič si řekne, aha za značkou je slepá odbočka doleva. Omyl, to pouze nějaký neumětel připevnil značku až u zmíněné slepé odbočky místo na cestu, ze které tato slepá cesta odbočuje.  Místní to vědí, a že by kolem tohoto opuštěného místa u Dědkova odpočinku byl takový dopravní provoz, že by ta značka byla potřebná?



Městská policie Cvikov občas měří rychlost aut, zajíždějících do Cvikova z hlavní silnice, u objektu bývalého Interiéru (možná by měření v blízkosti školy bylo užitečnější).  Ale určitě by do městské pokladny přinesli na pokutách víc, kdyby měřili rychlost aut při průjezdu Trávníkem (ve směru od Cvikova). I když řada automobilistů dá u značky obce nohu z plynu, tím, že silnice je z kopce, rychlost u bývalé autobusové čekárny tu padesátku často překračuje.

8. září 2017

Pozvánka



Jako každý rok, bude se i letos u pomníku  na hranici s Německem konat připomínková sešlost k událostem roku 1938. Tehdy  zfanatizovaní němečtí obyvatelé  našeho pohraničí pod heslem Heim ins Reich (Domů, do Říše) napadali naše pohraničníky a úřady v této oblasti. Vedlo to k řadě mrtvých. Připojena je pozvánka na tuto letošní akci.


Výsledkem tehdejších událostí byla mnichovská dohoda mocností, která nás donutila pohraničí odevzdat Německu.  Malá země musela poslechnout. A malá země má poslechnout i nyní, kdy  Německo nezvládá přiliv imigrantů (ačkoliv jejich kancléřka prohlásila „Wir schaffen das“ - My to dokážeme) a požaduje, abychom se o nezvládnutelné imigranty s nimi podělili, jinak ….

3. září 2017

Podzim se blíží, už to cítím v kříži



Letošní léto bylo slušně teplé, ovšem s občasnými prudkými výkyvy z horka do chladna. Chalupáři z Trávníka a Naděje používají pro léto termín „sezóna sudů“. Už jsem se několikrát zmiňoval, že letní sobotní večery jsou zasvěceny oslavám. Kdo z chalupářů se během roku dožil kulatého nebo půlkulatého výročí, koupí sud piva a pozve ostatní na posezení u ohně. A aby těch sudů nebylo málo, za důvod se bere i narození vnoučete, pravnoučete či svatba potomků (slavit registrované partnerství jsme zatím nemuseli).


Letos sudové sezóně počasí přálo, jen jednou nám do posezení asi deset minut pršelo. Díky několika z nás, kteří mají na zahradě potřebný prostor, se sudy pořádají u nich (potřebné lavice a plastové sedačky se případně přesunou).  Účast se pohybovala mezi 30 až 60 chalupáři, padesátilitrový sud se obvykle vypil do deseti večer (zahajovalo se v pět odpoledne). V minulých letech se pivo v sudu většinou chladilo ledem, který účastníci vyrobili ve svých mrazácích (voda se nechala zamrznout v PET láhvích), letos půjčoval jeden ochotný sponzor elektrickou pípu s chladičem. Kromě tuším 8 sudů se jednu sobotu konalo i posezení chalupářů na zahradě místního penzionu U Naděje, kde se na ohni  opékaly buřty a podávalo i grilované koleno.  Poslední sud se vypil tuto sobotu, 2. září.
 

A je nutno i vděčně vzpomenout i dvě chalupářky, Renatu a Lenku, které obětavě ke každému sudu přinesly doma vyrobené buchty a koláče.  Kromě piva bývá postaráno i o potravu.  Někteří oslavenci zajistí větší či menší množství pochutin – formou švédského stolu. Kromě toho se používá místní grilovací udělátko, kdy se na 4 sloupky nad oheň upevní drátěná prohazovačka, na které si účastníci grilují přenesené klobásky, naložené plátky krkovičky či kuřecího masa.


A tak se přes zimu budeme mlsně olizovat při vzpomínce a sudové hody a počítat, na koho příští rok nějaké to výročí připadne.

24. srpna 2017

O našich sou-chalupářích



Protože je zrovna výročí, kdy se u nás usadili sou-druzi z SSSR a dalších států, napadlo mne, že nežádaným podnájemníkům v našich chalupách bychom taky mohli říkat sou-chalupáři.

A že jich je!

Letos si všichni stěžují, že už v létě se do chalup stěhují myši. Běžné je, že se do relativního tepla stěhují až na zimu. A tak jsou pastičky a jedy v permanenci. Problém je, že paní domu se často myší natolik štítí, že odmítá vyhodit i mrtvou myš z pastičky. My jsme před pár lety dostali asi 3 kila růžových granulí, prý jed na myši. Asi polovinu jsme už vypotřebovali a protože jsme neobjevili žádnou mrtvou myš, zdá se, že jim „jed“ šel k duhu. Nyní se prodává jed na myši pod názvem Ratimor. Jedna místní chalupáři to propagovala s tím, že po sežrání myši chcípnou, vyschnou a nesmrdí. Nevím, u nás to sežraly, dva dni nám něco smrdělo a přes intenzivní hledání jsme myší mrtvolku nenašli, ale je fakt, že pak ten zápach zmizel. Sušená myš pod podlahou už asi nesmrdí.

 U sousedů, kteří jezdí na chalupu jen málo, se vloni usadili sršni a vybudovali si pod střechou mohutné sídliště. Nakonec je majitel po postřiku nějakým biolitem zlikvidovat, aniž si vyžádal zásah hasičů, který jsme mu při pohledu na sršní sídliště doporučovali.

 Dalšími chalupářskými podnájemníky jsou pavouci.  Ti s malým tělíčkem dlouhýma nohama alespoň nedělají pavučiny.  Pavučiny nemají hospodyně rády, ovšem i když se vymete pavučina /její majitel obvykle včas uteče), ale za den dva je zase pavučina na svém místě.

 Dříve bylo běžné, že v každé místnosti na chalupě byla mucholapka, taky ovšem v každé chalupě byla nějaká ta koza nebo dokonce kráva a obvykle i králikárna. To se mouchám líbilo. Dnes jich tolik není, pokud nemáte chalupu zrovna u pastvin pro krávy. Ale i tady zasáhl pokrok. Místo nevzhledných mucholapek se používají umělohmotné plácačky a dokonce i elektrické plácačky, kde ne hustá síť kovových drátů nabíjena z bateriového měniče vysokým napětím a větší mouchy či vosy se likvidují na principu elektrického křesla. A běžným chemickým prostředkem je sprej Biolit (dnes je v univerzální variantě jak na lezoucí tak na létající hmyz).

A takovým velmi nepříjemným spoluobyvatelem je červotoč. Pokud je napaden jen nějaký kus nábytku, je možno jej ošetřit chemicky, pokud je to menší kus dá se odvézt do louhovny, kde se zbaví nejen červotočů, ale i vrchního laku. Je ověřeno, že bývalé obyvatelstvo si oblíbilo lak hráškové barvy, kterým byly natřené nejen kusy nábytku, ale i stěny a trámy chalup. A opalovat lak ze stropu nebylo jednoduché, pokud vám žhavé kousky laku padaly za krk!




A na závěr jsem si nechal kuny. O kunách, které pobíhají po půdách, koluje řada historek i s recepty, jak je zahnat. Někdo jim pouštěl tranzistorové rádio (nevím, jestli účinnější na jejich zahnání jsou zprávy, lidová hudba nebo popík), jiný chalupář si v zoologické zahradě vyptal tygří trus a rozmístil ho na půdě. A taky se vypráví, že je kuna schopná prokousat kabely v autě, zvláště když přijedete za tmy a motor vydrží teplý a poslouží kuně jako pelíšek.



 Nedávno jsem na internetu četl o patálii s kunou. Kunu s mladými se majitelce podařilo vystrnadit (bohužel neuvádí způsob), ovšem po nějaké době pozorovala v koupelně, odkud vedlo odvětrání na půdu, nějaké „drobné mušky“.  Nejdříve je spláchla, ale druhý den zjistila, že se jedná o blechy, které se z kuního hnízda začaly stěhovat za potravou (a z koupelny i do dalších místností!). Pokus o jejich likvidaci vyzněl marně a tak to vyústilo v objednání odborné firmy (samozřejmě s hrůznou představou, co řeknou sousedi, až před chalupou zastaví auto s příslušnou deratizační reklamou!). To dopadlo dobře, přijelo nenápadné auto, zajelo na dvorek, kde se pracovníci převlékli do protichemických obleků a prohlédli si působiště blech. Utěšili majitelku, že horší by byla likvidace štěnic, což je prý v současnosti dosti častá jejich činnost v bytech, pronajímaných zahraničním dělníkům.

Místnosti vystříkali a poučili majitelku, že přípravek je účinný po dobu několika dnů. Po tu dobu se nesmí větrat, vytírat, prostě uklízet. Nejlepší je se na týden z domku vystěhovat. Ovšem je prý nutné alespoň jednou za den místnosti projít, aby lidský pach nalákal ještě vylíhlé blechy z úkrytů, aby přišly do styku s jedem na podlaze a nábytku. Kromě toho prý musí ozmístit v místnostech misky s vodou a trochou jaru. Pokud se v nich přestanou objevovat chcíplé blechy, je po kalamitě a je možno uklidit a znovu se nastěhovat!

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]