28. května 2020

Kde jsou ty časy


kdy se kolem Trávníku a Naděje rozkládala pole. Můžeme to vidět na leteckých fotkách z r. 1938. My, co okolí pamatujeme až z padesátých a šedesátých let minulého století, si ovšem stejně můžeme připomenout, že byly kolem nás porosty obilí (ovšem určitě slabší než v Polabí), kukuřice a lány brambor (kde jsme si po vyorání stejně stačili nasbírat pytel na zimu do sklepa). Nyní ovšem už desítky let jsou kolem nás jen pastviny (na kterých majitelé buď pasou krávy nebo je aspoň jednou za rok posekají, aby měli nárok na dotace). Stále je to lepší než kdyby tam rostlo jen bodláčí. Ovšem … zelení v Evropské unii proklamují, že se má chov dobytka omezit, protože krávy pšoukají metan a kazí ozonovou vrstvu!

To rušení polí nám příliš nevadilo, protože někteří naši politici nás ubezpečovali, že teď už je globalizace a to, co si nevypěstujeme, si prostě koupíme za to co vyrobíme a prodáme jinam. Vypadalo to reálně. Ovšem až do současnosti, když v obchodě zjistíme, že banány jsou levnější než brambory. Už jste někdo zkusil podávat k výpečkům osmažené plátky banánů? Jeden kamarád chalupář mne informoval, že něco takového jedl na Kubě.
A v posledních týdnech koronavirové krize navíc vidíme značný nárůst cen zeleniny. Když se podíváme na cedulky, tak uvidíme, že brambory, rajčata, květák a křen, to vše je z ciziny a za horentní ceny! To už neumíme vypěstovat dost vlastních? Moje generace, která prožila mládí za světové války, je stále schopná oželet dovozové ananasy,  manga či liči a s chutí se zakousnout do českého Matčina jablka. Jenže to je dražší než ten banán.


Je to už dávno, co jsme byli v potravinách soběstační.  Z rozhodnutí EU jsme třeba omezili i naše cukrovarnictví (už se zase pomalu obnovuje). Tady u nás se pasou na bývalých polích jen krávy, ale kolem Prahy, Kolína, Mladé Boleslavi stojí na původní zemědělské půdě velkosklady nadnárodních firem, odkud se zboží rozváží po našich silnicích i do sousedních zemí  ( a když se tiráci vyhnou zpoplatnění a jezdí přes městečka, tak se třeba v blízké Mimoni lidé bouří).
V době JZD se sice scelila políčka do družstevních lánů, ale v těch jézetdé byli ti bývalí sedláci, co ještě věděli, co a kde pěstovat. Dnes platí - proč pěstovat řepu, za kterou jim zaplatí asi korunu padesát, když za stejné množství řepky dostanou 4,30 korun?  A jiný příklad - dnes stojí květák 90 Kč a více a vozí se sem stovky kilometrů. Jsme dnes závislí na dovozu potravin, které jsme v minulosti pěstovali nejen pro naše obyvatele, ale ještě jsme je i vyváželi. Možná, že si to tu někdo přečte a vyskočí, že toužím po socíku. Nikoliv, já jen upozorňuju na fakta.
V současné pandemii se ta ztráta potravinové soběstačnosti projevuje velmi zřetelně a z vystoupení představitelů naší agrární komory je zřejmé, že to začíná vadit.  Není to tak dávno, co některé politické strany volaly po minimálním státě a po minimálních daních. Překvapuje mne, že v současnosti schvalují to, že vláda zadluží stát (tedy nás daňové poplatníky), aby vytáhla z bryndy podnikatele, kteří netušili, že může přijít ekonomická krize natož pandemie. A znovu se vrátím k té mé generaci, která si nemohla dovolit žít nad poměry, která si nepůjčovala na dovolené v Karibiku, ale spokojila se (tedy musela se spokojit)společným výletem do kempu u Baltu (ale užila si to). Ti, co dnes žijí z ruky do huby, protože co vydělají, utratí za luxusní spotřebu, se diví, že jim najednou peníze chybí. Pandemie by nám měla otevřít oči. Můžeme si připomenout Trumpova „America First?“, abychom si uvědomili, že co si nepořídíme sami, nám nikdo zadarmo nedá. A měli bychom rozlišit, co je k životu nezbytné a co si můžeme odpustit.  Vždy je možno očekávat, že se něco semele a místo líp bude hůř a proto  je lepší neskuhrat, ale počítat s tím. Herečka, která nastoupila do kasy v Bille, to pochopila. Ředitel divadla, který žádá peníze od státu, zřejmě nikoliv.


A nemusíme se rozhlížet i daleko. Řada našich chalupářů si už na zahradě pěstuje rajčata, okurky či řádek brambor. Někteří novátoři zavedli místo záhonků pěstování ve vyřazených vanách s dobrou zeminou a pohnojením.  Holt obyčejní lidé občas myslí líp než ti globalizační politici.

21. května 2020

Pes - přítel člověka


Jak povídal jeden, soužitím psů s lidmi se vztahy prolínají. Když prý přišel z hospody pozdě domů, pes na něj skákal a projevoval mu lásku, kdežto manželka na něj štěkala.


Psi jsou u našich chalupářů v oblibě. Před už mnoha lety (říjen 2007) jsem tu publikoval malý článek s fotografiemi psů z naší vesnice. Roky pokročily. U Forpasů mají už čtvrtého. První byla přítulní fenka Anda, druhý byl tvrdý hlídač a nepřítel koček –  vlčák Dar. Pak následoval černý labrador sympaťák Alan, přezdívaný v naší partě Delon. Dnes mají retrieverku Báru.  V Naději  u lesa nad Hamrem mají zase švýcarského ovčáka - bílou Peggy, už několikátou toho jména. No a v chalupě na začátku cesty na Milštejn mají v současnosti dokonce čtyři malamudy.



A ještě máme další přírůstek do naší party – fenku Yoko, na kterou si jistě vzpomenete ze článků před dvěma roky, kdy ji zde povila z ne zrovna čistého rodokmenového vztahu zaběhlá fenka shiba-inu. Matku i s dalšími štěňaty po několika měsících odchytil a odvezl údajný majitel, ale krásnou černou fenečku si ponechala naše Hanka z vršku. Přes zimu si Yoko zvykala v Praze a donutila paničku k dlouhým procházkám po parku Stromovka, ale už je i s paničkou mezi námi a velmi do naší party zapadla. Před pár dny spolu s Peggy zvládla olizovat zbytky na drátěnce, na které se předtím grilovalo! Je to zajímavé, že se tyto dvě fenky kamarádí, kdežto před pár lety se dvě fenky na trávnickém kopci tak nenáviděly, že bylo nutno koordinovat  jejich vycházky tak, aby se náhodou nepotkaly.
 V minimálně pěti dalších chalupářských rodinách měli pejska řadu let a někde jednoho či dva mají dosud (oblíbení jsou buldočci). A dozvěděli jsme se, že bolesti chodí nejen po lidských páteřích, ale i pejsci mohou mít vyhřeznuté plotýnky. Jeden pejsek z dolního Trávníká (páníček je známý cyklista) je právě po operaci.

Pak je tu pár rodin, kde chovají kočky, někde vlastní, jinde se přes léto starají o smečku toulavých koček.  O jejich rozmnožování se stará místní polodivoký  kocour Garfield.  Když se ta podzimní péče v jednom případe asi před dvěma roky začínala vymykat možnostem chalupářky,  byla kočičí parta pochytána a odvezena do útulku u České Lípy. Ale už je tu nová generace i když snad ne tak početná. Jedna z toulavých koček se naopak jisté chalupářské rodině tak zalíbila, že si ji na zimu odvezli do Prahy. Bylo s podivem, jak se kočka přeměnila na pohodlnou kočku domácí, libující si na gauči. Páníček s paničkou od  výše zmíněné fenky Peggy se kromě ní starají i o pár koček a kocourků.

16. května 2020

Našla se zaběhnutá ovečka

Asi někomu prchla před korunovým vírem. Běhala dnes po Trávníku až k Hance kopečkářce, ale nenechala se nalákat ani na hrst trávy ani na chleba. Při pokusu o odchycení prchla do lesa za Křížkem. Snad ji vlci neseřerou (alespoň tady kolem jsme je zatím neviděli).

Třeba někdo ví, komu utekla (asi putuje už pár dní, měla urousané rouno).


13. května 2020

Vesnice a její změny


Nejstarší dnešní chalupáři sem přišli jako děti kolem roku 1950 (někteří už v r. 1946 či 1947 a spali v ještě teplých peřinách po odsunutých Němcích).  Dnešní parta se tvořila po roce 1960, kdy se tu prokamarádila (a v pár případech i proženila či provdala) chalupářská generace dvacetiletých.  Do řady chalup v té době jezdili rodiče i jejich děti, některé chalupy patřily už jen tehdejší omladině.

V roce 1968 po sovětské okupaci několik chalupářů a chalupářek emigrovalo. Zmiňoval jsem zde Milenu a Vaška, Lexu a Olinku, ale byli i další, třeba Pavla Polášková (známá z filmu Markéta Lazarová).  Kolem roku 1970 se rodila další chalupářská generace. Ta se ale do dnešních dnů jako celek neudržela. Někteří vyženili či některé vyvdaly chaty a chalupy jinde a jiní mají haciendy kolem Prahy a za rodiči sem přijíždějí jen občas. Jak šel čas, tak jiní příslušníci této  generace zdědili chalupy po rodičích (ano, už se kácí v našem lese) a – komu čest, tomu sláva – starají se o ně pečlivě. A do naší dlouholeté party časem zapadlo i několik nových kamarádů a kamarádek,  kteří zakoupili chalupy po tom málu původních usedlíků. A stárnutí přineslo i vlnu trvale zde bydlících chalupářů, kteří při odchodu do důchodu dali přednost pobytu na dnes již slušně vybavené chalupě na zdravém vzduchu před bytem v pražském paneláku.

A i jiní důchodci, kteří si sice to bydlení v Praze zachovali, tu stejně jsou od jara do podzimu s výjimkou několika zájezdů k doktorům do Prahy.

V poslední době zde máme i naprostou novinku – pořízení si zcela nového bydlení. Před pár lety tak vznikla roubenka v Naději, jejíž majitelka se jíž skamarádila s našimi chalupářkami. Vloni se na pozemku pod Knesplovou branou (který nový majitel odkoupil od našeho parťáka z Kanady Slávka) po terénních úpravách  objevila maringotka. Mladý majitel - Matěj z Brandýsa nad Labem - se u jednoho našeho ohně prezentoval jako výborný katarista. Úprava jeho pozemku si ještě vyžádá velkou práci, ale je to místo s nejkrásnějším rozhledem v Trávníku, ovšem zatím bez vody a elektřiny. 


V Naději u silničky z Trávníka začaly asi před rokem mohutné zemní práce na bouračce bývalého statku. Podle výpisu z katastru se dovodilo, že se tam chystá postavit patrovou roubenku jeden podnikatel z Prahy. Po počátečním prudkém rozběhu prací ovšem výstavba uvázla a v současné době došlo pouze k určitému zplanýrování mohutných vybagrovaných valů.


Dole v Trávníku si před pár lety zakoupil pozemek stavitel roubenek Bernat. S povolením výstavby měl nějaké potíže, údajně  sousedské neshody. Proto asi započal jen výstavbou sloupu s kolem, připraveným pro čapí hnízdo (zatím se žádný čáp o bydlení nepřihlásil). Mezitím si roubenku postavil v Dolní Světlé. Ovšem pan Bernat minulý rok zemřel a je pochován na trávnickém hřbitově.  Takže tato plánovaná trávnická stavba se už neuskuteční. Jen u bývalého kravína má na jiném pozemku jeho firma mezisklad stavebních dílů.


A nyní začala v dolním Trávníku i stavba důchodového obydlí manželů, se kterými se všichni dobře známe, protože se jedná o bývalé provozovatele penzionu U Naděje, o jehož konci jsem zde již psal. Za těch asi 25 let, co v naší hospůdce hospodařili, se jim zde natolik zalíbilo, že tu zůstanou po dokončení dřevostavby a budou si užívat důchod.

7. května 2020

Kamarádi v cizině


Mnoho našich kamarádů se v r. 1968 přemístilo za naše hranice. Vznikaly přitom i unikátní situace, kdy se třeba v kanadském městě Edmonton sešly rodiny hned čtyř mých spolužáků z obecné školy.  Po příjezdu do Kanady se ve městě Fort William sešly  dvě rodiny z okruhu trávnicko-nadějských chalupářů. Dnes už sice jsou daleko od sebe (Milena s Vaškem u Toronta a Lexa s Olinkou ve Vancouveru), ale komunikují jak mezi sebou, tak i s námi. Samozřejmě se tu po roce |1990 několikrát objevili. Lexa se pak několikrát předvedl i jako přispěvatel do tohoto blogu.

Jiný můj kamarád se u mne objevil před domem asi 25. srpna 1968 s velkým obstarožním autem a oznamoval mi, že odjíždí přes Německo do Švýcarska a nabízel mi svezení. No my jsme tehdy měli ročního syna na venkově u babičky, takže jsme s díky odmítli. On se ovšem ve Švýcarsku uchytil jako vynikající fotograf včetně profese makrofotografie. Byl to vždycky člověk s renesanční náturou a už v socialistické vlasti spolupracoval s časopisy, rozhlasem a tehdy vznikajícími beatovými kapelami. Na svou vlast nezapomněl a od devadesátých let sem pravidelně dojíždí (pamatuji si náhodné setkání ve Vodičkově ulici ve fotobazaru, kde jsem si u pultu stoupl za něj a poznal ho, až jak promluvil). Píše do odborných časopisů, vyšla mu kniha povídek a právě nyní i knížka básní.  KNížka mne zaujala a asi by některé básničky zaujaly i zdejší chalupáře – milovníky dobrého papání a grilování.  Uvádím dvě.


KÁVOVAR

 Kávovar - toť stroj milý

Vyplní vám každou chvíli

V parlamentu

Vůní Orientu

A nežádá rentu

Ve výborech Senátu

Podpoří i debatu

Jak vázati kravatu

Neúnavně pracuje

Nikde se nevnucuje

Jen vaří a netrucuje

Kávovar je skvělý stroj

Po ránu je o něj boj

Chmury noci zahojí

I jak model postojí

Po ránu ten šálek kávy

Udělá vám zázrak pravý

Kávovar – to je prostě bohů dar.



BOK

Na krku a hýždích faldy

Toť vliv chleba ze špaldy

K hrobu má jen malý krůček

Ten, kdo nejí bůček

Pečený na z dubů medu

Podlitý černým pivem

Je jistě v každém ohledu

Světovým sedmým divem

Druidové i jemná Frigg

Přidávali k němu jmelí

V síle pevní jako býk

Stále zůstávali bdělí

Dívky, slečny, ženy zralé

Smyslnosti znalé, dbalé

Vědí, že lahodný bůček

Jídel nejvyšší je bůžek

Bůček, vepřochů to bok

Zastavuje staroby krok

Vědmám se přec nesluší

Nosit bokovky se skruží

Žena, jež se straní davu

Pije ráda přístavní kávu

Neb pojedši bůčku sytě

Mazlí se celý rok hbitě

Podobá se Afroditě



No a pro tvrdé realisty přidám jeden recept na přípravu bůčku:

Bůček (pokud možno vyšší, bez kostí) nakrájet na centimetr silné plátky, posolit, lehce opepřit. Dobrou křenovou pastu smíchat od oka s plnotučným bílým jogurtem – nejlépe řeckého typu. Směsí natřít jednu stranu těch plátků, zavinout do válečků a stáhnout provázkem nebo pomocí jehly.

Nastojato uložit na pekáček. Nepřikrývat, dát do trouby a péct 1,5 až 2 hodiny při 160 oC.  Pak troubu vypnout a nechat tu lahodu pozvolna vychladnout. Neochutnávat, tím pozvolným chladnutím se krásně propojí chutě! K tomu dobrý chleba a nějaké to pivo. Ten jogurt s tím křenem dodá šťávě výjimečnou chuť a ani se to nemusí podlévat.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]