23. srpna 2016

Konečně (a ve velkém)!



Tak asi minulý týden skončila era masáků a začaly růst hřiby (takhle šel okolo kamarád chalupář ....):


22. srpna 2016

Kdo to běhá s telefonem?



Taky jste lomili rukama, jak ta naše vnoučata jen sedí na otomanu a klikají po telefonu nebo tabletu? Vyhnat je do lesa bylo obtížné.

Leč – doba se mění a vnoučata s ní.  Nějaký genius vymyslel hru POKĚMON GO a najednou běhá po ulicích plno dětí s chytrýma telefounama v rukou, vrážejí do lidí a nesmyslně pokřikují.

A co jde? Figurky Pokémoni(před léty známí z videoseriálů - jméno prý pocházelo z doby, kdy se v jedné rodině na Hané narodil trpaslíček a porodní bába se zadumala:" Po kém on je?") jsou náhodně rozeseti po celém světě. Pro nalezení a chycení Pokémona je nutné dojít k místu, kde se Pokémon nachází. Za tím účele, máte v telefonu mapu a musíte mít aktivovanou navigaci GPS.  Pro nalezení a chycení Pokémona je nutné dojít k místu, kde se Pokémon nachází, aby se vám zjevil na mapě v telefonu.  Pokémona je nutné chytit tak, že po něm hodíte správně míček Poke Ball. To provedete tažením prstu směrem k Pokémonovi, důležitá je rychlost a délka tahu prstu. Tím totiž určujete směr a sílu hodu. Když hodíte míček přímo napřímo na Pokémona, dojde k jeho chycení a vám se započítávají body.


Na začátku máte určitý počet míčků, když je vypotřebujete, musíte si podle mapy dojít do zásobárny pro další (a tím místem je nějaký význačný bod v okolí, takže si vlastně seznamujete s tím, co je okolo vás).


Občas ulovíte i vejce, ze kterého se vám Pokémon vylíhne. Aby se to stalo, musíte ujít pěkných pár kilometrů.
 
U nás to hrají vesměs děti (i když v novinách byla fotka řidičky pražské tramvaje, která sledovala za jízdy, zda nejsou po trase Pokémoni). Ovšem pokud se dočteme, že zaměstnanci amerického ministerstva obrany mají zakázáno to hrát v budově ministerstva, pak se trochu rozpačitě zamyslíte nad jejich IQ (ještě že  nedávno jmenovali vojenským šéfem NATO našeho generála, ten to snad v pracovní době nehraje).

14. srpna 2016

Filmová inspirace



Bylo to jako ve filmu ….  Tak se někdy vzpomíná na pěkné prožitky.  Syn a jeho dva kamarádi se rozhodli udělat remake filmu S tebou mne baví svět.

Měli to ovšem krapet jednodušší. Nekonalo se to v zimě, ale před 14 dny a nikoliv na chalupě v Beskydech (jako filmová Apalucha), ale na pronajaté chatě v Českém ráji. A se stravou to díky jedné z babiček, měli také jednodušší, takže mytí v hrnci s čajem se nekonalo. Co zůstalo, bylo obsazení – 3 otcové rodin a 6 dětí ve stáří od 4 do 13 let.
 Počasí jim přálo, takže si prohlédli skály Českého ráje, místní hrady zříceniny a předposlední den, kdy bylo největší horko, byl věnován vodním hrátkám v bazénu, který patřil k pronajaté chatě. 

 Matky pánům plně důvěřovaly, takže se přepadovka s prohlídkou sklepa nekonala. Děti, které se již dříve sem tam setkávaly, se bez problémů shodly a tak se ani hra na schovávanou (aby si otcové odpočinuli) nemusela organizovat.  Nepokusí se někdo tuto iniciativu, která měla  tentokrát krycí název ProPoŠtu, někdy v budoucnu také zkusit?

6. srpna 2016

Chodíme a rozhlížíme se



Krásný vzhled je na ten Boží svět. A z vrcholků našich kopců obzvláště. Na hranicích s Německem je nejvyšší hora Luž s kruhovým výhledem. Ovšem návštěvníci se mohou rozhlížet jen z vyhlídkové terasy. Výhled směrem na východ je ovšem blokován stromy, rozhledna by se tu velmi hodila.

Je na ní německá kovová věž s anténami pro televizi, mobily a různou retranslaci.


 Kamarád chalupář mne upozornil,  že v r. 2009 proběhla z iniciativy německých obcí pod Luží soutěž na vybudování rozhledny.  Návrhů se sešlo pětatřicet a vybrané do užší soutěže byly tři (viz obrátek).  Ovšem do dnešního dne se stavba rozhledny nerealizovala.  Zřejmě se záměr nedostal do plánu financování z grantů EU. Ale z tisku vím, že mezitím byly v Česku postaveny rozhledny i v dolinách.




V Brništi byla realizována tak zvaná Stezka hastrmanů. Její trasa je dlouhá 2,5 kilometru, což je tak akorát i pro rodiny s malými dětmi. Pokud s nimi vyrazíte od místního kostela sv. Mikuláše, čeká na vás jedenáct tematických stanovišť, které seznamují s životem kolem místních rybníků, potoka, lužního lesa a mokřadů.  Na některých místech jsou dřevěné sochy. Jedna zastávka je u starého mlýna.  Na informačních tabulích si návštěvníci mohou přečíst o různých přírodních zajímavostech v okolí nebo o fauně a flóře nacházející se v blízkosti turistické stezky. Viz obrázek.
Na vytvoření stezky bylo potřeba zhruba jeden a půl milionu korun, většina peněz šla z evropských fondů. Součástí stezky je i „vyhlídka“, ovšem v údolí s vyznačením okolních kopců.

 Jeden náš  chalupář  se na stezku s vnoučaty vydal,ovšem příliš nadšený nebyl.  Stezka vede jen kolem Brniště, část po silnicích s provozem a naučné tabule malé děti příliš neupoutají. Možná by se evropské fondy využily na rozhlednu na Luži mnohem lépe.


Před pár lety bylo u silnice na okraji Velkého Grunova vybudováno atraktivní místo s využitím opuštěných sklepů ve skále. Byly tamnasvícené sošky strašidel , lavičky a tabule s informacemi.  Do zmíněné Stezky hastrmanů toto místo zahrnuto není. Nedávno jsem se tam zastavil, tráva kolem je osekaná, ale jinak už také místo není tak atraktivní jako bývalo. Viz poslední ébrázek.

To kousek dál u ústředí krůtích farem s prodejnou v Brništi je na pěkně upraveném prostranství vystavena řada  dřevěných soch.

29. července 2016

Úřady a výbory



O Trávníku a Naději jsem psal již mnohokrát, jejich historie je popsána jednak na internetových stánkách Lužické hory a na stránkách Zpravodaje spolu Trávník a Naděje. Z první republiky pochází údaj, že dohromady zde bylo asi 550 obyvatel.
V létě zde dnes bývá klem 300 obyvatel.  Většinu přechodných obyvatel tvoří rekreanti z Prahy. V současnosti mají tyto osady asi 50 stálých obyvatel (mají zapsaný Trávník nebo Naději jako trvalé bydliště). V několika případech mají manželé trvalý pobyt rozdělený, jeden z nich je hlášen na chalupě, druhý v původním bytě.  Za komunistického režimu, zvláště v padesátých letech, bylo držení bytu a k tomu ještě chalupy rizikové.  V domě v Praze, kde jsem jako kluk bydlel, byly dvě rodiny – důchodci – vystěhováni mimo Prahu, aby byl v Praze dost bytů pro „naše pracující“. Z toho důvodu si mnozí chalupáři vyjednali vyřazení chalupy z bytového fondu – dokladovali, že chalupu nejde celoročně obývat.  Dnes už v katastrálních zápisech takové vyčlenění nenajdete.  Chalupa je obvykle zapsána jako „objekt k bydlení“, někdy je uveden i počet bytů. 
 
Možným důvodem toho, že někdo z chalupy má zde zapsáno trvalé bydliště, jsou i místní výhody – možnost využívání cvikovského sběrného dvora zdarma.
Kromě Spolku Trávník a Naděje je významným místním orgánem i osadní výbor. Pozor - neplést si to s nechvalně známými uličními výbory z padesátých let minulého století.  Je to instituce daná ze zákona o obcích z r. 2000, kde v § 120 a § 121 jsou velmi obecně definice. Tento výbor zřizuje městské zastupitelstvo z trvale bydlících občanů příslušné části obce. V Česku jsou obce, které mají vlastní vyhlášku o osadních výborech (tu Cvikov nemá).  Jak jsem si ověřil, někde si občané volí osadní výbor současně s volbami do obecních zastupitelstev na stejné volební období.
Podle stavu nástěnky osadního výboru pro Trávník a Naději (místěné u penzionu U Naděje) si cvikovské zastupitelstvo s ustavením osadního výboru příliš hlavu nelámalo, protože nástěnka zkomírá na úbytě. Představoval bych si, že osadní výbor, zastupujícípředevším  zmíněných asi 50 trvalých obyvatel, bude usilovat o jejich co nejlepší zastoupení a samozřejmě i o reprezentaci těch dalších  asi 250 rekreantů. Snad už jsou pryč doby, kdy ne někteří místní o Pražácích vyjadřovali velmi pohrdlivě. Přitom právě díky rekreantům se při osidlování pohraničí zachovaly tisíce chalup. V archivu v České Lípě je doloženo, že během padesátých let bylo v našich dvou osadách zbouráno několik desítek opuštěných domů (vzpomínám, že ještě   někdy kolem r. 1968 došlo ke zbourání vybydleného domu v Trávníku, který měl v nájmu předseda místní ZO KSČ – samozřejmě, že obratem dostal „k devastaci“ přidělený jiný dům).
Do stavu domů a zahrad kousek za německými hranicemi máme ještě daleko, ale většina chalup je dnes  v dobrém stavu včetně rozkvetlých zahrad. A vybavení většiny koupelen a kuchyní si s městskými byty nezadá. Pryč jsou již časy suchých záchodů s průvanem, který vracel odhozené použité papíry na pozadí uživatelů.
 
Bylo by žádoucí, aby osadní výbor spolupracoval s výborem Spolku ku prospěchu všech.  Z poslední doby je pokrokem umístění zpomalovacího prahu na silničce mezi Trávníkem a Nadějí,   
 o který jsme na schůzích Spolku usilovali několik let.
Bohužel práh je jen jeden a řidiči jsou neukáznění a tak po jeho přejetí opět šlapou na plyn.

V posledních 14 dnech došlo i na posekání trávy kolem silniček a obecních cest. Ještě by to chtělo zvednout hlavu a uvědomit si, že u řady cest zasahují větve keřů do profilu cesty. U osobních aut to tolik nevadí (pokud se v tom místě nepotkají dvě auta v protisměru), ale nedávno jste tu měli fekální vůz, kde už větve dost vadily. Upozornil jsem na to na SMC. Uvidíme, zda se dočkáme nápravy.

23. července 2016

Jdou, důchodci, jdou ...



Naplánovali jsme si vycházku vylepšenou o záměr – ochutnat, jak se vaří v nové hospodě U nás, kterou nedávno otevřeli v Dolní Světlé.

Přes předpověď počasí, že se očekávají tropické teploty, nás včera dopoledne vyrazilo 9 – 5 důchodců a 4 důchodkyně - na pochod. Z Trávníka jsme šli přes Naději na lesní přehradu, odtud cestou do kopce ( značně vymletou po nedávných lijácích) - na Horní Světlou. Zde jsme zakotvili v prvním postupném cíli – základnovém táboře - v restauraci U Luže


 Bylo ustaveno dvoučlenné vrcholové družstvo, které dostalo hodinu na to, aby vystoupilo na vrchol Luže a vrátilo se zpět na základnu. Výstup splnili (viz foto z vrcholu) a plánovaný čas překročili jen o 3 minuty!

Přes Myslivny jsme došli na vyhlídkovou terasu těsně za německými hranicemi na místě, zvaném Wache (stojí zde pomník na památku střetu našich celníků a četníků v r. 1938 s německými ordnery).

Odtud jsme kolem naučné stezky Brazilka (mokřady a rašeliniště) po známé panelové cestě kolem dětského indiánského tábora dorazili do Dolní Světlé, kde jsme byli srdečně přijati v restauraci U nás, kterou vede pan Mánek.  Skutečně jsme tam dobře poobědvali. Asi po hodině jsme vyrazili na další cestu. Jeden z výletníků (držitel dvou kyčelních  endoprotéz) nás zde i se svojí chotí opustil (bolesti v kolenou mu bránily v dalším pochodu) a vrátil se do Trávníka autobusem.

My ostatní došli přes Juliovku do dalšího postupného cíle – restaurace na Hamru.  Po malém osvěžení jsme kolem zbytků někdejšího pionýrského koupaliště došli na rozhraní Naděje a Trávníka. Zde nás uvítal zmíněný navrátilec nikoliv sice chlebem a solí, ale bezinkovou pálenkou.

Podle krokoměru, který měla jedna z účastnic vycházky, jsme ušli asi 12 km. I když bylo skutečně vedro, díky tomu že asi polovina cesta vedla esem, jsme výlet úspěšně zvládli.

Pár fotek naši vycházku dokladuje.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]