20. ledna 2021

Dětská léčebna

 Na okraji Cvikova směrem k Trávníku je dětská plicní léčebna. Před léty v ní strávil můj malý syn dvakrát dva měsíce léčení po těžkém zápalu plic. Léčba včetně dvou měsíčních pobytu u moře v Jugoslávii měla úspěch a od té doby je syn jako rybička. Současně s naším synem se zde tehdy léčil i syn herce Hanzlíka. Možná, že se z dalšího textu dozvíte o léčebně víc.


Úmysl založit ve zdejším zdravém prostředí LUžických hor založit léčebnu vznikl už v r. 1908 a stavba byla dokončena v r. 1910. Předtím byla v místě výletní restaurace, kterou provozoval místní sedlák Würfel. Byl zde i minerální pramen. Výstavbu léčebny hradil rakouský stát, o děti se staraly řádové sestry.

Po vzniku ČSR převzal areál náš stát.  V roce 1926 bylo zařízení přejmenováno na Zemský ústav pro tuberkulózní děti a mělo 30 pacientů v zimě a 60 v létě. Současně začala přestavba areálu, která skončila v r. 1934, kdy léčebna mohla pečovat až o 200 tuberkulózních dětí. Léčebnu projektoval architekt Tymich (ten se specializoval právě na stavby pro zdravotnictví) a stavba je jako řada tehdejších objektů funkcionalistická.

Po anexi Sudet hitlerovským Německem sloužila léčebna za války jako vojenský lazaret. Po válce bylo nutno zanedbanou léčebnu obnovit, což se díky úsilí tehdejších zaměstnanců a peněžní pomoci ze Švýcarska podařilo a provoz byl obnoven v listopadu 1945. Protože se v padesátých letech u nás podařilo tuberkulózu prakticky zlikvidovat,  změnila se instituce v Dětskou léčebnu pro nespecifická onemocnění plic a horních cest dýchacích, kterou je dodnes. Od r. 1900 ovšem patří pod Liberecký kraj.

Pavilony léčebny jsou v nadmořské výšce 400 m a rozloha areálu je 9,5 hektaru. Udává se, že naše oblast je mírně teplá s průměrnou roční teplotou 7,4°C a průměrnými ročními srážkami 717 mm. Jistě všichni známe jejich vodojem, protože léčebna má vlastní vodní zdroj. Většinu areálu tvoří lesopark.

Lečí se zde děti ve věku od 1 do 15 let z celé naší republiky a pobyt je až desetitýdenní. Pobyt je na základě doporučení lékaře a je hrazen zdravotní pojišťovnou. Léčí se zde nemoci dýchacích cest, astma, záněty průdušek nebo doléčují zápaly plic. Program zahrnuje rehabilitaci, dechová cvičení, inhalace, saunování a vhodnou dietu pro děti. Vzhledem k délce léčebného pobytu funguje v léčebně i mateřská a základní škola.

V létě mohou děti využívat bazény, šlapadla či trampolíny. V zimě je v areálu i lyžařský svah s vlastním zasněžováním a malým vlekem nebo malé kluziště.  Pro zabavení dětí se využívají vycházky do okolí (vzpomínám, že se několikrát sestry s průvodem dětí zastavily na kopečku v Trávníku u nás a děti tam měly svačinu). V pokojích mají děti televize a ty starší mohou využívat i WiFi připojení. 

Léčebna má vlastní web stránky

www.dlcvikov.cz


13. ledna 2021

Proměny vesnice

 Ve svých článcích se většinou zabývám životem a problémy v místních částech „vesničky střediskové – Cvikova“ a sice Trávníka a Naděje.

Zkusím se podívat na jejich historii i z hlediska časových statistických údajů.

Obě vesnice údajně vznikly při lesní sklářské huti ve 14. století. Proto asi měl Trávník  německý název Glasert (německy sklo = Glas), protože v té době osídlovali čeští panovníci do té doby málo obydlené pohraničí německými přistěhovalci. Z té doby jsou u nás velmi časté názvy vesnic Lhota, protože po určitou dobu (lhůtu) byla přistěhovalcům odpouštěna povinnost roboty a daní vůči jejich vrchnosti. Dalším dotvrzením původu jména Glasert je i to, že při počešťování pohraničí po odsunu Němců, měl být Glasert přejmenován na Sklenařice. Ovšem brzy byl tento navržený název změněn na Trávník (protože Sklenařice byly již zavedeným názvem jinde v Čechách). Došlo k tomu podle vyhlášky MV č. 123/1947 Sb. 

Naděje získala jméno stejnou vyhláškou a to přímým překladem do i v první republice používaného názvu Hoffnung. Tento název je prý odvozen od toho, že zdejšími lesy procházela kupecká cesta do Žitavy a pokud se kupci dostali bez úhony až sem (kde cestu strážil hrad Millštejn) měli naději, že je už lapkové nepřepadnou.

Co do velikosti máme o vesnici Trávník první údaj z r. 1754, kdy zde údajně bylo 45 domů. Na tzv. císařských otiscích (prvních katastrálních mapách v Rakousku-Uhersku) z r. 1843 jsou domky v Trávníku už zakreslené. Přesnější číselné údaje máme z r. 1869, kdy  měl Trávník 71 domů a 479 obyvatel. Zajímavé, že tento počet postupně klesal, takže pro rok 1930 je zaznamenáno 83 domů, ale jen  351 obyvatel. V tzv. Chytilově místopise z r, 1921 je pro Glasert uvedeno 303 obyvatel, všichni německé národnosti. Počet obyvatel dále klesl po odsunu Němců v r. 1946, takže v r. 1950 je zde evidováno jen 72 obyvatel. To už ovšem vznikalo chalupaření, takže kromě těchto zřejmě trvale usedlých obyvatel snad přes  polovinu chalup začali obývat „rekreanti z Prahy“, ovšem jen v létě.

Podobné údaje máme i o Naději. V r. 1869 zde bylo 71 domů a 484 obyvatel.  Rovněž zde v r. 1930 bydlelo jen 266 obyvatel v 83 domech. Údaj z r. 1950 uvádí 130 obyvatel. Ve zmíněném Chytilově místopisu je pro Naději uveden počet obyvatel 246 a z toho 244 německé národnosti. O Naději jsme získali z Německa ručně nakreslený přehled o domech, jejich obyvatelích a jejich zaměstnáních v době před druhou světovou válkou, který zpracovala jedna z  tehdejších místních obyvatelek. 

Původně značně zemědělská oblast (jak dosvědčují letecké snímky z r. 1938, kde vidíme rozsáhlé plochy políček) se v šedesátých letech změnila na oblast rekreační. Asi ve 20% chalup ještě bydleli místní, kteří pracovali nejdříve v místním JZD (které se ovšem rozpadlo a vznikl zde Státní statek Cvikov) nebo v několika továrnách ve Cvikově (textil, strojařina, nábytkářství, pily). Ostatní chalupy již patřily Pražákům nebo firmám z Prahy (například jako chalupa, dodnes známá jako SKF, která tehdy patřila pražskému zastoupení této švédské firmy).

Změna obyvatelstva se projevila i na místní obchodní či pohostinské síti. Za první republiky byly v Trávníku dvě hospody (stará u kapličky a druhá na otočce, kde byl i řezník). V Naději byly hospody hned čtyři (u začátku cesty na Milštejn, druhá vedle chalupy, dnes známe jako Palmovka - tady byl i dnes už zbouraný taneční sál, používaný i jako tělocvična, třetí v Antonínově údolí poblíž bývalého domova pro slabomyslné ženy a poslední v Hamru). Dále zde byly pily, výroba betonových dílů, malá sklárna, truhlářství, trafika i penzion.  U cesty z Trávníka do Naděje byla místní škola, postavená v r. 1879 a zrušená v r. 1960. V padesátých letech zůstala jen jediná hospoda v Trávníku, kde ovšem byl i frekventovaný taneční sál a knihovna. Zde se konaly za socialismu i volby. Hospoda zanikla někdy kolem r. 1990. Před pár lety byla z jiného firemního  rekreačního střediska vytvořena hospoda v Hamru.

Zmíněná škola po svém zániku sloužila jako rekreační středisko Správy vodovodů z Litoměřic. Ti se toho střediska po změně poměrů po r. 1990 vzdali a objekt sloužil jako hostinec a penzion v soukromém vlastnictví až do r. 2017.

V současnosti tedy jak Trávník, tak Naděje představují rekreační bydlení pro desítky pražských rodin. A některé rodiny, kde rodiče dosáhli důchodového věku, se sem nastěhovaly natrvalo.

Někdy příště zase něco o místních zajímavostech.


7. ledna 2021

Konec 2. světové války v Lužických horách

 Vloni se slavilo 75 let od konce druhé světové války. Bezpodmínečná kapitulace všech německých vojsk byla podepsána ve francouzské Remeši 7. května ve 2 hodiny a 41 minut ráno. V platnost měla vstoupit 8. května minutu před půlnocí.  Na požadavek Sovětského svazu byla procedura kapitulace opakována 8. května 1945 v dobytém Berlíně, protože u první kapitulace nebyli zplnomocnění vysocí představitelé Rudé armády. Konal se tak druhý podpis, na který se sjelo nejvyšší sovětské velení. K podpisu této kapitulace došlo podle moskevského času až 9. května 43 minut po půlnoci.

Proto 8. května už většina obyvatel Evropy slavila konec války. Pouze pro Sovětský svaz a jemu podřízené socialistické státy nastal oficiální konec bojů až 9. května. Z tohoto důvodu měla druhá světová válka v Evropě dva různé konce.

Podle našich historiků došlo k poslednímu střetu s německými vojsky nedaleko Příbrami u Milína. Boj mezi partyzány a příslušníky SS se odehrál v trojúhelníku, tvořeného obcemi Milín, Buk a Slivice. Bylo to jedenáctého května 1945, tedy celé tři dny po oficiálním skončení války.  Kolem tří tisíc příslušníků SS utíkalo tou dobou před Sovětskou armádou do amerického zajetí.  
U Milína na ně zaútočilo tři sta partyzánů a místních občanů. Ti byli ovšem velmi špatně vyzbrojeni. Na svém kontě měli brzy šedesát mrtvých mužů. Teprve když sem dorazila  tanková četa druhého ukrajinského frontu, padli Němci do ruského zajetí.

Velitelem těch německých jednotek, které tam pokračovaly v boji, byl německý generál Pückler. Jeho jednotky se nacházely jihovýchodně od na východ od demarkační linie, sjednané mezi americkou a sovětskou armádou. Tp znamená, že se měly vzdát Rudé armádě.  To nechtěli a proto se zde opevnili. armády. Němci byli poraženi až zásahem Rudé armády. Generál Pückler podepsal kapitulaci a brzy poté se zastřelil. Na místě tohoto posledního válečného střetu je dnes pomník, viditelný i ze silnice na Písek.

Málo se ví, že po termínu kapitulace se bojovalo i v našem okolí v Lužických horách.

Brzy ráno ve středu 9. května 1945 vyrazil na jih do Čech i polský 36. pěší pluk. Kolem osmé hodiny ranní jeho jednotky překročily české hranice ve směru na Lipovou. Když se však jejich předvoj přiblížil k dnešní osadě Liščí, dostaly se do palby kulometů a čelo praporu zároveň zasypaly střely z děl a minometů. V těch místech vybudovaly zbytky německé pěší divize spolu s jednotkami SS obrannou linií, která disponovala dělostřelectvem i tanky. Po několika hodinách skončil boj porážkou Němců. Kolem poledne stejného dne narazili Poláci  v Mikulášovicích opět na nepřítele.

Ráno ve středu 9. května 1945 válka již oficiálně neexistovala, ale pro  vojáky to neplatilo, čekal je ještě přechod přes Lužické hory. Toho dne ráno zase Poláci  narazil na odpor německých jednotek.  Hlavní ohnisko odporu nacistů bylo v Rumburku, kde tuto událost desítky let připomínaly stopy po střelách. Nakonec odpor Němců Poláci zlomili. Tím však boje na českém území neskončily... 

Hodinu po bojích u Rumburku provedli nacisté proti pochodující polské koloně ze zalesněných kopců za městem protiútok. Německé útočníky zastavila až přesná palba děl. Jejich pronásledováním se však nikdo nezabýval a polský pluk rychle postupoval na jih, aby na noc skončil ve Cvikově, kam již předtím pronikli příslušníci sovětské armády, kteří předtím osvobodili Varnsdorf, ale rychle  pokračovali v postupu na Českou Lípu.

Vidíme tedy, že i po termínu kapitulace některé německé jednotky ani v našem kraji nesložily zbraně. Více se o bojích Poláků na severu Čech dočtete na web stránkách

http://svhliberec.wz.cz/clanky_bautzen.html

 Tento článek je malou doplňující informací k nedávno zde publikovaným  zápiskům německého chlapce z Dolní Světlé.


1. ledna 2021

Topení a moudá EU

 Především všem čtenářům pohodu a zdraví v roce 2021!


Na nedávném zasedání představitelů členských zemí EU se mimo jiné dohodlo, že EU zpřísní své klimatické závazky už k roku 2030. Bylo dohodnuto, že se omezení emisí skleníkových plynů zvýší o nejméně 55 procent proti roku 1990.

Už teď se u nás také zpřísňuje, bylo rozhodnuto, že se od uhlí odřízneme v r. 2038. Ovšem - co je pro obyčejné lidi konkrétnější - od roku 2022 budou moci být v provozu pouze kotle na tuhá paliva, které splňují minimálně 3. emisní třídu. Zpravidla se jedná o kotle s datem výroby po roce 2000.  Jeden novinář v té souvislosti uvedl, že v lokalitě u Prahy, kde bydlí, se výrazně projevuje vliv topení na ovzduší ve staré části vesnice a v části nové, kde bydlí lépe situovaní Pražáci. Ti mají vesměs topení elektrické, kdežto ve staré části se topí hlavně pevnými palivy.

To bude problém i chalupářů v našem okolí. Jen málo jich přešlo v posledních letech na topení tepelnými čerpadly, někteří používají elektrické přímotopy nebo elektrické kotle. Je to otázka ceny. Před dvaceti lety vznikla hurá akce, kdy se propagovaly přímotopy. Ovšem po pár letech stoupla cena elektřiny a topení elektřinou se stalo drahým.

Takže většina chalupářů stále topí v kamnech a kotlích na uhlí nebo dřevo. Díky kůrovcové kalamitě je v současnosti pro ně  topení dřevem cenově nejvýhodnější.

To rozhodnutí EU v rámci tzv. Zeleného programu se ovšem povinně přenese do předpisů jednotlivých evropských států a topením pevnými palivy se bude opovrhovat a bude se zakazovat.

Občánku, co teď? Tepelná čerpadla jsou provozně výhodná, ovšem investičně nákladná. Topení elektřinou se zase může brzy dostat do slepé uličky. Tatáž EU totiž vehementně prosazuje přechod na elektromobily a stejným dechem tlačí na zastavení provozu uhelných elektráren. Zdá se, že především Německo, které se rozhodlo odstoupit i od elektráren atomových, bude muset tu zvýšenou potřebu elektřiny pokrýt z větrníků a solárních elektráren, a pokud to nebude stačit, tak dovozem ze zemí, které ještě chvíli odolají tomu současnému tlaku. Zamyšlení nad situaci povede k závěru, že produkce elektřiny v Evropě bude za desítku let nedostačující a její cena poroste.

Připomeňme třeba to, že v noci se budou v Evropě nabíjet milióny autobaterií, aby elektroauta mohla druhý den jezdit. Nedávno naši novináři provedli demonstrační jízdu elektroautem do Chorvatska k moři. Museli jízdu pečlivě plánovat, aby cestou vždy stihli dojet k pumpě, kde jim „rychlodobíječka“ dobila baterii asi za 20 minut. Dotankování benzinu nebo nafty je rychlejší, ale to nikoho ve vedení EU nezajímá. Těch pump s rychlodobíječkami zatím není dost a těm cestovatelům se stávalo, že když k nabíječce dojeli, hlásila jim palubní deska, že jim v baterii zbývá kapacita jen na asi 20 km jízdy. Naštěstí neuvízli v koloně, jinak by asi tlačili. Domácí nabíječka je samozřejmě pomalejší. Lze usoudit, že za pár let budou z většiny oken paneláků přes noc nataženy k dole parkujícím autům elektrické šňůry! Pěkná představa, co?

Ale vraťme se k topení na chalupách. Jaké možnosti máme?  Tepelná čerpadla budou z finančních důvodů použitelná jen pro někoho (a i ty tu zdraženou elektřinu budou potřebovat). Výměna kotlů za modernější bude nezbytná, ovšem otázkou je, jestli naše kůrovcem zdecimované lesy budou i v dalších letech zdrojem topného dřeva?

Jedna možnost se v současnosti nabízí. Přejít na elektrické kotle, ale elektřinu si produkovat sami pomocí fotovoltaických panelů na střechách chalup. Cena těch panelů v současnosti poněkud poklesla a CHKO se zatím proti nim jako znesvěcení vzhledu chalup nestaví. Příklad máme i na okraji Heřmanic, kde takto vybavená chalupa je již v provozu.

Na web adrese

https://www.bce.cz/cenik/?gclid=Cj0KCQiA8dH-BRD_ARIsAC24umah7xCMI2JF6kWBAG68pvGKBm9tSusIrahdaGNAxuuwJ2ZDVqCjmJYaApkbEALw_wcB

se o  provedení takové střešní elektrárny a potřebných finančních nákladech dozvíte více.


22. prosince 2020

PF 2021

 



19. prosince 2020

Jak to v Lužických horách bylo po válce II.

 V r. 1945 byl německému chlapci z Dolní Světlé 11 let. Dnes si tedy přečteme pokračování jeho vzpomínek. Jeho doslovné vzpomínky jsou napsané kurzivou, aby se odlišily od vysvětlujícího textu.

V květnu 1945 dorazila  do Čech Rudá armáda.

Bylo o čem mluvit. Pak přišli Češi. Bylo třeba odevzdat kola a rádia, noviny nebyly. Nikdo nevěděl, co se ve světě děje. Uprchlíci a vysídlenci z východních oblastí přišli s vozíky, kočárky a kabelami, všechno ostatní tam  museli zanechat. Ale byly to  jen  ženy s dětmi, bez mužů, protože většina z nich byla v zajetí nebo už nežila.

 Chlapcova rodina tehdy utekla do Jonsdorfu. Zřejmě tehdy s českými orgány spolupracovali i někteří Němci, prokazatelní antifašisté. Jeden z nich přišel za rodinou a vyřídil jim, že se musí vrátit a postarat se o dobytek a domy těch Němců,  kteří z obce zmizeli.

Tak byl můj otec a naše rodina přivedeni zpět. Každý den jsme krmili a dojili dobytek a pak slévali mléko, které pak jiní odváželi) na vozech, tažených koňmi, do Jablonného.

 Po nějaké době  byl zrekvírován Němcům dobytek a svezen na statek do Krompachu.

I já jsem musel jít pracovat se dvěma staršími muži. Měli koně a tak jsme museli vyzvedávat dřevo z prázdných německých domů a dovézt ho na „Národní výbor“.

 Pak chlapec popisuje, jak pochopili, že budou odsunutí. Někdo jim poradil, aby si své věci, které by se nevešly do předepsaného zavazadla při odsunu, v noci odnosili tajně ke známým do Jonsdorfu. O několik týdnů později přišli první čeští přistěhovalci, vybrali si některý statek a Němci z něj se museli odstěhovat do jiné volné chalupy.

 Chlapec si připamatoval i požár chaty na Luži v lednu 1946:

Na přelomu roku hořelo náhle na Luži. Všechny budovy na Luži byly v noci zničeny plameny, viditelnými z dálky.

 Dále vzpomíná, jak do Německa utekl majitel hostince na Krkavčích skalách (u cesty z Dolní Světlé do Jonsdorfu):

Češi dali majiteli Richterovi hostince na skále poblíž hranic se saským Jonsdorfem najevo, že musí dům okamžitě vyklidit. Majitel řekl: „Nikdy nepůjdu tady do vesnice, raději pryč do Německa“. Pomohli jsem mu v noci odvézt věci a rodinu přes nehlídané hranice. Nebyli jsme ani 500 m od restaurace, když celý dům, který byl postaven ze dřeva, začal hořet (asi to majitel zapálil).

Na jaře 1946 už přišlo vice Čechů.

V Niederdorfu (Dolní Světlé), kde to bylo kolem kopcovité, nikdo z nich nezůstal. Ale v horní vesnici (Horní Světlé), kde to bylo kolem rovnější, se Češi usadili. Do jednoho statku jsme byli nasazeni na práci - 3 němečtí chlapci. Tehdy tam měli 20 krav a ten Čech jezdil se mnou se 2 koňmi a povozem vozit pokosenou trávu nebo jetel a poté jsme dobytek nakrmili.

 Odsun:

Pak přišel den, kdy poslední Němci museli opustit Lichtenwalde (Světlou). Měli jsme to snazší, byli jsme odvezeni na sběrné místo v Petersdorfu (dnes Petrovice)

na voze s koněm, pak jsme jeli vlakem pryč do Německa. Ve vlakových vagonech (po 30 osobách i se zavazadly) trvala cesta dva dní, než jsme se dostali do severního Německa u Baltského moře (u Rostocku). Západ Německa byl přeplněný, a tak jsme skončili tady.  Uprchlíci (v té době v sovětské okupační zóně byli všichni označovaní jako přesídlenci) byli více či méně povinně ubytovanými cizinci a podle toho byli jen málo respektovanými spoluobčany místních usedlíků. Práce, pokud vůbec, byla v zemědělství. Pro mě to znamenalo:  Uklízet koně v 5 hodin ráno, pak talíř mléčné polévky, chytit brašnu a jit do školy. Museli jsme tvořit část osmého ročníku. Když skončila škola, nastal čas znovu s koňmi pracovat. Pracovalo se na poli nebo tahalo dřevo z lesa. Můj otec nakonec dostal za rok mé práce pytel pšenice, který mohl prodat, kdybychom ho sami nepotřebovali. 

  Snad vás to vyprávění zaujalo, i z vyprávění posledních pamětníků té doby v Trávníku jsme slyšeli, že přijeli sem do pohraničí a někdo z tehdejší osídlovací komise je přivezl k domu, kde ještě byli Němci, které poslali do jiné chalupy, takže se příchozí skutečně ukládali do ještě teplých peřin. V kronice Cvikova jsem našli informaci, že poslední odsun proběhl v květnu 1946.


13. prosince 2020

Jak to v Lužických horách bylo za války I.

 Díky našemu čtenáři p. Bittmanovi ze Sloupu se nám dostal do ruky výpis vzpomínek odsunutého Němce z Dolní Světlé. Popisuje v něm z pohledu chlapce, kterému tehdy bylo kolem deseti let, roky 1940 až 1946. Myslím, že řadu čtenářů vzpomínky malého Ernsta zaujmou, protože o některých událostech jsme určité povědomí měli. Pro zkrácení příspěvku některé vzpomínky tlumočím svými slovy, jeho vlastní slova jsou uvedená kurzivou (ale i tak vzpomínky rozdělím do dvou článků).

Byli jsme úplně normální rodina. Ve stáji byl kůň, několik krav, koz a obvyklá malá zvířata, takže rodina nepatřila k nejchudším.

Ovšem i taková rodina měla jen jedny lyže, které si Ernst musel půjčovat se svojí sestrou. Zřejmě v těch letech bylo v zimě mnohem více sněhu než na co jsme zvyklí my. Chlapec vzpomíná, že v letech 1937 – 1838 musel jeho otec s koňským potahem pomáhat při výstavbě pásma pohraničních pevnůstek – známých řopíků. Nehoda, při které mu balvan z výkopu poranil nohu, mu naopak pomohla – jako invalida nemusel po zabrání Sudet Německem narukovat s Wehrmachtem do války.

Synové ze sousední rodiny, kteří se dobrovolně přihlásili k německému námořnictvu, byli mezi prvními oběťmi, když to začalo být vážné. V letech války jsme i my venkované museli večer zatemňovat okna a platit pokutu, pokud prosvítala prasklina. Naše matka nás jednou zavolala ven a řekla: „Slyšíte bombardéry?“ Rostoucí a klesající hučení stovek leteckých motorů nenechalo nikoho klidným. Během těch let přes nás bombardéry přelétaly do Německa denně. V zimě jsme tehdy jezdili na lyžích a sbírali spadané staniolové pásy (to byly klamné cíle pro německé radary). Ty pak měly být odevzdávány.

 Před pár lety jsem publikoval podle informací p. Pavýzy z Dolní Světlé zprávu o pádu německého letadla na Luži někdy v r. 1944.  Tento chlapec ve svých vzpomínkách uvádí hned tři takové události. Hned na začátku války havarovalo německé letadlo na svahu Luže, prý musel být vysbírán a odevzdán každý kousek kovu i všechny šrouby.

Ke druhému případu došlo v zimě 1943-1944, kdy na zasněžených polích u Horní Světlé nouzově přistál JU-87. Po několika dnech a opravě dokázalo letadlo odletět.

 O rok později, v zimě 1944/45, narazilo do Luže dvoumotorové bojové letadlo (byl to He 111). K požáru nedošlo, ale letadlo při nárazu přerazilo silné buky. Mrtví byli odvezeni, vrak zůstal ležet.

 Pak místní zbytky vraku rozebírali a odnášeli. Chlapec Ernst vzpomíná:

Také jsem musel přinést gumu z benzínových nádrží pro svého otce, aby opatřil své dřevěné boty gumovou podrážkou. Ale musel jsem být znovu opatrný, protože nádrže sestávaly ze 2 různých vrstev gumy. Jmenovitě z měkké gumy, která se při průstřelu zacelila, a venkovní tvrdé. Měkká guma byla pro podrážky nevhodná, protrhávala se u hřebíků. Vnější plášť nádrží byl vyroben z tvrdé gumy. To bylo šíleně pracné  při řezání kapesním nožem.

 A jiná vzpomínka (na konci Naděje u silničky na Hamr byla ještě před lety tabulka, která upozorňovala, že tam za války byl zajatecký tábor):

Mezi Hoffnungem (Naděje) a Glasertem (Trávník) byl malý zajatecký tábor v lese. Myslím, že tam byli internováni pouze francouzští důstojníci. Tyto vězně jsme si mohli půjčovat na práce. Můj otec chodil opakovaně, aby si vzal pomoc na brambory. Musel jsem s ním jít. Můj otec a já jsme šli vpředu, za námi vězni. Můj hrudník se dmul pýchou. Nebyl s nimi žádný voják, aby hlídal. Jen můj otec a já, malý chlapec. Nikdo ale neutekl. Vyzvedli jsme je ráno a přivedli zpět večer.

 Pak už vzpomínky pokračují koncem války:

Na začátku května 1945 celá naše rodina okopávala brambory na poli poblíž Neu-Brasilien  (dnes rezervace Brazilka) , 150 metrů od cesty přes Wache (dnes zde stojí pomník na památku r. 1938). Celá cesta byla plná prchajících německých vojáků. Každý se chtěl vzdálit od Rusů směrem na Bavorsko k Američanům. Střílely na ně americké stíhací bombardéry (měly dvojité trupy – zřejmě typ P38 LIghtning). Pokud jste si už mysleli, že vás přeletěli, vystřelili ze zadního kulometu. V každém případě, když se objevili nad kopci a letěli po obloze, což se stávalo každou půlhodinu, nechávali jsme krávy volně na pastvě a utíkali do lesa, kde byl asi 15 až 20 m daleko malý lom.

 

Příště uvedu chlapcovy vzpomínky až do odsunu Němců.


8. prosince 2020

Ptáčci v zimě

 Kolem našich chalup poletuje hodně ptáků.  Hlavně to jsou sýkorky, ale vidíme i zvonky, červenky, kosy  a konipasy. Na stromech se pohybují  brhlíci, strakapoudi a datlové. Z větších ptáků vídáme hrdličky, sojky a straky. V historickém popisu Trávníka od učitele Musila (kdysi visel ve staré hospodě - ten popis), který pobýval v Trávníku po válce, jsme se dočetli, že tu nejsou vrabci a to asi ani teď. Zřejmě dávají přednost městům před přírodou kolem našich chalup.

Na jaře si řada z nás postýská, že po ránu „ptáci řvou“, když se zrovna tak dobře spí. Ono si opravdu začnou prozpěvovat ještě za časného rozednívání. Postupně v průběhu roku ovšem jejich hlasy umlknou a na podzim máme pocit, že odletěli do teplých krajin.

Ti z nás, co na chalupách přebývají trvale nebo jezdí na víkendy i přes zimu, jsou navyklí v tomto období ptáčky přikrmovat. Z přírodních zdrojů se ptáčci živí zaschlými nebo nesklizenými plody ovocných a jiných stromů (jako jsou šípky, pámelníky, jeřáby či zbylé jablka a hrušky).

Většinou je i přikrmujeme. Naši ptáčkové mají nejraději semena slunečnice a jádra ořechů. Slunečnicová semínka se prodávají buď samostatně nebo v různých směsích (třeba se obilným zrním), ovšem ptáčci dávají přednost slunečnici. Podle naší zkušenosti zrní na krmítku zůstávalo. Na škodu není tam přidat drť po rozemletí vlašských ořechů nebo trochu máku. Prý je možno do krmítka občas nasypat i drobky pečiva, ale odborníci zdůrazňují, že to pečivo nesmí být slané. Chleba a zbytky jídel do krmítka nepatří.

Kosáci do krmítka nejdou, ale rádi si smlsnou na v blízkosti rozvěšených křížalách či jeřabinách.  Strakapoudi, brhlíci i sýkory mají velmi rádi lůj nebo lojové koule, které dostaneme třeba v OBI.


No a pár slov o krmítkách. Důležité je, aby do něj nepršelo, aby nasypaná potrava nezvlhla a nezplesnivěla. Dobré je občas ho vyčistit nebo vymést nafoukaný sníh. Dokonce ho můžeme i dezinfikovat nějakým sprejem. I ptáci se mohou vzájemně infikovat (i práci mají své viry – třeba ptačí neštovice). Běžný typ krmítka je známý domeček se stříškou a rantlíkem, aby z něj krmení nepadalo. Při pobytu v Kanadě jsem viděl speciální krmítko, které umožnilo, aby se do něj sypalo krmení jen občas (to je třeba ideální pro víkendové chalupáře). Kdysi jsem ho zde i s obrázkem popsal, tak jen pro připomenutí. Z PET láhve se odřízne dno s kouskem spodku (na to se připevní širší plastová podkládací miska pro kořenáče – to pak slouží po nasazení na PET lahev shora jako stříška). Do zbytku láhve se vyříznou na čtyřech stranách zdola tak 5 cm dlouhé a 1,5 cm široké výřezy.  Pak tak vzniklé pruhy láhve o krátký kousek ohneme směrem ven do pravého úhlu a čtyřmi šrouby je připevníme na druhou misku od kořenáče. Pomocí nálevky nasypeme otvorem PET láhve dovnitř semena a nasadíme na vršek zmíněné odříznuté dno se stříškou. Semena se otvory na misku postupně vysypávají, podle toho jak to na misce u otvorů ubývá.  Většinou násyp vydrží 2 – 3 dni. Pro ochranu před kočkami je vhodné toto krmítko upevnit na kůl, zaražený do země. Snad to bude srozumitelné z připojené fotky.

Pokud si zřídíte nové krmítko, počítejte s tím, že si ho jeden den práci ani nevšimnou. Ovšem další dni je už u krmítka rej (jak to ten ptáček, co ho objeví, řekne ostatním, netuším). Někteří ptáčci se na krmítku snášejí, jiní přiletí, zjistí, že je obsazeno a zase odletí. Někdy naopak přiletí něco většího a ten, co tam do té chvíle seděl, raději odfrnkně. Koukat na krmítko z okna vytopené chalupy je docela zábava.


2. prosince 2020

Web kamery v našem okolí

 Už jsme si zvykli, že se můžeme podívat na internet a zjistit si, jaké je počasí v určitých místech. Zvlášť pro nás chalupáře je to zajímavé, pokud jsme v Praze, chystáme se odjet na chalupu nebo si potřebujeme ověřit, jakpak je tam u nás ne doma (jak se to zpívá v Divotvorném hrnci), ale v chalupářské oblasti.  Kromě meteorologických dat je ovšem velice informativní vidět jak to vypadá na obrázku a poznat, prší-li nebo je námraza. K tomu se hodí webové kamery.  Ty pracují v různých režimech. Některé fotografují určitý směr a obnovují fotografii každých několik vteřin. Tak třeba pracují kamery v Dolní Světlé, takže můžeme sledovat i jak se posouvají chodci na silničce. Jiné pracují jako videokamery s nepřetržitým snímáním. A ty nedokonalejší  jsou k tomu ještě otáčivé, takže za pár vteřin projedou celý obzor. Takové jsou instalovány většinou v lyžařských horských střediscích. Nedávno mi snacha vyprávěla, jak na takové kameře sledovala svou dceru na sjezdovce v Rakousku. Čekala, až se na záběru dcera v zelené bundě objeví a pak si záběr z monitoru počítače uložila. To se pak dcera po návratu divila, jak byla pod dohledem!



Nedávno jsem se zmiňoval, že na Hvozdu Němci nainstalovali novou kameru. Ono je jich tam dokonce víc, mířících do několika směrů. Najdete je na adrese

https://www.terra-hd.de/hochwald/

Ta, která směruje do Čech, je na adrese

https://www.terra-hd.de/hochwald3/

Mají paměť, takže můžete sledovat vývoj oblačnosti od rána do večera. V posledních dnech tak bylo možno za inverze vidět, že na vrstvu mraků se kamera koukala shora. Ty kamery  z Hvozdu (po německu - z Hochwaldu) také najdete na adrese

http://hochwald-turmbaude.de/webcam/

 


 
Ovšem kolem nás je těch kamer, přístupných na internetu, mnohem vice.

Na Jedlové je to kamera

http://www.sport-jedlova.cz/webkamery-frame.asp?v=1

 

Na lyžařském svahu na německé straně Luže nad Waltersdorfem je kamera na

https://www.zittauer-gebirge-cam.de/

a druhá (směrovaná i na vrchol Luže) je na adrese

https://www.ceskehory.cz/web-kamera/luz.html

Dolní Světlé jsou dvě kamery , směřující na místní silničku, a to na adrese

http://pcservis-praha.cz/kamera_svetla_pod_luzi.html

Na Kamenné hůrce u Krásné Lípy je kamera na

https://www.cottage.cz/webkamera-krasna-lipa-luzicke-hory/

České Lípě mají kameru, namířenou na náměstí:

https://www.mucl.cz/webova-kamera/d-20885

 Na vrcholu Ještědu je kamera otočná, která zobrazuje celé okolí

https://www.feratel.com/cz/webova-kamera/cesko/jested.html

 

A ještě je možno koukat na web kameru v Krompachu (ačkoliv je na německé web adrese)

https://www.terra-hd.de/krompach

 

Kromě těchto kamer, které jsou v našem chalupářském okolí, je samozřejmě po Česku řada dalších kamer. Přehled kamer, které patří Českému hydro-meteorologickému ústavu, je na

http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/meteo/kam/

A protože trávnicko-nadějští chalupáři jsou vesměs z Prahy, tak kamery, které jsou rozmístěné po Praze (a že jich je), najdete na

https://www.ceskemsnami.cz/webkamery/praha-a-okoli/

25. listopadu 2020

Chalupáři mají podzimně – zimní přestávku

 Kromě několika důchodcovských rodin, které se v Trávníku či Naději usídlily už na trvalo, se většina chalupářů v říjnu rozloučila a odjela do stálých sídel v Praze. Protože  začátek podzimu byl docela pršlavý, zdá se, že to prospívalo stromům a obvyklé padání listí se letos opozdilo. Ten, kdo chtěl mít zahradu čistou, proto hrabal a sfoukával listí skutečně až na konci října, takže se zazimování a opuštění chalupy posunulo až na začátek listopadu, případně se někteří ještě v listopadu na víkend vrátili, aby úklid dokončili.

Zajímavé je, že se letos objevily v tisku (i v zahrádkářském) články, které úklid spadaného listí zpochybňovaly. Dosud bylo zvykem, že z trávníků se listí shrabávalo a nechávalo se jen na záhonech nebo třeba pod rododendrony, kterých je na našich zahradách hodně. Když prý omezíte podzimní hrabání listí, nebude sice trávník připomínat golfové hřiště, ale přiblížíte se prý na jaře více ke květnaté louce. Ona prý ta flekatá listnatá deka pomáhá chránit před mrazem rostliny a také živočichy v povrchové vrstvě země pod trávou. To, co se během zimy z listnaté vrstvy rozpadne, se chová jako hnojivo. Když už listí shrabáváme, neměli bychom ho alespoň pytlovat a házet do kontejnerů na TKO (ono nám město Cvikov zatím kontejnery na bioodpad stejně nepořídilo), ale svézt ho na kompost a prosypat hlínou či polít urychlovačem tvorby kompostu. Jeho přeměna na kompost se tak urychlí. A pokud někde v koutech zahrady ponecháte shrabané kupky listí, možná jste se zasloužili o vytvoření zimoviště pro ježky.

Tiskem proběhly fotografie našich předních politiků, jak na veřejnosti popíjejí pivo. Jedno z vládních opatření byl totiž zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti. Jenže, jak jsme si v Praze ověřili, je to nyní obráceně než říká latinské přísloví Quod licet Iovi, non licet bovi (tedy po česku – co je dovoleno Bohovi není dovoleno volovi).  Potentátům to neprochází, ale při procházce kolem naší oblíbené destinace v Záběhlicích, jsme zjistili, že u okénka si můžete koupit svařené víno v kelímku (a působíte dojmem, že popíjíte kafčo) nebo i pivo v plechovce  a když ji držíte ukrytou v rukavici nebo pytlíku, tak kdo by si dovolil vás osočit, že veřejně pijete alkohol, že? 

 

Letos bylo chalupaření i zdravotně výhodné. Během jarní etapy koronavirové epidemie byla nakaženost v okresu Česká Lípa mizivá a okres se dlouho držel mezi našimi třemi nejzdravějšími okresy. Na podzim se to ovšem zhoršilo (i ve Cvikově narostl počet nakažených) a při přepočtu promořenosti na sto tisíc obyvatel, byl výsledek pro pražské Jižní město lepší než pro Českolipsko! 

Na okrajích Prahy se dá celkem bez problémů nakupovat i při tom nesmyslném omezení, že kupující má mít kolem sebe prázdných 15 m2,  a je i kam chodit na procházky do přírody. Senioři vesměs dodržují nařízení, že na veřejnosti se nosí roušky (konec konců jsou taky víc ohrožení), mladší se venku spíše předvádějí ve verzi Pantáta Bezroušek.

Trávnicko - nadějskému spolku se zase na internetu objevil Zpravodaj i když na nové adrese. Původní provozovatel domény, na které Zpravodaj vycházel, se usnesl, že končí. Kam se Zpravodajem? To si vyžádalo pár měsíců hledání. I provozování domény může být výdělečná činnost. Někde vám sice dovolí publikovat zadarmo, ale na stránky vám umísťují reklamy, jinde vám ve verzi zadarmo omezí  paměť pro ukládání příspěvků nebo, pokud nejste prokazatelně neziskový spolek, vám vyměří za publikování poplatek. A tak to dopadlo i s novým Zpravodajem. Ve verzi ZDARMA nám ho ponechali několik dnů v námi zpracovaném vzhledu, ale pak ho převedli na svoji reklamní verzi. Bohužel toto provedení nám nevyhovuje a tak s ním skončíme a budeme muset vyčkat, až se podaří zpracovat nový vzhled, ovšem v placené verzi.  V budoucnu bude proto potřebné, aby se obsah neustále doplňoval, protože pokud na navštívené stránce zjistíte, že tam stále visí pár týdnů starý příspěvek, asi se tam moc vracet nebudete a náklady na placené stránky budou vyhozené.

Ještě k tomu fenoménu chalupaření. Už ve třicátých letech se usedlejší Pražáci houfně stahovali na víkendy na chaty u Vltavy, Berounky či Sázavy.  Ti, co byli víc pod vlivem Rodokapsů, se zase stávali trampy. Změnu ve prospěch chalupaření přinesl až odsun Němců z pohraničí. V dostupnějších oblastech (jako byly právě naše Lužické hory) bylo možno získat chalupu buď nájmem na léto od tamějších MNV nebo dokonce si ji za pár stovek koupit (ještě v šedesátých letech se pár chalup v našem okolí prodalo jen za pár tisíc korun!).  Pamětníci vzpomínají na hromadnou akci někdy kolem roku 1949 nebo 1950, kdy se chalupy v Trávníku a okolí nabízely členům spolku umělců z Prahy ( a skutečně sem tehdy jezdili výtvarníci, architekti, hudebníci – některé chalupy patří dodnes jejich potomstvu). Tam, kam to bylo z Prahy dál (třeba na Šumavě), se prázdné vesnice nepodařilo osídlit (nebo tam zavítali jen zlatokopové, co v chalupách sebrali to, co mělo nějakou cenu a zmizeli), takže v padesátých letech se celé vesnice zbouraly.  U nás to postihlo jen pár desítek chalup, které zůstaly neobydlené. A pár jich přistěhovalci totálně vybydleli, ovšem dostali přidělené další a ty vybydlené se bagrem zbouraly.  Asi čtenáři vědí, kdo v Trávníku takto exceloval. 

Jeden čtenář nám poslal pár stránek z deníku, kde jistý Němec popisuje dobu války a období po válce, jak to jako malý kluk zažil v Dolní Světlé. Časem z toho něco opublikuji.

Pro dnešek ty meditace asi stačí. Doufejme, že do Vánoc se současná situace uklidní a prožijeme je v klidu.


19. listopadu 2020

Lepší časy ještě nenastaly

 A tak zatím musíme stále nosit roušky, mýt si ruce a vzpomínat na posezení v hospodách. Dokonce by to chtělo ještě rukavice, protože všechno to, na co si sáhneme počínaje tlačítkem výtahu, madlem v autobuse či poklopem od kontejneru na domácí odpad, může být zrovinka infikované. Bohužel poznat, že člověka napadl koronavirus, není jednoduché. Pokud jste prošli testem bez ztráty kytičky, může vás to ukolébat na dva tři dni. Dokonce se píše, že i někdo, kdo potíže vůbec necítí, může být nositelem viru či že i ten, kdo se úspěšně vyléčil, se prý může nakazit znovu.

Ovšem takový roznašeč nákazy není jen bezohledný, je to zločinec. Stačí si přečíst první článek § 152 našeho trestního zákoníku:

Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Podle toho, co čteme o dění v okolním světě, se zdá, že si s epidemií zatím nikde moc nevědí rady. Optimisté doufají v nasazení preventivního očkování a pesimisté spisují závěti.

Mali a i velcí podnikatelé si stěžují, protože přicházejí o výdělky a žádají, aby jim to stát nahradil. Protože už neplatí výrok francouzského krále Ludvíka „Stát jsem ja“, musíme si uvědomit, že stát jsme my všichni a že na ty úhrady se buď skládáme všichni z daní nebo necháme vládu, aby se (tedy zase nás všechny) zadlužila deficitem státního rozpočtu. Když pak slyšíme povyk, že zadlužování je fuj, tak ale jak z toho ven? Při jedné debatě v devadesátých letech padl v trávnické hospodě výrok, že někteří by „chtěli socialisticky pracovat a kapitalisticky žít“. Dnes ty stesky připomínají něco obdobného. Když nedokážeme vydělávat, tak nám, státe, pomáhej jako bychom byli národní podnik. To asi v krizi ve třicátých letech minulého století nikoho nenapadlo, prostě zkrachoval.

Možná by pomohlo i tvrdé odbourání evropských dotací, prostě si budeme muset odvyknout dotovanou zábavu a připustit, že určité neziskové spolky žijí z dotací, které využívají především na platy svých zaměstnanců, nebo že armáda možná tolik nepotřebuje vrtulníky či obrněné vozy, protože u nás se nevyužijí a nasazení v Africe nebo v Afganistanu se už asi nedá obhajovat tvrzením, že se tam „bojuje za Prahu“! Naopak vojáci v současné době konají velmi záslužnou práci v nemocnicích a domovech seniorů, takže ty peníze na výzbroj by se určitě šikly na vybavení pro takovou pomoc.


Ovšem vládní opatření sestavují nějací neumětelové. Vezměme si to opatření, že jeden kupující musí mít pro sebe 15 metrů čtverečních volného prostoru. Celou dobu do nás vtloukají, že dovolený odstup dvou osob musí být dva metry. Dobře. Ale pak to opatření s tím nekoresponduje. Pokud si to namalujete, tak je to čtverec 3,8 x 3,8 m, kde nesmí nikdo být.  Pokud uvážíme jednoho člověka ve středu  toho čtverci a máme více takových čtverců vedle sebe, snadno dovodíme, že dvě osoby ve středu takových čtverců budou od sebe 3,8 m vzdálené – čili to představuje skoro dvojnásobnou vzdálenost než byly ty proklamované 2m. Pokud bereme ty dva metry za bernou minci, pak (nakreslete si to) pokud bude jedna osoba ve středu čtverce  opíšeme kolem něj kružnici o průměru 2m, pak jsou rohy čtverce až za tímto kruhem. Pak tedy mohou být další 4 osoby v rozích čtverce, tedy na 15 m čtverečních může být 5 osob a všechny jsou od sebe v bezpečné vzdálenosti 2 m! Pokud si nakreslíme třeba 4 takové čtverce vedle sebe, tak dojdeme ke zjištění, že se do nich vejde 13 osob s odstupy nad 2 m! Vládní požadavek – jedna osoba na 15 m2 je tedy v rozporu s deklarovaným požadavkem rozestupů 2m!  A pokud nám v televizi říkají, že obchody vyčlenily jeden nákupní vozík (nebo košík) na každých 15 metrů čtverečních své plochy, tak je skutečně vzdálenost mezi kupujícími zvětšena na 3,8 m!  Pokud to opatření vydrží do mrazů, tak nám ve frontě před obchodem důchodci nastydnou. Nepřipadá vám to, že na úrovni vlády nikdo neumí počty a geometrii?

Staré pořekadlo říkalo, že pomoc člověk nespíš najde na konci své ruky. A asi nám nic jiného nezbývá. Musíme vzít na vědomí, že Pán Bůh nám nepomůže a vládá pomáhá tak, že roztáčí naše daně. Někteří to již pochopili a začali znovu tam, kde potřebují  pracovní sílu (a tak máme nové řidiče, nové pokladní v samoobsluhách a nové výrobce zdravotnického materiálu).

Je ten článek dnes poněkud nechalupářský, ale jako to říkal výpravčí Hubička – doba to žádá.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]