13. října 2019

Noční návštěvníci


Letos hodně našich chalupářů běduje, že jim v noci divoká prasata rozrývají zahrady.  Ovšem z tisku víme, že je to celorepublikový problém. Prasata žijí obvykle ve skupinách, které čítají 20, ale někdy až 50 jedinců. Zemědělci, kterým rozrývají pole a pastviny, mají teoretickou naději, že jim škody uhradí  honební společenstvo, kterému patří honitba, zahrnující dotčené plochy.  Často  ovšem napáchaná škoda převyšuje finanční možnosti jednotlivých mysliveckých spolků. Ta povinnost se datuje už od  Marie Terezie, která  v roce 1786 vydala výnos, že kdo se o zvěř stará, chová ji a loví, je povinen nahrazovat škody zemědělcům. To ovšem neplatí pro zahrady chalupářů, protože ty do honitby nespadají, navíc odstřel je dovolen až ve vzdálenosti 200 m od obydlí.

Je tedy nutné spoléhat na obecně zvýšenou likvidaci černé zvěře, což umožňuje zákon, který stanovuje, že od 1. ledna 2016 se černá zvěř může lovit v kteroukoli roční dobu, bez rozdílu pohlaví  a věku.   V Česku myslivci uloví ročně mezi 150 tisíci až 180 tisíci divočáků. V loňském roce, kdy stát začal myslivce v souvislosti s prasečím morem a jinými chorobami motivovat i finančními odměnami, to bylo podle ČTK dokonce 217 tisíc kusů. 


 Někteří naši chalupáři v Trávníku viděli divoká prasata (normálně noční tvory)  i ve dne! Dokonce jeden z nás natočill kolem poledne na video prchajicího malého divočáka.  Někdo tuhle říkal, že bachyne se o svá mláďata stará, dokud jim není rok, pak je ponechá, ať se starají o sebe sama. Zdá se, že právě takoví ročci tu kolem nás řádí.  Před zimou mají divočáci snahu  nabrat potravou co nejvíce tuku.  Kromě rostlinné potravy nepohrdnou divočáci i potravou masitou (myši, koroptve  ap.).  Zdá se, že se kolem nás právě připravují na zimu.


Jak jsem již mínil, majitelé zahrad, které do obvodu honitby nespadají, se musejí starat sami. Spolehlivou zábranou je pevný plot bez možnosti jej podlézt.  Ono platí, že veškerá divoká zvířata se snaží k dobývání potravy vynaložit vždy co nejmenší úsilí.  Můžeme si u nás připomenout kamenný val na horním okraji Trávníka, který kdysi postavil místní starosta Knespel. Byl to val, seskládaný z velkých kamenů (těch je tu dost), dlouhý stovky metrů, který byl na okraji lesa a chránil tehdejší pole nad Trávníkem (dnes už je to jen louka, sekaná jednou za rok kvůli dotacím).  Jedinému průchodu do lesa, kde je  dřevěný kříž s plechovým obrazem Ježíše Krista, se dodnes říká Knespelova brána.

Ale pozor, tam kde sice plot mají, je aktivní místní jezevec, který se protáhne mezi plaňkami nebo pod brankou. Zajímavé, že ho neodradí ani LED lampy  kolem záhonků ani reflektory, reagující na pohyb v jejich dosahu.  Promenoval se ve světle dál a asi si osvětlení liboval. Zaplašilo ho až zakřičení z okna nebo zatleskání. Zachytila ho i fotopasť.

Prý jsou účinné také pachové ohradníky.  Ovšem musí to být garantovaný výrobek, ne opatření „jedna paní povídala“. Údajně osvědčeným je německý výrobek Wild-Schwein stopp od firmy Hagopur AG, který dováží Interlov Praha.  Produkt se aplikuje na pachové ohradníky, což jsou proužky staniolu,  pokryté plstí. Zavěšují se volně ve výši pasu asi deset  metrů od sebe na ploty, stromy či keře. Aplikaci látky je třeba opakovat nejlépe každé dva týdny. Půllitrovou láhev tohoto přípravku, která obsahuje asi sto padesát dávek, je možné koupit za 428 Kč v prodejně Myslivost, Jungmannova 25, 115 25 Praha 1.

 Na to, že se dočkáme likvidace přemnožených prasat od  nájemců honitby, se moc spoléhat nemůžeme. Stačí si připomenout asi 3 roky starou poslední leč, která měla skončit hody ještě v tehdejším penzionu U Naděje. Úlovek byl tak chudý, že si museli na ty hody nechat dovézt srnčí z jatek. 
Tak asi musíme spoléhat, že se tu vyskytne nějaký Bivoj.

7. října 2019

Chraňme naše lesy


Nechodit do školy v pátek (jako švédská Gréta) by asi nepomohlo, ovšem pro politiky je to atraktivní téma.  Myslím si, že  kdyby Gréta školáky  vyzývala k úklidu přírody v sobotu, nebylo by to tak populární, ochrana přírody by znamenala zvednout zadek a jít do přírody něco dělat. To by tak atraktivní asi nebylo jako chodit po ulici s mávátky.
Je ale skutečností, že naše lesy ohrožuje sucho a kůrovec.  Ono se toho o lese musí vědět víc, protože i na oteplování klimatu mají lesy vliv. Když ráno slunce vychází, zasahují jeho paprsky nejprve vršky stromů, které přes noc značně vychladly a zahřívá je, kdežto pod nimi zůstává o málo teplejší vzduch, který se tam udržel přes noc, který se  jen nepatrně a velmi zdlouhavě ohřívá. Příčinou toho je vypařování vody slunečním teplem v korunách stromů, ke kterému třeba značného množství tepla, takže to oteplování se brzdí. Po západu slunce se zase nejdříve ochlazují vršky stromů a u země déle zůstává ten teplejší vzduch. Další vliv přináší vítr. Proudí-li vlhký vzduch přes chladnější les, vznikají oblaka, ze kterých může zapršet. Naopak fouká-li přes les vítr suchý, nabírá vlhkost z lesa.  Prý si toho povšiml už Kolumbus, když doplul na karibské ostrovy. Zapsal si tehdy do lodního deníku:
Tady prší každé odpoledne, jako pršelo na španělských ostrovech, než jsme je odlesnili.
Vidíme tedy, že les udržuje vlhkost a proto tedy je zásobárnou pro vodní pramínky. Mnozí si připomenou koned osmdesátých let, kdy byl vykácen les nad trávnickou vodárnou a celé léto nám do vodárny denně vozili cisternu s chlorovanou vodou. Naštěstí nám pomohl vrt u bývalé hospody. 

Také vidíme, kolik potůčků v lesích okolo nás v porovnání s dobou našeho mládí zaniklo nebo zesláblo.  I lesníci zde v okolí bědují, že nám lesy ničí kůrovec (i když ve srovnání se Šumavou nebo Beskydy to není tak nápadné). Trochu nám pomohlo i to, že se v našem okolí za posledních 80 let plocha lesů rozšířila. Dobře to poznáme pri pohledu na letecké snímkování z r. 1938 a na dnešní leteckou mapu našeho okolí. Dokazují to i betonové pevnůstky, vybudované na ochranu před hitlerovským Německem. Dnes jsou zarostlé v lese, takže by před útokem jen težko chránily. Při jejich budování byly vzájemně viditelné, aby se mohly palbou podporovat.
Sluneční záření ohřívá zemi obrovským výkonem, což donedávna účinně ochlazovala zeleň – stromy a rostliny -  fungující coby „zelená střecha planety“, tedy přirozená klimatizace. Jenže za posledních 150 let přšla zěměkoule o obrovské plochy lesů i zeleně na polích – a nastupuje kladná zpětná vazba: Sucho  vyvolává více sucha, zatímco vlhkost přináší více vlhkosti. V naší republice je zatím situace kolísavá, lesů přibylo, ovšem pole jsou zastavována v okolí měst skladovými halami. Naše výrobní kapacity poklesly (to vidíme i tady ve Cvikově – zanikla Severka, Adast, Interiér) a pro svou polohu ve středu Evropy dobře sloužíme pro některé mimoevropské výrobce jako skladový prostor s rozvozem po sousedních zemích.
Proto se v současnosti publikují výzvy, abychom vysazovali stromy a hahrazovali současné ztráty jejich ploch. Někteří zdejší chalupáři před  desítkou let zakoupili bezprizorné louky na okolních svazích. Protože péče o ně je nákladná, došlo k jejich zarůstání náletem dřevin. Kritizovali jsme to a vzpomínali na doby před padeátí či šedesáti lety, kdy se na těcho holých svazích sáňkovalo a lyžovalo. Ovšem dnes je vlastně jejich pozvolné zarůstání kladem.

Evropská unie zahrnula dřevní masu do „obnovitelných zdrojů energie“. Je to ta slavná „biomasa“, se ktreou si kdysi nevěděla rady v televizi jedna poslankyně Zelených. Německo se vládním rozhodnutím zavázalo ukončit během dvou desítek let provoz uhelných a jaderných elektráren. Hrozí tedy nebezopečí, že biomasa lesů bude využívána jako zdroj energie a lesy budou dále mizet. Proto se v současnosti stále více diskutuje o nutnosti udržení lesů z hlediska ochrany před „globálním oteplováním“. Zastánci této teorie vydávají varování před nebezpečným nárůstem objemu kysličníku uhličitého v ovzduší. A tady mají poněkud problém, protože kysličník uhličitý potřebují rostliny při fotosyntéze, aby vytvářely kyslík! Takže více lesů znamená větší potřebu kysličníku uhličitého pro fotosyntézu! Tak omezovat jeho produkci nebo výsadbou lesů a rostlinstva vůbec ho využívat pro tvorbu kyslíku?
Zredukovat celý obří a nesmírně komplexní systém vlivů na vývoj klimatických poměrů na planetě na jedinou příčinu je skutečně zpochybnitelné. Odpůrci „ globálního oteplovacího skoronáboženství“ argumentují, že slunce je mnohonásobně větším zdojem tepla než lidni znečisťované ovzduší a připomínají i to, že doby chladu a tepla se vyskytovaly v dějinách lidstva už před stovkami let. Měli bychom však mít na paměti, že v té době bylo zalesnění mnohonásobně větší než dnes.
Takže chraňme si lesy a nahrazujme jeho ztráty!

30. září 2019

A zase byla cesta do daleka


Popisoval jsem tu  několikrát  cesty našich chalupářů do dálek. Historicky to byla cesta dvou rodin našich chalupářů auty na Kavkaz a zpátky v r. 1975, pak stály za zmínku opakované cesty celé party do termálních lázní v |Maďarsku nebo cesta našich trampů do Kanady na trampský potlach.


Rodina syna autora blogu vyrazila letos v srpnu do Kanady.  Jsou to zkušení cestovatelé, kteří kromě cest po Evropě od Gibraltaru po Nordkapp za polárním kruhem již byli v Jižní Americe, na Madagaskaru, v Egyptě nebo na Novém Zélandu.

Využili tentokrát nutnosti dodat dceru na univerzitu ve Vancouveru, kde musí absolvovat jednodemestrovou stáž, a hned tam na letišti si vypůjčili auto a vyrazili na sever. Projeli třemi provinciemi Kanady (Britskou Kolumbií, Yukonem a částí Alberty) a zajeli si i na Aljašku. 



Nebyli tedy v nejnavštěvovanějších turistických oblastech, ale spíše v divočině. Spali ve stanu (naštěstí se jim nestalo, že by se do stanu dobýval medvěd) a viděli nádhernou přírodu a mnoho zvířat včetně těch medvědů, jak dokladuje pár připojených fotek. Najeli celkem přes 11 tisíc km. V Dawson City navštívili i hrob našeho polárního cestovatele Welzla. 

Po čtyřech týdnech v přírodě  se vrátili do Vancouveru, ubytovali dceru na univerzitní koleji a navštívili rodinu naší Olinky, kterou si pamatujeme z chalupaření před rokem 1968 a z několika návštěv v posledních letech s jejím partnerem – lovcem a rybářem Jardou. Na návštěvu našeho dalšího kamaráda Lexy (věrného čtenáře tohoto blogu a jeho občasného dopisovatele – vzpomeňte si na jeho souboj se zlodějskou veverkou)  jim už bohužel před odletem nevybyl čas.


Musím ocenit, že naše parta trávnicko-nadějských chalupářů to nejsou žádní peciválové. Často se při posezení u piva (už jsme vyřešili zánik trávnické hospody) vzpomíná na cesty po světě (auty do Španělska, autokarem do Itálie nebo Francie, na lyže do Švýcarska),  o služebních cestách některých našich chalupářů aninemluvě (Indie, Hongkong, Jižní Amerika, USA ....).  Naše omladina využívá současné možnosti k lyžování v Rakousku nebo Itálii nebo jako nedávno k zájezdu do Pobaltských republik ( my jezdili taky k Baltu, ale jen do Dederonie).

26. září 2019

Cesta zarúbaná


se zpívá v jedné písničce. Cesta poničená,  bychom mohli zpívat my. A ještě by další sloka mohla znít – peníze vyhozené.

O co jde. Před mnoha a mnoha lety (pozor, nebude to pohádka, ale drsná skutečnost) byly obecní cesty zatravněné, protože se po nich jen chodilo a jezdilo jen s dětskými kočárky. Ale pokrok si vyžádal své a chalupáři si pořídili auta. A jak se provoz zvětšoval, zmizela na těch cestách tráva a objevily se dva vyjeté pruhy po pneumatikách. Když se hodně prohloubily (nejen provozem aut, ale i vymletím po deštích, protože to byly príma strouhy pro vodu), na naše úpěnlivé prosby zasáhlo město Cvikov a navezlo do vymletých stružek vyfrézovanou drť z oprav asfaltových silniček. Někde se ta drť působením slunečního tepla spekla a vydrželo to. Jinde ovšem místo slunička přišly deště a tu drť to spláchlo.
 Světlé místo je v Trávníku na cestě do kopečku poblíž bývalé hospody. Tam jsou totiž stružky vyasfaltované. Ovšem protože tu cestu poničili lesáci při svozu dřeva shora od Knesplovky, taky to vyasfaltování zaplatili. Při jednání na SMC nám bylo řečeno, že ty polní cesty mohou opravovat jen navezením té asfaltové drtě.



A na trávnickém kopci vzniká při prudkém dešti ještě jeden zádrhel. Na podzim udělali SMC na horní cestě v zatáčce stružku pro odtok vody, kterou ovšem zaůstili na krátkou původně travnatou spojovací cestu směrem dolů. Výsledek je, že voda z horní cesty, kterou stružka sebere, teče a vymílá tuhle cestu dolů. A protože se u té cesty už dlouho opravuje jedna chalupa, ta voda na cestu splachuje i stavební suť od této chalupy. Na obrázku je výsledek dobře vidět.

 
O cestu níž zase  prudké deště vymlely ty zmíněné  výmoly (opakovaně opravované asfaltovou drtí)  až na kamení a prudký déšť tu drť a kamení v zatáčce splachuje na zahradu přilehlé chalupy. To dokladuje připojená fotografie.

A řešení? Opakované navážení a splachování  asfaltové drtě je vyhazováním peněz a vyasfaltovat dva padesátimetrové pruhy v cestě prý nejde. Takže si můžeme jen se slzami v očích připomenout vyasfaltované cesty mezi poli třeba v Bavorsku. A to prohráli dvě války ....

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]