14. října 2018

Pozor, zákruta!


Tak se kdysi jmenoval rozhlasový pořad pro motoristy a automobilisty. Tane mi to na mysli, když jsem si zrekapituloval, jaké nehody se staly v naší blízkosti. Podle písně o tom, že okolo Strečna je cesta nebezpečná, by se dalo něco podobného zpívat a silnici mezi Trávníkem a sousedními Mařenicemi.



První nehoda, kterou si z této silnice dovedu připomenout, se stala v dunu 2012 našemu chalupáři Forpasovi. Jel v poklidu se svou manželkou, psem  a nákupem k domovu, když se proti němu vyřítila motorka a narazila do něj. "Z nezjištěných důvodů přejížděl do protisměru, kde se na horizontu čelně střetl s vozidlem," popsala českolipská policejní mluvčí. Motorkář proletěl vzduchem a skončil potlučený se zlomenou nohou. A to měl ještě štěstí, že ho nekousl naštvaný pes, kterému se bouračka vůbec nelíbila. Forpasovo auto bylo od čelního nárazu k nepotřebě. Stalo se to za úsekem, který vede do kopce směrem k Trávníku od odbočky do Mařeniček.



Letos se ten úsek asi stává prokletým.  V pondělí 6. srpna zaparkoval na polní odbočce z této silničky starší německý pár své auto a manželé se vydali si natrhat pár švestek ze stromů u silnice. Do muže narazilo auto, odhodilo ho do příkopu, načež pirát silnic ujel. Žena sice slyšela nějaký náraz, ale až po chvilce nalezla svého muže v příkopu. Jak byla vyděšená, tak si ani neuvědomila, že má telefon a zastavila další auto, jedoucí okolo. Teprve pak přivolaná záchranka dopravila vrtulníkem zraněného muže do nemocnice v Liberci. Policie vydala výzvu, aby se přihlásili případní svědci. Přihlásil se jeden, který uvedl, že v osudnou dobu potkal na zmíněné silničce firemní vozidlo a firmu si zapamatoval.  Policie šla po stopě a zjistila, že jedno z firemních aut bylo v servisu, kde řidič uvedl, že „naboural v areálu firmy“. Ovšem v servisu zůstal poškozený díl, do kterého se hodil ulomený kus, nalezený policisty na  místě nehody. Pak už bylo vše jasné. Takže piráta silnic čeká pěkný postih.



No a minulý týden 11. října k večeru se na této silničce srazila dvě osobní auta, naštěstí se to obešlo bez zranění.



Je dobré si připomenout další letošní nehodu, která se stala dalšímu našemu spoluchalupáři. Sice daleko odsud (v údolíčku mezi Liběchovem a Dubou), ale z obdobné příčiny jako u nehod zde. Ze zatáčky se vyřítilo auto prostředkem silnice na plné čáře! Náš kamarád strhl volant a jeho auto se převrátilo do příkopu. Naštěstí oba v autě (kamarád a jeho žena) byli jen potlučení, ale díky dalším automobilistům, kteří na místě zastavili, kamaráda přesto odvezli na vyšetření do nemocnice a navíc  potvrdili policii, jak se nehoda sběhla. Viník samozřejmě z místa ujel.

 A tady si dovolím připomenout velmi častý nešvar řidičů v naší končině. Běžně jezdí prostředkem silnice, protože jede rychle, řízne zatáčku a pak dotyčný takyřidič zjistí, že v protisměru jede auto, není schopen rychle reagovat a pokračuje prostředkem.  Vy jste pak nuceni téměř vymetat pankejt a doufat, že se s vámi neutrhne krajnice.

V poslední době většina řidičů nedodržuje omezenou rychlost při průjezdu Trávníkem. V novinách nedávno psali, jak vydělává MÚ v Medonosech tím, že nechal v obci instalovat úsekové měření rychlosti. Stejné zařízení je ve Studánce na silici do Rumburka. I v Trávníku by asi takové měření přineslo do městské pokladny Cvikova slušné peníze.
 No a aby tu nebyl jen text, tak ilustrační fotka z historie automobilismu.

7. října 2018

Začal podzim


Na internetu jsem našel další stránky o našich Lužických horách




Najdete tam řadu článků a obrázků z historie i současnosti od zasvěceného autora. Zdá se ovšem, že jeho aktivita v posledních letech poklesla. Já se snažím mít na těchto stránkách jeden článek týdně, na zmíněných stránkách je to řádově méně. Ale dají se tam vyhledat velmi zajímavá témata,

Na příklad z historie Krompachu.

Prý se zde zastavil císař Josef II, při jedné ze svých inkognito cest (vystupoval jako hrabě Falkenstein) v místní hospodě na jídlo. Se svým pobočníkem. Ten se při hovoru podřekl a oslovil utajeného císaře jeho titulem. To zaslechla hostinská, pochopila a připravila vajíčka co nejdůstojněji. Když měli platit, řekla si poněkud vyšší cenu. Císař se usmál a ptal se, jestli jsou zde vejce tak vzácná. Hospodská odvětila, že Vejce ne, ale návštěva císaře pána ano!



Když už píšu o Krompachu, tak tam přišli o hospodu už před pár lety, shořela … Sice spáleniště je uklizené, ale že by došlo k obnově? Na to to zatím nevypadá. A tak jsou na tom jako my tady – musíme do Mařenic nebo na Hamr. Oni zase do kopce na Valy.



Tento týden jsme doprovodili na poslední cestě naši chalupářku Marušku (kdysi byly na blogu recepty Marušky Dobromily – to bylo od ní). Už se kácí v lese mezi námi, snad tu štafetu společné party ponesou naše děti a vnoučata. I když oni neudržují takovou partu jako my od šedesátých let minulého století, ještě, že občas přijdou na naše sešlosti kmetů a kmetek u ohně (snad to není jen kvůli sudu s pivem).



Opouštějí nás i naši němí kamarádi – psi a kočičky. V poslední době to byla Maruščina fenka Fany, kočička Rozinka Hanky z vršku nebo Vítkovic kočička.  Pan doktor Mohyla ze Cvikova je uspal navždy. No a koťátka toulavého kocoura Garfielda se s velkým vynaložením úsilí a Vítkova loveckého umu dostaly do  útulku někde za Borem, matka kočka unikla, takže Garfielde, měj se zase k činu!




Proběhly nám komunální volby a ve Cvikově si první místo udržela partaj dnešního starosty, který nám chalupářům celkem vycházel vstříc.  A na druhém místě se umístila kandidátka, kde jsou majitelé obchodu Beruška s potřebami pro zahradu, tak snad nám bude nové cvikovské zastupitelstvo opět vlídně nakloněno.

DODATEK

Hasiči Cvikov oznámili zásah v Trávníku večer 7.10.2018. Hořelo něco jako černá skládka u silnice pod Zámečkem.
Zřejmě na tam sypanou posekanou trávu a odřezky větví  někdo nasypal i žhavý popel nebo si tam oklepal cigaretu.

29. září 2018

Zazimovávání


Ta naše parta dnešních dědečků a babiček  se vlastně dala na chalupách dohromady „když nám bylo dvacet let“ a vydrželi jsme spolu přes padesát let. Za mlada se jezdilo na chalupy  jen na víkendy (a do roku 1968 dokonce až v sobotu po poledni) a na dovolené. V zimě a na vánoce jezdili jen někteří a častější to bylo až s dětmi  a – hlavně -  tehdy bývalo dost sněhu a tak to bylo v zimě fajn.
S údržbou silnic to bývalo slabší a tak jsme často jezdili poslední kilometry se řetězy a parkovali jsme u silnice. Teprve nyní, když jsou tu někteří chalupáři nastálo, tak jim Cvikov protahuje cesty až k chalupám. 

Skoro všichni měli na chalupách běžky a tak standardem byl okruh na přehradu, do kopce na Horní Světlou, pod Luží podél hranic až na Šébr k silnici a odtamtud na Milštejn a přes Trávnický vrch domů.
Na sjezdovky to bylo nejblíž na Luž (tam už tuším dva roky sjezdovky nejsou, protože při nedostatku sněhu vlekaři nevydělali pomalu ani na nájem sjezdovky) a kousek dál na Jedlovou nebo za Jiřetín. Ti nejzarytější jezdili na celý den na Ještěd.
 To bylo za socíku a v době, kdy naše omladina byla maximálně náctiletá. Po roce 1989 se mnoho změnilo. Otevřely se hranice a na lyže se začalo jezdit do Rakouska, Itálie, Německa, Švýcarska a i do francouzských Alp. Podle mohovitosti se jezdilo do lepších hotelů, do ubytování v soukromí nebo obdobně jako při dřívější odborářské rekreaci s našimi cestovkami do levnějších ubytoven.  Mezitím proběhla generační výměna a dnes tam jezdí kromě několika postarších vytrvalců hlavně naše děti s vnoučaty.

A došlo i k změně v zimních pobytech na chalupách.  Posledních dvacet let byly chalupy zaplněné kolem vánoc – děti měly zimní prázdniny. Dodržovala se tradice společných Silvestrů (nejdříve v Maenicích u „plukovnice“, u Břicháčků nebo u Mačety, posledních deset let u Lišků v Trávníku).  Jak to bude letos, to je po zrušení trávnické hospody ještě otázkou.  Kromě toho se provozoval pánský pochod Lužickými horami – za mlada na běžkách až k Tolštejnu a zpět. V posledních letech si to postarší páni zpříjemnili tak, že se začalo hovořit o etapové autobusové jízdě mezi hospodami. Ono taky v posledních letech o vánocích sníh už není nebo před vánoci sleze.


A ještě k jedné změně došlo. Po dosažení důchodového věku řada chalupářů přenechala své byty v Praze mladým a přestěhovala se natrvalo na své chalupy (buď zcela i s přihlášením se zde k trvalému pobytu nebo s pojistkou možnosti vrátit se při nemoci do bytu v Praze).  To vedlo i ke změnám ve vyhřívání chalup. Od naftových kamen v našem mládí, se přešlo na elektrické přímotopy a na vytápění celé chalupy kotlem.  Ti, co šli nejvíce s dobu - a pár jich je – si pořídili tepelná čerpadla, takže nemusí kupovat uhlí nebo dříví a zapínají si na chalupě topení telefonem z Prahy. Navíc mají po starostech s vymrzáním chalupy nebo zamrznutím vodovodu, protože se chalupa dá temperovat, aby se celkem s minimálními náklady vevnitř udržela teplota pár stupňů nad nulou.

A protože právě začal podzim (trochu náhle z letošních letních veder) tak probíhají i zazimovací přípravy na zahradách. Bývalo to poslední sekání trávy (to letos odpadá, protože spíš doufáme, že na jaře se snad zase tráva objeví) a hrabání listí, případně i spadaných švestek a jablek (díky letošnímu letnímu suchu toho napadalo hodně) a ošetření květin a keřů (přikrytí chvojím, vykopání jiřin a jejich uložení do sklepů a p.). Pak je nutno ucpat větrací okénka sklepů, nechat vyčistit komíny a položit pastičky na myšičky. Ale máme na to ještě čas do konce října. Pak až do vánoc – jak přiznávají i to trvalí usedlíci - je tady v horách nevlídný čas a chalupáři se spíše vyžívají v zanedbaných kulturních radovánkách v Praze. Ale o tom zase jindy.

22. září 2018

Vzpomínky nám zůstaly


Dnes naše parta chalupářů opečovává většinou svá vnoučata – ve věku od předškoláků a školáků až po vysokoškoláky, kteří už tu opateru ani nepotřebují (spíš nějaké to všimné do kapsy).

Ale můžeme si zavzpomínat na období, kdy jsme se starali o naše děti – a hlavně na to veselé, co jsme s nimi prožívali.

Nedávno jsem volal kamaráda z party telefonem a jeho přihlášení mi připomnělo historku s mým starším synkem. To jsme v Praze dostali poprvé telefon (pevnou linku, mobily ještě nebyly). Předem jsme věděli číslo i den, kdy nás připojí. Kamarád to vartoval a asi chtěl být první, kdo nás zavolá. Učinil tak, u nás to zazvonilo, sluchátka se chopil synek a ohlásil se. „Ucho přiloženo.“ Na druhé straně následovala pomlka a pak se ozvalo „Promiňte“ a dotyčný zavěsil. Ovšem během minuty volal znovu a neobvyklé přihlášení šťavnatě okomentoval.  No a toto přihlášení se od té doby používá nejen v naší rodině, ale i mezi kamarády chalupáři, kteří se tehdy touto historkou pobavili.

 Stejný synek se před lety s místními kamarády usnesl, že si postaví srub ve větvích u skály, která se i na katastrálních mapách dnes jmenuje „Drbošova vyhlídka“.  Nářadí poskytl dotyčný  chalupář  (aniž to tušil – jeho synek se svým bratrancem se o to postarali) a dřeva bylo na kraji lesa dost. Pak začala stavba vznikat. A zase posloužila dílna dotyčného otce. Až po dohotoven í  díla zjistil,ž e v dílně mu nezbyl jediný hřebík! Ale srub byl povedený a dokonce sloužil i k přespávání, když za mým synkem přijeli spolužáci z průmyslovky.

 Ten nejmladší synek  to měl vůbec těžké. Jeden rok lezl se svám bratrancem na břízu za chalupou, spadl a zlomil si ruku. Následující rok omývali jeho rodiče, když se doma pochlubil, že ho kamarádi – moji synové – naučili vylézt na Křížek! Dnes může být pyšný, co se všechno od takových kamarádů naučil. Ti se vůbec na Křížku vyžívali i v dalších letech, kdy trénovali slaňování.


Výše zmínění podnikaví  synci si jednou usmysleli, že pojedou na kolech do Prahy, přespí u rodičů jednoho z nich v Bohnicích a druhý den se vrátí. Při dnešním provozu by svolení rodičů k takové akci bylo něco nemyslitelného, ale tehdy (někdy v roce 1982) jsme to – dnes se tomu divím  – jsme to dovolili. Výlet proběhl úspěšně, jen tomu nejmladšímu z těch našich mušketýrů to rodiče zatrhli.



Ono na kolech se vůbec naši mladí vyřádili. V těch dobách byly limonády nebo pivo v plechovkách jen ze zahraničí. Přes republiku tehdy jezdili tiráci, kteří si pochopitelně pití v různobarevných plechovkách vozili. U Rumburku byl tehdy hraniční přechod pro nákladní auta. No a tam se v odpadkových kontejnerech daly nalézt plechovčičky všeho druhu. Pochopitelně tam naše omladina vyrážela přes Šébr na kolech a vozila si domů plechovky do sbírky a na čenžování se spolužáky. Takže se nám stalo, že večer v hospodě se k nám přitočila žena boxera Kapína (který zde měl také chalupu, ale už je, chudák,  na pravdě Boží) a řekla nám: „Domluvte těm svým klukům. My dnes jeli autem ze Šébru a oni nás předjeli na kolech!“


 Dnes naše tehdejší omladina brázdí v zimě rakouské a švýcarské hory, ovšem v letech, kdy jsme ke kapitalistům nesměli, byli rádi, že lyžovali s rodiči na běžkách na okolních kopcích a v zimě jezdili díky spřáteleným chalupářům - odborářům na podnikové chaty v Krkonoších nebo v Orlických horách. Ale i na našich horách jsme si užívali, Jednou nás asi deset  i našimi kluky vyrazilo na běžky. Přes přehradu jsme dojeli až na Huťskou silnici a pak se chtěli vrátit přes Milštejn domů.  Jeli jsme, jeli, pomalu se začínalo smívat, když jedna z chalupářek pronesla:“Ale tady jsme už jeli!“  Měla pravdu. Předtím jsme totiž na každém rozcestí zahnuli doleva.  Tak jsme to na dalším rozcestí zkusili doprava a po nějaké době jsme se zorientovali, že jsme u Milštejnu.  Dojížděli jsme domů za poměrné tmy, ale ve zdraví. Na tu tůru dodnes vzpomínáme jako na „pochod kolem Kobyly“ (to je ten kopec za Milštejnem, který jsme obešli dokola). Připojený obrázek je ze závodů v lednu 1979, když silvestrovská kalamita způsobila uhelné prázdniny ve školách.


A je to tak,jak to vykřikovala ta babička na Rudém náměstí: „Pajebali menja!“ Když přiběhl milicionář s blokem a chtěl vyšetřovat, jen se usmála a řekla: „Eto bylo v sorokpjatom gadu, no  charašó vzpaminať!“

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]