Trávník a věci okolo

V srpnu r. 1976 se uskutečnila anabáze tří rodin trávnických Pražáků na Kavkaz a zpět. Tehdy jsme si u Čedoku objednali „individuální“ zájezd po trase, po které tehdejší cestovní kancelář Autoturist pořádala hromadné zájezdy. Jely tři auta - Žigulík, polský Fiat a Wartburg kombík - 6 dospělých a 4 děti (nejstarší 12 let).

Trasa zájezdu vedla z Prahy, do Užhorodu, Lvova, Kijeva, Charkova, Rostova na Donu, Pjatigorsku s odbočením pod Elbrus, Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz), Tbilisi, Jerevanu, a zpět přes Tbilisi, Suchumi, Soči a přes Krasnodar do Rostova a na původní příjezdovou trasu. Celkem to bylo asi 9 000 km za 25 dní. Na cestě byly tři odpočinkové pobyty – 3 dni v Kyjevě, 3 dni v Tbilisi a týden u moře v Soči. Ubytování bylo zajištěno několikrát v hotelu, většinou v chatičkách kempů sovětského Inturistu a jednou tři dni u moře v Soči.

Nebudu podrobně popisovat průběh cesty, jen podotknu, že nás doma všichni strašili, že nás budou sledovat po cestě ruská policie (milicionáři) a kdybychom někde uhnuli tak máme malér. Říkali jsme si fajn, aspoň kdyby se nám něco stalo, bude o nás postaráno. Ale omyl, ten rok se dohled na "innostránce" nějak sesypal, takže jsme cestou na křižovatkách viděli jen neobsazené milicionářské posty na křižovatkách (ve stylu ježibaby z Mrazíka). Naopak jsme zjistili, že "uhnout není kam", protože třeba na 500 km z Kijeva do Charkova byl jen 3 křižovatky asfaltovaných silnic a zbytek byly prašné odbočky do kolchozních kukuřičných lánů. Rovněž dojíždět etapy po setmění se nehodilo, protože sovětští „bohatýři“ za volanty náklaďáků jezdili i v noci jen s obrysovými světly. Každý dne jsme na trase viděli nějaký čerstvě shořelý vrak po srážce nebo sjetí z cesty. S sebou jsme měli „Autoatlas CCCP“ v měřítku 1:500 000, kde byly i průjezdy městy (obrázky 8 x 8 cm). Hned první den jsme dojeli do Lvova na prázdné náměstí a zastavili před "gastinicoj Inturist", ovšem než jsme stačili vylézt z aut, zastavilo vedle nás modré milicionářské auto s tlampači na střeše a na celé náměstí vyvolávali, aby "avtamobili inostráncev ujecháli". Dělali jsme, že nerozumíme a nejstatečnější se zašel do hotelu zeptat co dál. Tam nám ukázali, že musíme zajet průjezdem na dvůr, že na ploščádi se stát nesmí.

Dál jen některé veselé historky z natáčení (kilometrů).

Na hranicích u Užhorodu stále slušná fronta aut. Hned před námi byli „kazachstánští“ Češi. Byli u nás u příbuzných a vezli si od nás do Střední Asie koberec, měli dost strach, aby jim ho nezabavili. Koberec jim prošel, zato jim celník v bílém lékařském plášti zabavil dvě štrycle salámu. My měli zásob ještě víc, ale toho si nevšimli. Jen prohlédli všechny tiskoviny, co jsme vezli (i našim chlapcům pohádky).

Hned po vjezdu na Podkarpatskou Rus nás při každé zastávce obcházela místní rebjata s žádostí "Davaj žuvačku" (žvýkačku) - no bylo lepší než ve čtyřicátém pátém "davaj časy"! Měli jsme sebou 20 nebo 30 kusů tehdejších žvýkaček Pedro, takže jsme se vykupovali. Ovšem, když jsme na náměstí ve Tbilisi viděli babku s nůší, která tyto Pedra prodávala po rublu ( a u nás stály korunu), uvědomili jsme si, že mít s sebou pár krabic po 500 kusech, tak jsme měli celý výlet zadarmo!

Kyjev bylo město zážitků. Hned po příjezdu do kempu nás obešly báryšni - uklizečky a vykupovaly od našich žen dámské spodní prádlo (podprsenky a tak). To jsme věděli předem, že je to v Sajuzu směnný artikl a naše dámy byly připravené. Protože jsme byli asi víc vstřícní než ostatní, tak nás babky ráno při odjezdu zastavily a my jsme každé museli do auta naložit pytel s nákupy a provézt to branou kempu za nejbližší rok, kde už na nás babky čekaly.

Průjezd Kyjevem na Charkov jsme chtěli uskutečnit podle výše zmíněné "průjezdové minimapky" – silniční značení bylo všude mizerné a ve městech nulové. Takže se nám nepodařilo natrefit na jeden ze dvou mostů, které vedly přes Dněpr. Vrátili jsme se do centra, zastavili u chodníku a vyčíhali si dva inteligentně vyhlížející pány, kteří šli po chodníku proti nám a bavili se. Po požádání o radu se chvíli mezi sebou radili a pak nám řekli jak jet. Poděkovali jsme a páni odcházeli a pokračovali v načatém hovoru. Přitom ovšem podotkl náš synek: "Tati, nevím, jestli nám poradili dobře, oni jdou odkud přišli!" No, neporadili, skončili jsme mezi domečky na břehu Dněpru. U jednoho domečku stálo vojenské auto asi s pět vojáky a oficírem a bavili se přes plot s báryšňou. Když jsme oficíra požádali o radu "kudá na Charkiv", zavelel, vojáci naskákali do auta a on pravil "idite za mnoj". Po 28 km jízdy za nimi zastavili u benzinové pumpy, oficír vyskočil a pravil: "Vot šosé na Charkiv". Měl pravdu. Jako díkuvzdání jsem vojáčkům rozdal sadu odznaků "125 výročí koněspřežné dráhy Č. Budějovice – Linec" a viděl jak si je hrdě zapichovali vedle odznaků Lenina do svých uniforem.

Na cestě zpátky jsme se zase v Kyjevě ztratili. Zastavili jsme u milicionáře na křižovatce a ptali se na kemp Inturistu. Pravil, že furt rovně a za druhým železničním nadjezdem doleva. Měl pravdu, ale ten druhý nadjezd byl až po 16 km jízdy po této ulici, takže jsme cestou pochopitelně byli dost malomyslní. Jó, sovětské rozměry.

// vystavil prochpra @ 12:48