16. června 2007
Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) II.
Historek není nikdy dost, jen si vzpomenout ....
- Za starých časů měl kamarád Drboš u chaloupky prevét (pro nepamětníky tzv. suchý záchod) s odpadem do latriny u zdi chalupy. Jednou (jak bylo u něj zvykem) u něj na chalupě trávilo víkend pár kamarádů. Po nějakém tom alkoholovém osvěžení si jeden z nich odskočil na záchod. Po chvilce se vrátil, pobledlý s děsem v očích: „Ty, ty máš někoho dole na hajzlu! Já tam hodil papír a on mi ho připlácl na zadek!“ Onen dobrý muž totiž netušil, že zmíněný prevét má značný tah! Znalci chalupy věděli, že po úkonu musí vstát, v levé ruce držet poklop, pravou se utřít, papír hodit do díry a rychle díru přiklopit. Jinak se papír rychle vracel zpět.
- V té době se ještě tolik nedbalo na zákonná nařízení o studnách, septikách a žumpách. Proto si švagr dotyčného Drboše vyrobil vlastní kalové čerpadlo – mohutnou konstrukci s motorem nahoře, jehož hřídel byla prodloužená asi na jeden a půl metru, kde bylo oběžné čerpadlo, ke kterému se přišroubovala hasičská hadice a nastavovala se podle potřeby, kam se žumpa měla vypustit. Funkční to bylo, až na to, že se hadice občas ucpala (byly to vyřazené hadice s potrhaným vnitřním pogumováním a občasný tuhý fekál přitlačil odtrženou gumu a už to nepumpovalo). Zařízení bylo pro trojmužnou obsluhu (což mi připomíná, že se kdysi na Slovensku prodávalo tak zvané trojchlapové pivo: Jeden ho pil a dva ho drželi, aby s tím nepraštil a neutekl). Tady jeden obsluhoval síťový vypinač, druhý spouštěl stroj do žumpy a třetí manipuloval s hadicemi. Domluva někdy byla obtížná. Mašinka se ucpala a zazněl povel: „Vypni!“ Stalo se. Po chvíli se obsluha u vypinače - Chajda -ozvala: „Dobrý?“ – a uslyšela odpověď: „Jo“ (znamenající, že se závada našla). Vypínátor usoudil, že je opraveno a tedy bezelstně vypínač zapnul. Protože oprava nebyla dokončena a pomocník - cvikovský Bárťa (dej mu Pánbůh věčnou slávu) právě držel dva konce rozpojené hadice v rukách, výsledek byla sprška fekálií do obličeje tak mocná, že mu sfoukla i klobouk.
- V době, kdy se nám rodilo četné potomstvo (Husákovy děti), bylo známé, že v Dederónii je dětské oblečení a botičky výrazně levnější. Protože v našem případě byla Dederónie za kopci, nepředstavovala cesta autem žádnou další významnou položku, která by nákup prodražovala. Problém byli jen bdělí dederónští celníci, kteří nákupy zabavovali, v nejlepším případě kupujicí vraceli do místního bazáru. Na celníkychtěl jednou vyzrát v předchozím dílu zmiňovaný mistr těžké váhy a tak si koupil nové boty značky Salamander, obul je, svoje zahodil a šup na hranice a domů. Jenže se nepovidlo a bělí celníci botky zabavili a místo nich obuli našeho kamaráda do igelitových obalů. Proto jsme se na další paš pečlivě připravili – udělal se soupis požadavků ze tří spřátelených rodin a opatřily se dva shodné ruksaky. Rodičové ze dvou rodin vyrazili do Žitavy a „Ljóbau“ na nákup s jedním z ruksaků. Otec poslední rodiny dostal zbylý ruksak. Dohodlo se, že se sejdeme na vrcholku Luže, kde vede česko-německá hranice a nenápadně si ruksaky vyměníme. Dohodnuto, vykonáno. Nákup se uskutečnil a nákupčí vyrazili z Waltersdorfu na vrchol Luže. Jen netušili, že z německé strany vypadá Lausche jako Sněžka (kopec je snad pětkrát tak vysoký než z české strany)! No, ale upocení dorazili na vrchol, aby zjistili, že na normálně opuštěném holém vrcholu Luže je nejméně dvacet dederónských turistů (a nabyli pocit, že mezi nimi jsou určitě i zamaskovaní celníci!!). Z česká strany po chvíli dorazil pionýrský oddíl, vedený kamarádem Drbošem (on sebral všechny děti z Trávníka a Naděje a vzal je na výlet s tím, že se nesmí ke svým otcům a strýcům hlásit). No nehlásili se, ale pomrkávali a úsměv si schovávali za dlaněmi). Po chvíli obav obě party opřely své ruksaky (oba nacpané – jeden oblečením a dětskými botičkami, které se na ruksaku viditelně rýsovaly, druhý lehounký, nacpaný papírem) o stejný hraniční kámen. Pak všichni poodešli a kochali se okolní krajinou. Když se zdálo, že se nikdo nekouká (a že převlečení celníci to nejsou), proběhla výměna ruksaků a následoval nenápadný odchod pionýrů do Trávníka a nákupčích k autu do Waltersdorfu. Dobrá věc se podařila – ale prý jsme byli žabaři. Odvážnější kamarádi z Krompachu si takhle předali na lesní cestě pod Valy, přehrazené závorou, i celou ledničku. Jak se to říká – příště budeme moudřejší, drahoušku – pašovat se musí v hustém lese, ne na nejvyšším vrcholu Lužických hor.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]