5. listopadu 2007
Když jsme na venkově
tak bychom měli znát i něco z historie. Na venkově bývali svobodní a poddaní (když nepočítáme duchovenstvo a vojsko). Král vládl nad všemi. Svobodní byli šlechtici, měšťané a svobodníci. Poddaní žili na panství určitého šlechtice a vrchnost měla nad nimi veškerou moc. Král se poddanými nezabýval. Vrchností ovšem mohla být i církev nebo přímo král. Vlastníkem veškeré půdy byla vrchnost. Část půdy obdělávala vrchnost (prostřednictvím robotních povinností svých poddaný
ch), ostatní půda byla rozparcelována na poddanské grunty. Poddaný měl povinnosti vůči své vrchnosti, státu a církvi. Původně byl poddaný vázán vůči své vrchnosti ourokem, to byl nájem za držení poddanského gruntu. Ourok byl stanoven na věčné časy. Protože tato platba časem ztrácela hodnotu, byla kompenzována navyšováním roboty, což byla neplacená práce na panském. Státu se odváděla státní daň a církvi desátek. Poddaný byl omezen – nesměl se odstěhovat z panství své vrchnosti, nesměl si vybírat kariéru a nesměl se ženit bez svolení vrchnosti. Čeští poddaní nebyli považování za nevolníky, protože mohli mít majetek a disponovat s ním. K tomu, aby se poddaný mohl odstěhovat, potřeboval výhostní list, který nemusel dostat. V rámci panství se poddaný stěhovat mohl a mohl i cestovat, třeba na poutě i do cizích zemí. Musel ovšem garantovat, že za jeho rodinu někdo odpracuje robotu a zaplatí dávky. Prakticky ovšem k takovým cestám docházelo jen výjimečně. Společně obdělávaný vrchnostenský majetek se nazýval poplužní dvůr (vzpomenete si na rčení „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“?). Poddaný měl svůj malý poddanský grunt. Každý držitel poddanského gruntu měl za povinnost robotovat určitý počet dní na panském a to i se svým dobytkem. Proto vrchnost většinou měla jen potahy pro kočáry, práce zajišťovali s vlastními potahy poddaní. Robota, jak vyplývá ze zmíněné možnosti cestování, byla vázána na poddanský grunt, ne na osobu. Čím byl bohatší poddaný sedlák, tím více měl roboty. Poddanské grunty mohly být dvojí – zakoupené a nezakoupené. Zakoupený grunt znamenal, že kdysi si dotyčný držitel půdu od vrchnosti odkoupil a tento majetek byl dědičný. O grunt mohl přijít držitel jen při nějakém provinění. Nezakoupený sedlák měl zcela závislé postavení na vrchnosti, která ho mohla i z domu vyhnat (ovšem jeho vyhořelý dům nechala opravit tato vrchnost, kdežto zakoupenému jen zvýhodněně poskytla po požáru dřevo). V r. 1775 vydala Marie Terezie robotní patent, který zmírňoval robotní povinnosti. Následoval v r. 1781 patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (spolu s tolerančním patentem, který zrovnoprávnil evangelíky s katolíky), ale lidé zůstali poddanými. Ulehčení znamenalo třeba to, že chtěl li se poddaný odstěhovat, musela mu vrchnost výhostní list vydat. V r. 1848 bylo zrušeno i poddanství, od té chvíle byli lidé občany státu a jejich poddanské (i nezakoupené) grunty se staly jejich majetkem (byly vlastně vyvlastněny vrchnosti, ovšem za úhradu, kde jednu třetinu uhradil vrchnosti stát a dvě třetiny splácel sedlák).
ch), ostatní půda byla rozparcelována na poddanské grunty. Poddaný měl povinnosti vůči své vrchnosti, státu a církvi. Původně byl poddaný vázán vůči své vrchnosti ourokem, to byl nájem za držení poddanského gruntu. Ourok byl stanoven na věčné časy. Protože tato platba časem ztrácela hodnotu, byla kompenzována navyšováním roboty, což byla neplacená práce na panském. Státu se odváděla státní daň a církvi desátek. Poddaný byl omezen – nesměl se odstěhovat z panství své vrchnosti, nesměl si vybírat kariéru a nesměl se ženit bez svolení vrchnosti. Čeští poddaní nebyli považování za nevolníky, protože mohli mít majetek a disponovat s ním. K tomu, aby se poddaný mohl odstěhovat, potřeboval výhostní list, který nemusel dostat. V rámci panství se poddaný stěhovat mohl a mohl i cestovat, třeba na poutě i do cizích zemí. Musel ovšem garantovat, že za jeho rodinu někdo odpracuje robotu a zaplatí dávky. Prakticky ovšem k takovým cestám docházelo jen výjimečně. Společně obdělávaný vrchnostenský majetek se nazýval poplužní dvůr (vzpomenete si na rčení „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“?). Poddaný měl svůj malý poddanský grunt. Každý držitel poddanského gruntu měl za povinnost robotovat určitý počet dní na panském a to i se svým dobytkem. Proto vrchnost většinou měla jen potahy pro kočáry, práce zajišťovali s vlastními potahy poddaní. Robota, jak vyplývá ze zmíněné možnosti cestování, byla vázána na poddanský grunt, ne na osobu. Čím byl bohatší poddaný sedlák, tím více měl roboty. Poddanské grunty mohly být dvojí – zakoupené a nezakoupené. Zakoupený grunt znamenal, že kdysi si dotyčný držitel půdu od vrchnosti odkoupil a tento majetek byl dědičný. O grunt mohl přijít držitel jen při nějakém provinění. Nezakoupený sedlák měl zcela závislé postavení na vrchnosti, která ho mohla i z domu vyhnat (ovšem jeho vyhořelý dům nechala opravit tato vrchnost, kdežto zakoupenému jen zvýhodněně poskytla po požáru dřevo). V r. 1775 vydala Marie Terezie robotní patent, který zmírňoval robotní povinnosti. Následoval v r. 1781 patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (spolu s tolerančním patentem, který zrovnoprávnil evangelíky s katolíky), ale lidé zůstali poddanými. Ulehčení znamenalo třeba to, že chtěl li se poddaný odstěhovat, musela mu vrchnost výhostní list vydat. V r. 1848 bylo zrušeno i poddanství, od té chvíle byli lidé občany státu a jejich poddanské (i nezakoupené) grunty se staly jejich majetkem (byly vlastně vyvlastněny vrchnosti, ovšem za úhradu, kde jednu třetinu uhradil vrchnosti stát a dvě třetiny splácel sedlák). Protože většina chalup v Trávníku i v Naději vznikla před r. 1848, je zřejmé, že se na tehdejší držitele vztahovaly zmíněné poddanské vztahy.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]