23. listopadu 2008
Žili mezi námi I.
Podle pamětníků se do opuštěných chalup v Naději přistěhovala po válce skupina hudebníků – většinou z orchestru Národního divadla či České filharmonie. Byli to Šmejkalovi, Karochovi, Poštovi, Tesaříkovi či Perglovi.
Pan Šmejkal byl houslistou v orchestru ND, kde pokračuje i jeho syn. Jezdíval s rodinou dlouhá léta - údajně poté, co mu vykradli pronajatou chalupu – do chalupy k Moravcovům (paní Moravcová a paní Šmejkalová byly sestry). Jeho syn, také hudebník, se v Naději zastavil vloni na výletě. Jeho manželka, varhanice, hrála nedávno na koncertu v mařenickém kostele.
Tesaříkovi - otec (hrál na kontrabas v orchestru ND) i syn, také hudebník - již oba zemřeli. Chalupu měli společně s rodinou Poštových. Pavel Tesařík byl profesorem na konzervatoři. Jeho matka rovněž vyučovala hudbě, její sestra Zora Šemberová je velmi slavnou českou baletkou, která žije od r. 1968 v Austrálii. Původní chalupa Tesaříkových nyní patří její rodině. Více si povíme v další části těchto vzpomínek.
Také starý pan Karoch hrál v orchestru ND. I jeho oba synové (Václav, profesor na gymnásiu Hellichova, a mladší Jiří) bohužel již zemřeli. Václav s námi před drahnými lety, kdy jsme ještě nepořádali táboráky, ale vysedávali v původní hospodě, hrával na harmoniku a zpíval.
Pan Pergl byl vynikající klarinetista i hudební skladatel, který hrál v České filharmonii a od r. 1951 i v Českém nonetu. Měl chalupu na rozcestí vzadu v Naději. Byl i velký džezmen - hrál na alt- i tenor- a bassaxofon.V r. 1968 emigroval i s celou rodinou do Kanady. Je zmíněn i na kanadských web stránkách, věnovaných klarinetové hudbě. Jeho fotografie z Kanady (se svým synem a s profesorem hudby na torontské univerzitě S. Pierrem) je v textu. Zemřel v r. 2001. Jeho dcera a syn po revoluci několikrát přijeli do ČR a i za známými chalupáři do Naděje.
Dalším hudebníkem byl klavírista a skladatel Josef Stanislav. Byl to autor řady klavírních skladeb, písní, symfonií, sborů a scénické hudby. Stal se profesorem na AMU. Jeho písně byly populární v padesátých letech (např. Zní zpěv a smích náš po kraji). Věnoval se i hudebnímu folkloru (napsal monografii o práci malíře L. Kuby v oblasti srbského folkloru). Zemřel v r. 1971. Zpočátku jezdila jeho rodina do pronajaté chalupy v Naději, později si koupili chalupu v Trávníku.
Jeho žákem jako chlapec byl i Luboš Fišer (viz další obrázek), významný český hudební skladatel, který v Naději řadu let žil a s námi se přátelil až do své, bohužel značně předčasné smrti v r. 1999. Byl velmi plodným autorem jak vážné hudby (symfonie, opery a orchestrální či klavírní skladby, které se hrály a hrají i na významných hudebních festivalech v zahraničí – např. opera Věčný Faust, sbor Nářek nad zkázou města Ur a d. ), tak i hudby k filmům a večerníčkům. Napsal přes 300 hudebních doprovodů jak k českým tak zahraničním filmům. Jejich seznam by zabral řadu stran, tak si připomeňme jenom filmy Mach a Šebestová, Tajemný hrad v Karpatech, Zlatí úhoři nebo Černí baroni. Hodně času trávil na své chalupě v Naději, kde i komponoval. Setkávali jsme se s ním jak v hospodě tak někdy u táboráků. Jednou byl při táboráku na zahradě hájovny v Naději požádán, aby zahrál. Když oznámil, že on jen na piáno, vytratilo se šest silných kamarádů a po chvíli z půdy hájovny přinesli k ohni skutečné piáno. Pak už Lubošovi nezbylo než aby u skály, ozářené ohněm táboráku, hrál slavné melodie. Škoda, že se neuskutečnil jeho nápad, že pořídíme žebřiňák, na něj mu dáme piáno a on s námi bude jezdit při velikonočním koledování.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]