1. června 2009
Z Trávníka až na začátek světa
Podařilo se nám na pár dní se zájezdem podívat do Japonska. Cestovní kancelář vše zajistila dokonale, takže si můžeme dovolit konstatování, že kromě věčně se opožďujících účastníků zájezdu bylo vzrušující, když rychlovlak Šinkansen (kterým jsme se přemisťovali od Tokia do Kjóta) měl na příjezdu 5 minut zpoždění (do cíle ovšem dojel na čas). Možná že jsme hned první noc zažili jedno z malých zemětřesení (malé zachvění postele ve 20. patře 39-poschoďového hotelu v Tokiu registroval i můj dobře spící syn). Protože takových slabých otřesů je v Japonsku tisíc do roka, nikdo tomu nevěnuje pozornost.
Velikým zážitkem bylo to, že jsme třetí den při probuzení viděli z okna hotelu v Tokiu zasněženou špici Fudžijamy – na vzdálenost 90 km! Taková viditelnost prý je jen tak čtyřikrát do roka. Obrázek je fotografován jen přes neotevíratelné okno (klimatizace je nesmlouvavá), ale viditelnost dokazuje. Za několik dní jsme se dostali na svah Fudžijamy až do výšky 2300 m.
Viděli jsme obě tváře Japonska
– staré chrámy a obří sochy Buddhy (původem z osmého až dvanáctého století)
– moderní mrakodrapovou architekturu.
Dozvěděli jsme se, že stařičké pagody mají centrální sloup dole volně ložený na zemi, takže při zemětřesení fungoval jako jakési vyrovnávací kyvadlo. Nové železobetonové mrakodrapy zase při zemětřesení pruží a jakási vyrovnávací závaží používají také.
Tam, kde se podařilo vykoupit větší pozemky, jsou postavené padesáti i vícepatrové mrakodrapy, jejichž špičky jsou často využívané jako vyhlídkové terasy. Na otevřené terase budovy v Ósace nás hlídkující policista upozornil, že nesmíme mít na hlavě čepice, protože kdyby nám je vítr sfoukl, mohly by o 200 m níž na ulici někoho zranit. Požádali jsme naši průvodkyni a tlumočnici, aby ho upozornila, že on ji na hlavě má taky. Výsledek byl, že se zasmál, omluvil a upevnil si ji páskem pod bradu (viz druhý obrázek). V jiné takové věži v Jokohamě, vysoké 295 m, mají zase nejrychlejší výtah na světě, který dosáhne rychlosti až 750 m/min, takže se dostanete na vyhlídkovou plošinu za 40 vteřin.
V Tokiu mají zase jakousi jednodušší Eiffelovku. Do podlahy ve vyhlídkové plošině ve výši 150 m jsou zabudovaná skleněná okna, takže se (pokud si netroufnete po nich přejít) můžete alespoň předklonit a koukat pod sebe do hlubiny (viz třetí obrázek).
Jídlo? Po počátečním rozhlížení se po MacDonaldech jsme se osmělili a troufli si chodit i do jídelen japonských. Protože se nedomluvíte (obyčejní Japonci anglicky příliš neumějí), má každá jídelna výkladní skříň, kde má krásné umělohmotné barevné modely podávaných jídel. Člověk si vybere podle vzhledu a ceny, ukáže obsluze na vybraný model a je to. Jen si musíte zvykat, že příbor vám nedají a jí se hůlčičkami. Ale při troše snahy se najíte a nic nezbude.
Zajímavý zážitek jsme měli na svahu sopky Owakudani – lanovkou se vyjede do výšky 1000 m, kde ze svahu vystupují sirné páry a prýští horká voda. Na jednom místě je domeček, kde turistům prodávají vařená vejce (5 ks za 500 jenů - to je asi 100 korun). Prostě na deset minut ponoří drátěné bedny s vejci do jezírka s horkou vodou a je uvařeno. Vejce přitom změní barvu skořápky z bílé na tmavofialovou (zřejmě účinky solí v horké vodě), ale chutnají dobře.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]