12. července 2009

Mlýny

Všichni víme, že zřícenina Milštejn je pojmenovaná podle toho, že se zde po zániku hradu vyráběly mlýnské kameny. Ale málokdo ví, jak takový mlýn fungoval.

Původně si každý zemědělec dělal mouku vlastní na ručním mlýnku. Pak se začaly budovat větší mlýny, poháněné vodním kolem. Většina mlýnů patřila feudálům (panovník, církev, světští pánové, rytíři zemani). Bylo totiž nutné vlastnit vodní tok. Mlynářům je majitel propachtovával. Mlýnů bývalo od středověku hodně, protože bylo obtížné dopravovat zrno do mlýna a mouku zpět na větší vzdálenosti. Zánik vodních mlýnů začal s uplatněním parního stroje (vznikly parní velkomlýny) a usnadněním přepravy.

Mletím se získává ze zrna mouka. Výsledný produkt musí obsahovat částice konkrétní velikosti bez cizorodých látek a prachových částic.. Mlýnská zařízení jsou proto konstruována tak, aby zrno rozbila na několik větších částí. Meziprodukt se opět nasype do násypky. Pak se mele nanovo jemněji. Postup se opakuje, až je dosaženo požadované jemnosti umletého produktu. Někdy se to podaří teprve po pěti až sedmi průchodech strojem.

Pro zajímavost cituji popis postupu i s použitím původního mlynářského názvosloví:

Zrno v pytlích se vynosilo po mlynářských schodech do násypného koše. Mlýn se spustil s výrazně nadlehčeným běhounem. Sklonem korčáku se nastavilo množství zrna sypajícího se mezi kameny. Semletý produkt z kamenů zachytávaly stěny lubu a odtud se vlastní váhou sypal do pytlíku, otřásaného hasačertem. Přes pytlík se prosela jemná mouka do moučnice, hrubá mouka, šrot a ostatní nevhodné produkty prošly pytlíkem na kmitající žejbro. To oddělilo šrot, plevy a hrubé nečistoty. Nejhrubší produkty, co sklouzly po žejbru do šrotové truhly byly určené pro další mletí. Pod žejbro do druhé truhly podle velikosti ok padala hrubá mouka nebo krupice. Obsah ze šrotové truhly se nabíral a pak vynosil do násypného koše (to bývala v malých mlýnech většinou práce pro mleče, nikoliv pro mlynáře), pootočilo se lehčidlo, aby se kameny přiblížily a mlelo se znovu a znovu, až se podařilo maximum mouky prosít pytlíkem do moučnice. Žito muselo projít složením čtyřikrát a byly získány dva druhy mouky. Pšenice se mlela na pět průchodů soustrojím.

Na přiloženém obrázku je zobrazen takový mlýn s mlýnskými kameny. K tomu jen část vysvětlivek:


ko – mlýnské kolo
nk, kor – násypný koš a korčák
b,l – mlýnské kameny (běhoun a ležák)
lu – lub (bednění kolem mlýnských kamenů)
py – pytlík (otřásáním pomocí „hasačertu“ hč se mouka prosévala do moučnice m, hrubé části prošly do šrotové truhly t)

Mlýnské kameny musely mít určité vlastnosti. Běhoun míval průměr 60 až 85 cm a byl vysoký 50 až 60 cm. Používal se až do opotřebení na polovinu. Ležák měl stejný průměr, ale výšku měl jen asi 30 cm.

Kameny se dělily do řady druhů podle materiálu (pískovce, bazalty a trachyty, porfyry a granity). Kameny z pískovců byly nejběžnější, ale šlo o pískovce křemenité. Tento materiál je tvořen křemenným pískem, stmeleným kalcitem. Pro výrobu mlýnských kamenů byla tato kombinace tvrdých zrn s měkčím pojivem výhodná, protože kameny měly schopnost samoostření.

V Čechách byla dobře známá místa, kde se materiál těžil a kameny vyráběly. Pro nás si připomeňme výrobu z křemenitých pískovců v Jonsdorfu (kde je na naučné stezce skalním městem výroba připomínána) a výrobu na Milštejnu.


Komentáře: Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]



Odkazy na tento příspěvek:

Vytvořte odkaz



<< Domovská stránka

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]