Trávník a věci okolo: Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) IV

22. listopadu 2009

Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) IV

Jeden z našich trávnických chalupářů kdysi projížděl autem z Tylova náměstí Bělehradskou ulicí směrem ke křižovatce nad Muzeem. Tehdy se tam na rohu stavěla budova pojišťovny Generali. Protože je tam refýž zastávky tramvají, jelo se těsně kolem stavební ohrady. No a tam před chvilkou zajel vůz s betonem. V momentě, kdy kamarád projížděl kolem vrat ve stavebním plotě, došlo k tomu, že při připojování hadice vyprskla řídká betonová směs a kromě přímého okolí ohodila skrz otevřená vrata i vůz našeho kolegy. Ten zastavil, ale ani nemusel začít láteřit. Ze stavby vyběhli chlapi, omlouvali se a přitáhli hadici s vodou a zaneřáděné auto začali omývat. Samozřejmě za ním vznikla v mezeře mezi refýží a chodníkem fronta čekajících aut. Ti nejbližší věděli, co se stalo a měli trpělivost. Ne však jeden mlamoj s nóbl autem někde ve frontě až vzadu poblíž Tylova náměstí. Vzal to po kolejích tramvaje a když jel kolem našeho kolegy, stáhl okénko a začal řvát: „Tady stojí šňůra aut a milostpán si tady nechává umýt auto!“
Jednou dávno nás jela parta na Balt k moři. Vyjížděli jsme brzo ráno z Trávníka a byli jsme domluveni, že se zastavíme na snídani v nějakém mléčném baru v Dederónii za hranicemi. Vedl nás náš kamarád (jo ten, co prodává šicí stroje). Bylo mu sice divné, že v ulici, kterou jel jako první z naší automobilové kolony, si lidé ťukají na čelo, ale statečně pokračoval. My ostatní to pochopili až za chvíli, když jsme postřehli, že našich asi 8 aut jede v protisměru jednosměrky. Naštěstí Volkspolizei nebyla po ruce a prošlo nám to.
Taky jsme byli jednou ve Vysokých Tatrách. Jeden den se šlo od Štrbského plesa na Popradské pleso a přes Ostervu po magistrále na Sliezský dom a dolů do Starého Smokovce na tatranskou električku. U Batizovského plesa magistrála překračuje potok, který z plesa teče. Protože bylo nějak po deštích, teklo vody něurekom. Z potoka koukalo jen pár kamenů, po kterých se muselo přeskákat. Náš horský vůdce (ano, ten samý jako v minulé historce) si na prostřední kámen stoupl a podáním ruky převáděl ostatní členy výpravy. U dámských účastnic to bylo fajn, když si je trochu při převedení přivinul, aby nesklouzly do vody. Horší to bylo s autorem vzpomínky. Tomu vzájemnému přivinutí totiž bránil vznik stavu „pupek na pupek“ a kámen pro nás byl v tu ránu krapet malý a kluzký. Takže moc nechybělo, abychom oba nesklouzli do ledové vody a neodplavali až do Váhu a Dunaja. No vybalancovali jsme to ...
Kdysi bylo populární vyprávění, že „se začaly prodávat ideální americká kamna na kolečkách s topením na uhlí či na dřevo. Když se vytopil jeden pokoj, tak se prostě kamna převezly do pokoje druhého“. Spoléhalo se na to, že se oběť vyprávění zeptá: „A kam jde kouř?“ Odpověď byla jasná a neslušná. Jednou nás sedělo v sauně asi pět a věděli jsme, že jeden z nás ten vtip včera v hospodě neslyšel (a přitom to byl topenář!). Jak je to zvykem mezi dobrými kamarády, bylo by škoda mu ho nepovědět, že? Někdo to začal vyprávět, jenže on nic, převedl řeč na přímotopy. Nechtěli jsme přijít o pointu a tak někdo další zase řeč vrátil – jako jestli ty kolečka nedělají stopy do podlahy. Vypravěč ho ubezpečil, že se to dá vozit i po koberci. A oběť zase nic – jestli prý není čistší topení elektrikou. Tak se na ty kamna zavedla řeč napotřetí – že musí být fajn při topení dřevem, jak to v nich praská. A konečně dotyčný zabral a zeptal se – „Sakra a kam jde ten kouř?“ A tak konečně jsme mu to mohli sborově vysvětlit ....