28. září 2010
Prší, prší
V srpnu jsme měli povodně a už je to tu zase. Od odpoledne v sobotu 25. září nám pršelo nepřetržitě do úterka 28. září, tedy kolem 70 hodin. Jediné štěstí, že tentokrát neměl déšť charakter průtrže, takže nedošlo k tak velkým škodám jako v srpnu. Ale přesto v naší blízkosti se výrazně rozvodnil Panenský potok a zaplavil Velký Grunov a Pertoltice u Mimoně. Když jsme se přes Mimoň dnes vraceli do Prahy, byl tento potok (který se v Mimoni vlévá do Ploučnice) jen tak deset centimetrů pod břehy.
Že napršelo méně, je vidět i na přiloženém záznamu vodočtu Boberského potoka ve Cvikově (v srpnu kulminoval přes dva metry, nyní to bylo kolem 60 cm).
22. září 2010
Klíč
Za krásného podzimního počasí jsme si s přáteli a psem Andulou udělali výlet na Klíč.
Jeho kuželový vzhled je velmi známý (při mimořádně dobré viditelnosti je rozpoznatelný i z vyšších poloh v Praze). Od r. 1967 má statut přírodní rezervace. Od devatenáctého století bývala na jeho vrcholu turistická útulna a občas i nálevna. Stavba na jeho vrcholu byla odstraněna v r. 1938 z vojenských důvodů (v rámci budování pohraniční obrany). Turistický oddíl z Nového Boru pořádá na jeho vrcholu tradiční vítání Nového roku včetně bivakování.Výhled je (při dobrém počasí – při naší návštěvě byly bohužel vrcholy ve vzdálenosti větší než 15 km již v oparu) znamenitý. Z Lužických hor jsou viditelné vrcholy Jedlové, Velkého a Malého Buku, Pěnkavčího vrchu, Luže, Suchého vrchu, Hvozdu, Jílového vrchu nad Mařenicemi a řady dalších kopců. V dáli bývají viditelné Jizerky a Krkonoše, kopce v Česko-Saském Švýcarsku i České Středohoří (TV vysilač na Bukové hoře). Vidět byl i provoz na silnici přes Šébr, jak se dodnes říká sedlu mezi horami. Dnes je na mapě název Stožecké sedlo (Schöber znamenal v místní němčině malý stoh a byl to název kopce vlevo nad sedlem, dnes také zvaným Stožec).
Na prvním obrázku je naše skupina po dobytí vrcholu (je to skutečný vrchol - je zde i vrcholová knížka), na druhém pohled na Lužické hory (uprostřed Hvozd).6. září 2010
Před měsícem tu byla povodeň
Dnes mohu upozornit na jiné prameny, které povodeň popisují. V zářijovém vydání Zpravodaje města Cvikova píše o povodni na titulní stránce pan starosta
(viz http://www.cvikov.cz/files/docs/zpravodaj/zpravodaj_09-10.pdf ).Na str. 15 je pak podrobnější informace včetně kronikářského shrnutí, že obdobné povodně zasáhly Cvikov i v minulých staletích (asi největší byla v r. 1897, což dokladují značky na domech v Rousínově).
Na str. 16 je shrnutí činnosti Sboru dobrovolných hasičů (je tam i informace, že dopoledne přišla naštěstí falešná zpráva, že se protrhla přehrada v Naději – v té chvíli jsem byl zrovna ve Cvikově, začala houkat siréna a ta informace šla od úst k ústům).Na internetových stránkách obce Mařenice je bohatá fotografická dokumentace průběhu povodně (viz
http://www.obecmarenice.cz/povodnefoto.php).Jednu fotografii jsem si vypůjčil – je na ní hostinec U tří lip ve chvíli nejvyšší záplavy. Klobouk dolů před majiteli hostince, protože už druhý den v neděli 8. srpna byl hostinec v provozu, jak jsme se osobně přesvědčili.
4. září 2010
Poválečné obydlení Trávníka a Naděje
Tato evidenční kniha obsahovala kromě jmen členů i některé další nacionálie jako jména manželek a dětí. Některá jména jsou v seznamu několikrát, zdá se tedy, že se do Trávníka přistěhovaly celé rozvětvené rodiny. Jedná se především o jména Exner, Jandák, Libich, Pokorný nebo Tymyk. Řadu z nich si ještě pamatujeme, ale už zemřeli; řada jiných tehdejších jmen zmizela z místního povědomí (pravděpodobně se v průběhu let odstěhovali). Jeden z tehdejších hasičů žije v domově důchodců ve Cvikově – je to bývalý hajný z Trávníku pan Běhal a dožívá se úctyhodného věku 94 let!
Zajímavým údajem bylo místo, odkud po válce do Trávníka noví usedlíci přišli: Většina nově přistěhovalých trávnických usedlíků pochází pouze ze tří tehdejších okresů – Ledeč nad Sázavou, Chotěboř a Mladá Boleslav. Lze předpokládat, že se jednalo o řízenou akci doosídlování pohraničí těmi, kteří si - oproti svému tehdejšímu bydlišti ve vnitrozemí – chtěli polepšit.Mezi jmény je i učitel Ladýř, kterého pamatují i někteří dnešní chalupáři, protože v padesátých letech jako děti chodily po pár jarních měsíců v roce do místní dvojtřídky (dnešního penziónu U Naděje). Prodloužení pobytu pražských dětí na zdravém vzduchu o pár měsíců kromě prázdnin jistě tehdy lékaři doporučovali. V patře budovy byla pro děti zemědělců něco jako družina – žňový útulek pro děti. Poslední ředitelkou jednotřídky byla Milena Macková, rok po jejím nástupu byla jednotřídka zrušena a děti začaly dojíždět do Cvikova. Budovu pak měla v nájmu Vodohospodářská správa z Litoměřic jako rekreační středisko. Po krachu socialistického státu litoměřická vodohospodářská správa svůj rekreační objekt prodala a od r. 1992 je v ní penzion U naděje (otevřen byl 21.8.1992), který provozují manželé Liškovi.
Rodiny Jandákovy žily do šedesátých let v Trávníku dokonce tři. Manželka krejčího Františka – Anna – vedla místní hostinec. Po ní nastoupila do hostince Květa Jandáková - manželka skláře Aloise (viz dále). Za kapličkou v čp. 64 žila početná rodina Josefa Jandáka.Jak jsem zmínil ve článku z 5. října 2009, na dnešní otočce stávala hospoda (před válkou Dünnebier Gasthaus – po česku by to znamenalo hostinec U řídkého piva – ale spíš šlo o německé jméno – čili Dünnebierova hospoda). Po válce byl v této hospodě hostinským pan Stanislav Rada (povoláním řezník - pamětníci vzpomínají, že zajišťoval i domácí zabíjačky). Po něm byl hostinským pan Tyšlar. Tento hostinec zřejmě skončil ještě před koncem padesátých let a byl i s další budovou na otočce zbourán.
V budově velkého hostince vedle trávnické kapličky byl v padesátých letech kulturní dům a místní knihovna. Po zrušení hostince v budově na otočce byl provozován hostinec v přízemí kulturního domu, v sále v patře se konaly tancovačky až do sedmdesátých let (při takovém letkisu se podlaha povážlivě houpala). Hostinec i prodejna konzumu patřil pod tehdejší JEDNOTU. Prvním hostinským zde byl pan Tábořík. Po něm vedla hostinec paní Anna Jandáková. Pak v hostinci působila její švagrová – Květa Jandáková. Následně v hospodě působil jako hostinský člověk z Prahy, který měl přezdívku Amadeus (vzpomene si někdo na jeho pravé jméno?). Protože za něj byla hospoda v provozu třeba do ranních hodin, pokud byl v hostinci aspoň jeden host, vynutil si tzv. dohlížecí výbor JEDNOTY (což byly v tomto případě právě manželky štamgastů) jeho odchod. V hospodě se pak vystřídalo několik vedoucích, např. manželé Jelínkovi (on vedl hospodu, ona konsum). Pár let pak hostinec vedli manželé Motlovi ze Cvikova. Ke konci osmdesátých let byl hostinec zrušen.V Naději byl po válce hostinec v čp. 29, ve kterém působil Fr. Rada (nebyl to příbuzný hostinského Rady z Trávníka), který se v 50. letech zabil na motorce. Hostinec měl dřevěné malované obložení, galerii pro tehdejší VIP a vitrážová okna. Část, kde byl sál, je již desítky let zbouraná.
V Trávníku v čp. 25 byla mnoho let prodejna spotřebního družstva JEDNOTA (tzv. konzum). Prodávala zde dlouhá léta paní Marvanová z Lindavy. Někdy po r. 1970 byl konzum zrušen a budova prodána pro rekreaci. Pak nás zásobovala pouze pojízdná prodejna Jednoty. Nějakou dobu po r. 1990 byl obchod v přízemí výše zmíněného penzionu (bývalá školička – ještě před otevřením penzionu), kde prodávala paní Lengálová. Po zřízení penzionu jsou až podnes rekreanti (i když řada z nich po dosažení penzijního věku se zde usadila natrvalo) odkázáni jen na obchody ve Cvikově a v Novém Boru (kde se uchytily i obchodní řetězce – Plus - nyní Billa, Penny Market, Tesco a Lidl). Několik let se mluví i o vybudování supermarketu i ve Cvikově u autobusového nádraží, ale realizace vázne. Poslední asi tři roky do Trávníka a Naděje zajíždí třikrát v týdnu pojízdná pekařská prodejna (která ale prodává i jiné druhy zboží).Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]