2. února 2012
Veselé historky (ne z natáčení, ale z chalupaření) V.
- Už je to promlčené, takže se o tom dá napsat. Za socíku chtěl mít každý chalupu vylepšenou, ale levně. A tak jeden chalupář z naší vesnice zatoužil po koupelně, řemeslník – soused chalupář – byl k mání a materiál měli ve skladu RaJ evidentně už dlouho a nepotřebovali ho. Takže ho roztoužený chalupář - jak se teď říká - odklonil. Řemeslník to moc neprohlížel, nařezal trubky, vyřezal závity, našrouboval kolínka a baterii a zavelel: „Pustit vodu!“ A přítomní se nestačili divit – vodovodní vedení se chovalo jako dnešní souprava Gardena na zavlažování trávníků …. po celé délce trubek tryskaly malé vodotrysky. Ony ty trubky ve skladu RaJ byly původně určeny pro splachování socialistických hospodských térových pisoárů a měly po délce vyvrtané otvůrky!
- Jiný chalupář jezdil Trabantem a stalo se mu při cestě do Prahy, že se kousek za Českou Lípou motorek zadřel. Za chvilku jel okolo kamarád, Prďola řečený, a samozřejmě ochotně vzal Trabanta do vleku na lano, rodina se vmáčkla do Lady a jelo se. Ovšem když na rovině před Jestřebím Lada s Trabantem ve vleku vesele předjížděla jiná auta, šofér Trabantu krapet znervózněl (ti předjíždění asi taky). Protože si nebyl jist, kdy kolega tahač přibrzdí a zase zrychlí, měl pro jistotu nohu na brzdě a sichroval to, aby neskončil v kufru Lady. A protože ta souhra trochu vázla, občas se lano přetrhlo. Ale šoféři - znalci skautského uzlování - to vždy vyřešili. A dojelo se až do Prahy na Letnou. Jen od holešovické elektrárny už bylo to zauzlované vlečné lano jen asi metr dlouhé.
- Když v Naději budoval Drboš svou vyhlídku, bylo nutno zabetonovat nohy od lavičky do děr ve skále. Původní záměr použít bateriovou příklepovou vrtačku selhal pro její malý výkon. Tak bylo provedeno rekvirování prodlužovaček u všech sousedů a na skálu se pomocí asi pěti 50 metrových prodlužovacích kabelů přivedlo 220 V. Pak se už díry do pískovce podařilo elektrickou příklepovkou vyvrtat (ovšem dodnes se neví, kolik voltů na konci vedení vlastně zbylo).
- To si takhle jednou jeden chalupář v Praze z Jižního Města večer jel pro něco ke jistému chalupáři, bydlícímu na Petrském náměstí. Jen tak v teplákách (na otočku, že?) a pro jistotu mu dali doma ještě kbelík, aby, až na konci ulice pojede kolem kontejnerů, vyhodil smetí. Až na Petrské náměstí probíhalo vše podle plánu. Při odjezdu však už nastartování motoru probíhalo nestandardně a z výfuku se valila mračna páry. Podfouklo těsnění pod hlavou. Na dojetí zpět na Jižní Město to nevypadalo a nejbližší kamarád byl na Letné. Tak k němu! Průjezd Letenským tunelem se dal přirovnat k tomu, když se německý křižník Bismarck halil do dýmu, aby unikl britským bombardérům, jen v tomto případě to byla pára. S posledním škytnutím motoru se podařilo dojet k Technickému muzeu. kde kamarád Drboš bydlel . Tam bylo auto ponecháno ne osudu, ale do příštího dne (ráno moudřejší večera, že?) a řidič v teplákách se vracel domů metrem s kbelíkem na odpadky v ruce, sledován podezřívavými pohledy spolucestujících (proč ten uklízeč ten vagon nepucuje?).
- Jiný chalupář jezdil Trabantem a stalo se mu při cestě do Prahy, že se kousek za Českou Lípou motorek zadřel. Za chvilku jel okolo kamarád, Prďola řečený, a samozřejmě ochotně vzal Trabanta do vleku na lano, rodina se vmáčkla do Lady a jelo se. Ovšem když na rovině před Jestřebím Lada s Trabantem ve vleku vesele předjížděla jiná auta, šofér Trabantu krapet znervózněl (ti předjíždění asi taky). Protože si nebyl jist, kdy kolega tahač přibrzdí a zase zrychlí, měl pro jistotu nohu na brzdě a sichroval to, aby neskončil v kufru Lady. A protože ta souhra trochu vázla, občas se lano přetrhlo. Ale šoféři - znalci skautského uzlování - to vždy vyřešili. A dojelo se až do Prahy na Letnou. Jen od holešovické elektrárny už bylo to zauzlované vlečné lano jen asi metr dlouhé.
- Když v Naději budoval Drboš svou vyhlídku, bylo nutno zabetonovat nohy od lavičky do děr ve skále. Původní záměr použít bateriovou příklepovou vrtačku selhal pro její malý výkon. Tak bylo provedeno rekvirování prodlužovaček u všech sousedů a na skálu se pomocí asi pěti 50 metrových prodlužovacích kabelů přivedlo 220 V. Pak se už díry do pískovce podařilo elektrickou příklepovkou vyvrtat (ovšem dodnes se neví, kolik voltů na konci vedení vlastně zbylo).
- To si takhle jednou jeden chalupář v Praze z Jižního Města večer jel pro něco ke jistému chalupáři, bydlícímu na Petrském náměstí. Jen tak v teplákách (na otočku, že?) a pro jistotu mu dali doma ještě kbelík, aby, až na konci ulice pojede kolem kontejnerů, vyhodil smetí. Až na Petrské náměstí probíhalo vše podle plánu. Při odjezdu však už nastartování motoru probíhalo nestandardně a z výfuku se valila mračna páry. Podfouklo těsnění pod hlavou. Na dojetí zpět na Jižní Město to nevypadalo a nejbližší kamarád byl na Letné. Tak k němu! Průjezd Letenským tunelem se dal přirovnat k tomu, když se německý křižník Bismarck halil do dýmu, aby unikl britským bombardérům, jen v tomto případě to byla pára. S posledním škytnutím motoru se podařilo dojet k Technickému muzeu. kde kamarád Drboš bydlel . Tam bylo auto ponecháno ne osudu, ale do příštího dne (ráno moudřejší večera, že?) a řidič v teplákách se vracel domů metrem s kbelíkem na odpadky v ruce, sledován podezřívavými pohledy spolucestujících (proč ten uklízeč ten vagon nepucuje?).
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]