5. září 2013
Krávy kolem nás
Jak víte, zdejší krajina, původně s horskými políčky, se dnes změnila na krajinu luk s chovem dobytka. Na blogu http://poznamkypanabavora.wordpress.com/
jsem našel zajímavé vyprávění Jaroslava Hudce zez Plzně, jak upoutat pozornost krav. S dovolením autora a administrátora zmíněného blogu podstatnou část zde přetiskuji.
Onoho rána, které datovat už dávno neumím, jsem vyrazil na kole za manželkou na šumavské předhůří. Těsně za Tažovicemi jsem vlevo od potoka ve stráni zahlédl nevelké stádo krav, což nebylo tak úplně obvyklé – skot tehdy trávíval většinu svého času v kravíně, přírody si příliš neužil. Stráňka mi trochu evokovala Švabinského „Chudý kraj“ se svými nevelkými břízkami a sem tam pohozeným lískovým keřem. Žádná skvělá pastvina.
Myšlenkové pochody jsou záhadné a nevím, jak se mi v tu chvíli vybavila vzpomínka na jisté vyprávění Františka Nepila. Popisoval jeden ze způsobů indiánského lovu. Siouxové prý před bizony metali kozelce a prováděli různé jiné prostocviky a zvědaví tuři je následovali, aby nepřišli o tu podívanou. Tak byli vlákáni do pasti, za radosti squaw a dětí uloveni a posléze spotřebováni. A F. Nepil líčil, kterak to vyzkoušel na kravách a že to fungovalo – samozřejmě jen cvičně, bez závěrečných krvavých fází celého procesu.
Zastavil jsem, opřel kolo o strom, stoupl do středu vozovky a zahájil jsem spartakiádní cvičení. Vzpažit, předpažit, rozpažit, připažit. Výskok. Úkrok. Vzpažit. Připažit. Dřep. Výskok. Bylo mi kolem pětadvaceti let, štíhlý vlasatý junák, šlo to jako po másle. Upažit, vzpažit, rozpažit, výskok. Předklon, záklon. Bratr Hudec ze Sokola by měl ze mě radost! Raz, dva, tři…
Po necelé minutě krávy na nejbližších stanovištích viditelně zpozorněly a v zápětí první z nich učinila váhavý krůček směrem dolů k silničce. Další ji v zápětí následovaly (říká prý se tomu stádní chování…). Ta první asi zaregistrovala periferním viděním (zrak měla upřený na mě!), že jdou další za ní a nejspíš se nechtěla nechat předstihnout, i zrychlila krok. Mezi tím zpozorněly i vzdálenější kravky – tam dole se něco děje! A vyrazily také, postupně zrychlovaly do klusu.
Zkrátím své vyprávění – během pár minut poslední dojnice dobíhaly tryskem ze svahu dolů k silnici se vztyčenými ocasy a přidávaly se k návalu mých obdivovatelek, které už se za ohlušujícího bučení tlačily u ohradníku. Dopřál jsem jim poslední sérii svých cviků, abych je odměnil a aby si to užily, ale když ohradník vzápětí prorazily, skočil jsem na svůj bicykl a zahájil únikový manévr směr Zvotoky.
Při posledním pohledu na stádo jsem ovšem málem spadl s kola, neb teprve teď jsem si všiml stařenky, která se šátkem na hlavě a s prutem v ruce seděla pod nejbližším keřem a stejně jako kravky ze mě nemohla spustit oči – byla svědkem celého představení.
Dodnes přemýšlím, co pak asi vyprávěla ženským v Jednotě – co viděla, zažila a něco o sportovním dresu a blázinci. Opravdu bych tenkrát byl rád muškou na stěně v tom venkovském krámku.
Komentáře:
<< Domovská stránka
Miluji sedmilháře, sám občas pohádkám přidávám veselejší konce. Třeba, jak Jeníček s Mařenkou šťastně urvali dvoulůžko v chudobinci (D.D.) a radostně škudlili "pár šušňů", které jim zbyly po zaplacení pobytu a jídla.
Kravská povídka je brilantní, ale realita chování těchto milých zvířat je nevyzpytatelná. Jedna se mi v mládí (v rámci bližšího poznávání) postavila na nohu a nějak nechtěla poodstoupit. Přes (na štěstí) měkký podklad na ní dodnes vzpomínám. Při pohledu na kravku se mi vztyčí ocas a prchám do kopců. :) Zdraví Pajin
Okomentovat
Kravská povídka je brilantní, ale realita chování těchto milých zvířat je nevyzpytatelná. Jedna se mi v mládí (v rámci bližšího poznávání) postavila na nohu a nějak nechtěla poodstoupit. Přes (na štěstí) měkký podklad na ní dodnes vzpomínám. Při pohledu na kravku se mi vztyčí ocas a prchám do kopců. :) Zdraví Pajin
# vystavil 
: 5. září 2013 v 22:32
: 5. září 2013 v 22:32 Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]