26. října 2015

Velkojízdy a velkovýlety



Jak jsem se již dříve zmínil, pár našich trávnických parťáků se v r. 1968 odstěhovalo za oceán – do Kanady, Nebudu popisovat jejich život, pracovat se muselo i tam a často se tam museli za prací i stěhovat (ne do jiné městské čtvrti, ale i dva, tři tisíce kilometrů daleko).   Za pár řádek ovšem stojí jejich cestování. V době, kde jsme byli omezeni na cesty v socialistickém táboře, mohli ono cestovat kamkoliv (kromě našeho socialistického tábora). Zmíním se o několika z nich.

Známý Dlouhý Lexa samozřejmě projezdil Skalisté hory (pro něj je ujetí 2000 km jako pro nás těch 120 km  na naše chalupy) a navštívil i "blízké" okolí jako je Niagara. On ovšem navštívil se svou Eliškou hned několikrát  Střední Ameriku, Havajské ostrovy a Austrálii (i v Kanadě je výhodou zaměstnání u aerolinek, takže se dá létat po světě za hubičku - když je ovšem v letadle zrovna pár volných míst). Taky nás Lexa po r. 1989 několikrát navštívil i v Trávníku a zavzpomínal s námi na hříchy mládí.  V Austrálii krotil klokany, rozhlížel se po stopách Krokodýla Dundeeho a kopáčů zlata v tamních horách. Pár fotek je připojeno
Niagaru pozná každy a Diamond Head je nad Honolulu.

Neuvěřitelnými automobilovými trasami projeli Olinka s Jardou (častí účastníci našich velikonočních zastaveníček). Řadu let využívají svůj  obytný vůz – camper – k loveckým výpravám v Britské Kolumbii a jízdám do lázeňských resortů v Kalifornii (jednou si tam Jarda zlomil ruku a Olinka ho skoro nonstop vezla 16 hodin zpět do nemocnice ve Vancouveru). V posledních letech ovšem podnikli dvě velkojízdy.  Myslím, že to bylo v r. 2010, kdy z Vancouveru u Tichého oceánu vyrazili napříč Kanadou až na východní pobřeží k oceánu Atlantickému a pak zase zpět. Cesta jim trvala 3 měsíce a ujeli neuvěřitelných 23 tisíc kilometrů! To byl skutečně výlet pod helem poznej svou novou vlast.



A před měsícem se vrátili z další dlouhé cesty. Tentokrát ujeli za měsíc 11 000 km! Vyrazili na sever nádhernou, ale nezabydlenou kanadskou přírodou a dorazili až k Severnímu ledovému oceánu do Inuviku. Všechno museli mít s sebou, protože na místa s benzinovou pumpou a obchodem narazili taky až po ujetí  500 km.  Poslední část cesty (stovky kilometrů)  jeli po šotolinové „dálnici“. Tuto „dálnici“ pak absolvovali i cestou zpět, aby někde v polovině cesty odbočili přes Dawson a dál přes hranice na americkou  Aljašku. Projeli Fairbanksem, navštívili národní park Denali s nejvyšší horou Severní Ameriky (6190 m výšky) a zajeli k moři do Anchorage a Valdezu. Silnice tam vede přes historická ryžoviště zlata (průmyslově se tam těží zlato dosud a občas je tam prý vidět u řek i prospektory s rýžovací pánvičkou). V době, kdy tam projížděli, byla v běhu i sezóna lovu lososů (pro rybáře a medvědy), kteří se do divokých řek vracejí z moře se vytřít.



Pak se opět Jarda s Olinkou obrátili do vnitrozemí a přes Whitehorse se vrátili na dálnici Cassiar Highway a směřovali na jih do Vancouveru.

Povídání doplňuji několika fotkami a mapkou s hrubě zakreslenou cestou Oliny s Jardou na sever a zpátky.

 Obdivujeme vás, lidičky!

DODATEK   
Po své cestě napříč Kanadou se mi Jarda s Olinou zmínili, že asi dvakrát potkali českého syklistu, který jel sám na kole od Tichého oceánu k oceánu Atlantickému.
On o své cestě napsal i internetové stránky
 http://canadabike.cz/

(přečtěte si o jeho dobrodružství).  O setkání mi napsal:
Mám za to, že jsme se nesetkali s Jardou a Olou nejen v Brunswicku, nýbrž že sme se honili po celý zbytek cesty....akoráte mně z toho bolely víc nohy:-)...moc je pozdravujte.



Komentáře: Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]



Odkazy na tento příspěvek:

Vytvořte odkaz



<< Domovská stránka

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]