7. listopadu 2015
Generace přicházejí a odcházejí
Před časem jsem psal, že mezi prvními rekreanty v Trávníku a
Naději byli pražští umělci. Vím to z bájného vyprávění starců (v té době po
válce to ovšem byly děti).
Šlo o jakousi akci, kdy sdružení umělců doporučilo svým členům zajímat se o chalupy v pohraničí. Následně se se řada umělců domluvila a první se objevili v Naději, ti pak přivedli další. Na konci čtyřicátých a počátku padesátých let se zabydleli v pronajímaných prázdných chalupách, později si řadu chalup zakoupili. Dnes již jsou na věčnosti a sem tam v jejich chalupách žijí jejich děti či vnuci. Někde se už ani neví, kdo a kde v chalupách žil.
Šlo o jakousi akci, kdy sdružení umělců doporučilo svým členům zajímat se o chalupy v pohraničí. Následně se se řada umělců domluvila a první se objevili v Naději, ti pak přivedli další. Na konci čtyřicátých a počátku padesátých let se zabydleli v pronajímaných prázdných chalupách, později si řadu chalup zakoupili. Dnes již jsou na věčnosti a sem tam v jejich chalupách žijí jejich děti či vnuci. Někde se už ani neví, kdo a kde v chalupách žil.
Vzpomenu řadu jejich jmen: z hudebníků to byli členové
orchestru Národního divadla klarinetista Pergl (ten pak přešel do Českého
noneta). houslista Šmejkal, kontrabasisté Karoch, Tesařík nebo violoncellista Poošta. Dále se tu objevili
skladatel Stanislav, významný
meziválečný fotograf a bohém Hlinovský, grafik Rambousek, primabalerina
Šemberová (z rodiny Tesaříků), herečky Štěpničková a
Kačírková (ta jezdila na konci padesátých let do Zámečku) nebo dva, kteří se
zasloužili o československou účast na
Světové výstavě v Montrealu - ředitel expozice Galuška (určitou dobu také
ministr kultury) nebo ředitel restaurace
Král. Jako jeden z prvních do Naděje jezdil malíř Alois Moravec, známý hlavně obrazy z Jižních Čech.
Ten pak chalupu přenechal své sestře. Vedle něj si zakoupil chalupu jeho bratr architekt Vijtěch Moravec, který pak přiveddl kalší kolegy z branže Hladíka, Sochora a Rathouského. A v jedné chalupě pobýval pár let další
architekt Stadler, který si nechal v chalupě vybudovat velké okno, aby mu
místnost nahrazovala ateliér (viz obrázek).
Více podrobností o některých výše zmíněných najdete zde v
dřívějších příspěvcích z 23. listopadu a 3. prosince 2008.
Protože nedávno nás opustila navždy Majka Vokálková, která
na chalupu jezdila přes 50 let, připomenu i její rodinu.
Chalupu na hranici Trávníka a Naděje zakoupil v r. 1946
ředitel reálky v Praze, Jaroslav Vokálek., který tam jezdil s rodinou a svým
bratrem profesorem amalířem Ladislavem. Vokálkovi na chalupu jezdili aerovkou
cililink a malíř Ladislav motorkou se sajdkárou. My už pamatujeme už jen syna pana
Jaroslava, Vaška. Pracoval k Akademii věd v oblasti fyziky plasmatu a ke stáru
tu vědu prakticky aplikoval ve výrobě neonových reklam (i pro olympiádu v
Moskvě v r. 1980). Všichni známe jeho
písničky s kytarou u táboráků. Zemřel v roce 2009 a teď ho tedy následovala
jeho druhá žena Majka.
Vašek vedl dlouhá léta kroniku dění na jejich chalupě, kde
by měla být zachována řada historek z dějin chalupaření u nás. Jeho syn napsal
knihu (viz obrázek) o svých zážitcích v prezenční službě u dnes již zrušeného
železničního vojska.
Zmíněný doyen rodu, pan ředitel Jaroslav, měl ještě jednoho
bratra - Václava, který měl chalupu (zbouranou v padesátých letech) u cesty do Antonínova údolí. Byl to sochař
a keramik, žák J. V. Myslbeka a J. Štursy. Věnoval se tvorbě komorní plastiky
(viz soška Dělníka), portrétům (například Jaroslav Ježek, Jiří Trnka, V. Mrštík,
Dr. Rašín) a dětským postavičkám. Za první republiky učil na keramické škole v
Bechyni, která existuje dodnes. V parku v Praze na Kampě můžeme vidět jeho
sochu Hrnčířka. I jeho syn byl sochař a vnučka je současná známá flétnista
Žofie Vokálková.
Dodatečná poznámka:
Prý sem po válce jezdil a i zde fotografoval Karel Plicka. Věděl by někdo o tom více?
Dodatečná poznámka:
Prý sem po válce jezdil a i zde fotografoval Karel Plicka. Věděl by někdo o tom více?
Dnes máme v Trávníku a Naději profesní rozvrstvení velmi
široké, ubylo umělců a zase byste tu našli kdejaké fachmajstry různých povolání
a řemesel. Ale o tom až někdy příště.
Komentáře:
<< Domovská stránka
Díky za pěkný příspěvek. Sousedíme s rodinou, která na chalupu jezdí už pět generací (nejmladší jsou školáci), ale to je spíše vzácnost. Když jsem šel nedávno na procházku do Dolní Světlé, tak jsem napočítal asi 6 opuštěných chalup, kam očividně nikdo nejezdí. Pomalu odchází nejstarší generace osmdesátníků, kteří na péči o dům nemají sílu, nebo se sem těžko dostanou. A někdy potomci bohužel chalupařit nechtějí...Nicméně v poslední době nám přibyli i noví sousedé. Zdraví Mates
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]