7. února 2016
Taková normální rodinka?
Občas slyším od svých vrstevníků vzpomínky na bohatýrské
časy, kdy se svými škodovkami vyrazili poprvé k moři. Za socialismu se holt moc
cestovat nedalo. A tak jsem zavzpomínal na svou rodinu a její anabáze. Snad vás moje vzpomínání trochu zaujme.
Můj dědeček (který zemřel dávno před tím, než jsem se narodil)
se v roce 1878 se jako delegát (a dokonce podle dokumentů byl i jeden ze dvou
pořadatelů) zúčastnil v břevnovské restauraci U Kaštanu ustavujícího sjezdu první
Sociálně demokratické strany
českoslovanské v Rakousku.
Můj otec se narodil ve stejném roce v letenské vodárně,
kde jeho otec pracoval jako strojník. Po vystudování gymnázia nastouupil do
státní služby a v r. 1900 byl vyslán jako c. a k. úředník do Japonska. Do r.
1911 pracoval na c. a k. rakouském konzulátu v Jokohamě. Je s podivem, že syn socanského agitátora mohl
pracovat ve státních službách. Asi se tehdy nekádrovalo ani nedělaly lustrace.
Z Japonska se dvakrát vrátil nakrátko domů. Jeho druhý
pobyt v Japonsku začal cestou lodí přes Suez, Indii a Čínu (cesta trvala se
zastávkami 3 měsíce) a v Japonsku se vylodil 4. 12. 1904. V r. 1910
cestoval zpět do Evropy po transsibiřské magistrále, která byla zprovozněna v
r. 1905. Do Japonska se vrátil v prosinci 1910 opět po magistrále (kde
zažil v Irkutsku mráz minus 46 oC).
v Japonsku se v té době zastavili na svých cestách i cestovatelé
bratří Svojsíkové. Byli to: páter Alois - a jeho bratr Antonín
Benjamin - zakladatel skautingu v Čechách. Otci se v Japonsku líbilo a tak tam
pozval svého mladšího bratra, který si tam vzal za ženu Japonku a již se pak nikdy
do Čech nevrátil. Pracoval tam zpočátku u firmy, která do Japonska dovážela
česká auta Laurin a Klement.
Dne 8. 8. 1909 vystoupili oba bratři na nejvyšší
japonskou horu Fudžijamu (3741
m). Tato cesta je v rodinném archivu doložena datovanou
fotografií a částí dřevěné poutnické hole s razítky turistických základen,
kterými se tehdy při cestě na vrchol procházelo. Je možné, že to byli první
Češi na jejím vrcholu.
Během první světové války došlo k přerušení poštovního
styku a tak si místo spolupráce s českou firmou L&K vybudoval otcův bratr po
válce montovnu, kde pro japonský trh sestavoval americké vozy.
V r. 1923 přišel o veškerý svůj majetek při obrovském
zemětřesení, které postihlo Tokio a Jokohamu (zemřely při něm desetitisíce
lidí). Protože po okupaci Česka v r.
1939 odmítl na německém velvyslanectví převzít místo pasu ČSR pas německý, byl
během války v Japonsku jako nežádoucí osoba persekvován, jeho rodina dostávala
snížené příděly (jeho žena zemřela v podstatě na podvýživu). Po válce strýc pracoval
pro americké vojenské velení jako tlumočník. Až v r. 1946 se mu přes Červený
kříž podařilo obnovit s mým otcem korespondenci, za války pochopitelně
přerušenou.
Jeho jediná dcera Maria se po válce provdala za Američana
a získala americké občanství.
Od r. 1956 žili v Americe (tedy spíše se s manželem
pohybovali v rámci zaměstnání po celém světě (USA, Německo, Irán, Havaj). Zmiňoval
jsem se o ní zde v září 2014.
Otcův strýc Hackel byl traťmistrem na Buštěhradské dráze.
Jeho děti - dvě sestry - se vystěhovaly na začátku století do USA - do Chicaga.
Syn jedné z nich pracoval v leteckém průmyslu v Kalifornii. Jeho syn se věnoval
námořnímu jachtingu a na olympijských hrách v Los Angeles v r. 1984 se svým
partnerem získal stříbrnou medaili ve třídě Tornado. Na dalších OH získala
stříbrnou medaili v jachtingu jeho žena.
Po návratu z Japonska pracoval otec na rakouských
konzulátech v Itálii. První světovou válku prožil otec ve švýcarském Bernu a pak
byl střídavě v Mannheimu, Dortmundu a ve Vídni. Po vzniku Československa přešel
na naše Ministerstvo zahraničí. V r. 1919 byl poslán jako člen české komise pro
převzetí části archiválií z Vídně pro Československo.
Otec vzpomínal, že v rámci prací měli přístup i do
tajného císařského archivu, kde objevili doklad, že při pobytu K. H. Borovského
v Brixenu mu byl podáván jed. Vedení ministerstva se z neznámých důvodů o tom
rozhodlo pomlčet.
Ve Vídni se otec oženil s Češkou, narozenou ve Vídni. Po rozpadu tohoto manželství zůstala
v jeho péči dcera. Ve dvacátých letech
byl asi 5 let konzulem ČSR v Bulharsku a pak dalších 5 let v polských Katovicích.
Někdy kolem roku 1930 byl jako diplomatický kurýr v
tehdejší Moskvě (zmiňoval se o tom, jak se tam pro cizince neuvěřitelně levně
rozprodávalo zlato a ikony ze zrušených klášterů - jednou na dotaz, proč si
také něco nepřivezl, odpověděl, že si představil na věcech krev mnichů, zabitých
bolševiky, a přešla ho chuť).
V r. 1941 se otcova dcera Pavla (moje nevlastní sestra)
provdala. Matka jejího muže byla židovka a musela nosit žlutou hvězdu na
kabátě. Protože se ovšem její muž s ní nerozvedl (jak to tehdy mnozí strašpytlové
učinili), do koncentráku nemusela. Ovšem její muž a syn byli jako trest nasazeni
od r. 1944 d na nucené práce v jižních Čechách.
Po válce se sestra se svým manželem dali dohromady se
skupinou svých známých a naplánovali si vystěhovalectví do Jižní Ameriky. Tyto
plány zasáhl komunistický převrat v únoru 1948. Někteří účastníci (mezi nimi i sestra)
již měli pasy a tedy mohli odjet, ostatní už samozřejmě nedostali šanci. Sestra
odjela vlakem ráno 8. 5. 1948 do Paříže sama. Manžel za ní odešel ilegálně přes hranice asi
za dva měsíce po ní. Sešli se v Paříži. Protože
se původní skupina, plánující usazení v Jižní Americe, rozpadla, rozhodli se na
něčí doporučení odjet do Casablanky v Maroku, které tehdy bylo francouzským
protektorátem.
Její manžel byl povoláním textilák a spolu s jedním
Američanem (který to financoval) si zřídili v Maroku továrnu na textil, pomohly
jim zakázky pro francouzskou armádu. Francie v r. 1956 uznala Maroko za
samostatný stát. Američan vytušil, že s
arabskou vládou už to nebude jednoduché a z podniku odešel. A skutečně se tam
rozbujela korupce a vydírání (a místní politici vyžadovali tučné příspěvky na
své strany - že by to kmotři u nás odkoukali?). Nakonec je v r. 1960 znárodnili
a sestra s manželem utekli do Francie. Na radu známých se usadili v Monte Carlu.
Sestřin manžel pak pracoval jako
obchodní zástupce různých firem a žili velice skromně. On zemřel v r.
1986 a sestra v r. 2004.
Ootec, který zemřel ve věku 99 let, svou dceru od r.
1948 již nikdy neviděl. Oni jako emigranti sem nemohli a otcovi na žádost o povolení
návštěvy dcery za socíku z ministerstva napsali, že "jeho cesta není pro
náš stát žádoucí".
Ze druhého otcova manželství pocházím já. Od r. 1937 naši
bydleli na Letné a v sousedním bytě, který měl společnou mříž na balkonu, za
války bydleli rodiče Lídy Baarové. Mohu vyvrátit hojně tradované tvrzení, že
otec Baarové (Karel Babka) byl spolumajitelem obchodních domů Brouk a Babka.
Ten opravdový spolumajitel (který mimochodem z té firmy odešel už v r. 1910) se
jmenoval Josef Babka.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]