22. září 2018

Vzpomínky nám zůstaly


Dnes naše parta chalupářů opečovává většinou svá vnoučata – ve věku od předškoláků a školáků až po vysokoškoláky, kteří už tu opateru ani nepotřebují (spíš nějaké to všimné do kapsy).

Ale můžeme si zavzpomínat na období, kdy jsme se starali o naše děti – a hlavně na to veselé, co jsme s nimi prožívali.

Nedávno jsem volal kamaráda z party telefonem a jeho přihlášení mi připomnělo historku s mým starším synkem. To jsme v Praze dostali poprvé telefon (pevnou linku, mobily ještě nebyly). Předem jsme věděli číslo i den, kdy nás připojí. Kamarád to vartoval a asi chtěl být první, kdo nás zavolá. Učinil tak, u nás to zazvonilo, sluchátka se chopil synek a ohlásil se. „Ucho přiloženo.“ Na druhé straně následovala pomlka a pak se ozvalo „Promiňte“ a dotyčný zavěsil. Ovšem během minuty volal znovu a neobvyklé přihlášení šťavnatě okomentoval.  No a toto přihlášení se od té doby používá nejen v naší rodině, ale i mezi kamarády chalupáři, kteří se tehdy touto historkou pobavili.

 Stejný synek se před lety s místními kamarády usnesl, že si postaví srub ve větvích u skály, která se i na katastrálních mapách dnes jmenuje „Drbošova vyhlídka“.  Nářadí poskytl dotyčný  chalupář  (aniž to tušil – jeho synek se svým bratrancem se o to postarali) a dřeva bylo na kraji lesa dost. Pak začala stavba vznikat. A zase posloužila dílna dotyčného otce. Až po dohotoven í  díla zjistil,ž e v dílně mu nezbyl jediný hřebík! Ale srub byl povedený a dokonce sloužil i k přespávání, když za mým synkem přijeli spolužáci z průmyslovky.

 Ten nejmladší synek  to měl vůbec těžké. Jeden rok lezl se svám bratrancem na břízu za chalupou, spadl a zlomil si ruku. Následující rok omývali jeho rodiče, když se doma pochlubil, že ho kamarádi – moji synové – naučili vylézt na Křížek! Dnes může být pyšný, co se všechno od takových kamarádů naučil. Ti se vůbec na Křížku vyžívali i v dalších letech, kdy trénovali slaňování.


Výše zmínění podnikaví  synci si jednou usmysleli, že pojedou na kolech do Prahy, přespí u rodičů jednoho z nich v Bohnicích a druhý den se vrátí. Při dnešním provozu by svolení rodičů k takové akci bylo něco nemyslitelného, ale tehdy (někdy v roce 1982) jsme to – dnes se tomu divím  – jsme to dovolili. Výlet proběhl úspěšně, jen tomu nejmladšímu z těch našich mušketýrů to rodiče zatrhli.



Ono na kolech se vůbec naši mladí vyřádili. V těch dobách byly limonády nebo pivo v plechovkách jen ze zahraničí. Přes republiku tehdy jezdili tiráci, kteří si pochopitelně pití v různobarevných plechovkách vozili. U Rumburku byl tehdy hraniční přechod pro nákladní auta. No a tam se v odpadkových kontejnerech daly nalézt plechovčičky všeho druhu. Pochopitelně tam naše omladina vyrážela přes Šébr na kolech a vozila si domů plechovky do sbírky a na čenžování se spolužáky. Takže se nám stalo, že večer v hospodě se k nám přitočila žena boxera Kapína (který zde měl také chalupu, ale už je, chudák,  na pravdě Boží) a řekla nám: „Domluvte těm svým klukům. My dnes jeli autem ze Šébru a oni nás předjeli na kolech!“


 Dnes naše tehdejší omladina brázdí v zimě rakouské a švýcarské hory, ovšem v letech, kdy jsme ke kapitalistům nesměli, byli rádi, že lyžovali s rodiči na běžkách na okolních kopcích a v zimě jezdili díky spřáteleným chalupářům - odborářům na podnikové chaty v Krkonoších nebo v Orlických horách. Ale i na našich horách jsme si užívali, Jednou nás asi deset  i našimi kluky vyrazilo na běžky. Přes přehradu jsme dojeli až na Huťskou silnici a pak se chtěli vrátit přes Milštejn domů.  Jeli jsme, jeli, pomalu se začínalo smívat, když jedna z chalupářek pronesla:“Ale tady jsme už jeli!“  Měla pravdu. Předtím jsme totiž na každém rozcestí zahnuli doleva.  Tak jsme to na dalším rozcestí zkusili doprava a po nějaké době jsme se zorientovali, že jsme u Milštejnu.  Dojížděli jsme domů za poměrné tmy, ale ve zdraví. Na tu tůru dodnes vzpomínáme jako na „pochod kolem Kobyly“ (to je ten kopec za Milštejnem, který jsme obešli dokola). Připojený obrázek je ze závodů v lednu 1979, když silvestrovská kalamita způsobila uhelné prázdniny ve školách.


A je to tak,jak to vykřikovala ta babička na Rudém náměstí: „Pajebali menja!“ Když přiběhl milicionář s blokem a chtěl vyšetřovat, jen se usmála a řekla: „Eto bylo v sorokpjatom gadu, no  charašó vzpaminať!“

// vystavil prochpra @ 11:07
Komentáře:
Myslím, že nejmenovaný volající (tedy pan Dr.) zavěsil říkajíc "Promiňte, pane Ucho".
# vystavil Anonymous Anonymní : 19. března 2019 v 20:12
 
Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]





<< Domovská stránka

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]