22. září 2018
Vzpomínky nám zůstaly
Dnes naše parta chalupářů opečovává většinou svá vnoučata –
ve věku od předškoláků a školáků až po vysokoškoláky, kteří už tu opateru ani
nepotřebují (spíš nějaké to všimné do kapsy).
Ale můžeme si zavzpomínat na období, kdy jsme se starali o
naše děti – a hlavně na to veselé, co jsme s nimi prožívali.
Nedávno jsem volal kamaráda z party telefonem a jeho
přihlášení mi připomnělo historku s mým starším synkem. To jsme
v Praze dostali poprvé telefon (pevnou linku, mobily ještě nebyly). Předem
jsme věděli číslo i den, kdy nás připojí. Kamarád to vartoval a asi chtěl být
první, kdo nás zavolá. Učinil tak, u nás to zazvonilo, sluchátka se chopil
synek a ohlásil se. „Ucho přiloženo.“
Na druhé straně následovala pomlka a pak se ozvalo „Promiňte“ a dotyčný
zavěsil. Ovšem během minuty volal znovu a neobvyklé přihlášení šťavnatě
okomentoval. No a toto přihlášení se od
té doby používá nejen v naší rodině, ale i mezi kamarády chalupáři, kteří
se tehdy touto historkou pobavili.
Stejný synek se před lety s místními kamarády usnesl,
že si postaví srub ve větvích u skály, která se i na katastrálních mapách dnes
jmenuje „Drbošova vyhlídka“. Nářadí poskytl dotyčný chalupář (aniž to tušil – jeho synek se svým bratrancem
se o to postarali) a dřeva bylo na kraji lesa dost. Pak začala stavba vznikat.
A zase posloužila dílna dotyčného otce. Až po dohotoven í díla zjistil,ž e v dílně mu nezbyl jediný
hřebík! Ale srub byl povedený a dokonce sloužil i k přespávání, když za mým
synkem přijeli spolužáci z průmyslovky.
Ten nejmladší synek to měl vůbec těžké. Jeden rok lezl se svám
bratrancem na břízu za chalupou, spadl a zlomil si ruku. Následující rok
omývali jeho rodiče, když se doma pochlubil, že ho kamarádi – moji synové –
naučili vylézt na Křížek! Dnes může být pyšný, co se všechno od takových
kamarádů naučil. Ti se vůbec na Křížku vyžívali i v dalších letech, kdy
trénovali slaňování.
Výše zmínění podnikaví
synci si jednou usmysleli, že pojedou na kolech do Prahy, přespí u
rodičů jednoho z nich v Bohnicích a druhý den se vrátí. Při dnešním
provozu by svolení rodičů k takové akci bylo něco nemyslitelného, ale
tehdy (někdy v roce 1982) jsme to – dnes se tomu divím – jsme to dovolili. Výlet proběhl úspěšně, jen
tomu nejmladšímu z těch našich mušketýrů to rodiče zatrhli.
Ono na kolech se vůbec naši mladí vyřádili. V těch
dobách byly limonády nebo pivo v plechovkách jen ze zahraničí. Přes
republiku tehdy jezdili tiráci, kteří si pochopitelně pití
v různobarevných plechovkách vozili. U Rumburku byl tehdy hraniční přechod
pro nákladní auta. No a tam se v odpadkových kontejnerech daly nalézt
plechovčičky všeho druhu. Pochopitelně tam naše omladina vyrážela přes Šébr na
kolech a vozila si domů plechovky do sbírky a na čenžování se spolužáky. Takže
se nám stalo, že večer v hospodě se k nám přitočila žena boxera
Kapína (který zde měl také chalupu, ale už je, chudák, na pravdě Boží) a řekla nám: „Domluvte těm
svým klukům. My dnes jeli autem ze Šébru a oni nás předjeli na kolech!“
Dnes naše tehdejší omladina brázdí v zimě rakouské a
švýcarské hory, ovšem v letech, kdy jsme ke kapitalistům nesměli, byli
rádi, že lyžovali s rodiči na běžkách na okolních kopcích a v zimě
jezdili díky spřáteleným chalupářům - odborářům na podnikové chaty
v Krkonoších nebo v Orlických horách. Ale i na našich horách jsme si
užívali, Jednou nás asi deset i našimi
kluky vyrazilo na běžky. Přes přehradu jsme dojeli až na Huťskou silnici a pak
se chtěli vrátit přes Milštejn domů.
Jeli jsme, jeli, pomalu se začínalo smívat, když jedna z chalupářek
pronesla:“Ale tady jsme už jeli!“ Měla
pravdu. Předtím jsme totiž na každém rozcestí zahnuli doleva. Tak jsme to na dalším rozcestí zkusili
doprava a po nějaké době jsme se zorientovali, že jsme u Milštejnu. Dojížděli jsme domů za poměrné tmy, ale ve
zdraví. Na tu tůru dodnes vzpomínáme jako na „pochod kolem Kobyly“ (to je ten
kopec za Milštejnem, který jsme obešli dokola). Připojený obrázek je ze závodů
v lednu 1979, když silvestrovská kalamita způsobila uhelné prázdniny ve
školách.
A je to tak,jak to vykřikovala ta babička na Rudém náměstí: „Pajebali
menja!“ Když přiběhl milicionář s blokem a chtěl vyšetřovat, jen se usmála
a řekla: „Eto bylo v sorokpjatom gadu, no charašó vzpaminať!“
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]