10. srpna 2019
Naše chalupy
Nedávno mne navštívil bývalý kolega z práce, se kterým jsme se neviděli snad dvacet let. Věděl, kde mám chalupu a když náhodou pri jízdě z Oybinu uviděl název naší vesnice, rozpomněl se, zastavil, doptal se na mou chalupu a navštívil mne. U kafe mi se svojí paní chválil vzhled chalup, kolem kterých v naší vesničce projížděl.
A tak jsem zavzpomínal, jak pražští chalupáři naši vesnici osídlovali. Je to typická vesnice, ze které byli odsunutí v roce 1946 původní němečtí obyvatelé a proběhl pokus o dosídlení. Nejdříve se tu objevili rabovači a zlatokopové. V okresním archivu jsem našel zmínku, že úřad po vystěhování německé rodiny přelepil vstupové dveře do chalupy páskou s razítkem, ale zadní vchod přes chlívy do domku zůstal otevřený.
Přišli sem venkované většinou ze středních Čech a obsadili tak dvě třetiny chalup. V r. 1947 a 1948 se zde usadili první rekreanti z Prahy a Liberce a je skutečností, že většinou jejich potomci jsou na těch chalupách dodnes. Někdy v r. 1949 proběhla akce, kdy se zde začali usazovat pražští intelektuálové (malíři, herci, hudebníci). Někteří jezdili jen do pronajatých chalup, jiní si chalupy koupili. I v tomto případě dnes patří řada chalup jejich potomkům.
Ti původní dosídlenci byli většinou zemědělští dělníci, či jak se tehdy říkalo – podruhové. Na rozdíl od sedláků, majících desítky let své grunty, neměli vypěstovaný vztah k majetku a jim přidělené chalupy chátraly. Pár let zde působilo JZD, ale i to zkrachovalo a pozemky převzal státní statek ze Cvikova. V šedesátých letech přišlo do módy chalupaření. No a původní dosídlenci se ochotně začali chalup zbavovat a šli raději za lehčí prací do okolních továren. Cena takové místní chalupy se tehdy pohybovala mezi 5 až deseti tisíci korun. Po roce 1970 už bylo jasné, že chalupy jsou tržní artikl a ceny stouply na několk desítek tisíc.
Ty chalupy, které v dosídlovací akci nenašly majitele, byly kolem roku 1960 strženy a zbořeny, aby – jak vzpomíná jeden už tehdejší chalupář – nekazily vzhled obce na prvního máje. Je tu i pár příkladů, kdy soudruh dosídlenec chalupu se svojí rodinou vybydlel a nechal si od MNV přidělit další.
Pražští chalupáři se o své chalupy starali mnohem svědomitěji, i když se stavebiny za socialistického hospodářství nenakupovaly, ale sháněly. A je dlužno přiznat, že některý materiál šikovní chalupáři prostě „přemístili“ ze svého zaměstnání (taky se říkalo – kdo nekrade, okrádá svou rodinu). Ale chalupy zachránili.
Po převratu v r. 1989 se situace změnila, sice na čas někteří dali před chalupou přednost možnosti cestovat po zahraničí nebo své chalupy pronajímali, ale postupně začali do oprav investovat a to trvá dodnes. V okolí je řada malých stavebních firem, které jsou plně vytížené zakázkami chalupářů. Mění se střechy, okna, zatepluje se nebo přechází na topení kotli či dokonce tepelnými čerpadly. Samozřejmě jsou chalupy vybavovány i zabazpečovacími systémy proti vloupání. Nedávno v ČR proběhla anketa, kolik peněz investují ročně chalupáři do vylepšení a oprav. Skoro 20% dotázaných uvedlo, že vynakládají i přes 50 tisíc korun ročně.
Řada chalupářů po takovém vylepšení zůstává na chalupě od jara do podzimu či dokonce se sem z Prahy přestěhují natrvalo. Ovšem se službami a obchodními možnostmi je to složitější. Přes nedávné zlevnění jízdného v autobusech pro seniory je dnes autobusová doprava řidší (a v sobotu a v neděli žádna). Obchod v naší vesnici zanikl už v sedmdesátých letech a hostinec vloni. Naštěstí dnešní majitel chalupy může být považován za milionáře (až tam ceny chalup vystoupaly) a tak celkem samozřejmě má i své auto, takže nákupy má vyřešené.
Opravdu jsem kolegovi mohl potvrdit, že dnes naše vesnice vypadá mnohem lépe než před 50 roky.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]