20. prosince 2019
A léta běží, vážení
Vždycky jsem obdivoval zážitky mého otce. Když se narodil,
svítilo se ještě ne-li loučem,i tak petrolejkami. Zažil v Praze tramvaj
koňku i první Křižíkovu elektrickou. Cestoval do Japonska lodí a trvalo mu to déle
než měsíc a pak tam znovu jel asi 14 dní půl roku po tom, co otevřeli sibiřskou magistráluí. Zažil první letadla, rádio, televizi a před smrti ještě viděl, jak
Američané chodí po Měsíci.
Ale i život naší generace byl pestrý – jako děti jsme
poslouchali pohádky v rozhlase, dnes se na ně koukáme v barvě na
televizi. Kolem roku 1950 jsme si namalovali na ulici hříště a když jednou za
hodinu chtělo projet auto, tak na nás zatroubilo. Jezdili jsme na stupátku „za
vozem“, co pošťáci rozváželi balíky. V r. 1953 po měnové reformě je někde v archivu
obálka od dopisu, kompletně z obou stran polepená známkami. Dnes vyřizujeme vánoční přání po
internetu.
Na chalupu jsme před padesáti lety jezdili autobusem –
rekreačkou, dnes má každá rodina auto a cesty mezi našimi chalupami se z travnatých
změnily na uválcované (a ještě bychom si přáli, aby je Cvikov nechal
vyasfaltovat). Za mlada jsme u Bucka na hřišti hráli volejbal a nohejbal za
přihlížení našich manželek, které tam dorazily i s kočárky našich dětí.
Dnes někteří chodí na golf a jiní na bowling.
I ve veřejném politickém dění se leccos změnilo. Francie a
Anglie nás neochránily před Hitlerem a tak po válce si většina národa myslela,
že s komunisty to bude lepší. Nebylo. V padesátých letech bylo nutno
držet hubu a krok, jinak člověk směřoval na Pankrác či do uranových dolů. Na
počátku šedesátých let se doba pohnula, vězni z uranových dolů se vrátili,
pétépáci byli zrušeni a v kultuře se blýskalo na lepší časy. To se ale
zkostnatělým sovětským soudruhům nelíbilo a tak nám to v roce 1968 zařízli. Tak jsme znovu
museli našim dětem vysvětlovat, že o tom, co doma slyší z rádia, nesmí ve
škole mluvit.
Pak sovětský vůdce Gorbačov zjistil, že má doma tolik
starostí, že si uvolní ruce rozpuštěním „socialistického tábora“. Naši senilní
soudruzi z komunistického ÚV se lekli zvonění klíčů a rychle to vzdali. Vypadalo
to nadějně. Čekali jsme, že kromě uvolnění cestování skončí i studená válka ve
světě a někteří i čekali, že všichni budeme kapitalisty.
Ale to tak úplně nevyšlo. Studená válka mezi USA a SSSR se
pozměnila v soupeření mezi USA, Ruskem a Čínou. Místo článků o
imperialistech z Volstrýtu čteme o hybridní válce a hackerech, naše tajné
služby nás varují před používáním čínských telefonů. Pochopitelně bychom to
měli respektovat, protože se představte, jak bude nešťastných těch 5 miliónů
Číňanů, co se naučili česky, aby mohli naše hovory odposlouchávat.
My také nemáme štěstí na státní představitele, jednoho nám
záviděl celý svět pro jeho brilantní proslovy, ale podlomené zdraví ho příliš
brzo zradilo. Druhý byl nejmoudřejší ze všech a ani neviděl globální oteplování
(my na chalupách ano, protože toho sněhu tam v posledních letech máme
pomálu). Nakonec ho vlastní strana i se synem hodila přes palubu.
Ten třetí zase dává přednost becherovce před kafíčkem v kavárnách
a tak se na něj zlobí kavárníci. Předseda vlády zase podle kavárníků víc pečuje
o čápy a ptáčky a to taky je špatné. Zato chalupáři důchodci si libují, že
(když nám v Trávníku zrušili hospodu) mohou za 3 koruny jezdit na pivo do
Mařenic a za 30 korun i do Prahy! A protože těch, co jezdí autobusem a vlakem
je víc než těch, co chodí na kafe, projevilo se to ve volbách.
Tak kafírníci zkoušejí protestovat v ulicích. Je to
trochu divné, protože v tom roce 1989 jsme volali po demokratických
volbách. Teď je máme, ale výsledek kafírníkům nesedí. Čekat na volby se jim
nechce a tak vyrazili do ulic. Asi to není úplně nejlepší nápad, protože před
90 lety v jedné sousední zemi taky začaly pouliční demonstrace hnědokošiláčů
a neskončilo to zrovna nejlíp. Od té
doby se tam konaly volby až po válce. Je zarážející, že výsledek jistě
demokratických voleb je nevolebně napadán. Ale snad to přežijeme ve zdraví – a nakonec,
my už se umíme uklidit na chalupy a myslet si své.
Ono to už skoro po té emigraci na chalupy volá, když se
rozhlídneme po světě. Někde se chystá na
prezidenta impíčovina, jinde se demonstruje a přitom už i střílí, v Paříži se
zapalují auta, v jiných zemích běhají šílenci a bodají kolem sebe noži … U
nás zatím takhle vyváděl jeden cvok z Ostravy, nedej Pánbůh, aby to mělo
následovníky. Onehdá někdo říkal: ANO, bude líp! Ale lidi tomu už moc nevěří, protože za ty roky, co kolem nás běží, nabrali rozum.
Tak ať se nám všem aspoň na těch chalupách žije dobře i v tom
novém roce.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]