Trávník a věci okolo: Lepší časy ještě nenastaly

19. listopadu 2020

Lepší časy ještě nenastaly

A tak zatím musíme stále nosit roušky, mýt si ruce a vzpomínat na posezení v hospodách. Dokonce by to chtělo ještě rukavice, protože všechno to, na co si sáhneme počínaje tlačítkem výtahu, madlem v autobuse či poklopem od kontejneru na domácí odpad, může být zrovinka infikované. Bohužel poznat, že člověka napadl koronavirus, není jednoduché. Pokud jste prošli testem bez ztráty kytičky, může vás to ukolébat na dva tři dni. Dokonce se píše, že i někdo, kdo potíže vůbec necítí, může být nositelem viru či že i ten, kdo se úspěšně vyléčil, se prý může nakazit znovu.

Ovšem takový roznašeč nákazy není jen bezohledný, je to zločinec. Stačí si přečíst první článek § 152 našeho trestního zákoníku:

Kdo úmyslně způsobí nebo zvýší nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci u lidí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Podle toho, co čteme o dění v okolním světě, se zdá, že si s epidemií zatím nikde moc nevědí rady. Optimisté doufají v nasazení preventivního očkování a pesimisté spisují závěti.

Mali a i velcí podnikatelé si stěžují, protože přicházejí o výdělky a žádají, aby jim to stát nahradil. Protože už neplatí výrok francouzského krále Ludvíka „Stát jsem ja“, musíme si uvědomit, že stát jsme my všichni a že na ty úhrady se buď skládáme všichni z daní nebo necháme vládu, aby se (tedy zase nás všechny) zadlužila deficitem státního rozpočtu. Když pak slyšíme povyk, že zadlužování je fuj, tak ale jak z toho ven? Při jedné debatě v devadesátých letech padl v trávnické hospodě výrok, že někteří by „chtěli socialisticky pracovat a kapitalisticky žít“. Dnes ty stesky připomínají něco obdobného. Když nedokážeme vydělávat, tak nám, státe, pomáhej jako bychom byli národní podnik. To asi v krizi ve třicátých letech minulého století nikoho nenapadlo, prostě zkrachoval.

Možná by pomohlo i tvrdé odbourání evropských dotací, prostě si budeme muset odvyknout dotovanou zábavu a připustit, že určité neziskové spolky žijí z dotací, které využívají především na platy svých zaměstnanců, nebo že armáda možná tolik nepotřebuje vrtulníky či obrněné vozy, protože u nás se nevyužijí a nasazení v Africe nebo v Afganistanu se už asi nedá obhajovat tvrzením, že se tam „bojuje za Prahu“! Naopak vojáci v současné době konají velmi záslužnou práci v nemocnicích a domovech seniorů, takže ty peníze na výzbroj by se určitě šikly na vybavení pro takovou pomoc.

Ovšem vládní opatření sestavují nějací neumětelové. Vezměme si to opatření, že jeden kupující musí mít pro sebe 15 metrů čtverečních volného prostoru. Celou dobu do nás vtloukají, že dovolený odstup dvou osob musí být dva metry. Dobře. Ale pak to opatření s tím nekoresponduje. Pokud si to namalujete, tak je to čtverec 3,8 x 3,8 m, kde nesmí nikdo být. Pokud uvážíme jednoho člověka ve středu toho čtverci a máme více takových čtverců vedle sebe, snadno dovodíme, že dvě osoby ve středu takových čtverců budou od sebe 3,8 m vzdálené – čili to představuje skoro dvojnásobnou vzdálenost než byly ty proklamované 2m. Pokud bereme ty dva metry za bernou minci, pak (nakreslete si to) pokud bude jedna osoba ve středu čtverce opíšeme kolem něj kružnici o průměru 2m, pak jsou rohy čtverce až za tímto kruhem. Pak tedy mohou být další 4 osoby v rozích čtverce, tedy na 15 m čtverečních může být 5 osob a všechny jsou od sebe v bezpečné vzdálenosti 2 m! Pokud si nakreslíme třeba 4 takové čtverce vedle sebe, tak dojdeme ke zjištění, že se do nich vejde 13 osob s odstupy nad 2 m! Vládní požadavek – jedna osoba na 15 m² je tedy v rozporu s deklarovaným požadavkem rozestupů 2m! A pokud nám v televizi říkají, že obchody vyčlenily jeden nákupní vozík (nebo košík) na každých 15 metrů čtverečních své plochy, tak je skutečně vzdálenost mezi kupujícími zvětšena na 3,8 m! Pokud to opatření vydrží do mrazů, tak nám ve frontě před obchodem důchodci nastydnou. Nepřipadá vám to, že na úrovni vlády nikdo neumí počty a geometrii?

Staré pořekadlo říkalo, že pomoc člověk nespíš najde na konci své ruky. A asi nám nic jiného nezbývá. Musíme vzít na vědomí, že Pán Bůh nám nepomůže a vládá pomáhá tak, že roztáčí naše daně. Někteří to již pochopili a začali znovu tam, kde potřebují pracovní sílu (a tak máme nové řidiče, nové pokladní v samoobsluhách a nové výrobce zdravotnického materiálu).

Je ten článek dnes poněkud nechalupářský, ale jako to říkal výpravčí Hubička – doba to žádá.

// vystavil prochpra @ 09:12