Trávník a věci okolo

 Díky Mistru Janu Husovi a jeho „spřežkám“ máme písmo, které odpovídá našemu slyšitelnému projevu. Čínské písmo je proti tomu obrázkové (něco jako staroegyptské hieroglyfy). Ovšem i psanou angličtinu se musíme také naučit vyslovovat (a dokonce někdy  něco stejně zapsané  se  vyslovuje jinak). V němčině alespoň používají dvě tečky nad písmenem (nebo  sch vyslovují jako š , aby se to  napsané vyslovilo jinak, ale angličtina ani ty dvě tečky nezná.

S tím se při učení cizím jazykům musíme vyrovnat a zapamatovat, že něco jinak  píše a jinak vyslovuje.   A u angličtiny přibývají ještě rozdíly mezi výslovností Angličana a Američana, případně i rozdíl ve výrazech (přiklad - výtahu řekne Angličan LIFT, kdežto Američan ELEVATOR).

Ale jsou i jiné špeky. V řadě případů zjistíme, že určitou českou frázi nemůžeme otrocky přeložit, ale podle další souvislosti je  nutno ji přeložit různě. Protože angličtina se stala řečí počítačových fandů a našich počítačově vzdělaných dětí, uvedu tady pár příkladů,  jak co překládat.

Tak třeba čin je anglicky  action, ale čin ve smyslu činnost jako nějaká aktivita je activity.

V češtině řekneme  po letech, ale anglicky to není after years, ale years later.

Třeba české slovo najednou ve smyslu současně je anglicky at once, ale ve smyslu  z ničeho nic (náhle) se to přeloží jako suddenly.

České slovo před  (ve smyslu před časem) musíme v angličtině rozlišit -  pro přesné číslo (třeba před rokem 1989) se řekne before 1989, ale pokud je to neurčité (jako třeba asi před 50 lety) tak už se to přeloží jako 50 years ago.

Taková drobnost je i v podnikání. Anglický business partner je spolumajitel podniku,  obchodní partner je business contact.

Pokud bychom  nazvali šéfa chief,  bral by to Angličan jako že ho titulujeme  náčelníkem Indiánů, v práci je to boss.

Odlišností vůči češtině je i použití  názvu instituce. My říkáme hotel Alcron,  ale v angličtině to musí být obráceně  the  Alcron hotel.

Tak  třeba naše  prosím se v angličtině používá velmi často jako zdvořilost. Místo obyčejného  ano řekne Angličan Yes, please.

Také se můžeme seknout při použití slova common pro označení něčeho obyčejného.  Znamená to sice společný, ale mnohem častěji to má smysl vulgární.  Je lepší použít slovo usual.

Také slovo dost (enough) je použitím specifické  - s podstatným jménem stojí před ním (máme dost času  We have enough time), ale s přídavným jménem se píše až za (On je dost chytrý  He is clever enough).

Takže vidíme, že nejen psaní, ale i používání jiného jazyka  si vyžaduje své. A naši novináři, o kterých obecně panuje mínění, že s češtinou často zápolí, to nemají s překlady taky lehké, zvláště, když to musí být narychlo do zpráv.  A že by používali spisovný jazyk?  Současná mluvnice připouští v mluvené řeči mnohé odlišnosti od spisovného tvaru.  Novináři a politici třeba tím oblíbeným bysme místo bychom dokazují, že jsou lidu blíže.  Místo „pane, jó“ slyšíme americké „WOW“ .  A mějte hezký večer  je také přeložený novotvar, kdysi se řeklo přeji hezký večer!

Snad jsem dnešním článečkem čtenáře příliš nenudil.

// vystavil prochpra @ 08:12