Trávník a věci okolo

 V minulém článku jsem popisoval jak naše vesnice fungovaly dřív a dnes, co všechno zaniklo. Na internetu se objevil článek senátorky Daniely Kovářové na toto téma. Konkretizuje a zobecňuje ty skutečnosti, na které jsem upozorňoval u nás. Okopíruji sem několik odstavců z jejího článku.

Lidé ve velkých českých městech mají různé problémy. Například je trápí dopravní zácpy, zápach a špína v metru, nedostatek volných míst k parkování, příliš drahé luxusní bydlení nebo podniky, kde neberou platební karty. A taky bezdomovci, narkomani. Jenomže venkov si o vymoženostech „chytrých měst“ s neplacenou wifi a digitálními technologiemi může nechat zdát.

Prvním a největším nedostatkem jsou kulhající infrastruktura, veřejná doprava s mnohahodinovými intervaly, chybějící pošta, lékárna, zubař či jiné zdravotnické a sociální pokrytí. Někam vedou dobré cesty, ale na mnoha místech jsou nekvalitní nebo záplatované. Jestliže je problém v Plzni sehnat zubaře, je skoro vyloučeno ho najít v Merklíně nebo v Chanovicích. Marně starostové lákají lékaře na zařízení ordinace, byty a náborové příspěvky. Vylepšovat venkov se nějak nestihlo, přes dávné sliby zásadní zlepšení nenastalo, ačkoliv obce, městečka a mnozí starostové se snaží, seč jim síly stačí.

Ano, i naše vesnička středisková právě plánuje byty a ordinace pro chybějící lékaře.

Vždycky mě to znovu napadne, když vidím v krajských městech ty obrovité stavby za spousty miliard, ty nové silniční přivaděče, sochy, přemostění, dopravní uzly, nadjezdy a mosty pro zvířata, kruhové objezdy a nové semafory. Co by mnohé vesnice daly za drobečky od stolu, aby si mohly vybudovat chodník podél rušné cesty.

Některé obce řeší situaci inovativně – obecní prostor pronajmou za korunu vietnamskému zájemci, který svou nabídkou brzy naváže na nejlepší tradici dávných koloniálů – prodává potraviny, hrábě, drogerie, granule pro psy. A občas i pořídí pípu a lavičku před konzumem zastřeší, aby dva tři sousedé mohli aspoň na chvíli spolu posedět a pobýt. Chválabohu za ně, za pracovité Vietnamce.

A když jsme u zániku obchodů, ve stejném šuplíku najdeme i hospody, zájezdní hostince a všelijaká venkovská pohostinství. Kdekterý obhájce zákazu kouření dnes ironicky konstatuje, že po zákazu žádná katastrofa nenastala, protože kolem něj jsou v jeho krajském městě pořád zaplněné restaurace, ba dokonce že leckdy musí rezervovat stůl předem. Jenomže jeho pohled a městská zkušenost ani náhodou neplatí pro venkovské provozovny.

Čtenář – abstinent možná nadšeně zaplesá na zavíráním pohostinství, ale vývoj posledních let má dramatické dopady nejen na materiální kvalitu života na venkově, ale hlavně důsledky naprosto likvidační na sociální vazby, na lokální pospolitost, na komunální život. Lidé jsou od sebe stále více izolováni, zaháněni do soukromí, nemají se kde, za co a proč stýkat. Mladá generace se už dávno nechodí družit někam na vlhké meze ani si za opuštěným kulturákem nekope do mičudy. Každý jednotlivě sedí doma u svého chytrého telefonu, protože se odnaučil se svými vrstevníky vůbec mluvit.

Tak bychom někdy měli myslet i na jejich problémy, starosti a komplikace. Venkov je totiž základna, kde se pěstují plody a chovají zvířata, co se jimi zásobují města, a kam se z měst jezdí na chaty, na rekreaci a pro zdravé potraviny. Venkov vždycky byl grunt a nohy, na kterých naše společnost stojí. Tak se nedivte, až se začne hlásit o slovo. Zabírá většinu rozlohy naší krásné země a žije na něm třetina jeho obyvatel.

No nemá paní senátorka pravdu?

// vystavil prochpra @ 11:14