Trávník a věci okolo

 Snad bude zajímavé si přečíst o historii našich dvou vesniček – Trávníku a Naděje (ale nikoliv o době Karla IV., ale jen z posledních sto let).

Zajímavý je údaj o počtu obyvatel ze sčítání v r. 1921. Tehdy měl Trávník 303 a Naděje 246 obyvatel (velkou většinou Němců). Také měly obě vesnice po celou dobu první republiky německé názvy – Naděje byla HOFFNUNG (to je totéž v němčině) a Trávník byl GLASERT. K přejmenování do češtiny došlo až v r. 1945 a zajímavé je, že se několik měsíců Trávník jmenoval Sklenařice (Glas je německy sklo) než se zjistilo, že Sklenařice už v Čechách jsou a tak byl přijat název Trávník (Gras je německy tráva).

K vysídlení Němců došlo po druhé světové válce a bylo ukončeno v r. 1946. Už v r. 1945 sem přišly první české rodiny a v září 1945 byl ustaven Místní národní výbor (jména Zeman, Marušák, Čáp). Přistěhovalci byli většinou zemědělští bezzemci z několika okresů ve středních Čechách, dokonce je zaznamenáno, že to byly i dvě tři spřízněné rodiny, což dosvědčuje řada stejných příjmení. V neúplné místní kronice (je v archivu v České Lípě) je uvedeno, že první pražští rekreanti dorazili v r. 1946. Z roku 1952 je záznam, že v Trávníku byl i dobrovolný hasičský sbor s velitelem Čápem (dodnes stojí na kopci v Trávníku hasičárna, ovšem již dávno přestavěná na domek). Ti přistěhovalci pracovali v lese nebo v několika továrnách ve Cvikově. Postupně ovšem jejich děti vesnice opustily a našly si zaměstnání i byty ve Cvikově, Boru nebo v České Lípě. Vesnice přešly na rekreační provoz pražských rodin. Pamětníci vzpomínají, že na začátku padesátých let to byla i organizovaná akce, kde přicházeli z Prahy umělci, řada z nich na volné noze, a tak na chalupách zůstávali i přes léto. Připomenu jen několik spoluchalupářů známých jmen. Byli tu architekti Moravec a Štádler, muzikanti Pergl, Tesařík a Šmejkal, skladatelé Fišer a Stanislav, grafik Rambousek, baletka Štemberová, letecký konstruktér Kříž, průkopnk akupunktury doktor Kajdoš  nebo fotograf Hlinovský.

Dnes je zde trvale bydlících jen málo (včetně rodin je to kolem padesáti osob) a to ještě někteří jsou původní rekreanti, kteří se sem přestěhovali na důchod.

Za první republiky byly v Trávníku dvě hospody (jedna u silnice přežila až do začátku devadesátých let, druhá je zbouraná, ta byla na dnešní otočce). V Naději byly hospůdky dokonce čtyři (jedna z nich v Hamru, ale před nedávnem skončila i ta).

V Česku nyní nastal celkově soumrak vesnických hospod.. Tak třeba v Mařenicích ještě před deseti lety byly hospůdky čtyři (U Břicháčků, Haski, Mačeta a U plukovnice). Dnes zbyly jen dvě. V Trávníku až do začátku devadesátých let fungovala hospoda „na návsi“ u silnice do Mařenic. V novinách se uvádí, že v řadě vesnic to chlapi řeší tak, že se scházejí v hasičárně nebo u někoho v garáži a pijí láhvové pivo

Podobné je to i s obchody. Před válkou byl v Trávníku i řezník nebo výroba cementoých dílů. V Naději byla i trafika a řada řemeslníků. Po válce v Trávníku fungoval jen obchod a hospoda. Pamětníci pamatují prodavačku v obchodě, která dojížděla z Lindavy (obchod byl shromáždištěm místních žen, takže než se vše prodrbalo, trval nákup dost dlouho). Někdy v polovině sedmdesátých let obchod zanikl a řadu let sem pak zajížděla pojízdná prodejna. I to už je historie. Dnes se jezdí buď rodinným autem nebo autobusem nakupovat do Cvikova nebo občas do Boru.

Myslím si, že to zavzpomínání vyvolalo pocit „jó, časy se mění“.

Autor se na blogu znovu objeví (zrak se mi zlepšil) i když to nebude tak často, jako v předchozích letech, kdy jsem se snažil uveřejňovat významné aktuální informace.

// vystavil prochpra @ 09:40