Trávník a věci okolo

 Chalupaření je dost česká záležitost, -způsobená odsunem Němců z našeho pohraničí. Před druhou světovou válkou bylo populární chataření v okolí velkých měst nebo zahrádkaření v tak zvaných koloniích. No a mládež tehdy trempovala. V řadě dnešních evropských zemí se zahrádkaření udržuje dodnes. Ovšem dnešní Západoevropané prožívají své dovolené hlavně v přímořských hotelích (za socíku u nás byla odborářská rekreace v našich horách a výjimečně i stanové osady v Jugoslávii nebo Bulharsku, rovněž obhospodařované přes odbory).

Do Trávníka a Naděje bylo několik stěhovacích etap.

Hned v r. 1945 to bylo státem řízeno přistěhovalectví rodin předválečných bezzemků ze Středních Čech. Ještě nedávno některé tehdejší děti (dnes staříci a stařenky) vzpomínaly, že třeba dostali klíč od chalupy, kde je na kolenou prosily Němky, ať je tam ještě nechají. Je známo, že Sudeťáci sice toužili „Heim in Reich“ (domů do Říše), ale Hitler pak sudetské mladíky sebral do Wehrmachtu a řada jich tam našla smrt. \V některých chalupách tak zbyly jen ženy a tehdejší česká správa je před odsunem sestěhovávala, aby se některé chalupy uvolnily. Němci odcházeli postupně (jen s minimem osobního majetku) a proto se prý po nocích se přes hranice do tehdejšího sovětského okupačního pásma pašoval majetek i krávy, Podle cvikovských záznamů byli poslední Němci odsunuti v květnu 1946.

Stejně šly fámy, že některé cennosti Němci před odsunem zakopali. Naopak je zaznamenáno, že odsunu využili i čeští lupiči, kteří v noci dorazili do pohraničí, vlámali se do opuštěných chalup a odvezli si třeba porcelán či obrazy. Ještě snad po dvaceti letech si vzpomínám na případ, kdy jednu trávnickou chalupu navštívil kdysi odsunutý Němec a mezi řečí se zmínil, že poslední německý trávnický starosta nějaké cennosti ukryl na své zahradě. Vydali jsme se tam tehdy s amatérskou minohledačkou a skutečně na jednom místě začala houkat. Odkopali jsme drny a zjistili, že je tam kovové plivátko, jaké kdysi bývalo v hospodách (dnešní mládež už asi takový předmět nezná).

Na počátku šedesátých let se řada chalup, které po r. 1945 připadly přistěhovalým zemědělcům, začala prodávat. V té době zaniklo místní JZD a mnoho obyvatel a jejich děti odešlo do zaměstnání v blízkém Cvikově, Svoru či Novém Boru. Tam vznikla rada poboček velkých českých firem (Severka, Interiér, Adast, sklárny) a začala probíhat i bytová výstavba. V těch městech se samozřejmě žilo pohodlněji. Takže chalupy, které dnes mají cenu až pár miliónů korun, se prodávaly zájemcům z Prahy (tehdy posměšně nazývaným „rekreantům“) za desítku tisíc korun. Dnes dojde tak k jednomu prodeji některé chalupy za rok.

A protože těch rekreantů bylo i v okolních vesnicích plno, dali se dohromady a aby to vyhovovalo tehdejším předpisům, založili si „na oko“ spolek zahrádkářů. To jim umožnilo, aby si mohli pronajímat na dojezd na chalupy autobus (tehdy měly vlastní auto jen tak dvě tři rodiny). Autobus, kterému se říkalo „rekreačka“, odjížděl v sobotu po obědě (tehdy se ještě pracovalo i o sobotách, to skončilo v r. 1968) od budovy elektrických podniků na Letné a zastavoval na několika místech od Nového Boru podle toho, kde měli chalupáři své chalupy. Pak končil v Krompachu. Dokonce tam měl šofér toho pronajímaného autobusu svoje ubytování, takže se do Prahy vracel i s autobusem až v neděli.

V té době bylo dnešním chalupářům kolem dvacítky a tak se družili, sportovali a chodili do místních hospod. O tom jsem tady na blogu psal už dříve. Vrátím se k tomu v dalších vzpomínkách.

// vystavil prochpra @ 13:11