28. prosince 2008

Mařenická kaple II

O obnově této kaple – mařenické Kalvárie - jsem psal letos 16. července. O vánocích jsme se byli na postup prací podívat. A byli jsme mile překvapeni, kaple je v hrubé stavbě hotova (viz první obrázek). Chybí okna a dokončení vnitřku, který je rozčleněn na dvě části – spodní a horní (pod kterou bude sakristie nebo krypta). Na druhém obrázku je pohled do dolní části. Lze očekávat, že na jaře 2009 bude stavba dokončena. Přístupové cesty jsou dvě – strmá (zčásti se schody) pro pěší, která vyúsťuje mezi domky k silnici do Mařeniček, a pozvolnější (i když v posledním úseku rovněž dost strmá), která byla používána pro dopravu materiálu při stavbě, napojená na silnici do Heřmanic.

Ale i na jiných místech se objeví něco nového. Tak na cestě od bývalého hřbitova v Naději dolů do Antonínova údolí nalezneme mezník s lidovým obrázkem sv. Antonína (viz třetí obrázek).


25. prosince 2008

Na vyhlídce

Slíbil jsem nedávno, že sem dám fotku nového orientačního panelu na vyhlídce Šilerka. Tady je. A navíc - v srpnu jsem zmiňoval, že město Cvikov připravuje turistický okruh kolem Zeleného vrchu. Už je provozu, dobře vyznačen. U vyhlídky Šilerka je navíc vybudována hezká dřevěná zastřešená lavička.

Ale získat foto nebylo jednoduché, chtěli jsme si zkrátit cestu přes na opuštěné pastviny a zapadl jsem po lýtka do bahna. Mohl jsem si tak zavzpomínat na slavnou scénu z Krále Šumavy. Ale při nule na teploměru to zase tak zábavný zážitek nebyl, zvláště, pokud manželka následně prohlásila zimní vysoké boty za silně nevhodné pro takový výlet a pravila, abych raději rovnou chodil v holinkách. A to se mi ty boty z toho bahna podařilo vytáhnout a doma vyprat!

Nové věci přibývají, ale bohužel některé staré věci mizí. V dubnu 2005 byl opraven Mariánský sloup na začátku Trávnika u silnice ze Cvikova. Teď z něj zase zmizela soška P.Marie, jen v poli byl pohozený dřevěný žebřík.

Zato vyhořelá chalupa v Naději (o požáru jsem psal v lednu letošního roku) bude skoro přesně do roka a dne obnovena.


14. prosince 2008

Vánoční pochody

čili předsilvestrovská rozjížděcí akce „hospodami Lužických hor“ tady byla již zmiňována, ale samostatný článek ji ještě věnován nebyl. Má rovněž tradici, která sahá někam do začátku sedmdesátých let minulého století.

První pochody spadaly do doby našeho mládí a podle sněhové situace se konaly buď pěšmo nebo na běžkách. Směrovány byly do okolí Tolštejna (někdy se jelo vlakem do stanice Jedlová, kde se v nádražní restauraci zahajovalo) a pokračovalo se přes Lesnou na Novou Huť a přes Pěnkavčák a další kopce do Horní a Dolní Světlé a na Juliovku. To znamená, že délka pochodu v těch letech byla až 25 km.

Z tohoto údobí je v červnu 2007 uvedená historka, jak Fanda Zlatoústý dával na silnici přednost Trabantu a přišel o špičky lyží.

S věkem se zkracovala pochodová část na zdravém vzduchu a prodlužovaly se pobyty v útulných hospůdkách. Vzpomínám, že jednou jsme na cestě domů ze Staré hospody na Dolní Světlé podepírali našeho Vsakováka, aby ve zdraví dospěl k rodinnému krbu (tam jsme ho posadili na lavičku před dveřmi, zabouchali a utekli, abychom nebyli osočeni, jak jsme ho zase zřídili).

V posledních letech se ustálila trasa Krompach (tam se dojelo autobusem a vyčkalo se na otevření hospody v 11 hodin), hospoda Na vyhlídce na Valech, a dál přes lesy do hospod na Dolní Světlé se závěrem v některé z mařenických hospod. Jednou nás Vítek při cestě lesem navigoval podle leteckého snímku na „nejkratší cestu“ s využitím lesních průseků. Při cestě panenským sněhem jsme na jednom místě začali váhat a výsledek byl, že jsme si cestu tak o 3 km prodloužili (on ten začátek správného průseku byl oddělen asi 50 metry vzrostlého lesa a my ho neviděli). Cesta z Valů na Dolní Světlou přes Plešivec nám často dělala potíže (a ne kvůli zkonzumovanému pivu). Nejkratší cesta dolů z Plešivce totiž vede serpentinkami ve velice strmém svahu a do Dolní Světlé vychází u prodejny potravin. V případě namrzlého sněhu se cesta mění v poměrně rychlou bobovou trať(ale bez směrování pomocí mantinelů). Snazší cesta je přes louky až k penziónu Dvořák.

Na letošek je naplánovaná trasa nová – z Naděje sportovně na Milštejn, dále do penziónu v Rousínově (tam mívají dobré svijanské pivo), přes kopec do Svoru. Zde v restauraci U Vomáčků hodláme výborně poobědvat a pak přes hospody ve Cvikově dorazit do cílového bodu k paní Liškové do penziónu U Naděje.

Chodové říkají: Přijďte pobejt. My bychom mohli říkat: Přijďte popojít.

(Přijďte pojít ... by náš pochod trochu devalvovalo).


10. prosince 2008

Vánoční dárek

pro pány - přehled pivovarů v naší krásné vlasti Po kliknutí na obrázek si můžete mapu i se znaky pivovarů prohlížet ve zvětšení.

2. prosince 2008

Schillerka ožívá

V prosincovém čísle Zpravodaje města Cvikov můžeme číst:

Na Schillerově vyhlídce namontovali v sobotu dne 15.11.08 v 15 hodin Pavel Zenko a Vlaďka Hanischová výhledovou desku s označením míst či kopců, které jsou z vyhlídky vidět. Tedy pokud jim nebrání poněkud přerostlé stromy, ale to se časem změní k dokonalému výhledu. Samozřejmě klasickou těžební činností Lesů České republiky. Desku navrhl a dal vyrobit pan ing. Jaroslav Bartoš, držák vyrobil pan Pavel Zenko a zrealizoval i přidělání na místo. Vyřezání panoramatu zařídila firma Bombardier z České Lípy.

Jistě se na vánoce půjdeme na vyhlídku podívat a uděláme nějakou tu fotečku.

Žili mezi námi II.

Kromě hudebníků žili na chalupách v Trávníku a Naději i umělci jiných oborů. Připomenu zde některé z nich. Rád uvítám doplňující informace.

Vzadu v Naději měl chalupu malíř, ilustrátor a grafik Jan Rambousek (nar. 1896, zemřel 1976). Byl žákem Maxe Švabinského a studoval i v Paříži. V r. 1922 založil a redigoval grafický sborník výtvarného spolku Hollar. Napsal řadu knih o grafice, např. Písmo a jeho užití, ale i knihy cestopisné, např. v r. 1930 Picolou do Nizzy a přes Alpy zpět, kterou si ilustroval. Na obrázku je titulní stránka jeho knihy.

Na chalupě u lesa v Naději žil výborný fotograf František Hlinovský (který prý jednu dobu byl oficiálním fotografem na komunistických sjezdech až do chvíle, kdy v povzneseném stavu prošvihl jednu z akcí). Do jeho chalupy dojížděl i výtvarník Jiří Exner, který zůstal našemu kraji věrný. V jedné z menších rolí ve filmu Markéta Lazarová je uváděno rovněž jméno František Hlinovský, není mi známo, zda jde o našeho fotografa.

Připomínáme-li si film Markéta Lazarová, dostaneme se k dalšímu jménu z Naděje – Pavla Polášková. Hrála v tomto slavném Vláčilově filmu z r. 1967 jednu z hlavních rolí - divokou Alexandru (hlas jí ovšem propůjčila Karolina Slunéčková). Po r. 1968 emigrovala do Německa, kde její stopa mizí.

V osadě Hamr měl chalupu sochař Rathouský.

Manželé Kajdošovi (Václav nar. 1922, zemřel 1990 a Sylva nar. 1922) – povoláním lékaři, se v uměleckém světě uchytili jako překladatelé. Pan doktor Kajdoš je v lékařských kruzích dodnes znám jako autor prvních vysokoškolských skript o akupunktuře Základy tradiční akupunktury (skripta, naposledy vydaná v r. 1985, jsou dodnes využívána při studiu) a populární knihy o stejném tématu Kovem a ohněm. Byl průkopníkem čínské akupunktury u nás. Překládal z angličtiny (hlavně detektivky, science-fiction), němčiny, francouzštiny i španělštiny. Ovšem i sám napsal několik knih s tématikou sci-fi. Rádi jsme ho vídali u našich táboráků. Jeho manželka po jeho smrti dokončila některé započaté překlady a pokračuje vlastní překladatelskou činností z angličtiny (např. z beletrie knihy autorů Berlitze, Lovecrafta, Gardnera, ale i knihy s lékařskou tématikou). Otec Dr. Kajdoše byl za první republiky náčelníkem generálního štábu čs. armády a ministrem železnic.

Po válce měla v Naději chalupu i herečka Jiřina Štěpničková. Po jejím uvěznění v padesátých letech chalupa asi propadla státu. Později tuto chalupu obýval Miroslav Galuška, komisař úspěšné české expozice na Světové výstavě v Montrealu 1967. V l. 1968-69 byl krátce ministrem kultury. V r. 1970, ač v nemilosti, se ještě stal generálním komisařem naší expozice na Světové výstavě v japonské Ósace. Pak byl vyhozen z několika zaměstnání a živil se hlavně jako učitel cizích jazyků. Po revoluci se ještě zúčastnil přípravy naší expozice na Světové výstavě v Seville v r. 1992.

Minule jsem se zmínil o příbuzné Tesaříkových a Poštových, baletce a choreografce Zoře Šemberové (nar. 1913). Po ukončení aktivní kariéry (např. slavná Viktorka v r. 1950 v Národním divadle) pracovala jak baletní pedagožka (mezi její žáky patří i dnešní kambodžský král Norodom Sihamoni). V roce 1968 odešla do emigrace, neboť pro vynikající choreografku se ve změněných politických poměrech nenašla pracovní příležitost (!). V roce 1998 získává v pražském Národním divadle, které se kdysi po Brně stalo její druhou domovskou uměleckou scénou, cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru tanečního umění. Nedávno u nás vyšla její autobiografie „Na šťastné planetě“. Letos ve svých 95 letech byla opět na návštěvě v ČR. Její svěží intelekt v tak vysokém věku jsme mohli obdivovat v televizním pořadu Marka Ebena Na plovárně. Na obrázku přebírá cenu „Přátelé českého umění“ od našeho ministra kultury. Její dcera Pamela občas přijede do Naděje z Australie .


This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]