26. října 2015
Velkojízdy a velkovýlety
Jak jsem se již dříve zmínil, pár našich trávnických parťáků
se v r. 1968 odstěhovalo za oceán – do Kanady, Nebudu popisovat jejich
život, pracovat se muselo i tam a často se tam museli za prací i stěhovat (ne do
jiné městské čtvrti, ale i dva, tři tisíce kilometrů daleko). Za pár řádek ovšem stojí jejich cestování.
V době, kde jsme byli omezeni na cesty v socialistickém táboře, mohli
ono cestovat kamkoliv (kromě našeho socialistického tábora). Zmíním se o několika z
nich.
Známý Dlouhý Lexa samozřejmě projezdil Skalisté hory (pro
něj je ujetí 2000 km jako pro nás těch 120 km
na naše chalupy) a navštívil i "blízké" okolí jako je Niagara. On ovšem navštívil
se svou Eliškou hned několikrát Střední
Ameriku, Havajské ostrovy a Austrálii (i v Kanadě je výhodou zaměstnání u
aerolinek, takže se dá létat po světě za hubičku - když je ovšem v letadle
zrovna pár volných míst). Taky nás Lexa po r. 1989 několikrát navštívil i
v Trávníku a zavzpomínal s námi na hříchy mládí. V Austrálii krotil klokany, rozhlížel se
po stopách Krokodýla Dundeeho a kopáčů zlata v tamních horách. Pár fotek
je připojeno
Niagaru pozná každy a Diamond Head je nad Honolulu.
Niagaru pozná každy a Diamond Head je nad Honolulu.
Neuvěřitelnými automobilovými trasami projeli Olinka s Jardou (častí účastníci našich velikonočních zastaveníček). Řadu let využívají svůj obytný vůz – camper – k loveckým výpravám v Britské Kolumbii a jízdám do lázeňských resortů v Kalifornii (jednou si tam Jarda zlomil ruku a Olinka ho skoro nonstop vezla 16 hodin zpět do nemocnice ve Vancouveru). V posledních letech ovšem podnikli dvě velkojízdy. Myslím, že to bylo v r. 2010, kdy z Vancouveru u Tichého oceánu vyrazili napříč Kanadou až na východní pobřeží k oceánu Atlantickému a pak zase zpět. Cesta jim trvala 3 měsíce a ujeli neuvěřitelných 23 tisíc kilometrů! To byl skutečně výlet pod helem poznej svou novou vlast.
A před měsícem se vrátili z další dlouhé cesty. Tentokrát
ujeli za měsíc 11 000 km! Vyrazili na sever nádhernou, ale nezabydlenou kanadskou
přírodou a dorazili až k Severnímu ledovému oceánu do Inuviku. Všechno
museli mít s sebou, protože na místa s benzinovou pumpou a obchodem
narazili taky až po ujetí 500 km. Poslední část cesty (stovky kilometrů) jeli po šotolinové „dálnici“. Tuto „dálnici“
pak absolvovali i cestou zpět, aby někde v polovině cesty odbočili přes
Dawson a dál přes hranice na americkou Aljašku. Projeli Fairbanksem, navštívili
národní park Denali s nejvyšší horou Severní Ameriky (6190 m výšky) a zajeli
k moři do Anchorage a Valdezu. Silnice tam vede přes historická ryžoviště
zlata (průmyslově se tam těží zlato dosud a občas je tam prý vidět u řek i
prospektory s rýžovací pánvičkou). V době, kdy tam projížděli, byla v běhu
i sezóna lovu lososů (pro rybáře a medvědy), kteří se do divokých řek vracejí z
moře se vytřít.
Pak se opět Jarda s Olinkou obrátili do vnitrozemí a přes
Whitehorse se vrátili na dálnici Cassiar Highway a směřovali na jih do
Vancouveru.
Povídání doplňuji několika fotkami a mapkou s hrubě
zakreslenou cestou Oliny s Jardou na sever a zpátky.
Obdivujeme vás,
lidičky!
DODATEK
Po své cestě napříč Kanadou se mi Jarda s Olinou zmínili, že asi dvakrát potkali českého syklistu, který jel sám na kole od Tichého oceánu k oceánu Atlantickému.
On o své cestě napsal i internetové stránky
http://canadabike.cz/
(přečtěte si o jeho dobrodružství). O setkání mi napsal:
Mám za to, že jsme se nesetkali s Jardou a Olou nejen v Brunswicku, nýbrž že sme se honili po celý zbytek cesty....akoráte mně z toho bolely víc nohy:-)...moc je pozdravujte.
DODATEK
Po své cestě napříč Kanadou se mi Jarda s Olinou zmínili, že asi dvakrát potkali českého syklistu, který jel sám na kole od Tichého oceánu k oceánu Atlantickému.
On o své cestě napsal i internetové stránky
http://canadabike.cz/
(přečtěte si o jeho dobrodružství). O setkání mi napsal:
Mám za to, že jsme se nesetkali s Jardou a Olou nejen v Brunswicku, nýbrž že sme se honili po celý zbytek cesty....akoráte mně z toho bolely víc nohy:-)...moc je pozdravujte.
23. října 2015
Rychloinformace
Tak už máme v Trávníku u kapličky nové kontrjnery na směsný odpad místo těch vyhořelých. Co způsobilo před 10 dny jejich zničení zatím nevíme.
A pozor - za měsíc slaví pivovar ve Cvikově své první narozeniny. Podrobnější informaci najdete na připojeném letáku.
A pozor - za měsíc slaví pivovar ve Cvikově své první narozeniny. Podrobnější informaci najdete na připojeném letáku.
18. října 2015
Nejen chalupou žije člověk
Je pravdou,
že chalupář se nenudí, tu opraví to, tu zas tohle. Seká trávu na zahradě,
vysazuje kytičky či zeleninu, prořezává stromy, prostě stále je nutné něco
dělat.
Přesto si
místní chalupáři z našich dvou vesnic stihli odskočit do mnoha míst ve
světě.
Za
socialismu jsme opakovaně společně stanovali v Dederonii u Baltu.
S termíny jsme měli mimořádnou kliku, protože nejen, že moře bylo
přijatelně teplé, ale jednou byl dokonce byl takový hic, že v kempu byl
vyhlášen zákaz rozdělávání ohňů, Tehdy jsme jednu noc spali ve spacákách na
pláži s tím, že budeme k ránu koukat, jak nad mořem vyjde slunce. No,
zaspali jsme to, což je doklad, že žádný ranní chlad nás nevzbudil.
A z té
doby je i vzpomínka na to, jak jsme ve třech autech podnikli spanilou jízdu
Trávník – Kavkaz a zpět. Ujeli jsme tehdy přes 8 000 km za 26 dní a viděli
krásu velehor i tehdejší bídu sovětských lidí. Ovšem jejich dobrosrdečnost byla
úžasná. Představte si, že když taxikář
(!) ve Tbilisi, zjistil, že jsme Češi, řekl že pro něj světová válka skončila
v Praze a za nic na světě si od nás nenechal za rito zaplatit!
Někteří z nás
jezdili pravidelně na podnikovou rekreaci do Jugoslávie. To se v červnu
v některém kempu o moře postavilo separátní stanové městečko, ve kterém se
pak střídali zaměstnanci podniku. V září se zase stany zbouraly a odvezly.
Sem tam někdo
se v té době podíval i na bratrskou Kubu.
V letech
kolem roku 2000 probíhala v létě
společná akce“ týden někde v Česku“. Vybralo se atraktivní místo a 5 – 6 chalupářských
párů tam na týden odjelo a podnikalo výlety
do okolí. Navštívili jsme tak Šumavu, Krkonoše, západočeské lázně, Hanou,
východní Čechy nebo jižní Moravu.
V r.
2002 prožily dvě naše rodiny společně s dalšími
přáteli, dokonce i s manželským párem z Dánska, týden ve Vysokých Tatrách.
Nedávno zase ři roky po sobě dva chalupářské manželské páry z Trávníka na podzim vždy pár dní poznávaly Šumavu.
Nedávno zase ři roky po sobě dva chalupářské manželské páry z Trávníka na podzim vždy pár dní poznávaly Šumavu.
Po roce 1989
se samozřejmě obzory rozšířily. Někteří
naši chalupáři se dostali na služební cesty až do USA, do Mexika, Japonska, Indie, Iráku (tam byli hned dva
trávničáci), Číny nebo do Singapuru.
Ale i soukromě
se jezdilo do ciziny. Výhodou bylo
zaměstnání na dráze nebo na letišti, protože doprava byla za hubičku. K výletům do blízké
ciziny patřily pobyty v maďarských termálních lázních, o kterých jsem tu
v příslušné době už psal.
Asi třikrát se parta našich chalupářek (dvě –
tři se uvolily vzít s sebou i manžely)
na podzim podívala na tureckou Rivieru nebo na tureckou část Kypru.
Některé
rodiny zase navštívily Řecko, Chorvatsko,Egypt nebo Tunisko. Ti dobrodružnější vyrazili
na několikatýdenní pobyty do USA, Kanady, Peru, do Austrálie a, do Japonska
nebo až na Nový Zéland. O takových cestách jsem psal už dříve - například o ¨kanadské anabázi našich tří trampů nebo o dárku k sedmdesátinám autora blogu - cestě do Japonska.
K mimořádným
cestovatelům patří i ti, co nás v r. 1968 opustili, ale o nich až příště.
12. října 2015
Hořelo ...
Ze soboty na neděli jsme v Trávníku přišli o 3 velké kontejnery na směsný odpad.
Na prvním obrázku je nedávný utěšený vzhled kontejnejnerů, pokud okolo není nepořádek.
Druhý obrázek je ze včerejška. Jesli tam někdo nasypal žhavý popel nebo to podpálil, zatím nevíme. Prý u toho byli i hasiči. Tři ze 4 kontejnerů jsou zničené,po jednom tam zůstaly roztavené zbytky a okolo je nepořádek.
9. října 2015
Městečko stranou
Ano, myslím tím náš Cvikov. Je stranou od té doby, co se
do Liberce jezdí obchvatem a už sem nevedou železniční koleje. Průjezd městem
byl špatný a automobilisti si jistě obchvat pochvalují. Ovšem současně je jen
málo důvodů, aby se řidiči ve městě zastavili. Na obchvatu má pro ně význam jen
benzinová pumpa a v poslední době snad i restaurace v obnoveném pivovaru.
Ovšem – vjezd je málo viditelnou branou ve zdi a parkuje se na dvoře. Restaurace, které si řidiči pro jejich
kvalitu oblíbili, jsou obvykle z dálky viditelné, protože na jejich
parkovišti jsou i desítky vozidel. Možná, že zachování zdi u pivovaru bylo zbytečné,
plné viditelné parkoviště je reklamou samo o sobě. Přitom je to asi jediná
reprezentativní restaurace ve městě.
Také historické náměstí prošlo řadou změn. U horního
okraje náměstí stojící dům-špalíček (prý okresní soud) zanikl už za války. Špalíček
je zachycen i na historické fotce z října 1938, kde jásajícími zástupy
místních Němců projížděl Hitler. V roce 1949 zde postavili snad prý první Stalinův
pomník v Čechách (když jsme pochopili, že jde o kult osobnosti, byl
nahrazen pomníkem vojáka Rudé armády a tem byl přestěhován kousek stranou, když
jsme pochopili, že přátelství je něco jiného než bratrská pomoc proti
kontrarevoluci).
Domy se zchátralým hotelem na západní straně náměstí byly
zbořeny a nahrazeny skupinou paneláků (v době seriálu Muž na radnici to bylo v módě).
V poslední době je nutno pochválit vzhled náměstí, který díky novým
fasádám oživl. Prý se ale mluví o nutnosti přejmenovat náměstí na Náměstí Ho-Či-Mina,
protože české krámky už jsou v menšině. Zato čili Vietnamci tam prodávají
potraviny, květiny, boty, textil i drogistické a papírnické věci a to téměř v každou
denní i sváteční dobu.
A když mluvíme o „městě stranou“ musím zmínit i „lékárnu
stranou“, která je zastrčená ve dvoře zdravotního střediska. Tady ovšem musím
napsat, že stranou je asi omylem,
protože tak vzorné magistry najdete jen málokde. V Praze vám maximálně na
krabičku léků opíší z receptu, kolikrát denně je máte užívat. Ovšem tady vás
upozorní na záludnosti použití, případně doporučí co dělat při nějakých
vedlejších důsledcích nebo vám i nabídnou i placený lék pro vás vhodnější.
A pochvalu městečko zaslouží i za renovaci bývalého hotelu
Reichshof, později Stalingrad a ještě později Sever. S využitím fondů EU
byl pečlivě renovován i se zachováním štukové fasády a je z něj kulturní
dům, který je úspěšně využíván.
V roce 2002 oslavil Cvikov 650 let od své doložené
existence, do dalších let mu budeme držet palce.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]