25. září 2017

Podzimy důchodců



Zamysleli jsme se nedávno a zjistili, že už devátý rok pořádáme v září „důchodcovské vycházky“. Jen tak pro rekapitulaci, bylo to takto:

09/09                   na Hvozd

09/10                  na Klíč

09/11                  do Rousínova a přes Sirný pramen domů

09/12                  na Tolštejn a do Jiřetína

09/13                  přes Údolí samoty do Nového Boru

09/14                 na skály v Jonsdorfu a zpět do Trávníka

09/15                  do Oybinu a pak přes Hvozd do Trávníka

09/16                na Popovu skálu u Horního Sedla (do   
                         Rynoltic a zpět busem)



No a letos jsme vyrazili Z Trávníka kolem Zeleného vrchu do Drnovce. Odtud jsme pokračovali po zelené značce kolem skalní kapličky do Kunratic. V jedné skále blízko kapličky jsou mechem zarostlá vytesaná písmena A.H. (asi pozůstatek po idolu místních sudetských Němců).   Tam jsme se v místní hospodě výborně najedli – vaří tam náš kamarád mistr kuchař z Naděje. Na kole tam za námi dojel mistr cyklista Pepík, na kterého si vzpomenete ze článku o loňské cyklistické cestě k Baltu.  A ještě jeden zážitek jsme tam měli, když nám k našemu hodování zazpívala servírka několik písniček s doprovodem hudby (karaoke)!


V Kunraticích mají ještě jednu památku – sochu císaře Josefa II. Pochází z toku 1883, za první republiky byla odstraněna, ale v roce 1946 si ji Kunratičtí obnovili. Je malovaná, jako bývaly sochy v Mezopotámii a ve starém Egyptě.


Pak jsme prošli Kunraticemi a konstatovali, že si do délky moc nezadají s Lovosicemi. Snad jen v Lovosicích nemají tolik uštěkaných psů, kteří nesnášejí dědky turisty. Po levé straně silničky do Mařenic jsme si prohlédli řadu skal, které jsou oficiálně zapsány jako horolezecké skály s vyznačenými výstupovými cestami.  Skalní suky mají poetické názvy jako Ztracený vodník, Kunratická jehla, Sklepní věž nebo Mařenický kámen. 
Podél kunratických rybníků (na pravé straně silnice) jsme došli až k rozcestí, kde se silnice dělí na směr do Drnovce a do Mařenic. Tady nás čekal kamarád z Trávníka s autem a kousek nás popovezl do Mařenic k osvědčené hospůdce u Břicháčků, Čas u piva nám rychle ubíhal a v šest večer jsme se autobusem svezli zpět do Trávníka. Pěšky jsme ušli asi dvanáct kilometrů.

 Tak teď jen, aby nám dědkům zdraví sloužilo a zvládli jsme příští rok jubilejní desátou vycházku.

18. září 2017

Dobří holubi se vracejí



Ale k nám se občas vracejí i naši emigranti u roku 1968.  Teď jsme tu měli na pár dní kamaráda Lexu z daleké Kanady a dokonce i se svojí dcerou. Lexa s celou rodinou přesídlil přes Rakousko v listopadu 1968, těsně před tím, než od MNV  zakoupil „autobusovou čekárnu“ v Trávníku (předkupní právo tehdy z „rodinných důvodů“ přepustil našemu TV Sašovi).

Od roku 1989 tady byl už asi čtyřikrát, jeho Olinka (se kterou se před lety v Kanadě rozvedl) tady byla dokonce ještě častěji. 
 Lexa sem přijel autem z Drážďan, kde je pochovaná jeho babička a maminka.  Obdivovali jsme, jak jeho dcera Monika mluví výborně česky, ačkoliv zde do školy nikdy nechodila (prý si vždycky chtěla zachovat kontakt s námi). Navštívili několik chalupářů, byli na obědě u Ládi s Vlastou na houbové omáčce a ve cvikovském pivovaru si pochvalovali chutné jídlo.  Zajeli jsme s nimi se podívat do Oybina (ovšem počasí tomu výletu nepřálo). Pak se zúčastnili středeční sleziny v místní osvěžovně, kde se sešli alespoň chalupáři- důchodci (co už nemusí do Prahy do práce) a dojatý Lexa zaplatil kamarádům dvě rundy (samozřejmě doprovázené známým přípitkem Héj rup!).


Zavzpomínali jsme na mladá léta (a mladé lásky nebo to byly vlásky?). Další den odjeli ještě navštívit terezínské ghetto a Malou pevnost. K večeru se vrátili do Drážďan, odkud přes Frankfurt odletěli domů do Kanady.

Monika slíbila, že se za rok ukáže znovu, moc se jí mezi námi líbilo. A vkládám pár fotek na dokreslení.




To jiný emigrant, Slávek, který se sem vlastně vrátil, aby ve Cvikově získal svoji lásku z mládí, a který vždy stanoval na zakoupeném kousku pozemku na Knesplovce, se zřejmě už nevrátí. Pozemek prodal, ale zdá se, že jsme tak získali šikovného kytaristu k našim ohňům. Nový majitel pozemku bez vody a elektřiny - ajťák Matěj  - je i instruktorem na dětských táborech, naše končiny zná a líbí se mu zde i v těch trampských podmínkách.

11. září 2017

Rozhlížíme se



Na náměstí ve Cvikově parkuje řadu dní (v dohledu z Městského úřadu) jedno auto – viz obrázek.  Řidičovi by měl někdo připomenout odstaveček ze zákona o silničním provozu:

Místa, kde řidič nesmí zastavit a stát, zahrnují i místo na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru „T“ na protější straně vyúsťující pozemní komunikace.

Jak je z obrázku patrné, zaparkované vozidlo zhoršuje i viditelnost chodce, který by se chystal přejít přes blizounký přechod. Třeba se městská policie konečně probudí ….



Na cestě do horní části Trávníka je instalováno osvětlení.  Už na loňské výroční schůzi Spolku Trávník a Naděje byli zástupci města Cvikov upozorňováni, že v letním období listí stromů (nálet kolem tohoto místa) prakticky blokuje osvětlení přilehlé cesty. Letos jsme panu starostovi tento problém opakovaně připomněli.  Pokud bude SMC s průklestem čekat na sezonu vegetačního klidu, mohu je ujistit, že v zimním období jsou stromy bez listů a lampa na cestu skutečně svítí. Pokud by některé dítko školou povinné spočítalo spotřebu elektrické energie za více než jeden rok zbytečného svícení, doporučujeme poslat výpočet na Městský úřad. Myslím, že z připojené fotografie je neužitečnost lampy zřejmá.




V Naději za bývalým hřbitovem (o jeho likvidaci buldozery Střední skupiny sovětských vojsk už vědí jen staří pamětníci) je dopravní značka – viz připojený obrázek.  Každý znalý řidič si řekne, aha za značkou je slepá odbočka doleva. Omyl, to pouze nějaký neumětel připevnil značku až u zmíněné slepé odbočky místo na cestu, ze které tato slepá cesta odbočuje.  Místní to vědí, a že by kolem tohoto opuštěného místa u Dědkova odpočinku byl takový dopravní provoz, že by ta značka byla potřebná?



Městská policie Cvikov občas měří rychlost aut, zajíždějících do Cvikova z hlavní silnice, u objektu bývalého Interiéru (možná by měření v blízkosti školy bylo užitečnější).  Ale určitě by do městské pokladny přinesli na pokutách víc, kdyby měřili rychlost aut při průjezdu Trávníkem (ve směru od Cvikova). I když řada automobilistů dá u značky obce nohu z plynu, tím, že silnice je z kopce, rychlost u bývalé autobusové čekárny tu padesátku často překračuje.

8. září 2017

Pozvánka



Jako každý rok, bude se i letos u pomníku  na hranici s Německem konat připomínková sešlost k událostem roku 1938. Tehdy  zfanatizovaní němečtí obyvatelé  našeho pohraničí pod heslem Heim ins Reich (Domů, do Říše) napadali naše pohraničníky a úřady v této oblasti. Vedlo to k řadě mrtvých. Připojena je pozvánka na tuto letošní akci.


Výsledkem tehdejších událostí byla mnichovská dohoda mocností, která nás donutila pohraničí odevzdat Německu.  Malá země musela poslechnout. A malá země má poslechnout i nyní, kdy  Německo nezvládá přiliv imigrantů (ačkoliv jejich kancléřka prohlásila „Wir schaffen das“ - My to dokážeme) a požaduje, abychom se o nezvládnutelné imigranty s nimi podělili, jinak ….

3. září 2017

Podzim se blíží, už to cítím v kříži



Letošní léto bylo slušně teplé, ovšem s občasnými prudkými výkyvy z horka do chladna. Chalupáři z Trávníka a Naděje používají pro léto termín „sezóna sudů“. Už jsem se několikrát zmiňoval, že letní sobotní večery jsou zasvěceny oslavám. Kdo z chalupářů se během roku dožil kulatého nebo půlkulatého výročí, koupí sud piva a pozve ostatní na posezení u ohně. A aby těch sudů nebylo málo, za důvod se bere i narození vnoučete, pravnoučete či svatba potomků (slavit registrované partnerství jsme zatím nemuseli).


Letos sudové sezóně počasí přálo, jen jednou nám do posezení asi deset minut pršelo. Díky několika z nás, kteří mají na zahradě potřebný prostor, se sudy pořádají u nich (potřebné lavice a plastové sedačky se případně přesunou).  Účast se pohybovala mezi 30 až 60 chalupáři, padesátilitrový sud se obvykle vypil do deseti večer (zahajovalo se v pět odpoledne). V minulých letech se pivo v sudu většinou chladilo ledem, který účastníci vyrobili ve svých mrazácích (voda se nechala zamrznout v PET láhvích), letos půjčoval jeden ochotný sponzor elektrickou pípu s chladičem. Kromě tuším 8 sudů se jednu sobotu konalo i posezení chalupářů na zahradě místního penzionu U Naděje, kde se na ohni  opékaly buřty a podávalo i grilované koleno.  Poslední sud se vypil tuto sobotu, 2. září.
 

A je nutno i vděčně vzpomenout i dvě chalupářky, Renatu a Lenku, které obětavě ke každému sudu přinesly doma vyrobené buchty a koláče.  Kromě piva bývá postaráno i o potravu.  Někteří oslavenci zajistí větší či menší množství pochutin – formou švédského stolu. Kromě toho se používá místní grilovací udělátko, kdy se na 4 sloupky nad oheň upevní drátěná prohazovačka, na které si účastníci grilují přenesené klobásky, naložené plátky krkovičky či kuřecího masa.


A tak se přes zimu budeme mlsně olizovat při vzpomínce a sudové hody a počítat, na koho příští rok nějaké to výročí připadne.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]