29. září 2018
Zazimovávání
Ta naše parta dnešních dědečků a babiček se vlastně dala na chalupách dohromady „když
nám bylo dvacet let“ a vydrželi jsme spolu přes padesát let. Za mlada se
jezdilo na chalupy jen na víkendy (a do
roku 1968 dokonce až v sobotu po poledni) a na dovolené. V zimě a na
vánoce jezdili jen někteří a častější to bylo až s dětmi a – hlavně -
tehdy bývalo dost sněhu a tak to bylo v zimě fajn.
S údržbou silnic to bývalo slabší a tak jsme často
jezdili poslední kilometry se řetězy a parkovali jsme u silnice. Teprve nyní,
když jsou tu někteří chalupáři nastálo, tak jim Cvikov protahuje cesty až k chalupám. 
Skoro všichni měli na chalupách běžky a tak standardem
byl okruh na přehradu, do kopce na Horní Světlou, pod Luží podél hranic až na
Šébr k silnici a odtamtud na Milštejn a přes Trávnický vrch domů.
Na sjezdovky to bylo nejblíž na Luž (tam už tuším dva
roky sjezdovky nejsou, protože při nedostatku sněhu vlekaři nevydělali pomalu
ani na nájem sjezdovky) a kousek dál na Jedlovou nebo za Jiřetín. Ti
nejzarytější jezdili na celý den na Ještěd.
To bylo za socíku a v době, kdy naše omladina byla
maximálně náctiletá. Po roce 1989 se mnoho změnilo. Otevřely se hranice a na
lyže se začalo jezdit do Rakouska, Itálie, Německa, Švýcarska a i do
francouzských Alp. Podle mohovitosti se jezdilo do lepších hotelů, do ubytování
v soukromí nebo obdobně jako při dřívější odborářské rekreaci
s našimi cestovkami do levnějších ubytoven. Mezitím proběhla generační výměna a dnes tam
jezdí kromě několika postarších vytrvalců hlavně naše děti s vnoučaty.
A došlo i k změně v zimních pobytech na
chalupách. Posledních dvacet let byly
chalupy zaplněné kolem vánoc – děti měly zimní prázdniny. Dodržovala se tradice
společných Silvestrů (nejdříve v Maenicích u „plukovnice“, u Břicháčků
nebo u Mačety, posledních deset let u Lišků v Trávníku). Jak to bude letos, to je po zrušení trávnické
hospody ještě otázkou. Kromě toho se
provozoval pánský pochod Lužickými horami – za mlada na běžkách až
k Tolštejnu a zpět. V posledních letech si to postarší páni
zpříjemnili tak, že se začalo hovořit o etapové autobusové jízdě mezi
hospodami. Ono taky v posledních letech o vánocích sníh už není nebo před
vánoci sleze.
A ještě k jedné změně došlo. Po dosažení důchodového
věku řada chalupářů přenechala své byty v Praze mladým a přestěhovala se
natrvalo na své chalupy (buď zcela i s přihlášením se zde k trvalému
pobytu nebo s pojistkou možnosti vrátit se při nemoci do bytu
v Praze). To vedlo i ke změnám ve
vyhřívání chalup. Od naftových kamen v našem mládí, se přešlo na
elektrické přímotopy a na vytápění celé chalupy kotlem. Ti, co šli nejvíce s dobu - a pár jich
je – si pořídili tepelná čerpadla, takže nemusí kupovat uhlí nebo dříví a
zapínají si na chalupě topení telefonem z Prahy. Navíc mají po starostech
s vymrzáním chalupy nebo zamrznutím vodovodu, protože se chalupa dá
temperovat, aby se celkem s minimálními náklady vevnitř udržela teplota pár
stupňů nad nulou.
A protože právě začal podzim (trochu náhle
z letošních letních veder) tak probíhají i zazimovací přípravy na
zahradách. Bývalo to poslední sekání trávy (to letos odpadá, protože spíš
doufáme, že na jaře se snad zase tráva objeví) a hrabání listí, případně i
spadaných švestek a jablek (díky letošnímu letnímu suchu toho napadalo hodně) a
ošetření květin a keřů (přikrytí chvojím, vykopání jiřin a jejich uložení do
sklepů a p.). Pak je nutno ucpat větrací okénka sklepů, nechat vyčistit komíny
a položit pastičky na myšičky. Ale máme na to ještě čas do konce října. Pak až
do vánoc – jak přiznávají i to trvalí usedlíci - je tady v horách nevlídný
čas a chalupáři se spíše vyžívají v zanedbaných kulturních radovánkách
v Praze. Ale o tom zase jindy.
22. září 2018
Vzpomínky nám zůstaly
Dnes naše parta chalupářů opečovává většinou svá vnoučata –
ve věku od předškoláků a školáků až po vysokoškoláky, kteří už tu opateru ani
nepotřebují (spíš nějaké to všimné do kapsy).
Ale můžeme si zavzpomínat na období, kdy jsme se starali o
naše děti – a hlavně na to veselé, co jsme s nimi prožívali.
Nedávno jsem volal kamaráda z party telefonem a jeho
přihlášení mi připomnělo historku s mým starším synkem. To jsme
v Praze dostali poprvé telefon (pevnou linku, mobily ještě nebyly). Předem
jsme věděli číslo i den, kdy nás připojí. Kamarád to vartoval a asi chtěl být
první, kdo nás zavolá. Učinil tak, u nás to zazvonilo, sluchátka se chopil
synek a ohlásil se. „Ucho přiloženo.“
Na druhé straně následovala pomlka a pak se ozvalo „Promiňte“ a dotyčný
zavěsil. Ovšem během minuty volal znovu a neobvyklé přihlášení šťavnatě
okomentoval. No a toto přihlášení se od
té doby používá nejen v naší rodině, ale i mezi kamarády chalupáři, kteří
se tehdy touto historkou pobavili.
Stejný synek se před lety s místními kamarády usnesl,
že si postaví srub ve větvích u skály, která se i na katastrálních mapách dnes
jmenuje „Drbošova vyhlídka“. Nářadí poskytl dotyčný chalupář (aniž to tušil – jeho synek se svým bratrancem
se o to postarali) a dřeva bylo na kraji lesa dost. Pak začala stavba vznikat.
A zase posloužila dílna dotyčného otce. Až po dohotoven í díla zjistil,ž e v dílně mu nezbyl jediný
hřebík! Ale srub byl povedený a dokonce sloužil i k přespávání, když za mým
synkem přijeli spolužáci z průmyslovky.
Ten nejmladší synek to měl vůbec těžké. Jeden rok lezl se svám
bratrancem na břízu za chalupou, spadl a zlomil si ruku. Následující rok
omývali jeho rodiče, když se doma pochlubil, že ho kamarádi – moji synové –
naučili vylézt na Křížek! Dnes může být pyšný, co se všechno od takových
kamarádů naučil. Ti se vůbec na Křížku vyžívali i v dalších letech, kdy
trénovali slaňování.
Výše zmínění podnikaví
synci si jednou usmysleli, že pojedou na kolech do Prahy, přespí u
rodičů jednoho z nich v Bohnicích a druhý den se vrátí. Při dnešním
provozu by svolení rodičů k takové akci bylo něco nemyslitelného, ale
tehdy (někdy v roce 1982) jsme to – dnes se tomu divím – jsme to dovolili. Výlet proběhl úspěšně, jen
tomu nejmladšímu z těch našich mušketýrů to rodiče zatrhli.
Ono na kolech se vůbec naši mladí vyřádili. V těch
dobách byly limonády nebo pivo v plechovkách jen ze zahraničí. Přes
republiku tehdy jezdili tiráci, kteří si pochopitelně pití
v různobarevných plechovkách vozili. U Rumburku byl tehdy hraniční přechod
pro nákladní auta. No a tam se v odpadkových kontejnerech daly nalézt
plechovčičky všeho druhu. Pochopitelně tam naše omladina vyrážela přes Šébr na
kolech a vozila si domů plechovky do sbírky a na čenžování se spolužáky. Takže
se nám stalo, že večer v hospodě se k nám přitočila žena boxera
Kapína (který zde měl také chalupu, ale už je, chudák, na pravdě Boží) a řekla nám: „Domluvte těm
svým klukům. My dnes jeli autem ze Šébru a oni nás předjeli na kolech!“
Dnes naše tehdejší omladina brázdí v zimě rakouské a
švýcarské hory, ovšem v letech, kdy jsme ke kapitalistům nesměli, byli
rádi, že lyžovali s rodiči na běžkách na okolních kopcích a v zimě
jezdili díky spřáteleným chalupářům - odborářům na podnikové chaty
v Krkonoších nebo v Orlických horách. Ale i na našich horách jsme si
užívali, Jednou nás asi deset i našimi
kluky vyrazilo na běžky. Přes přehradu jsme dojeli až na Huťskou silnici a pak
se chtěli vrátit přes Milštejn domů.
Jeli jsme, jeli, pomalu se začínalo smívat, když jedna z chalupářek
pronesla:“Ale tady jsme už jeli!“ Měla
pravdu. Předtím jsme totiž na každém rozcestí zahnuli doleva. Tak jsme to na dalším rozcestí zkusili
doprava a po nějaké době jsme se zorientovali, že jsme u Milštejnu. Dojížděli jsme domů za poměrné tmy, ale ve
zdraví. Na tu tůru dodnes vzpomínáme jako na „pochod kolem Kobyly“ (to je ten
kopec za Milštejnem, který jsme obešli dokola). Připojený obrázek je ze závodů
v lednu 1979, když silvestrovská kalamita způsobila uhelné prázdniny ve
školách.
A je to tak,jak to vykřikovala ta babička na Rudém náměstí: „Pajebali
menja!“ Když přiběhl milicionář s blokem a chtěl vyšetřovat, jen se usmála
a řekla: „Eto bylo v sorokpjatom gadu, no charašó vzpaminať!“
16. září 2018
Prázdniny skončily
a pomalu
abychom (v českém rozhlase by kdekdo řekl abysme)
přemýšleli, kam s dětmi příští rok na výlet v našem okolí.
Pražáci vědí,
že na jaře je atrakcí návštěva Průhonic s rozkvetlými rododendrony a
azalkami.
Ale nejen tam
kvetou. Víme, že v Lužických horách se jim daří také velice dobře (je tu
kyselejší humusová půda) a skoro každý chalupář má nějaký ten rododendron u
chalupy, taky tady na blogu jsem o tom již psal.
Teď se mi
dostala do ruky informace o soukromém arboretu v naší blízkosti, které
v době květu rododendronů stojí za návštěvu (a prý i na podzim, když se
barví listí stromů). Rozzáří barvami). Je to kus soukromého zahradnictví pana
Fritsche, veřejně přístupný a dokonce není ani oplocený.
Najdeme ho ve vesničce
Sněžná, kousek od Krásné Lípy (snad si vzpomenete, že jsem psal o hospodě
v Doubici u Krásné Lípy, kde je celá sbírka dřevěných soch – ti, co
sledují i bulvár, si vzpomenou, že si v Doubici nechal postavit roubenku
Karel Gott).
V údolíčku
mezi Sněžnou a Krásným Bukem (viz mapka) pramení potok s bažinami a
rybníčky (díky těm rybníčkům je postaráno o zavlažování). Víme, jak
v letošním horkém létě strádaly rododendrony v našich zahradách. Na
jaře najdete na přírodních terasách kolem potoka veliké množství kvetoucích rododendronů
a azalek v nejrůznějších barvách. Na potoku je
retenční nádrž, ze které se odvádí voda na zavlažování. Je osázená vodními
rostlinami, které působí jako přírodní čistička vody. Podél potoka a na březích rybníčků
zase rostou bohyšky a kapradí.
Na podzim se
zase můžete dívat na barevné olistění stromů v tomto arboretu.
Kdo si chce
prohlédnout fotografie z arboreta, najde je na web stránce
Při návštěvě
si můžete zkonzultovat i tvrzení, že po odkvětu je nutno zaschlé květy rododendronů
odlámat, aby se keř nevysiloval tvorbou semen a příští rok zase bohatě kvetl.
Někteří odborníci tvrdí, že je to jen pověra. Sami můžeme vidět kolem nás, že u některé chalupy květy neodlamují a přesto rododendron stále dobře kvete.
10. září 2018
Knihy o našich horách
O našich horách vyšla již řada knížek a turistických průvodců. Nedávno jsem
byl upozorněn na knížku Kouzelným pomezím
Lužických hor od autora L.Y. Koláčka, kterou vydalo nakladatelství
Regia už v r. 2014.
Je to docela rozsáhlá knížka s mnoha historickými
fotografiemi. Skutečně pojednává o pomezí našich hor, protože to bere docela ze
široka od Českého Dubu přes Ještěd, Kryštofovo údolí, Grabštejn, hory kolem nás
až po Kamenický Šenov a několik kapitol věnuje i sousedům v Německu (od
Zhořelce po Žitavu). Z našeho okolí se hodně dozvíme o Novém Boru, Sloupu,
Cvikově či Lemberku. Na obrázku je autor při podepisování své knížky
v restauraci Ajeto Novém Boru.
Když už píšu o
historických fotografiích, zmínil bych se o aktivitě naší květinářky Markétky
ze Cvikova. Ta založila facebookovou (čeští puristi říkají ksichtoknihovou)
stránku
Cvikov
v obrazech, Najdete tam mnoho zajímavého jak z historie, tak ze
současnosti.
A ono těch knížek o našich Lužických horách je docela dost,
tak tady je přehled těch, o kterých vím:
·
Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu
·
Turistický průvodce ČSSR – Lužické hory
Ještědský hřbet
·
Podzemí Šluknovska a Lužických hor
·
Průvodce po ČR – Lužické hory
·
Lužické a Žitavské hory – průvodce
·
ChKO Lužické hory 122 otázek a odpovědí
·
Poznáváme Lužické a Žitavské hory
·
Lužické hory do kapsy
·
Báje a pověsti z Lužických hor
·
Pověsti z Liberce a Lužických hor (překlady z němčiny)
·
Putování za rozhlednami Lužických hor a Českého
Švýcarska
V městské knihovně ve Cvikově jsou i 4 sešity, které
vlastním nákladem vydal pan Pavýza z Dolní Světlé, který nás již bohužel
opustil. Jsou to rozsáhlé kompiláty o historii Dolní Světlé, Horní Světlé,
Hamru a přehradě v Naději.
Posledním sešitem jsou doplňky k předcházejícím souborům. Autorovi
se v nich podařilo zachytit i události z předválečné a válečné doby.
Obecní archivy z této doby se bohužel nedochovaly, protože
v padesátých letech byly z malých obcí svezeny do Nového Boru, kde
nějaký „uvědomělý“ soudruh rozhodl, že jsou pro budování socialismu nedůležité
a nechal je odvézt do sběru (doloženo v Archivu v České Lípě,
nevymýšlím si).
I na internetu najdete mnoho o Lužických horách. Nejvýznamnější jsou stránky
které spravuje Jiří Kuhn (z Karlovy univerzity). Na nich
najdete skutečně nejvíc informací, gotogtafií a je tam i rubrika pověstí. Nebo
rozsáhlý seznam publikací, které se týkají Lužických hor.
Na dalších web stránkách najdete tipy na výlety, na ubytování, turistické zajímavosti nebo zprávy o putování
Lužickými horami (včetně fotografií). Samozřejmě má na internetu své stránky i
Správa ChKO Lužické hory.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]