29. září 2018
Zazimovávání
Ta naše parta dnešních dědečků a babiček se vlastně dala na chalupách dohromady „když
nám bylo dvacet let“ a vydrželi jsme spolu přes padesát let. Za mlada se
jezdilo na chalupy jen na víkendy (a do
roku 1968 dokonce až v sobotu po poledni) a na dovolené. V zimě a na
vánoce jezdili jen někteří a častější to bylo až s dětmi a – hlavně -
tehdy bývalo dost sněhu a tak to bylo v zimě fajn.

Na sjezdovky to bylo nejblíž na Luž (tam už tuším dva
roky sjezdovky nejsou, protože při nedostatku sněhu vlekaři nevydělali pomalu
ani na nájem sjezdovky) a kousek dál na Jedlovou nebo za Jiřetín. Ti
nejzarytější jezdili na celý den na Ještěd.
To bylo za socíku a v době, kdy naše omladina byla
maximálně náctiletá. Po roce 1989 se mnoho změnilo. Otevřely se hranice a na
lyže se začalo jezdit do Rakouska, Itálie, Německa, Švýcarska a i do
francouzských Alp. Podle mohovitosti se jezdilo do lepších hotelů, do ubytování
v soukromí nebo obdobně jako při dřívější odborářské rekreaci
s našimi cestovkami do levnějších ubytoven. Mezitím proběhla generační výměna a dnes tam
jezdí kromě několika postarších vytrvalců hlavně naše děti s vnoučaty.
A došlo i k změně v zimních pobytech na
chalupách. Posledních dvacet let byly
chalupy zaplněné kolem vánoc – děti měly zimní prázdniny. Dodržovala se tradice
společných Silvestrů (nejdříve v Maenicích u „plukovnice“, u Břicháčků
nebo u Mačety, posledních deset let u Lišků v Trávníku). Jak to bude letos, to je po zrušení trávnické
hospody ještě otázkou. Kromě toho se
provozoval pánský pochod Lužickými horami – za mlada na běžkách až
k Tolštejnu a zpět. V posledních letech si to postarší páni
zpříjemnili tak, že se začalo hovořit o etapové autobusové jízdě mezi
hospodami. Ono taky v posledních letech o vánocích sníh už není nebo před
vánoci sleze.
A ještě k jedné změně došlo. Po dosažení důchodového
věku řada chalupářů přenechala své byty v Praze mladým a přestěhovala se
natrvalo na své chalupy (buď zcela i s přihlášením se zde k trvalému
pobytu nebo s pojistkou možnosti vrátit se při nemoci do bytu
v Praze). To vedlo i ke změnám ve
vyhřívání chalup. Od naftových kamen v našem mládí, se přešlo na
elektrické přímotopy a na vytápění celé chalupy kotlem. Ti, co šli nejvíce s dobu - a pár jich
je – si pořídili tepelná čerpadla, takže nemusí kupovat uhlí nebo dříví a
zapínají si na chalupě topení telefonem z Prahy. Navíc mají po starostech
s vymrzáním chalupy nebo zamrznutím vodovodu, protože se chalupa dá
temperovat, aby se celkem s minimálními náklady vevnitř udržela teplota pár
stupňů nad nulou.
A protože právě začal podzim (trochu náhle
z letošních letních veder) tak probíhají i zazimovací přípravy na
zahradách. Bývalo to poslední sekání trávy (to letos odpadá, protože spíš
doufáme, že na jaře se snad zase tráva objeví) a hrabání listí, případně i
spadaných švestek a jablek (díky letošnímu letnímu suchu toho napadalo hodně) a
ošetření květin a keřů (přikrytí chvojím, vykopání jiřin a jejich uložení do
sklepů a p.). Pak je nutno ucpat větrací okénka sklepů, nechat vyčistit komíny
a položit pastičky na myšičky. Ale máme na to ještě čas do konce října. Pak až
do vánoc – jak přiznávají i to trvalí usedlíci - je tady v horách nevlídný
čas a chalupáři se spíše vyžívají v zanedbaných kulturních radovánkách
v Praze. Ale o tom zase jindy.
22. září 2018
Vzpomínky nám zůstaly
Dnes naše parta chalupářů opečovává většinou svá vnoučata –
ve věku od předškoláků a školáků až po vysokoškoláky, kteří už tu opateru ani
nepotřebují (spíš nějaké to všimné do kapsy).
Ale můžeme si zavzpomínat na období, kdy jsme se starali o
naše děti – a hlavně na to veselé, co jsme s nimi prožívali.
Nedávno jsem volal kamaráda z party telefonem a jeho
přihlášení mi připomnělo historku s mým starším synkem. To jsme
v Praze dostali poprvé telefon (pevnou linku, mobily ještě nebyly). Předem
jsme věděli číslo i den, kdy nás připojí. Kamarád to vartoval a asi chtěl být
první, kdo nás zavolá. Učinil tak, u nás to zazvonilo, sluchátka se chopil
synek a ohlásil se. „Ucho přiloženo.“
Na druhé straně následovala pomlka a pak se ozvalo „Promiňte“ a dotyčný
zavěsil. Ovšem během minuty volal znovu a neobvyklé přihlášení šťavnatě
okomentoval. No a toto přihlášení se od
té doby používá nejen v naší rodině, ale i mezi kamarády chalupáři, kteří
se tehdy touto historkou pobavili.
Stejný synek se před lety s místními kamarády usnesl,
že si postaví srub ve větvích u skály, která se i na katastrálních mapách dnes
jmenuje „Drbošova vyhlídka“. Nářadí poskytl dotyčný chalupář (aniž to tušil – jeho synek se svým bratrancem
se o to postarali) a dřeva bylo na kraji lesa dost. Pak začala stavba vznikat.
A zase posloužila dílna dotyčného otce. Až po dohotoven í díla zjistil,ž e v dílně mu nezbyl jediný
hřebík! Ale srub byl povedený a dokonce sloužil i k přespávání, když za mým
synkem přijeli spolužáci z průmyslovky.

Výše zmínění podnikaví
synci si jednou usmysleli, že pojedou na kolech do Prahy, přespí u
rodičů jednoho z nich v Bohnicích a druhý den se vrátí. Při dnešním
provozu by svolení rodičů k takové akci bylo něco nemyslitelného, ale
tehdy (někdy v roce 1982) jsme to – dnes se tomu divím – jsme to dovolili. Výlet proběhl úspěšně, jen
tomu nejmladšímu z těch našich mušketýrů to rodiče zatrhli.

A je to tak,jak to vykřikovala ta babička na Rudém náměstí: „Pajebali
menja!“ Když přiběhl milicionář s blokem a chtěl vyšetřovat, jen se usmála
a řekla: „Eto bylo v sorokpjatom gadu, no charašó vzpaminať!“
16. září 2018
Prázdniny skončily
a pomalu
abychom (v českém rozhlase by kdekdo řekl abysme)
přemýšleli, kam s dětmi příští rok na výlet v našem okolí.
Pražáci vědí,
že na jaře je atrakcí návštěva Průhonic s rozkvetlými rododendrony a
azalkami.
Ale nejen tam
kvetou. Víme, že v Lužických horách se jim daří také velice dobře (je tu
kyselejší humusová půda) a skoro každý chalupář má nějaký ten rododendron u
chalupy, taky tady na blogu jsem o tom již psal.
Teď se mi
dostala do ruky informace o soukromém arboretu v naší blízkosti, které
v době květu rododendronů stojí za návštěvu (a prý i na podzim, když se
barví listí stromů). Rozzáří barvami). Je to kus soukromého zahradnictví pana
Fritsche, veřejně přístupný a dokonce není ani oplocený.
V údolíčku
mezi Sněžnou a Krásným Bukem (viz mapka) pramení potok s bažinami a
rybníčky (díky těm rybníčkům je postaráno o zavlažování). Víme, jak
v letošním horkém létě strádaly rododendrony v našich zahradách. Na
jaře najdete na přírodních terasách kolem potoka veliké množství kvetoucích rododendronů
a azalek v nejrůznějších barvách. Na potoku je
retenční nádrž, ze které se odvádí voda na zavlažování. Je osázená vodními
rostlinami, které působí jako přírodní čistička vody. Podél potoka a na březích rybníčků
zase rostou bohyšky a kapradí.
Na podzim se
zase můžete dívat na barevné olistění stromů v tomto arboretu.
Kdo si chce
prohlédnout fotografie z arboreta, najde je na web stránce
Při návštěvě
si můžete zkonzultovat i tvrzení, že po odkvětu je nutno zaschlé květy rododendronů
odlámat, aby se keř nevysiloval tvorbou semen a příští rok zase bohatě kvetl.
Někteří odborníci tvrdí, že je to jen pověra. Sami můžeme vidět kolem nás, že u některé chalupy květy neodlamují a přesto rododendron stále dobře kvete.
10. září 2018
Knihy o našich horách
O našich horách vyšla již řada knížek a turistických průvodců. Nedávno jsem
byl upozorněn na knížku Kouzelným pomezím
Lužických hor od autora L.Y. Koláčka, kterou vydalo nakladatelství
Regia už v r. 2014.
Je to docela rozsáhlá knížka s mnoha historickými
fotografiemi. Skutečně pojednává o pomezí našich hor, protože to bere docela ze
široka od Českého Dubu přes Ještěd, Kryštofovo údolí, Grabštejn, hory kolem nás
až po Kamenický Šenov a několik kapitol věnuje i sousedům v Německu (od
Zhořelce po Žitavu). Z našeho okolí se hodně dozvíme o Novém Boru, Sloupu,
Cvikově či Lemberku. Na obrázku je autor při podepisování své knížky
v restauraci Ajeto Novém Boru.
Když už píšu o
historických fotografiích, zmínil bych se o aktivitě naší květinářky Markétky
ze Cvikova. Ta založila facebookovou (čeští puristi říkají ksichtoknihovou)
stránku
Cvikov
v obrazech, Najdete tam mnoho zajímavého jak z historie, tak ze
současnosti.
A ono těch knížek o našich Lužických horách je docela dost,
tak tady je přehled těch, o kterých vím:
·
Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu
·
Turistický průvodce ČSSR – Lužické hory
Ještědský hřbet
·
Podzemí Šluknovska a Lužických hor
·
Průvodce po ČR – Lužické hory
·
Lužické a Žitavské hory – průvodce
·
ChKO Lužické hory 122 otázek a odpovědí
·
Poznáváme Lužické a Žitavské hory
·
Lužické hory do kapsy
·
Báje a pověsti z Lužických hor
·
Pověsti z Liberce a Lužických hor (překlady z němčiny)
·
Putování za rozhlednami Lužických hor a Českého
Švýcarska
V městské knihovně ve Cvikově jsou i 4 sešity, které
vlastním nákladem vydal pan Pavýza z Dolní Světlé, který nás již bohužel
opustil. Jsou to rozsáhlé kompiláty o historii Dolní Světlé, Horní Světlé,
Hamru a přehradě v Naději.
Posledním sešitem jsou doplňky k předcházejícím souborům. Autorovi
se v nich podařilo zachytit i události z předválečné a válečné doby.
Obecní archivy z této doby se bohužel nedochovaly, protože
v padesátých letech byly z malých obcí svezeny do Nového Boru, kde
nějaký „uvědomělý“ soudruh rozhodl, že jsou pro budování socialismu nedůležité
a nechal je odvézt do sběru (doloženo v Archivu v České Lípě,
nevymýšlím si).
I na internetu najdete mnoho o Lužických horách. Nejvýznamnější jsou stránky
které spravuje Jiří Kuhn (z Karlovy univerzity). Na nich
najdete skutečně nejvíc informací, gotogtafií a je tam i rubrika pověstí. Nebo
rozsáhlý seznam publikací, které se týkají Lužických hor.
Na dalších web stránkách najdete tipy na výlety, na ubytování, turistické zajímavosti nebo zprávy o putování
Lužickými horami (včetně fotografií). Samozřejmě má na internetu své stránky i
Správa ChKO Lužické hory.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]