18. června 2021

Přicházení a odcházení

 Na Cvikovsko se přicházelo po druhé světové válce z vnitrozemí Česka, když postupně probíhal odsun původních německých obyvatel. Psal jsem to tom nedávno v přeloženém vyprávění tehdejšího německého chlapce z Dolní Světlé. Z úst některých starých místních usedlíků jsem slyšel autentické vzpomínky. Nebyla to hezká doba, protože třeba na nákladním autě přijela rodina ze středních Čech a od místního už českého předsedy Národního výboru dostali papír s číslem domu, který jim byl přidělen. Když k domu přijeli, zjistili, že jsou tam dvě plačící německé babky, které prosily, ať je nevyhazují. Jen bezcita by je vyhnal (měly se odebrat do jiné chalupy k německé rodině). Přistěhovalci nebyli tak drsní a tak se vrátili k předsedovi a ten jim dal klíče od jiné už prázdné německé chalupy.



To byla první vlna nových obyvatel našich zdejších vesnic. Ještě dnes jsou jejich potomci na pár chalupách kolem nás nebo ve Cvikově. Zajímavé je, že se sem přistěhovalo několik celých rodů, takže se tu vyskytovala celá plejáda stejných jmen. Odsun Němců skončil v květnu 1946. Dnes někteří politici se nad odsunem pohoršují, ale asi zapomněli na volební úspěchy Henleinovy strany v pohraničí a na heslo Heim ins Reich.

Po roce 1948 následovala další vlna, ale už ne na trvalé usídlení. Byly to rodiny pražských umělců, které dostaly nabídku, aby si prázdné chalupy vzaly na rekreaci. Řada chalup patří ještě dnes potomkům těchto rodin (byli to hudebníci z Národního divadla, skladatelé, malíři či grafici nebo architekti).  Mnozí současní již postarší chalupáři vzpomínají, že zde chodili i do místní školy, protože bylo doporučováno, aby válečné děti byly co nejvíce na zdravém vzduchu mimo Prahu. Takže místní jednotřídka hostila obvykle od dubna do června a často i v září chalupářské děti z Prahy.  Přitom se skamarádili s místními dětmi, což krapet napomáhalo odstranit předsudky místních proti „rekreantům“. Někteří dnešní důchodci stále vzpomínají na jejich pana učitele Ladýře. Také pomoc při žních (brigády, žňové požární hlídky) pomáhala spřátelení. 



V šedesátých letech se objevili další příchozí. Jednak se někteří místní přestěhovávali do Cvikova a své chalupy prodali a druhak si dospívající děti  předchozích usedlíků přiváděly kamarády nebo své nastávající životní partnery. V té době vznikla dnešní chalupářská parta z Trávníka a Naděje. Tehdy se zdejší omladina ve věku mezi 15 a 25 lety vyžívala ve společných aktivitách. Dodnes se vypráví o šiškových válkách v lesích kolem Milštejnu, o „olympijských hrách“ na dnes již soukromém pozemku na rozhraní Trávníka a Naděje, kde se o víkendech pravidelně hrál i fotbal za přihlížení mladších dětí. Jeden z nich si dodnes pamatuje, jakou měl radost, když mohl těm starším čutálistům přinést zakopnutý míč.  U nadějské kapličky dlouho fungovat kurt, kde se hrál volejbal, nohejbal a posléze i tenis.



Ta mládežnická parta spolu drží dodnes. Od sportu přešli na posezení v místní hospodě a na tancovačky tamtéž v patře, kde se podlaha jen otřásala. Hrávala tam jak nějaká cvikovská dechovka tak Trávnický disharmonický orchestr, později přezvaný na Dřevák, složený z mladých pražských chalupářů.

Jak se rodila další generace a „rekreanti“ stárli, přešlo se na další aktivity. Parta každoročně strávila společně jeden letní týden zájezdem do různých míst naší republiky (Tatry, Krkonoše, Lipno, Náchodsko, Františkovy lázně a mnoho dalších míst, které si už ani nevybavím). Pak se po několik let jezdilo společně do maďarských termálních lázní Sarvár.

Další dvě mnohaleté společné akce byly – velikonoční obcházení chalup skupinou krojovaných koledníků a povánoční pochod Hospodami Lužických hor. Vznik té kolednické akce se už nedaří datovat, ale bylo to někdy v sedmdesátých letech minulého století, protože se o ni mluvilo jako o „Sedmnácti zastaveních jara“, což byl název sovětského televizního seriálu, který v naší televizi šel právě po roce 1973.

A jak to bylo dál? To zase příště, ale tam už bude i to smutnější odcházení.

 


13. června 2021

Přechod silnice na Šébru

 Před časem (vloni na podzim) jsem tu psal, že se  pro turisty připravuje propojení cest na Šébru, aby nebylo nutné přebíhat silnici, kde je hustý provoz  do Německa a zpět.

Tak přemostění silnice už je hotovo, ještě jsou zapotřebí dokončovací práce a záměr bude splněn. Přikládám foto.




10. června 2021

Buřty na pivu

 Dost často toto jídlo dělá moje manželka a vždycky donese i sousedům. Sousedka je spíše na sladké, takže její chlapi ty buřty  mají rádi. Jeden můj kamarád je známý gurmán a svou oblibou pálivých jídel je podobný našemu Forpasovi. Dostal jsem od něj podrobný recept na buřty na pivu a tak ho zde publikuji:

První podmínkou je použít  dobré poctivé buřty (špekáčky – 6 až 8 kusů),  nikoli ty v pytlíku z hypermarketu.
Dále je nutné dobré černé pivo… (např. Svijanská kněžna, černé Popovice a p.) – 12 stupňů a výše…
Někdo krájí buřty jen na půlky a dokrájí hřebínek, já krájím rovnou na půlkolečka, cca centimetr tlustá (buřty se musí samozřejmě napřed oloupat).
Vezmeme pekáček, vymažeme sádlem…
Dále – cibule (tak 4-5 pěkných cibulí) – zase ji někdo krájí na kolečka, já na půlkolečka…
Česnek – tak 5-6 velkých stroužků, nakrájet na plátky…
Pro ty chuťově otužilejší – aspoň 1 habaněro papričku, nakrájet na tenké plátky a překrájet na malé kousíčky…
Rozehřát troubu na 200 stupňů. Do vymaštěného pekáčku nandat a rovnoměrně rozhrnout ty měsíčky buřtů.

Dát do rozehřáté trouby a chvilku nechat „vypotit“ (zatáhnout na povrchu).
Nyní se připraví omáčka – do větší nádoby nalít půl litru piva – černé, silné pivo, jak uvádím výše…
Do toho ostrý kečup – tak 1-2 PL (polévková lžíce), chilli omáčka (čínská) – 1 PL, případně i thajská ostrá omáčka  Sriracha – 1-2 PL, Worchestrová omáčka – 1 PL, lehká sójovka (Kikoman) – 1 PL, trocha soli a pepře, trocha sladké papriky (1 PL), trocha práškového chilli (mix chilli – 1 PL). Promíchat – nejlépe metličkou…
Buřty se už skoro vypotily, na povrchu jsou lehce osmahlé, takže následuje 2. etapa.
Na pánvi rozpustím trochu sádla (max 1 PL). Přidám tu nakrájenou cibuli, promíchám, přidám nakrájený česnek, promíchám a případně přidám i kousíčky habaněro a opět promíchám, nechám lehce osmahnout (ani ne do zlatova).
Vezmu pekáček s buřtama, z pánve na to nasypu tu osmahlou cibuli, lehce promíchám, zaleju připravenou pivní omáčkou, lehce promíchám – a vrazím zpátky do trouby na těch 200 stupňů …
otevřu si pivo, nebo jiné občerstvení, neb teď se musí čekat 20 – 30 minut (občas lehce promíchat), než se omáčka zredukuje na minimum a zůstane z ní tmavá dokonalá šťáva…
No a zbývá vypnout  troubu a servírovat – buď do misky nebo do hlubokého talíře,  k tomu dobrý chleba – no a pivo. Tentokráte nejlépe světlé, 11 – 12 stupňové …


Věřím, že i vám bude chutnat!


3. června 2021

Ptáci na krmítku i kolem něj

 Po dubnovém příjezdu na chalupu jsem aktivoval krmítko pro ptáky. Duben byl chladný, deštivý a ptáčci hned druhý den pochopili, že je krmítko v provozu (a nějakou holubí poštou to mezi sebou rozšířili) a hromadně jej využívali.

Už z dřívějška mám zkušenost, že prodávané mixy semen obilí a slunečnice nevzbuzují takový zájem jako čistě slunečnicová semena. Kupuji je ve větším objemu v prodejně zemědělských a zahradnických potřeb v České Kamenici. Do krmítka sypu tedy slunečnicové semeno a na drát pod krmítko zavěšují lojové koule (ty se prodávají v opletení a práci si je vyzobávají mezi oky opletu).

Sledovat, jací ptáci se na krmítku živí, bylo zajímavé. Na lojové koule se soustředili hlavně datlíci a ťuhýci.  Buď se zavěsili přímo na kouli nebo se zadrápli na nosnou tyč krmítka a vedle visící kouli ozobávali. Pár obrázků je připojeno. 

Již dříve jsem zde popisoval samosypací krmítko z PET láhve, k jehož vyrobení (za ta léta už asi třetí) mne inspirovalo tovární krmítko, které jsem viděl u našeho kamaráda Lexy v Kanadě.

Kosové příliš nemilují krmítko ve vzduchu a raději sbírají na zemi pod krmítkem to, co ostatní ptáci při krmení shodí. Mimochodem kosů máme kolem chalupy neurekom – jak dokazuje připojená fotografie z nedávna.

Na krmítko pak létají hlavně sýkorky, brhlíci, zvonci, dlaskové a hýlové.  

S oteplením na začátku května jsem provoz krmítka ukončil. Určitě v tom studeném dubnu přišlo krmení ptáčkům vhod.  Dost často tady slyšíme cukrování hrdliček, ale na krmítko mi nepřilétaly. Teď´se už přece jen oteplilo a tak už od pěti ráno slyšíme prozpěvování ptáčků, je to na začátku jara jejich způsob, jak na sebe upozornit samičky, že jsou ti nejšikovnější pro založení rodiny. Ti větší cynici mezi námi ovšem tvrdí, že tak řvou, aby to sluníčko rychleji vylezlo a prohřálo jim peří.

No a na závěr připojím fotku, kterou jsem dostal od kamaráda. Je na ní vlha, které se taky říká český papoušek. Je to velmi barevný ptáček, který byl u nás poměrně vzácný. Prý ale se současným oteplováním se objevuje častěji (i když to globální oteplování se kolem našich chalup spíš projevovalo jako lokální ochlazování).


27. května 2021

Sousedské vztahy

 nejsou někdy zrovna vzorové. Připomínají to i lidová přísloví jako Hamty, hamty, ať mám víc než tamty nebo komunistické Co je tvoje, to je moje (a do toho, co je moje, ti nic není). Pokud se podíváme na internet, najdete tam hodně stesků na spory o plot nebo o jeho vytýčení. Jsou i případy, kdy je pozemek geodeticky vytyčen, ale pak si majitel to ohrazení stejně posune, aby měl pozemek o pár decimetrů větší!


K tomu přistupuje i otázka přesnosti katastrálních map. V našem okolí sice před pár lety proběhla tak zvaná digitalizace, ovšem ta spočívala jen v tom, že počítač starou mapu přepočítal do přesné sítě bodů. Čili pokud je všeobecně známo, že u c. a k. katastrálních map byla chyba i 1,5m, tak se tato chyba přenesla i do dnešní mapy digitální. Proto i zeměměřičský ústav na svých stránkách upozorňuje, že při prodejích pozemků se doporučuje nové geometrické vytýčení a to za účasti a s dohodou majitelů sousedních pozemků – viz

http://csgk.fce.vutbr.cz/oakce/A92/postupy_vytycovani.pdf

V posledních letech přibyl i jeden další problém. Před lety jsme věděli, že vodovodní přípojka je naše od šoupěte před domem k našim vodovodním kohoutkům. Dávno již tomu. Nyní podle platného zákona  č. 274/2001 Sb. vám patří celá přípojka od napojení na hlavní vodovodní řád, pochopitelně včetně nákladů na její vybudování, případně údržbu. A pokud ta připojovací roura k vám vede přes cizí pozemek, je na další dohadování zaděláno. Je-li nutná oprava, tak se také může stát, že se budete těžko se sousedem domlouvat, aby dovolil práci bagru na své zahradě. To se právě teď děje v Trávníku. Naštěstí byli sousedi rozumní, výkop dovolili a protože na chalupu málo jezdí, tak to snad zaroste dřív, aby na to vykopané a pak znovu zahrabané nemuseli dlouho koukat. 

Jiný problém je důsledkem toho, že v minulých letech se město ochotně zbavovalo polních málo používaných cest. Když před válkou (jak dokazují letecké snímky z r. 1938) byla kolem našich vesnic řada polí, kam se museli majitelé dostávat, byly polní cesty nutné. Prvním zásahem bylo scelování v dobách JZD a státních statků. Poté, co po roce 1990 většinu okolních pozemků skoupili pastvináři, byly některé cesty mezi pastvinami zbytečné a tak je město pastvinářům prodalo. Některé zůstaly zachované jako cesty, ovšem řada jich zanikla. Proto se také někde měnila i turistická značená cesta, protože původní už byla na soukromém majetku a nepoužívaná cesta zmizela. A  když si někteří chalupáři dokoupili pozemky, tak jim k tomu město odprodalo i sousední málo využívané cesty. Takže někde už není možno projít, pokud není majitel velkorysý (a jsou tu i tací) a vyvěsí tam oznámení Soukromá cesta, průchod povolen.

Dočetli jsme se, že přístup na katastrální mapy bude v blízké době omezen, už nebude možno si naklikat, komu pozemek patří. To bude umožněno jen po registraci takového zájemce (jak to napsal jeden náš básník – Soukromé vlastnictví je svato!). Ta registrace se  zajistí přes portál Národní identitní agentury.  Čili k informaci o čísle, typu a velikosti pozemku se dostanete stejně jako nyní, ale k informaci, komu pozemek patří, bez registrace nikoliv.

Radostí je také to, když soused parkuje s autem u domu tak, že při každém nastartování vám začmoudí do oken.

Jiným neštěstím kolem našich chalup jsou nálety divokých dřevin. Kde jsou ty časy, kdy jsme s dětmi mohli na svazích našich kopečků v zimě sáňkovat! Za těch padesát let jsou tam houštiny jasanů, hlohů a dalších potvorstev. Sem tam někdo ty nálety vyřeže, ale vyřezané nechá ležet, snad aby to samo zetlelo. Velkou pochvalu zaslouží jen náš kolega chalupář, který zajistil vyřezání náletu  kolem cesty a na svahu slepičárny a zaplatil i velkodrtič uřezaných větví, takže tam nic nezůstalo ležet. 

I silničáři provedli kolem silnice do Cvikova prořez, takže už si nedřeme auto při míjení s autobusem. Báli jsme se, jak to dopadne, protože to odřezané tam od zimy zůstalo ležet, ale v dubnu to rovněž odvezli.


21. května 2021

Kunratické rybníky (jak my říkáme - Na hrázích)

Řadu let je naši chalupáři využívali ke koupání (zajet tam na kole bylo snadné). Ovšem tato idyla skončila. Rybníky totiž patří soukromníkovi, p. Ladýřovi, a používají se pouze k rybolovu. Rybáři mohou získat povolenku u správce rybníků  (spravce@kunratickerybniky.cz), ale koupání či jízda na lodičkách je vyloučena a vloni došlo v jednom případě i k zásahu Policie ČR.

Vysvětlení  podává majitel toto:

Dle zákonů pozemky, rybník (bez vody) a ryby v něm jsou v soukromém vlastnictví oprávněného vlastníka. Voda však ničí není a na tu si nikdo vlastnické právo dělat nemůže. Koupání a ježdění na člunech by tedy teoreticky vlastnické právo nikoho narušit nemělo, kdyby…. plavání neprobíhalo nad soukromým pozemkem a kdyby nenarušovalo podnikání oprávněného vlastníka.

Ano, ano, časy se mění, co bylo, není.

Letos již proběhlo zarybňování rybníků a to pstruhy potočními a pstruhy duhovými. A pokud je něco soukromé, tak se s tím dá podnikat. Rybářští nadšenci si mohou zakoupit povolenky k rybaření separátně pro dolní a horní rybník, a to jak jednodenní, tak vícedenní či dokonce roční. Ceny neumím posoudit, nejsem rybář. Podrobnosti se dozvíte na web stránkách

https://www.kunratickerybniky.cz/

Pokud vím, tak mezi místními chalupáři je určitě méně rybářů než milovníků koupání. Takže bohužel s koupáním Na hrážích  je utrum, rušili bychom ryby a možná se rybářům zapletli do vlasců. Tak si zavzpomínáme a zopakujeme – můžeme se přece koupat v lesní přehradě u Naděje (tu zatím nikdo nezprivatizoval), ovšem chce to být krapet otužilý. Za našich mladých let jsme takoví byli.

 


16. května 2021

Z telky jsme se dozvěděli

 Na ČT2 běží seriál s naší snowboardistkou Evou Samkovou a skikrosařem Tomášem Krausem, kde ukazují jaké sporty a kde se u nás dají provozovat. Dva díly – o Ústecku a o Liberecku - jsou pro nás  - chalupáře z Lužických hor – velmi zajímavé.

V jednom díle se mluvilo o orientačním běhu a záběry byly z okolí Nového Boru. Ti z nás, co jezdí sem na chalupy nejméně čtyřicítku let, si jistě vzpomenou, že se přímo kolem našich chalup konaly už dva mezinárodní závody v orientačním běhu. Ten první se konal v r. 1989 a start i cíl pětidenních závodů byl na loukách na rozhraní mezi Trávníkem a Nadějí. Byla to mohutná akce, která sice narušila mstní chalupářský poklid, ale třeba účastníci z pobaltských států, kteří už tehdy vyvěšováním svých národních vlajek avizovali blížící se odtržení od SSSR, byli velice populární. K mínusům patřilo slabé zabezpečení vykonávání hygienických potřeb, takže okolí našich chalup bylo znečištěno známými „podpapíráky“. Akce se u nás zopakovala v r. 2009, kdy centrum bylo v Naději u začátku cesty na Milštejn. O akci jsem tady na blogu tehdy psal, mezi startujícími byli i Japonci.

Všichni víme, že v Heřmanicích je osmnáctijamkové golfové hřiště Malevil. Pokud uvážíme potřebnou výbavu, je golf přece jen zábavou pro ty mohovitější. Ve zmíněném seriálu jsme se ovšem dozvěděli o vtipné levné variantě – fotbalogolfu! Na první dvě certifikovaná hřiště v ČR nás Kraus se Samkovou v  seriálu zavedli. Jsou na kopci Dymník u Rumburku. Hřiště má obvyklých 18 jamek (krapet větších – pro fotbalový míč) a míč se kope. 

Vzdálenost k jamce je různá – od 25 m až po 200m a v cestě míči jsou i různé překážky. Jako při golfu se počítá počet kopnutí, potřebný, abyste dostali  míč do dané jamky.  Nezajedete si to tam zkusit?


 

Dalšími místy v našem okolí, kam se oba průvodci v seriálu podívali, byl vysílač na Ještědu a skleněná zahrada a kostel v Kunraticích u Cvikova, kde má sklárnu pan Pačínek. I o této atrakci jsem se zde na blogu zmiňoval vloni, kdy si parta našich chalupářek právě tam udělala výlet.

Místem, o kterém asi většina z nás nevěděla, je „WAKE BOARD PARK“ ve Stráži pod Ralskem. Na tamním jezeře je napnuté na sloupech vlečné lano, na které se zavěsí odvážlivec na surfovacím prkně a vlek ho slušnou rychlostí táhne po hladině, kde si může zkoušet i různé otočky.

V předchozím díle seriálu nás Samková s Krausem zavedli do Českosaského Švýcarska, kde si mimo jiné vyzkoušeli lezení po skalách tzv. ferratou. Na skále je vytýčená cesta, kde je zakotveno vodicí lano. Lezec se dvěma karabinkami připne na lano a leze nahoru. Vždy, když doleze k místu, kde je vodicí lano zakotveno do skály, musí si postupně přehodit jisticí karabinky za místo zakotvení. Proto jsou karabinky dvě, aby byl lezec stále jištěn. My takovou ferratu známe z blízkého Jonsdorfu, kde vede po skále Nonnenfelsen (Jeptiiščí skály)  nad známým jezírkem.

Jistě bude zajímavé shlédnout i další díly seriálu i když už nebudou z blízkého okolí našich chalup.


10. května 2021

Všechny cesty vedou na chalupu

 Kdysi jsem zde popisoval, co můžeme vidět cestou na chalupu (kopce, rybníky, hrady, zámky a pod.). Pokud jsme se v partě bavili , tak těch cest na chalupu je celá řada. Trochu záleží, odkud z Prahy vyjíždíme, a taky, kde se zrovna pracuje na opravách těch cest. Tak se na to podívejme.

Ti chalupáři, kteří bydlí v Praze 6, 7 nebo 8, obvykle vyráží výpadovkou směr Mělník. Vezmeme si jako výchozí bod křižovatku u Vychovaleny (Heydrichovu zatáčku) a  koukneme se na kilometráž podle různých možností, jak se jede dál.

Taková hlavní cesta vede z Kobylis po D8 na výjezd na 18 km a pak po silnici na kruhový objezd v Mělníce, kde přejedeme na silnici č. 9. Ta nás vede přes Liběchov, dále na nový obchvat Dubé a pak na křižovatku v Jestřebí. Dál pokračujemel do České Lípy. V loňském roce se opravovaly můstky přes potoky u Zahrádek a docházelo zde ke zdržením. Pak následuje obchvat Nového Boru a ve Svoru odbočení na silnici č. 13 do Cvikova a přes náměstí do Trávníka. Z výchozího bodu na Vychovatelně je to celkem 108 km.

Někdo jede podle starých zvyklostí po staré silnici do Mělníka zkratkou přes Líbeznice a Kly  a kolem nádraží na předchozí trasu. Tam vzdálenost vyjde na 102 km.

V posledních letech jezdí někteří chalupáři po D8 až na odbočku do Roudnice a pak přejedou Labe a po silnici č. 240 a č. 15 dojedou do  Zahrádek, kde se napojí na silnici č. 9. Tady se jede větší kus cesty po dálnici D8 a celková délka je 112 km. Propojka mezi Roudnicí a Zahrádkami je ovšem dost zatáčkovitá a tak je tato cesta výhodná hlavně pro chalupářě, co vyjíždějí z Odolena Vody.

Ti pražští chalupáři ze čtvrtí Praha 4 nebo Praha 10 mají snazší výjezd z Prahy na mladoboleslavskou dálnici D10. I tam mají několik možností, jak na chalupu dorazit. Budeme zase kalkulovat kilometráž od Maratova náměstí v Hostivaři.

Nejjednodušší trasa je na výjezd z Prahy ve  Štěrboholech, kde se napojíme na Pražský okruh (Štěrboholskou spojku) a na Černém mostě sjedeme na dálnici D10. Po té pojedeme za Mladou Boleslav (kolem bufetu U letadla) až na sjezd na 57 km. Tam sjedeme na silnici č. 268, po které pojedeme do Mimoňě (tento úsek silnice začali vloni opravovat a oprava – hlavně mostky – ještě není dokončená), kde na kruhovém objezdu přejedeme na silnici č. 270. 

Po ní dojedeme za Jablonné v Podještědí a tam překřížíme libereckou silnici č. 13  a přes Heřmanice a Mařenice dojedeme do Trávníka. Celková délka je 122 km. 


Na této trase je ovšem řada jiných možností. Tak pokud sjedeme z D10 už za Mladou Boleslaví na silnici č. 38, dojedeme po ní do Zahrádek, kde se napojíme na silnici č. 9 a po ní už popsanou trasou přes Českou Lípu  do Svoru a přes Cvikov do Trávníka.  Kilometráž je 126 km.

Jsou tu ovšem ještě další tři varianty. Je možno odbočit u Bělé pod Bezdězem na silničku kolem koupaliště v Bělé a dále do Kuříivod (tato cesta vede kolem oploceného tábora pro africké a arabské imigranty v Jezové) a tam se napojit doleva na silnici č. 268 a dojet do Mimoně. V Mimoni odbočíme na č. 270 a za Jablonným přes Heřmanice do Trávníka. Tato varianta má 121 km.

Druhá varianta je jet z Mlade Boleslavi až do Doks, a tam odbočit ne k strýci, ale na silničku č. 270 do Mimoně a pak pokračovat jako v předchozí trase přes Jablonné na Heřmanice a do Trávníka. V tomto úseku právě probíhá oprava hráze rybníka v Hradčanech a je tam malá objížďka. V této variantě je délka 125 km.

No a třetí varianta je podobná. Po D10 do Mladé Boleslavi, odbočit na  č. 38 a po ní dojet až na křižovatku v Jestřebí, tam odbočit doprava přes Provodín na křižovatku do Srní a tam zase doprava na Zákupy, Svojkov a Sloup do Cvikova, kde překřížíme silnici č.  13 a přes náměstí dojedeme do Trávníka. Tady je celková délka 118 km.

Takže pokud má někdo zájem nejezdit stále stejnou cestou, má řadu dalších možností, jak na chalupu dorazit. Rozdíly ve vzdálenosti různých tras jsou jen malé.

DODATEK 

Jako bývalý ajznboňák jsem si se zájmem přečetl Matějův komentář a doporuřuji si ho otevřít. Kde jsou ty časy, kdy jsme se večer v něděli vraceli z chalupy a koukali, jak kolem oken našeho vlaku srší jiskry ...


3. května 2021

Keře na zahradě

 Dnes se koukneme na naše zahrádky a to hlavně na keře, které tam rostou. O rododendronech a azalkách jsem už psal, vesnice v Lužických horách jsou jich plné. Pocházejí z Himalájí, ale tady se jim skutečně daří. Tak dnes o pár keřích, které mám na zahrádce.

Jedním oblíbeným keřem je mahon. Někdy se používá název mahonie. Tento keř pochází ze severní Ameriky. Má lesklé listy s ostnanými okraji (podobá se tak cesmíně). V zimě se listy barví do červena. Na jaře jsou větve obalené chomáči voňavých květů, které mají v oblibě včely. Varianta mahonie japonská pochází, jak naznačuje její jméno, z Asie. Keř doroste i 1,5 metrové výšky a má výrazně větší listy. Mahonie je velmi vytrvalá a vydrží růst i desítky let. Je to vhodný keř do živých plotů, ale i do kvězinových záhonů. Je nenáročná, přežije i sucho nebo umístění mezi kameny či u zdí. Půdu okolo ní je dobré chránit mulčem. Po odkvětu se objeví modré bobulky, které jsou oblíbenou potravou ptáků.

Dalším zajímavým keřem do zahrádky je temnoplodec, známější pod názvem aronie. Ten dorústá i do výšky přes 2 m. Rovněž ten pochází ze severní Ameriky. Je nenáročný, aůe má rád sluníčko a vyšší vlhkost. Já ho mám na břehu trávnického potoka. Jeho plody se sklízí na podzim (třeba i po prvním mrazíku). Plody obsahují vitaminy a řadu prvků (třísloviny, železo, jód). Z plodů si můžete připravit likér nebo šťávu (pro abstinenty). Stručný návod – plody rozmixujeme a přidáme vodu, aby vznikla hustá tekutina.

Plody temnoplodce rozmixujeme v mixéru a přidáme tolik vody, aby vznikla hustá tekutina. To nalijeme do láhví, dobře je uzavřeme a sterilujeme asi 25 minut při 85 oC.  Š´távu uchováváme v chladu, pro pití ji ředíme vodou, Tu naplníme do připravených lahví, dobře uzavřeme a v hrnci naplněném vodou do 2/3 výšky lahví sterilujeme 25 minut při 85 stupních. Po vychladnutí opatříme lahve etiketami a uchováváme v chladu a temnu. Takto připravenou šťávu pijeme zředěnou vodou, použitelná je i jako zálivka ovocných salátů.

 Jiným keřem je hortenzie latnatá. Hortenzie známe spíše jako zahradní trvalky, jejích načechrané květy sušíme a používáme na ozdobu. Ovšem hortenzie latnatá je velký opadavý  keř, který dorůstá až 2 m výšky. Snáší slunce i polostín. Daří se jí v mírně vlhké kyselé půdě. Květenství, které rozkvete v červenci a srpnu,  vypadá jako nadýchaná cukrová vata. Při rozkvětu jsou květy bílé, postupně mohou měnit barvu do růžova.

Doporučit lze i zákulu (keria japonica). Je to opadavý asijský keř. K nám se dostal do praýské Stromovky v r. 1835. Dorůstá výšky až 3 m a upoutá svými zářivě žlutými květy. Listy mají ozubené okraje. Vyžaduje jen minimální péči, půda by měla být humózní a vlhká. Přílišné přihnojování prý naopak omezuje kvetení. Po zimě lze ostřihnout umrzlé konečky větviček, ale přílišným zkracováním větviček  se ochuzujeme o záplavu žlutých květů.

Posledním keřem, na který upozorním, je bobkovišeň lékařská. Je to hustý neopadavý keř s hustými zelenými listy. Hodí se do živých plotů nebo na vyplnění některého zákoutí na zahradě.  Dosáhne výšky až 2,5 m. Na jaře kvete v latách bílými květy. Je to jedovatá rostlina. Vyžaduje vlhkou, ale ne mokrou půdu. Před zámrzem bychom ji měli hojně zalévat stejně  jako rododendrony. Vůči mrazům je odolná.

 


27. dubna 2021

Za našimi humny

 pulzuje život i veliké průšvihy. Pokud jsem psal o věcech okolo Trávníka, bylo to naše okolí v Lužických horách či v našem okrese. Občas to bylo o cestování nás chalupářů nebo, samozřejmě, v poslední době o covidové epidemii.  Nedávno mne jeden čtenář upozornil, že se mu nelíbí, pokud tady píši o problémových záležitostech jako jsou předpisy pro kotle na pevná paliva, předpisy pro žumpy nebo o pochovávání psů a koček. Prý není vhodné do toho šťourat, ovšem myslím si, že je lepší vědět, protože se říká, že neznalost zákonů neomlouvá. Bohužel se nás, chalupářů, dotýkají i záležitosti politické,  státní a mezinárodní. A tak udělám výjimku a podívám se za naše ploty.

Že bychom žili v příjemném a pohodovém prostředí naší zeměkoule, tak to bohužel nikoliv.  Kam oko pohlédne, tam jsou dvě entity (politické strany či státy), které se vzájemně osočují. Dnes je skoro nereálné držet se jedné strany, jednoho názoru, protože v politice zavládla pravidla jako že „účel světí prostředky“, „jen idiot má stále stejný názor“ nebo „raději se budu mýlit se svou stranou než mít pravdu se stranou druhou“. Jeden týden může člověk vládu chválit a druhý týden zírat, jaké pitomosti provádí. Bohužel lidé jako celek se často chovají jako stádo ovcí, které zabečí a jdou za prvním beranem. Proto se někde vyskytuje název „ovčané“ jako posměšek.

A stále někdo chce korigovat dějiny. Lumpárny prý dělali nacisté, nikoliv Němci. Stačí si připomenout z filmů ty lesy zdvižených paží a řvaní Sieg Heil. To stádo německých ovcí nemyslelo, šlo za tím nacistickým beranem s vědomím, že jsou přece nadřazená rasa. Dnes zase mají poklekat fotbalisté před zápasy a tím se omlouvat za dobu otrokářství. A klekat mají i ti, kde zrušili nevolnictví (o otrokářství ani nemluvě) už za Marie Terezie a Josefa II spolu s těmi, co ještě před 55 lety nedovolovali, aby černoši (pardon -  Afroameričané) jeli ve stejném autobusu jako běloši (pardon - Euroameričané). Pokrytectví světem vládne …

Už už se v éře Gorbačova a Reagana zdálo, že se nad zeměkouli rozeklene mír. Omyl. Před pár lety pokus přeměnit arabské diktatury na demokratické státy hanebně selhal a Blízký Východ je v horším stavu než dříve. Demokracii evidentně vojenské zásahy nevybudují.

Soupeření mezi Amerikou a Čínou by si vyžádalo knižní studii. Naši otcové mluvili o „žlutém nebezpečí“. Zdá se, že to nebezpečí se přetvořilo z vojenského na ekonomické. Pokud vidíme fotografie čínských velkoměst s mrakodrapy, videa s jejich rychlovlaky,  musíme se zamyslet nad tím, že nás „utlučou čepicema“. Ani válčit nebudou potřebovat. A pročpak to? No protože „aby byly větší zisky, tak všechno vyrobíme levně v Číně“.  Jenže se tahle představa, jak se na tom vyrejžují penízky do globálních firem, nějak zvrtla.

V naší blízkosti je rozbuškou Ukrajina. Její samostatnost je problémem, protože tam není národnostní jednota.  Pokud historie mluví o Kyjevské Rusi, je zřejmé, že tam byla (a asi ve východní části i je) silná ruskojazyčná menšina. Když před lety padl v Kyjevě návrh na odstranění ruštiny jako druhého jazyka, zadělali si Ukrajinci na problém. Nejdřív Rusko využilo autonomie Krymu s ruskou většinou k jejímu odtržení od Ukrajiny a pak se vzbouřily  východní oblasti Ukrajiny, obývané Rusy. Možná by tehdy bylo stačilo dát jim určitou autonomii (ovšem asi ne takovou, jakou měl podle jedné naší političky se dvěma jmény náš válečný protektorát). To se nepovedlo a tak se po Černém moři prohánějí válečné lodě. Snad na žádné straně nestisknou červené tlačítko.

Ovšem když někdo špatně odměří zápalnou šňůru a něco prý bouchne o pár týdnů dřív a ještě navíc jinde než mělo, tak je na mezinárodní zápletku zaděláno. Nota bene, když si kontrarozvědka ničeho nevšimne v době, kdy se tak děje, a o sedm let později se pyšní, že už na to přišla. Pomohlo nám to vyeliminovat rizikovou účast Ruska na výstavbě našich atomových elektráren, ovšem že by se na naši podporu vzdali Němci plynovodu Nord Stream a zůstali odkázáni na větrné elektrárny, to se asi naši potentáti přepočítali.

Ale z rozhádaného světa zpět k nám.

 Ta naše vládnoucí koalice má dost problémů sama se sebou. Komunisté jí vypověděli tichou podporu a tak koalice stojí před otázkou – bude hlasování o důvěře nebo nebude? Když opozice takové hlasování vyvolá, samozřejmě vláda padne. Ovšem  ustavení nové vlády má v ruce prezident. Některým hlavám z opozice to už došlo a tak razí myšlenku předčasných voleb. Jen asi netuší, že kromě politického žvanění před volbami, to vyžaduje čas na organizační přípravu (zvláště pak když si parlament vybral provedení voleb podle krajů a ten zákon ještě čeká na schválení v Senátu). Budeme rádi, když se to podle změněného volebního zákona stihne do původního podzimního termínu.

A socdemáci se potácejí nad propastí. Vstoupili do Babišovy vlády a chlubili se, že tak dosáhnou splnění svých programových cílů. Ovšem voliči to podle výsledků různých průzkumů nijak neocenili. ČSSD má problémy sama u sebe. A heslo „straně věřte, soudruzi“ je u nás už desítky let zprofanované.

Všechno to vede ke konstatování, že nevesely a truchlivy jsou ty naše kraje, ovšem jinou Zeměkouli nemáme.


20. dubna 2021

Ta naše písnička česká

 Umírá na souchotě? Na ty ne, ale na nezájem medií. Za našich mladých let ačkoliv se spojovali proletáři všech zemí, tak jsme každý den ráno k snídani slyšeli z rádia nějakou českou lidovou písničku i s výkladem, odkud pocházela, případně co některé lidové slovo znamená. Dávno již tomu, jak napsala Božena Němcová.

Pokud ráno posloucháme Radiožurnál, tak umíme zpaměti hodně americké pop-muziky i jména jako Madonna, Pink, Lady GaGa a i dalších zpěváků. Občas nám tam pustí i nějaký český hit. Prostě časy se mění, co bylo není (byla třeba Alla Pugačeva). A s tím jsme zatočili. 

Vsadím se, že dnešnímu dvanáctiletému klukovi nic neřekne jméno Sušil – který byl sběratelem moravských lidových písní v devatenáctém století. Na obecné škole jsme se ve zpěvu ty písničky učili a zapamatovali jsme si je až do stáří.

Uvedu zde malý výběr písniček,  kdyby jste si chtěli ověřit, jestli vaše vnoučata aspoň některé znají.

A já su synek z Polanky

Beskyde, Beskyde

Boleslav, Boleslav

Černá vlna na bílém beránku

Černé oči, jděte spát

Dobrú noc, má milá

Ej, padá, padá rosička

Hop, hej, cibuláři

Hory, doly, černý les

Chodíme, chodíme

Chovejte mě, má matičko

  husárek malý

Kdyby byl Bavorov

Kdybys měla, má panenko, sto ovec

Když jsem já ty koně pásal

Když jsem k vám chodíval přes ty lesy

Koulelo se, koulelo

Koupím já si koně vraný

Měsíček svítí, já musím jíti

Na Bílej hoře

Na rozloučení, mý potěšení

Na tý louce zelený

Na tých panských lukách

Ó, řebíčku zahradnický

Okolo Frýdku cestička

Okolo Hradce

Okolo Třeboně

Pod dubem, za dubem, měla jedna dvě

Rožnovské hodiny

Šly panenky silnicí



 Naše  chalupářská parta vždycky zpívala u ohně (to se ještě mohli setkávat více než dva lidé), ale na pořadu byly spíše trampské nebo country písně. Jen občas náš kamarád muzikant Petr z Nového Boru zanotoval některou lidovou (ale to s ním zpívali jen někteří). Takže ruku na srdce, asi ani od nás se ty lidové písničky naše vnoučata moc nenaučí. Je to škoda, ale možná je to osud dalších generací, ne národ, ale Evropská unifikace bude to pravé.


13. dubna 2021

Chalupáři leccos dovedou

 a ještě k tomu jsou to chalupáři z Naděje a Trávníka. Před pár lety jsem psal o řadě umělců, kteří chalupařili mezi námi. Druhý článek tehdy byl o technicích mezi námi, kde jsem vypíchl leteckého konstruktéra pana Kříže. I v současnosti je kolem nás hodně expertů, někteří ještě aktivní, jiní už důchodci. Trochu jejich životní úspěchy vyzvednu, ale vyhnu se jejich jménům, ostatně ti skalní chalupáři budou vědět.

Jsou či byli zde aktivní sportovci. Připomenu veslaře, volejbalisty,  jachtaře z Karibiku, šermíře (je tu bývalý  mistr republiky), vzpěrače (máme tu také bývalého  reprezentanta naší republiky), cyklisty (psal jsem tu o spanilé jízdě dvou našich chalupářů k Baltu),  lyžaře (připomenu pravidelné skupinové zimní celodenní lyžařské výlety podél německých hranic – jo, to ještě padal sníh – letos sice napadl, ale my jsme na chalupách nebyli) ) nebo turisty (podzimní důchodcovské vycházky nebo zimní Pochody hospodami Lužických hor  (ty začaly kdysi dávno  jako běžkařské), prostě chalupáři jsou sportovci.

Připomenu i už zesnulého kamaráda Kapína, který startoval v boxu i na olympiádě v Mexiku.

Máme zde i pilota dopravních letadel (několikrát vezl naše chalupářky na dovolenou do Řecka), kterému byl nedávno svěřen významný úkol - řídit letadlo Boeing 737 MAX na letu do Španělska poprvé po dvouleté odstávce, kdy se bádalo, proč letadla tohoto typu padají. 

Majitel Zámečku zase pracuje v oblasti genealogie, vyhledává po archivech rodinné vztahy až do dávných dob – viz

https://www.mojipredkove.cz/

 Není to tak dávno, co jsme přišli o hospodu U Naděje. Dnes patří firmě Jablotron, kterou v devadesátých letech založil jeden z našich dnešních miliardářů. Je to mezinárodně zavedená firma, která se zabývá technikou zabezpečení objektů proti vloupání (to dobře vědí někteří naši chalupáři, kteří mají chalupy zabezpečené právě jejich výrobky).

Další chalupáři jsou či byli aktivní v podnikání. Jeden z nich organizoval privatizaci státního podniku na výrobu zabezpečovací techniky pro železnice s 3000 zaměstnanci. Po privatizaci do českých rukou se tento podnik úspěšně rozvinul a dodává i do zahraničí (Srbsko, Turecko, Indie, Malajsie).

Další  řídili či ještě řídí pobočky zahraničních firem v Česku (švédská firma na kuličková ložiska SKF nebo německá akciová společnost UZIN, která dodává vše pro zhotovování  podlah – barvy, laky, lepidla …). Mimochodem už za minulého socialistického režimu měla česká pobočka SKF zakoupenou chalupu v Naději jako rekreační objekt pro své pražské zaměstnance.

O těchto firmách se dočtete na web stránkách

https://www.azd.cz/cs

https://cz.uzin.com/o-nas/toto-je-uzin

https://www.skf.com/cz


A zdá se, že ovzduší Lužických hor je zdravé nejen pro léčbu plicních chorob, ale  zřejmě velmi svědčí právnickému povolání. V našich dvou vesnicích je minimálně  pět právniček a to ještě jedna má dva syny právníky a další má právníka za manžela.

A i mezi mladou generací chalupářů najdeme několik aktivních podnikatelů (možná, že jeden z nich půjde ve stopách Kellnera – pro svou dceru taky zakoupil koně). Řada našich mladých se zase věnuje moderní výpočetní technice, což frčí i v rámci home-office.  No už jsem psal, že zde máme i plodnou spisovatelku, které už vydali deset knih! Teď ještě, aby ta mládež udržela naše chaloupky i až tady my starší nebudem. …


6. dubna 2021

Jízdy s elektroautem

 Když jsem tu nedávno psal o elektroautech, spíše mne děsila představa, že z oken paneláků povedou z nabíječek přes noc kabely dolů do aut. Ovšem  před pár dny jsem četl úvahu jednoho novináře a současně odborníka na automobilové motory. Vycházel prý z reportáže v televizi Seznam o testovací jízdě tří aut s elektropohonem z Mariánských Lázní do Třince. Ten jeho posudek je velice zajímavý a dovolím si ho zde zrekapitulovat.

 Výsledek té cesty vyhodnotil takto (zdůvodnění následuje):

a) Dostupná levnější auta s elektropohonem nejsou pro dálkové cesty vhodná.

b) Nutnost dobíjení automobilové baterie několikrát za delší cestu přirovnává k venčení psa se zastávkami u patníků a čekáním až  pejsek patník očichá a pak se sám vyčurá(v minulém článku zde na Blogu  jsem zmiňoval jízdu elektroauta z Čech do Chorvatska s obdobnými zkušenostmi). Viz

https://www.autoforum.cz/zivot-ridice/novinar-zkusil-dojet-s-elektromobilem-k-mori-v-chorvatsku-byl-to-ocistec/

c) V reportáži nebylo uvedeno, kolik za to nabíjení cestou zaplatili. Bylo tam jen uvedeno, že spotřeba činila 13 až 20 kW za jednu hodinu jízdy (jelo se po dálnicích za pěkného počasí bez topení nebo klimatizace).


 A nyní ten rozbor:

a) Rychlonabíjení se platí za 1  kW kolem 25 Kč. Jestliže za hodinu spotřebuji 15 kW (beru tu nižší hodnotu) zamená to 375 Kč/hodina jízdy, čili po dálnici asi 120 km. U auta na benzin při průměrné spotřebě 7 l/100 km a ceně cca 30 Kč/l to je 250 Kč!

Cena automobilu s elektrickým pohonem a deklarovaným dojezdem 330 km (třeba BMW i3) je kolem 1 milionu Kč. To je skutečně o dost více než cena auta s benzinovým motorem!

Trasu Mariánské Lázně – Třinec a zpět lze s klasickým benzinovým autem zvládnout za jeden den. To se zmíněné výpravě nepovedlo, do Třince dojeli navečer s vybitou baterií, takže museli v Třinci noclehovat.

Výrobci přiznávají, že pokud se musí používat klimatizace, sníží se dojezd asi o 30%. A na našich silnicích s trvalými stavebními pracemi musíme uvažovat i stání v kolonách, kdy by po pár hodinách poskakování v koloně a současném topení kapacita klesla a už by další jízda nebyla možná.

Autor komentáře zmiňuje, že odtah elektroauta není možný a je nutno použít odtahový vůz. Dále zmiňuje, že baterie v současně vyráběném autě je po 5 letech nepoužitelná (rychlonabíjení prý její stav zhoršuje) a je nutno ji vyměnit a starou ekologicky zlikvidovat. Prý i dobíjení úplně vybité baterie je rizikové.

Takže autor komentáře na závěr konstatuje, že v současnosti garantovaný dojezd je pro cesty mimo město nedostatečný, životnost baterie je rovněž celkem malá a dvacetiminutové rychlonabíjení není zrovna rychlé oproti natankování benzinu.

K tomu přistupuje cena nabíjení. Cena rychlonabíjení byla už uvedena výše a nabíjení z třífázové nabíječky u rodinného domku přijde asi na 5 Kč/kW, ovšem nabít autobaterii zase trvá mnohem déle. Takže možná lidé pochopí, že elektroauta jsou podobnou slepou uličkou jako býval pohon parní.

Budoucnost byl mohla mít auta na pohon vodíkem, ale to ještě vyžaduje hodně vývojové práce (i když už je na trhu Toyota Mirai).

Až nám vláda povolí cestovat mezi okresy, tak se na zkušenosti s elektropohonem zeptáme jednoho našeho spoluchalupáře z Trávníka.


This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]