15. července 2024

BLOG končí

 Rozhodl jsem se ukončit psaní tohoto blogu ze zdravotních důvodů (operace oka). Děkuji čtenářům za zájem.


8. července 2024

Kácelo se, kácelo

 

Už jsem zde psal o kácení buků v lese  vedle právnického zámečku. Bylo to v březnu a dnešní stav je takový, že u cesty jsou obrovské hromady tří- nebo čtyřmetrových  kmenů a v bývalém lese  leží změť odřezaných větví  a špiček stromů.  Odvoz se zatím nekoná. Údajně lesy těžbu odprodaly nějaké soukromé firmě a odvoz pokáceného dřeva je prý její záležitost. 

Byla zde i debata,  jestli si lidé mohou ty odřezky brát.  Podle jedné informace  by prý Lesy zájemci vytýčily určitou plochu v lese, odkud si může  odpad za určitý poplatek  odvézt, ovšem prý musí tu oblast skutečně vyčistit.

Podíval jsem se, zda je toto nějak předpisově regulováno ( Lesní zákon  289/1995 Sb.) a zjistil jsem toto:

Pokud má ta na zem spadlá větev v nejsilnějším místě průměr menší než 7 centimetrů, je to klest. Klest  je všechno to chrastí a roští, které si v lese leží na zemi. Přesněji, jsou to ty malé oddělené větve stromu, někdy i jiné části stromu, například vršky zbývající v lese po těžbě dřeva. Prostě ty suché a opadané zbytky, jež lesníkům nestojí za námahu. Pokud je to chrastí  v průměru silnější, už je to dříví. Dříví nebrat, to patří Lesům a jejich hospodářům. Ale klest, kůru, to si vzít můžete. Samozřejmě, že je to celé drobet komplikovanější. Teoreticky by si žádný lesník  neměl stěžovat na to, že si berete klest pro svou vlastní potřebu. Ovšem jakmile to budete sbírat do valníků a prodávat to napytlované na palivové burze po tunách, dostanete se nejspíš s majitelem lesa oprávněně do sporu. Doporučuje se si situaci u místního fořta ověřit (a tady koluje ta výše uvedená fáma "ano, ale“). 


30. června 2024

Globálně se oteplujeme

 Politici a část vědců vítězně prosadila tezi, že globální oteplování způsobuje lidstvo topením a automobilismem. Část vědců byla opatrnější. Ono ses argumentem, že doba ledová skončila i když tehdy neandertálci neměli automobily, těžko polemizuje. A politikům při prosazení Green Dealu nevadil ani fakt, že státy EU mají na ty škodlivé emise v ovzduší vliv jen 9% z celosvětové sumy.

Ovšem v poslední době(samozřejmě bez zájmu medií) se objevuje řada pochybností. Prvním opomíjeným faktem je skutečnost, že propagovaná elektřina (třeba pro auta) se generuje po světě v uhelných či plynových elektrárnách, které emise generují také (ovšem soustředěně na svých místech). Jen jaderné elektrárny kromě generace tepla emise neprodukují (a to to trvalo než je politici v EU vzali na milost).

Dále se opomíjí skutečnost, že výroba nových iridiových baterií do elektroaut není zrovna  bezemisní. Kromě toho se objevuje fakt, že ty baterie občas hoří (i s autem). Konec konců, když byly vynalezeny parní stroje, tak také občas vybouchly. Chtělo to čas a více znalostí při jejich zavádění. Teď svět spechá. Také je problém dojezd elektroaut. Říká se, že průměrný dojezd je 300 – 500 km. Jen ty nejdražší mají dojezd delší. No a tak jet elektroautem na dovolenou třeba do Chorvatska, vyžaduje jednak dobré plánování a asi i delší dobu jízdy. Těch dobíjecích stanic je stále méně než benzinek a údajně ani ta cena nabíjení není zrovna malá.

Zastánci oteplování jsou také propagátoři fotovoltaických zdrojů elektrického proudu. Že v současnosti občas to na střeše zahoří (nebo i vybouchne i s domem) se zatím vysvětluje špatnou instalací. Ovšem  v odborných časopisech v cizině se nedávno objevily úvahy, že velké lány slunečních fotovoltaických panelů (i u nás takové lány jsou – poblíž našich chalup například v bývalém vojenském území u Ralska) mohou mít vliv i na místní počasí. Všichni víme, že na sluníčku se černý předmět ohřeje mnohem víc než předmět světlý. No a ty panely fotovoltaiky jsou, jak víte, černé. U průměrné vegetace dosahuje albedo (poměr odraženého k dopadajícímu záření)  tak 20%. Což znamená, že 80% dopadajícího záření je vegetací pohlceno a může být využito k fotosyntéze.  Fotovoltaické pole může mít albedo až 60%.Čili nad takovým lánem se prohřívá vzduch výrazněji než třeba nad lesem a je i více suchý než normální, ne tak horký vzduch.   A současně stoupající horký vzduch nad takovou oblastí vytlačí běžný vlhký vzduch do větší výšky, kde je  mrazivo, takže se může místo deště vytvořit krupobití (jak o něm v současnosti často čteme).  Možná, že další bádání povede k tomu, že fotovoltaika bude vybavena převodníkem tepla, který ji bude ochlazovat a vznikající teplo využívat (jen to bude fungovat zrovna, když takový ohřev nebude zapotřebí!). 

Více se o tom můžete dozvědět na internetu:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-solary-slunce-potrebuji-ale-take-jim-skodi-vedro-jim-snizuje-vykon-234023

 


21. června 2024

Tady Ó Ká jedna Uršula Kordula Windyšgréc


 To bývalo slyšet  při radioamatérských závodech. Ale od počátku.

Když vědátoři před více než sto lety objevili rádiové vlny, tak páni Popov a Marconi našli jejich využití. Nejdříve se tak zajistilo spojení s loděmi na moři a to morseovou abecedou. Pak se vymyslelo, že se na rádiovou vlnu dá namodulovat zvůk a tak vzniklo rozhlasové vysílání. U nás začal rozhlas vysílat v roce 1923.

Samozřejmě, že se už tehdy v USA  našli podnikavci, kteří  začali vysílat  jako soukromnící.  Začalo se jim říkat radioamatéři. Nejdříve to bylo živelné, ale pak se toho chopili státní ouřadové a sice to nezakázali, ale vymezili pro ně určitá pásma vln, aby se do rozhlasového vysílání nepletli. Byly to dnešní krátké vlny. Ovšem, když ti radioamatéři objevili, že na krátkých vlnách se spojí z Ameriky do Evropy, což na úředně tehdy používaných vlnách (dnes nazývaných střední) nešlo,  došlo k dalšímu vymezení, kde smí a kde nesmí radioamatéři vysílat a bylo určeno,  že na takové vysílání musí mít povolení čili koncesi.

I v tehdejší ČSR se první radioamatéři vysílači objevili a v r. 1929 byli zákonem zlegalizování.  Byli odkázáni na mezinárodně uznaná  pásma a museli před dostáním koncese složit zkoušky.  Tehdy vznikl jejich spolek ČAV – Českoslovenští amatéři vysílači.  Po okupaci Němci v r. 1939 bylo samozřejmě takové vysílání zakázáno a vysílačky jim byly zabaveny.  Ti nejstarší si připomenou, že za války musel být  na každém rádiu štítek s nápisem, že příjem  zahraničního  vysílání se trestá.  Můžeme si hrdě připomenout, že se tehdy  řada  radioamatérů se zapojila do odboje a že zajišťovali rádiové spojení  s naší vládou v Londýně. Mnozí to odnesli smrtí nebo byli  poslání do koncentračních táborů.

Po r. 1945 byla radioamatérská činnost obnovena, ovšem po nástupu komunistů k moci byli radioamatéři zařazení do tehdejší organizace SVAZARM.  Soukromé vysílací koncese byly dohlížené, ale v rámci Svazarmu vznikly tak zvané kolektivní stanice, kde pod dohledem  pověřených operátorů mohli vysílat po složení lehčích zkoušek i mladí nadšenci.

Tehdy se díky pokroku techniky zjistilo, že zajímavé je i vysílání na velmi krátkých vlnách a amatérská pásma byla zřízena i tam (to jsou vlny, kde dnes vysílá FM rozhlas a televizní stanice).  Radioamatérskou stanicí byla vybavena i výprava Zikmunda a Hanzelky.  Jeden z našich tehdy předních radioamatérů s nimi udržoval spojení (pokud jim to v zemi, kterou projížděli,  bylo dovoleno). Protože se ale moc na pásmech stýkal s americkými radioamatéry, naše úřady mu koncesi sebraly . Jmenoval se Bedřich Micka.  Řadu tehdejších radioamatérů  si vzaly do svých služeb naše  diplomatické úřady a oni působili na našich velvyslanectvích v cizině a zajišťovali rádiové spojení s vlastí.  Tehdy jeden můj jen o málo starší kamarád  zemřel v severní Koreji, když nějakým nedopatřením se mu na anténní drát dostalo elektrické napětí.

Dnes je v naší republice přes 5 tisíc povolení na rádioamatérské vysílání.

 A také něco  ve spojení s naším krajem. Vždycky první víkend v červenci se  pořádal (a dodnes pořádá) tak zvaný Polní den.  Byl to závod o největší počet spojení na pásmech 2 metry a 70 cm během 24 hodin.  Ty vlny se šíří  přimočaře a pro spojení se používají směrové antény (asi si všichni pamatujete začátky televize a střechy se směrovými televizními antémami – to bylo něco podobného).  No a aby se dalo vysílat i na dálku, tak se muselo vysílat z hor a kopců. Tam bylo nutno vynést  celé zařízení, antény a hlavně  těžké akumulátory, ze kterých bylo zařízení napájeno.  No  a v našem okolí byla právě hora Luž při Polních dnech obsazena. Směrem na sever byl první vyšší kopec až na severu Švédska a Norska a na ostatní směry bylo možné spojení až do Alp či Karpat. On ten náš Polní den byl populární i v sousedních státech, takže se dala navazovat spojení docela daleko. 

A ten název tohoto článku? Československo mělo prefix OK (třeba Rakousko OE nebo Polsko SP), ten se doplnil číslicí  (1 byly stanice z Čech, 2 z Moravy a 3 ze Slovenska ) a pak následovalo označení z několika  písmen  té které stanice, které se pro srozumitelnost hlásilo jako jméno s příslušným prvním písmenem. Takže to byla stanice OK1UKW. No a každá stanice potvrzovala svá spojení tak zvaným QSL lístkem - kveslí - – viz obrázek. 



12. června 2024

Byly volby, byly

Sice jen ty celoevropské, které někteří občánci přehlížejí a volit chodí jen jejich zodpovědnější  část , ale  jako náznak pro další u nás chystané volby (kraje, parlament) to určitou indikaci dává.

Prý celorepublikově v krajích zvítězilo Babišovo ANO, jen v Praze vyhrálo Fialovo SPOLU. Prostě Pražákům se daří dobře a o změnu nestojí (jako dříve – mají své chaty a chaloupky, kde si žijí po svém). Pokud se podíváme na Cvikov - naši vesničku střediskovou, tak tam vyhráli s 33% hlasů Babišovci, vládní koalice SPOLU byla  druhá, ale jen s 18% hlasů. Za nimi s něco pod deseti procenty se umístili Turkovi motoristi a Konečné komunisti. Volit tam  šel jen asi každý třetí volič.

 Celorepublikově si pohoršila vládní koalice, která  nešla jednotně, ale pod třemi logy (SPOLU, STAN a Piráti) a má dohromady 9 poslanců. Při pohledu na jednotlivé strany  dopadli špatně Piráti, Jurečkovi lidovci a i Okamurovci. Piráti moc mluví a málo věší nepřátele na ráhna (jejich minusem je nesplněný slib rozmachu výstavby bytů), Jurečkovci naštvali důchodce zarputilým trváním na osekání budoucích důchodů a výřečný Okamura jako polojaponec  asi nepřesvědčil svým odporem vůči přistěhovalcům a i jeho odmítání EU asi moc neupoutalo, lidé sice uznávají, že ti  z Brusele to vedou kamsi, ovšem  spojená Evropa je rozumný nápad, jen by tam nesměli protlačovat nesmysly jako Green Deal  (s drahými elektroauty a výrobou elektřiny pod heslem “poručíme větru“)  při vědomí, že  i kdyby se v Evropě netopilo a nosili bychom dva a více svetrů, ostatní svět svými zplodinami tu evropskou úsporu  uhlíkových plynů přehluší. A navíc stále je tu prezentována i pochybnost, že tu klimatickou změnu nezpůsobují  lidé, ale příroda. Když totiž kdysi skončila doba ledová a ledovce zmizely i z dnešních Krkonoš, tak to masivní globální oteplení nezpůsobili Neandertálci, neboť auta neměli a topili dřevem.

Trvalým propadákem už asi na dlouho zůstanou rozštěpení socdemáci.

A ještě  jen zmínku o výsledcích v cizině. Ve Francii odpor vůči nepřizpůsobivým muslimským přistěhovalcům přinesl vítězství nacionalistů a to tak, že se i prezident Macron lekl a obratem vypsal nové parlamentní volby (buď si myslí, že to v nervozitě před olympiádou ještě zachrání pro sebe nebo tuší malér a nechce zůstat za to odpovědný). Podobně to dopadlo v Německu, kde to vládnoucí sociální demokrati taky projeli a bavorský předseda vlády už taky volá po nových parlamentních volbách.

Žijeme prostě v převratné době a klid jsme si užili ve svém mládí na chalupách, kdy nás strana a vláda starostí zbavila a ani nás nenutila do svého vládnutí mluvit. Koalici se tehdy říkalo Národní fronta a kdo asi byl tehdy taky její součástí? No přece lidovci! Věděli, že Pánbůh jim ten kamarádšoft odpustí, když se hezky pomodlí. A tak si je připomeňme, jak byli postupně ve vládách s KSČ, s ČSSD a ANO i s ODS.


8. června 2024

Srážka vlaků

Srážka valků v Pardubicích hýbe už týden naší veřejností. A podobně jako při prosincových  vraždách na Filosofické fakultě UK se podrobnější  informace na veřejnost dostávají jen pomalu.

Nejdříve to vypadalo, že se srazily dva vlaky, jedoucí proti sobě po stejné koleji. K tomu se uvádělo, že strojvedoucí dálkového vlaku projel návěstidlo, které červeným světlem zakazovalo jízdu. Dodatečně se veřejnost dozvěděla (ale ne od drážních představitelů, ale od odborníka v Dopravní fakulty pardubické univerzity, že  po projetí zakazujícího návěstidla ten vlak ještě projel výhybkou, nastavenou na jiný směr jízdy  - tomu se v odborné hantýrce říká rozřez výhybky – její mechanismus je tím poškozen).¨

Další den jsme se z videa automatické kamery někde v blízkosti místa srážky dozvěděli, že strojvedoucí toho dálkového vlaku si svou chybu zřejmě uvědomil a dokonce dokázal vlak zastavit! To už srážce sice nezabránilo, ovšem určitě to zmírnilo její následky.

Kromě těchto faktů o jízdě vlaků se začalo ve veřejnosti diskutovat, proč nebylo v činnosti zabezpečovací zařízení, které by nebezpečnou situaci zaregistrovalo a jízdy by zablokovalo. K tomu se vyjádřili různí odborníci včetně ministra dopravy. Vysvětlovali to tím, že stanice byla v přestavbě , původní české zabezpečovací zařízení bylo demontováno a buduje se nové, evropského univerzálního typu, které ovšem bude v provozu až od ledna příštího roku.   U tohoto zařízení je přenos na jedoucí vlak bodový, v kolejišti jsou umístěné tak zvané balisy. Ten původní čeky má přenos o celé délce kolejového úseku.

K tomu se rozvířila debata, proč se tedy staré zařízení nenechalo dosloužit až do té doby. To ovšem už je záležitost pro odborníky a nikoliv pro novináře, toužící po senzačních titulcích. Pokusím se to objasnit.

Doposud se ve stanicích používají pro zabezpečení jízdy vlaků tzv. kolejové obvody. Jsou to izolací oddělené úseky kolejí, kdé elektricky obvod pozná, zda se v daném úseku nachází vlak (ten totiž svými nápravami vzájemně zkratuje  obě kolejnice a to se vyhodnotí)Proto jsou tyto kolejové obvody napájeny elektrickým proudem, který je navíc kmitočtově kódován.  Tento kódovaný signál se vysílá proti jedoucímu vlaku, kde se přenosový obvod uzavírá přes první nápravu lokomotivy. Tam je umístěn snímač, který  pozná a strojvedoucímu indikuje na opakovaci  jaké světlo svítí na návěstidle, ke kterému se vlak přibližuje. Navíc je toto zařízení doplněno tak zvaným tlačítkem bdělosti, které musí strojvedoucí pravidelně tisknout. Pokud je na lokomotivu přenášen znak, zakazující jízdu a strojvedoucí tlačítko včas nestiskne, dojde k automatickému zastavení vlaku.

Ovšem při přestavbě pardubického železničního uzlu se přešlo na nový způsob kontroly, jestli je v úseku vlak. Na vstupu do toho úseku je tzv. počítač náprav. Ten elektricky vyhodnotí po vjezdu  vlaku kolik kolových náprav vlak má (vozy mívají dvě nebo čtyři náptavy). No a na výjezdu z tohoto úseku je další počítač, který zase odjíždějící nápravy odečítá. Když je výsledkem nula, je zřejmé, že vlak daný usek kolejí opustil. Takže původní systém, který umožňoval poslat na lokomotivu hlášení o návěsti, která je na návěstidle, ke kterému vlak jede, už neexistuje. A  instalovat ho znovu jen na pár měsíců v kolejišti, které se navíc při přestavbě svým  tvarovým uspořádáním změnilo, by nebylo finančně únosné. Proto  vzniklo mezidobí před aktivací zmíněného evropského systému, který tu informaci na vlak už zase dovede přenášet, ale -jak jsem uvedl - jiným způsobem – bodově - nikoliv průběžně.  Drážní předpisy se situaci při přestavbě systémů  počítají a omezují rychlost vlaku v takové situaci na 100 km/h a kladou větší nároky na strojveoucího.  Někteří odborníci vyjádřili pocit, že i tato rychlost je v dané situaci příliš vysoká.

Spoléhat  se jen na to, že strojvedoucí uvidí červenou návěst – STŮJ – je totiž rizikové, Mohou vznikat místní mlhy nebo je návěstidlo  v oblouku, takže ho strojvedoucí neuvidí na větší vzdálenost.  Proto drážní inspekce bude mít při vyšetřování skutečně těžkou práci.


31. května 2024

Chalupáři nejsou peciválové

Pokud si zavzpomínáme na léta  stará i novější, zjistíme, že naši trávnicko-nadějští chalupáři jsou docela zcestovalí.

Společné pobyty na plážích v bývalé NDR (o kempu Koserow jsem tu již psal) a po revoluci to byly pobyty ve Španělsku, Švýcarsku, Itálii nebo Egyptě s cestovními agenturami. Stejně tak společně mezi roky 2000 a  2010  proběhla řada pobytů v maďarských termálních lázních Sarvár.

Dvě rodiny našich chalupárů zase společně absolvovaly nekolikadenní zájezdy autobusem po Itálii a do Paříže.

Po zemích českých a slovenských se také cestovalo hojně. Byly to zase společné několikadenní pobyty, které většinou organizoval náš televizní chalupář Saša. Jen tak, co si vzpomenu, tak to byly pobyty na Lipnu, v Krkonoších, ve Františkových Lázních, v kraji olomouckých tvarůžků, v Jiráskově kraji kolem Náchoda, na jihomoravských vinicích nebo v Harrachově s odskokem do Polska. A taky to byl jeden  „zdravotní“ společný pobyt v třeboňských lázních. Tehdy se plánovaly i společné výjezdy na jihočeské památky, ale bylo takové vedlo, že se pobyt omezil na opalování u lázeňského bazénu.

Po roce 2010 to byly výlety obvykle dvou nebo tří  chalupářských rodin – připomenu zase pobyty v Tatrách, na Šumavě ve Kvildě, další rok v Železné Rudě a zase za rok v Českém Krumlově. Jiné roky to bylo v Beskydech, v Jesenkách, v okolí  hradu Kašperk nebo na jihu v Novohradských horách.


Psal jsem zde i o několika výletech do Kanady k našim kamarádům, co tam po roce 1968 emigrovali,  se kterými jsme se setkali jak tam tak i při jejich návštěvách staré vlasti. Před řadou let zase tři naši chalupáři navštívili český trampský potlach v Kanadě (i o tom jsem zde kdysi psal).

Byly tady ovšem i dálkové výlety jako tří rodin auty na Kavkaz a zpátky,  jeden chalupář se synem byl deset dnů v Japonsku a jiní zase několik týdnů v Austrálii nebo v USA.

I Sibiř shlédl další náš chalupář, který se se zájezdem dostal až na Dálný Východ do Chabarovska. Jedna rodina absolvovala výlet lodí po jihovýchodní Asii, jiná rodina zase (díky zaměstnání na letišti) zvládla několik „záletů“ po celém světě (namátkou připomenu Havaj) včetně návštěvy u kamarádů emigrantů.

O pobytech některých našich chalupářů  v rámci zahraničních služebních cest se snad ani není nutno s zmiňovat, ti projeli či prolétali celou Evropu a dva dokonce byli déle pracovně v Iráku a Indii.

No a že jsme zvládli i řadu pěších výletů po našem pohraničí i  za hranicemi do Německa, to je snad samozřejmé. Opakovaně jsme byli na vyhlídkových bodech na Luži i na Hvozdu, prohlédli si Žitavu nebo Oybin. Dnes se tím směrem spíše vydávají naše drahé polovice při společných nákupech levnějších a kvalitnějších potravin do  Německa nebo na jaře pro  zahradní květenu do blízkého Polska.

Všechna čest i našemu potomstvu. Zrovna nedávno jsem s vnukem konzultoval jeho plánovaný letní pěší pochod s partou kamarádů přes hranice s návštěvou zříceniny Oybin, skalního města a Jeptiščích skal u Jonsdorfu a s bivakováním v přírodě.


24. května 2024

Děkujeme!

 

Tak to je překvapení! Byl jsem nedávno pesimistický, co se týče čtenosti tohoto blogu. A co se stalo. Čtou ho i v naší vesničce střediskové - ve Cvikově! Napsal jsem tu 21. května, že nám vloni prosekali zkracovací cestu z Trávníka do Naděje přes svah Slepičárny a že by si to letos už zasloužilo udělat to znovu. A ono se stalo. Hned 23. května přijel traktor se sekačkou a cestu nám prosekal,  Děkujeme!



22. května 2024

Aktualita

 



21. května 2024

Na starú notečku

 Před asi třemi lety probíhaly v horním Trávníku práce na vodovodu. Prý v Trávníku bylo odjakživa málo studní, takže vybudování obecního vodovodu  na počátku minulého století byla nutnost. Naopak v Naději jsou studny u každé chalupy nebo má chalupa studánku ve sklepě. Podle datace na vodojemovém domku nahoře v Trávníku byl vodovod vybudován v r. 1908.

Na konci osmdesátých let byl vykácen les nad vodojemem, kde ovšem byly sběrné prameny vodovodu. Všichni víme, že les je zásobárnou vody. Ovšem lesáky tehdy zajímalo plnění plánu těžby a nikoliv nějaký vodovod. Následkem toho byly asi dva roky, kdy v létě (do chalup přibyli dovolenkám a děti s dědečky a babičkami) bylo vody málo a tak bylo nutno vodojem plnit vodou z přivezených cisteren.

Naštěstí v r. 1989 se  prováděly zkušební vrty v celém okolí. Hledali vodu, která tehdy byla nutná pro těžbu uranu pomocí kyseliny, vháněné do podzemí a pak vypumpovávané pro chemické zpracování. Rok 1990 ovšem znamenal ukončení těžby uranu. Naštěstí někdo dostal nápad a využil vrtem objevený  vydatný zdroj vody u bývalého penzionu U Naděje. Vrt byl napojen na vodovodní řád a elektrická pumpa byla spouštěna v časových intervalech. Když byla spotřeba vody malá, tekla voda z přepadu vodárny do trávnického potoka. Před několika lety nainstalovali vodáci rádiové spojení mezi vodojem a vrtem, takže pumpa ve vrtu pouze doplňovala vodojem a pak se vypnula.

Pak ovšem začala další akce po stížností, že v horních chalupách je malý tlak vody. Vodáci přijeli, proměřili a konstatovali, že nejde o malý tlak, ale o nedostatečný průtok vody potrubím (nejmenší tlak je v blízkosti vodojemu, nejvyšší dole v údolí). Usoudili, že potrubí, sto let staré, je zarostlé a tak se  pokusili horní část potrubí vyměnit. Pro položení nového potrubí použili tzv. „krtka“, který se provrtával pod zemí a za sebou táhl novou rouru. Dokončen byl jen asi padesátimetrový úsek, navazující na vodojem.  O spodní vodě by mohli vyprávět chalupáři na trávnickém kopci, kterým   spodní voda zatéká do sklepů.

Po čase bylo zjištěno, že voda, vytékající na povrch pod vodojemem,  rozbahňuje navazující cestu k některým chalupám.  Stav zatím trvá, jen letošní suché počasí ten problém nevyostřilo.

Další rozsáhlá práce proběhla letos, kdy po stížnosti na nedostatečný tlak vody v patrech Zámečku, byla provedena výměna odbočného potrubí k Zámečku od hlavního řádu. Původní roura, sto let stará, byla skutečně zarostlá a byla nyní nahrazena plastovou rourou, která nekoroduje a nezanáší se. Odnesla to ovšem, jak jsem se již tady zmiňoval, cesta od cvikovské silnice k místním chalupám. Před desítkami let to byla travnatá cesta, nyní je to kamenitá cesta, pokrytá ostrou šotolinou.Spolu s následky rozsáhlé  těžby dřeva v lesíku vedle Zámečku je teď cesta skutečně ve špatném stavu. Pokud, jak jsme slyšeli, se s její obnovou počítá až po likvidaci vytěženého dřeva, jsou vyhlídky na její rychlou obnovu dosti špatné.

Podobně je problém s navazující cestou z horního Trávníka přes tak zvaou Slepičárnu k bývalé škole. Ta kdysi byla sjízdná i pro auta (v době, kdy se na Zámečku vyměňovala střecha a drtí z tašek se vysypávala výše zmíněná cesta nad Zámečkm).  Nyní se už desítky let ta  cesta po Slepičárnš  používá jen pro chůzi, ovšem po nedávném vyznačení turistické cesty na Milštejn a na cvikovskou Kalvarii právě přes horní Trávník (dříve totiž ta turistická značka vedla nepříliš chytře ke Cvikovu po silnici) je ta cesta přes Slepičárnu využívána i turisty. Řadu let ji prosekávaii sousedící chalupáři. V r. 2023 se podařilo, že se strojního prosekání této cesty ujalo město Cvikov. Ovšem prosekat dosti frekventovanou pěšinu jednou za rok je málo, takže v současnosti chodci musejí prošlapávat zase zarostlou pěšinu. Snad se dočkáme prosekání v rámci letní akce, kdy cvikovské Služby obsekávají trávu kolem frekventovaných obecních cest. Prosím, ten chodník přes Slepičárnu je nutno prosekat v celé šířce!

Občas mi to psaní připomíná biblické volání na poušti. Nepomáhá to a tak i čtenářů ubývá. Možná je nehvyšší čas  blog ukončit.


14. května 2024

Sekání zahrad a luk

 Když tak chodíme po naší vesnici, vidíme většinou  hezky upravené okolí chalup. Někde je posekáno jako na golfišti, na oknech truhlíky s kytkami, záhonky (někde kvetou květiny, jinde  je  mrkev nebo rajčátka).  Někde nají fóliovníky,  jinde zase pěstují zeleninu či ředkvičky ve vyřazených vanách. Ale jsou i horší pozemky.  Bohužel jsou tu i chalupy, kde se na zahradě válí polena dřeva, která zarůstají kopřivami, plot je polámaný a trávě se o sekání jen zdá.

 Před pár lety se o životní prostředí starali i na městském úřadě.  Hlavně šlo zanedbané louky.  Z té doby má jeden majitel pozemku (kde chtěl stavět, ale nikdy k tomu nedošlo) dohodu a za pravidelnou úhradu mu tu louku jednou za rok posekají. Jiní mají smlouvu, že si ten pozemek sekají místní dobytkáři. Ovšem ti asi mají sena dost, protože po levé straně silnice od Cvikova před  Trávníkem, jsou už dva roky veliké hnijící hromady balíků sena. Tam by měl městský úřad zakročit.

Prvním krokem k vyřešení takových situací by měl být pokus se s vlastníkem pozemku dohodnout, upozornit jej na jeho zákonné povinnosti a požádat jej o nápravu. To by mohla být i akce našeho Spolku.

Ono je to s péčí o travnaté pozemky dokonce ošetřené zákonem. Proti rušivým vlivům ze sousedního pozemku se lze bránit i prostředky k ochraně sousedských práv. Cílem úpravy sousedských práv je pokojné a nerušené obvyklé užívání pozemku, aniž by do něj bylo neoprávněně zasahováno, např. hlukem, prachem, nebo  ve zmíněném případě i šířením plevele. V případě, že pozemek je značně zanedbaný, je možné se proti tomuto stavu bránit na základě § 58 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích, je možné udělit pokutu z důvodu, že dochází k narušení vzhledu obce.  Výsledkem také může být podnět obci, aby konala  v souladu s dalším zákonem o rostlinolékařské péči (zákon č. 326/2004 Sb.).

 Pokud by se totiž dlouhodobě taková zanedbaná louka nesekala, tak budou na pozemku  převládat  jen některé traviny a suchou trávou se bude prodírat nová, zelená tráva. Na takovém pozemku se zvyšuje výskyt hlodavců a většinou i parazitů. Navíc neošetřovaný pozemek  je schopen při deštích vsáknout jen velmi málo srážek.  Proto se  proti stavu, kdy je nějaký pozemek dlouhodobě neudržovaný a zanedbaný,  je možno bránit.  Pokud o zaplevelenou trávu nikdo nepečuje, dojde náletem k uchytávání různých plevelů (bodláky, křoví, atd.), které se samozřejmě šíří i na sousední pozemky.

Ovšem sekat trávu na velmi krátko je také nevhodné. Vice se o tom dozvíte na web stránce

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/anglicky-travnik-je-pro-krajinu-smrtici-varuje-ekolog/r~419c8e5cffe411ec8b4e0cc47ab5f122/

 Také se stává, že při některých pracích (např. výměna vodovodního potrubí) firma využije soukromý pozemek (obvykle neoplocený a nevyznačený) jako skládku či parkoviště. Po dokončení prací (když majitel pozemku - chalupář zrovna na chalupě nebyl) je poničení pozemku zřejmé (udusaná půda, zbytky zásypu výkopu) . S tím souvisí i následující - v současnosti velmi reálná - otázka. Potrubí bylo vyměněno, voda teče a výkop byl zasypán hlínou a kamenivem. K původnímu vzhledu obecní cesty (p. č. 1075) má ovšem výsledek daleko. A na to navazuje úsek té cesty lesem, poničený při kácení buků. Komu přísluší finální úprava cesty do původního použitelného stavu?  Prý se o to obec postará, ovšem až poté, co se vykácené dřevo, uložené podle cesty, odveze k dalšímu upracování. Takže, milí chalupáři, trpělivost, třeba si tam zatím pneumatiku neprorazíte.


7. května 2024

Chalupář vzpomíná

Za socíku jsme se jako mladí  trávnicko-nadějští chalupáři věnovali sportu a tanci. Pořádaly se vícedisciplínové olympiády (vzpomene si někdo na jednu propíchnutou patu druhým koncem oštěpu při odhodu?), na louce proti Buckově chalupě se hrával fotbal, dělaly se závody pro děti (třeba při uhelných prázdninách v lednu 1979 – po mrazivém skoku na Silvestra a následných uhelných prázdninách byla většina našich dětí s babičkami tady na chalupách), byly tancovačky v sále na patře staré trávnické hospody (až se při Letkissu třásl strop – tehdy tam působil náš orchestr Dřevák, později nazývaný též jako TEDEO Trávnický disharmonický orchestr) a  proběhly společné výpady na tancovačky v okolních vesnicích (jednou nás – asi patnáct - vezl anglický kolega inženýra Jindřicha – který anglického kolegu pozval na chalupu - nacpaných do kombíku  někam do vesnice za Bor). Ano, vzpomínáme na mnoho akcí. 


Když přišly svatby a děti, tak jsme si pořídili tenisové hřiště (to byla doba úspěchů Honzy Kodeše) a nejdřív jsme hráli tenis a naše polovice tam kolébaly v kočárcích děti. Postupně se přešlo na nohejbal a volejbal. Pak nám kamarád lesák přivezl přípravek na hubení plevele, kterým jsme zamořili okolí kurtu a pan majitel nás vyhnal. 

Když přišlo politické oteplení a hranice s NDR byly zbaveny pohraničníků a zoraných pasů, vyráželi jsme na Hvozd či Luž. Taky jsme realizovali výhodný nákup levného dětského oblečení v NDR (jedna parta zajela na nákup, zabalila vše do velkého ruksaku a druhá parta se stejným ruksakem, ovšem plným zmuchlaného papíru,  došla na Luž, kde proběhla „nenápadná“ výměna ruksaků. Tu odnosnou partu vedl chalupář Drboš jako vycházku pionýrského oddílu (tj. našich dětí, které měly nařízeno se v žádném případe nehlásit ke svým otcům, kteří nahoru donesli nákup). Bohatýrské časy, zvlášť když jsme zjistili, že Luž je z německé strany mnohem vyšší kopec než ze strany naší, takže výstup byl slušná dřina.

Asi dvakrát nebo třikrát jsme s partou vyrazili na týden do kempu na ostrově Usedom na Baltu (kemp byl v městečku Koserow).  I zde vzpomínám, jak se jednomu z nás udělalo na tržišti poněkud nevolno, když zjistil, že prodávaní mořští platejzi mají oči na jedné straně těla. Nebo to překvapení při korzování vesnicí, když jeden náš chalupář obdivně česky komentoval postávající tam dvojici děvčat výrokem: „Konečně krásné Němky.“ A uslyšel českou odpověď: “Viď, že nám to sluší?“

Jiná vzpomínka byla z devadesátých let, kdy někdy v létě měla ze dne na den končit platnost východoněmeckých marek. Sebrali jsme mezi chalupáři všechny dederonské peníze a vyrazili do hospody na Hvozdu je propít a pro děti nakoupit čokoládu. Výměna tehdy byla, pokud se pamatuju, v kurzu za 5 východoněmeckých marek jedna západoněmecká. Zaplatili jsme papírovými  a jako grandi nechali nejméně tři čtyři hrsti mincí německému vrchnímu jako tuzér. Až v týdnu jsme se v Praze dozvěděli, že mince se vyměňovaly jedna k jedné! No, tuzér to byl grandiózní!

V devadesátých letech jsme si z iniciativy našeho tehdejšího politického agitátora Alýška založili Sdružení chalupářů (dnes z důvodů úředních přejmenované na Spolek Trávník – Naděje). Už jsem tu nedávno psal, jak jsme pořádali společná  Pálení čarodějnic nebo dětské dny. Dávno již tomu, podotkla jedna chalupářka a zamáčkla slzičku. Bohužel, kromě letní výroční schůze členů a občasném čísle Zpravodaje Spolku na internetu, se už společné činnosti nekonají. Na schůzi nám sice přijdou představitelé naší vesničky střediskové a většinou nám vysvětli, že na naše požadavky oprav cest nejsou peníze. Ale  aspoň nám obsekají kraje cest a štěrkem vysypou ty největší díry (než ten štěrk spláchne první liják). Teď s důvěrou čekáme na opravu cest poblíž trávnického Zámečku, poničených po výměně vodovodního potrubí a po těžbě dřeva nad Zámečkem.  

A k tomu kácení - už jsou to snad 3 týdny po ukončení kácení, ale v bývalém lese to vypadá takhle! 




This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]