26. července 2010
Číslování domů
Domy se původně označovaly jmény lidí, kteří v nich žili, nebo podle jejich profesí. Ve městech se využívala k pojmenování budov snadno zapamatovatelná znamení na fasádě.
Označování domů čísly popisnými v našich zemích bylo uzákoněno za císařovny Marie Terezie. Prý proto, že kočí, který ji vezl ve Vídni do určitého domu, marně hledal patřičné domovní znamení a bloudil. Tehdy prý císařovnu napadlo, že by domy měly být očíslované.
6. února 1770 vyšel zákon o číslování domů a 10. března 1770 tzv. konskripční reskript. Hlavním důvodem bylo sčítání mužů pro potřeby armády. Vlastní sčítání probíhalo asi šest let a prováděli ho konskripční důstojníci za účasti civilní správy. Obyvatelstvu bylo nakázáno, aby v určený den zůstalo doma. Soupisy se prováděly po obou liniích – civilní i vojenské správy. Záznamy se sumarizovaly krajově, následně zemsky a odesílaly do Vídně. Protože se vše zapisovalo a počítalo ručně, bylo v záznamech mnoho chyb a vojenské záznamy se od civilních lišily. Zpřesnění postupu se zavedlo až v r. 1805, kdy se začaly evidovat i ženy a děti.Stavení byla čísly doslova popisována (proto čísla popisná), číslo bylo napsáno křídou na vrata nebo dveře nebo bylo namalováno na omítku. Při opravách musela být čísla znovu obnovována – od té doby platí povinnost označení domu zvenčí viditelným popisným číslem. Domy měly být číslovány v přirozeném sledu, jak se obcí procházelo, obvykle po směru hodinových ručiček. Často se začínalo významnou budovou (panské sídlo, fara, nejbohatší sedlák....). Některé stavby jsou již od dob Marie Terezie z číslování vyjmuty. Jsou to například církevní stavby tj. kostely a kaple. Další popisná čísla byla přidělována postupně, vždy při vybudování dalších objektů. Tak lze na katastrálním plánu snadno vypozorovat, jak se postupně obec rozrůstala.
Současně byl vydán i zákaz měnit si příjmení. Tak vznikla dodnes platná identifikace obyvatelstva a územní členění obydlených míst.V Praze bylo provedeno první číslování domů na základě císařovnina dekretu za primátora Václava Friedricha z Friedenberka. V tomto číslování však byly nesčetné chyby a situace se napravila až v roce 1805 novým číslováním, které dalo městu Praha popisná čísla formou plechových tabulek s bílými arabskými číslicemi na červeném pozadí. Tato čísla platí dodnes.
19. července 2010
Jen pár novinek
Na vývěsce Městského úřadu Cvikov se objevilo oznámení o tom, že od 5.5. do 16.6.2010 proběhlo stavebního řízení na rekonstrukci silničky III/27017 z Krompachu přes Valy do Německa! Silnička již byla převedena do majetku Krajské správy silnic Libereckého kraje a Krajská správa by měla nyní silničku rekonstruovat a uzpůsobit pro tolik potřebný průjezd do Německa. Uvidíme, jak realizace proběhne. Zvláště v letošním parném počasí by byl pro oblast Cvikovska takový průjezd velmi vítaný, protože by to byla nejkratší cesta na krásné koupaliště v Olbersdorfu (viz obrázek). Druhá informace je o konání druhého ročníku "Setkání sousedů" na louce před penzionem U Naděje. Akce se bude konat odpoledne a večer 21.8.2010. Vystoupí hudební skupiny Ryba a Stará almara, loutkový soubor Klubíčko a dále Aleš Kozák předvede lasování a ohňovou show. Atraktivní bude "večerní muzicírování" u táborového ohně, kdy se P.T. obecenstvo žádá o účast včetně hudebních nástrojů.
14. července 2010
Lužickými horami po hřebenovce
Dne 13. dubna 1902 se ve Varnsdorfu sešli zástupci německých horských a turistických spolků, z obou stran harnice Rakousko-Uherska a Německa, a dohodli se na zřízení jednotně značené cesty, vedoucí převážně po hřbetech pohoří od Ještědu až na Růžovský vrch u Srbské Kamenice na Děčínsku. Byly to spolky: z Liberce, ze Žitavy, z Krásné Lípy a z Děčína. Celá dohodnutá hřebenová cesta měla délku asi 60 km a byla pro ni určena jednotná značka, čtyřzubý modrý hřeben na bílém poli (viz první obrázek). Na tuto hřebenovku se
měly následně napojovat radiálně další turistické stezky v této oblasti. Cesta vedla od Ještědu přes Výpřež, Malý Ještěd, Lom, Malý a Velký Vápenný k silnici u Jitravy, pak přes Vysokou, Ostrý vrch do Horního Sedla. Dále pak přes Popovu skálu a Tobiášovu borovici kolem myslivny Na šestce na sedlo Kammloch pod Hvozdem. Odtud pokračovala stezka přes Hvozd, Jánské kameny, Krkavčí kameny, Luž, Tolštejn, Jedlovou, Studenec, Všemily, Dolský mlýn, Růžovský vrch až na Děčínský Sněžník. Po většině její trasy dnes vede červená turistická značka.
Po druhé světové válce byla značná část trasy nepoužitelná (nacházela se v zakázaném hraničním pásmu). Od r. 1968 je naše část trasy průchodná a značená červenou značkou (jako hlavní významná turistická trasa).
Dnes je trasa součástí nejdelší evropské turistické cesty E3, která vede od Černého moře na Iberský poloostrov. Nyní je cesta s jistotou vyznačena od Maďarska po Španělsko. Ve Španělsku se kryje se slavnou středověkou poutní cestou do Santiago de Compostela. Její východní část má vést z Istanbulu na mys Emine v Bulharsku a pak bulharskými horami přes průsmyk Šipka (v Bulharsku cesta údajně vyznačená je) do Rumunska. Délka celé cesty bude 6950 km.
Evropské turistické sdružení, jehož členy jsou turistické svazy a spolky většiny evropských zemí, vytvořilo do roku 2006 celkem 11 dálkových tras (E1 až E11) o délce asi 55 000 km (jejich trasy jsou vyznačeny na druhém obrázku).
9. července 2010
S péčí vlastníka
Pokud jsem jim ovšem poslal po vichřici upozornění, že v lese (p.č. 388/1) za Zámečkem je polovyvrácený strom, opřený ve výšce o druhý a hrozící spadnutím na poměrně frekventovanou cestu, nestalo se nic.
Až dnes strom na cestu spadnul! Naštěstí v noci, takže nikdo k úhoně nedošel. Děkujeme Lesům ČR za péči (o peníze, ne o lidi)!7. července 2010
Konečně!
4. července 2010
Létací lampiony
U táboráku v Trávníku (oslavoval se Canada Day na počest našich návštěvníků z Kanady) jsme včera několik minut po viditelném průletu mezinárodní kosmické stanice ISS pozorovali desítku letících svítících balónků, vypuštěných odněkud z Naděje,
O co se jedná? Létací lampiony jsou čínskou tradicí. Lampiony jsou tradičně vyrobeny z rýžového papíru, zpevněného bambusovým rámem, na kterém je uchycen kousek čern
ého voskového papíru (hořák).
Prodejci radí pouštět lampióny pouze v pěkném počasí a bezvětří, na otevřeném prostoru., Lampiony by se neměly pouštět v blízkosti čerpacích stanic, letišť, vedení vysokého napětí, lesů nebo v hustě obydlených místech. Nejsem si jist, zda současné horké suché počasí a ve zdejších lesích se válející haldy suchých větví tvoří zrovna ideální prostředí pro tuto zábavu.
Na prvním obrázku je lampionek při vypouštění, na druhém je vyhořelý balon, který se (ještě viditelně hořící) snesl do lesa asi sto metrů od nás.3. července 2010
Turistika v Lužických horách
Velkou práci v tomto směru vykonaly různé turistické spolky, na severu Čech především německé. To, že Němc
i jsou „chodiví“, víme všichni, protože na cestách kolem hranic i dnes potkáváme víc Němců než Čechů.
Ve vnitrozemí pracoval Klub českých turistů, která založil známý Vojta Náprstek v r. 1888. Po první světové válce došlo k velikému rozmachu turistiky a KČST měl ve třicátých letech přes 60 tisíc členů a patřily mu desítky horských chat a ubytoven a celá republika byla protkána hustou sítí značených turistických cest. Po druhé světové válce se činnost klubu obnovila, ovšem komunistický režim celou tělovýchovu přeorganizoval do ČSTV, kde působily odbory turistiky. Značení cest v neztenčené míře pokračovalo, zřizovaly se stanové kempy a vznikly nové směry turistiky jako orientační závody. Tehdy byla turistika vedena jako sport a bylo možno dosáhnout i tzv. výkonnostní třídy (za doložené mnohadenní tůry, následně písemně a fotograficky zdokumentované).
Dnes je KČT obnoven a jeho členové opět zajišťují značení cest.V Lužických horách byl po vzoru starých turistických spolků v r. 2007 vytvořen Lužický horský spolek
(viz web stránky http://lhs.rodowitz.org/pages/homepage.html ),který spolupracuje s CHKO Lužické hory – zvláště s naším sousedem Ludvíkem Šajtarem. Spolek pomáhá budovat stezky (např. chodník na Klíč) a pořádá společné akce, o kterých se z jejich stránek dozvíte.
Nejzajímavější turistickou cestou v Lužických horách je červeně značená hřebenovka, která je součástí tzv. Evropské dálkové turistické cesty E3 o celkové délce skoro 7 tisíc km (která vede nejzajímavějšími přírodními oblastmi z Turecka přes celou Evropu až do Španělska). O Lužické hřebenovce (známé pod německým názvem Kammweg) připravím samostatný článek.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]