20. října 2013
Takovou chalupu by snad nevykradli
Ministerstvo obrany oznámilo, že hodlá soukromníkům odprodat pohraniční bunkry., kterým se říká „řopík“. Vyprojektovalo je totiž Ředitelství opevňovacích prací (zkratka ŘOP) a odtud také vzniklo jejich pojmenování. Stavěly se v letech 1936 – 1938 na severních hranicích Čech a Moravy a na jižní Moravě. Zachovalo se jich přes 8 tisíc!
Pásmo těchto opevnění měl za úkol pozastavit nepřítele a způsobit mu co největší ztráty.
Bunkry byly železobetonové. Betonovalo se nepřetržitě a trvalo přibližně 24 hodin. Vznikl tak monolit, který neměl pracovní spáry a měl zajistit tu nejvyšší odolnost proti nepřátelskému ostřelování, hlavně dělostřeleckému.
Řopíky měly tloušťku čelní stěny ve směru k nepříteli 80 cm. Týlová stěna měla tloušťku 50 cm. Hmotnost měl řopík až 190 tun. Tehdejší cena byla 100 tisíc korun. Obyčejný rodinný dům přišel v té době na 45 000 korun.
Na záchod se chodilo s polní lopatkou do okolí. Při bojové
činnosti měli vojáci dovoleno močit v předsíňce, mezi dveřmi, protože tudy
vedla pěticentimetrová ocelová odvodňovací trubka.
V našem okolí je celý pás těchto opevnění, známý je
„kultovní“ bunkr u silnice mezi Mařenicemi a Juliovou, ze kterého řečnil
k seběhnuvším se místním soukmenovcům Hitler při průjezdu naším krajem,
poté co naše pohraničí v říjnu 1938 zabralo Německo v důsledku
Mnichovské dohody.
Na prvním obrázku je dnešní stav jednoho z bunkrů, na druhém je zachycen
Hitler při průjezdu Cvikovem.
No a u nás? Jeden kamarád – chalupář prý uvažuje, že by
koupil řopík u cesty na přehradu a zřídil by si tam bufet s párkama
v rohlíku a langošema.
17. října 2013
Elektřinu ano, ale kudy ji přivést?
Po několika
letech se znovu otevírá horké téma:
vedení vysokého napětí na stožárech v dlouhém koridoru přes Lužické hory. SČE
prý tuto akci plánuje na roky 2017
a 2018.
Lesy Lužických hor by
procházela řada padesát metrů vysokých
stožárů z Varnsdorfu přes Svor až k Novému Boru. Mělo by tak
vzniknout záložní vedení VVN do Šluknovského výběžku, kam zatím vede pouze jediné vedení od České
Kamenice a při jeho poruše nelze přivést elektřinu do regionu odjinud. Vhodnější trasa nebyla dosud nalezena. Možnost přívodu z území Ústeckého kraje by byla v konfliktu s nejcennějšími zónami CHKO Labské pískovce a Lužické hory, stávající trasa by zase při poruše (třeba při další vichřici jako v květnu 2010, která naši oblast těžce zasáhla) přivedla 60 tisíc obyvatel do tmy.
Nevoli u obyvatel a ochránců přírody vyvolává skutečnost, že energetici údajně požadují vytvoření nového 200 m širokého průseku, kterým by vedení procházelo. I kdyby se vedení vybudovalo souběžně v dnešní trase, musel by se stávající asi 30 m široký průsek nejméně zdvojnásobit. Provedení této přípojky jako kabelového vedení v zemi je několikrát dražší než vedení nadzemní a k poškození krajiny by rovněž došlo. Rada je těžká, postižené obce kolem nové trasy doporučují, aby se věc řešila náhradním napojením na německou rozvodnou soustavu (to prý má jednak technické problémy a druhak to není v souladu s politikou ČEZ být evropským velkoexportérem elektrické energie). Strana Zelených navrhuje vybudovat vedení od Hrádku nad Nisou přes Německo.
Obyvatelé Šluknovska budou jistě při představě elektrické tmy na řešení tlačit.
V květnu 2011 jsem na tomto blogu ve článku pod názvem NIMBY (anglická zkratka pro postoj „Kdekoliv, jen ne u mne na dvorečku!“) upozorňoval na nutnost, aby se lidé dokázali domluvit a nehleděli jen na své zájmy.
11. října 2013
Zpívání

.jpg)
I v sousedních chalupářských destinacích se takové zpívání provozuje. Druhý obrázek je z Krompachu. V restauraci Na Vyhlídce se občas sejde parta chalupářů – muzikantů, takže zpívání je na vysoké úrovni.
A jak se nám doneslo, letos se občas konalo takové zpívání i
v Dolní Světlé ve Staré hospodě.
Sudové počasí skončilo a na srazy u sudu si budeme muset
počkat až na příští rok (ale sudy jsou už zajištěny, rodí se a do jara se budou
rodit další vnoučkové či vnučky).
Napadlo nás proto si zazpívat alespoň v rámci pátečnických
srazů v penzionu U Naděje. Domluveno, minulý týden vykonáno. Sešlo se nás jen něco přes dvacet, protože
termín řadě lidí kolidoval s jejich soukromými plány. Ale i tak se zpívání
povedlo a poslední zpěváci se s kytaristy loučili v jednu hodinu po
půlnoci. Bohužel máme jen jednu dost nekvalitní fotku z mobilu, takže tuto
sešlost nemůžeme doložit. Ale pro všeobecný zájem se bude během zimy akce
opakovat, takže i fotky budou.
6. října 2013
Vodní díla na Cvikovsku II.
Jak jsem avizoval, v pátek 4. října se konala ve
cvikovském kulturním domě Sever beseda
s autorem knihy o vodních dílech na Cvikovsku.
Za slušné účasti asi 30 lidí nejprve autoři (text Miroslav
Kolka a grafické zpracování publikace Michael Čtveráček) knihu pokřtili láhví
sektu. Pak autor z Národního památkového ústavu v Liberci osvětlil vznik
knihy. Na Českolipsku je evidováno asi 260 vodních děl. Největší část se
nachází na Cvikovsku kolem dvou vodních toků – Svitávky a Boberského potoka,
které samozřejmě přibírají i další potoky. Pokřtění knihy je na prvním obrázku.
Zpracování knihy bylo náročnou prací, hlavně proto, že fyzické pozůstatky jsou dnes v terénu jen minimální. Bylo proto nutno studovat archivní záznamy, pozemkové knihy bývalých panství a dochovanou tzv. Vodní knihu, kde se veškerá vodní díla včetně majetkových vztahů zaznamenávala. Nápomocni byli i místní pamětníci, mj. pan Pavýza z Dolní Světlé (o jím zpracovaných materiálech jsem zde rovněž psal březnu r. 2012), který byl na besedě přítomen.
Podkladem byly i první c. a k. katastrální mapy z r.
1843, tzv. Císařské otisky, o kterých jsem zde již psal (v srpnu a v říjnu
2007 … to to utíká). K nim jsme se dozvěděli, že barevné značení budov
(vyžlucené a vyčerveněné obrysy) definovaly odolnost proti ohni (žlutě
vyznačené budovy byly vesměs dřevěné „požárně nezpůsobilé“ a červeně vyznačené
budovy byly zděné, „požárně způsobilé“). Dokladuje to výřez z katastrální
mapy z r. 1843, která zachycuje polohu dnes již zaniklého mlýna
(velká budova vpravo s vyznačenými vodními koly) s náhonem z Boberského potoka v dnešní Vančurově ulici.
V devatenáctém století byli hlavními staviteli vodních
děl (mlýnů a pil, později i brusíren skla) Anton Hütter z Krompachu a
Florian Hübner z Lindavy. Zachovala se řada zajímavých nákresů, dnes
bychom řekli projektů, podle kterých byla popisovaná vodní díla budována. Nevím
jestli by si s takovými podklady poradily stavební firmy dnes, kdy bez
počítačové výbavy nedají ani ránu.
Ve článku zde na blogu z července 2009 je i kreslený plánek vodního mlýna, který dokladuje to, co je uvedeno v knížce o vodních dílech.
Ve článku zde na blogu z července 2009 je i kreslený plánek vodního mlýna, který dokladuje to, co je uvedeno v knížce o vodních dílech.
Na můj dotaz, zmíněný v minulém článku (význam dlouhého
nákladného odvodu vody od vodního kola u dnešního sociálního ústavu
v Antonínově údolí), autor konstatoval, že i jeho to zaujalo. Důvodem je
udržení hladiny vody v lednici (prostor, ve kterém se vodní kolo točí),
aby při velké vodě se z odtoku použité vody tato nevracela pod kolo a nebrzdila
jeho chod).
Druhý den se mohli zájemci seznámit s posledními
viditelnými zbytky vodních děl přímo v terénu na vycházce od kulturního
domu po toku Boberského potoka až do Rousínova.
Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]