24. prosince 2006

Trávník, Naděje a Cvikov ze vzduchu

Díky letecké fotografii z webu mapy.cz mohu publikovat letecké snímky: TRÁVNÍK NADĚJE CVIKOV

23. prosince 2006

Generace chalupářů v pohybu

První generace Pražáků přišla do Trávníka a Naděje v r. 1946, většinou s malými dětmi, narozenými po roce 1938. Ty tvořily druhou generaci chalupářů. A náležitě si to vychutnaly. Některé děti dokonce krátkodobě navštěvovaly i místní dvoutřídní školu. Hlavně zde ale trávily prázdniny. Pubertu na rozdíl od dnešní mládeže prožily bez drog (cigarety a nějaké to pivo jim můžeme v tehdejších dobách tolerovat), zato v létě se chodilo koupat do přehrady, couralo po lese a také se chodilo na noční vycházky na Milštejn. Na zpáteční cestě k půlnoci se vykládaly strašidelné historky, aby dívky měly důvod se bázlivě k mladíkům tulit. Pravidelným podnikem byly šiškové války (socialistický předchůdce dnešního paint-ballu). Na louce před Jelínkem se odehrávaly pravidelné fotbálky. Dvakrát se zde dokonce konaly i „olympijské hry“, zmíněné v příspěvku o sportování.

Druhá generace dorostla na ženění a vdávání v šedesátých letech (své životní družky a druhy si především našla mezi sebou – jen někteří přivedli do party své vyvolené z jiného prostředí), takže třetí generace chalupářů se rodila v té době. V té době jsme si vybudovali za nadějskou kapličkou kurt, kde se hrál volejbal, nohejbal a pinkal tenis za dohlížení mladých maminek s nadějným potomstvem. Na trávníku u kurtu se často batolilo i osm dětí.

Tato doba skončila vzedmutím majetnických pudů, kdy byl kurt zabrán majitelem dotčeného pozemku, kterému vadil přílišný hluk. Tažení proti sportování na kurtu napomohla i akce, kdy se použil silný prostředek na hubení plevelu s cílem odstranit na kurtu zbytky vegetace. Důsledkem průsaků ovšem uschla na sousedící parcele i výsadba stromků a bylo vymalováno.

V následující éře se sportování v létě zaměřilo na sběr hřibů, případně na tůry po okolí svázané s návštěvou hospod. V létě se uskutečnila řada společných autozájezdů do Dederónie k Baltu. Narostlo zato sportování v zimě. V padesátých letech byly chalupy od listopadu do března uzamčené. Od konce šedesátých let až dodnes jsou chalupy na víkendy obsazené i v zimě. Především se běžkovalo (i s dorůstajícími dětmi) na sovětských dřevěných běžkách, po vybudování vleků na svahu Luže nad Dolní Světlou se i sjezdovalo.

V té době se mezi pány ujal vánoční zvyk – pochod hospodami Lužických hor. Zpočátku se chodilo na Jedlovou, Tolštejn a zpět. V současnosti je trasa omezena na okruh přes Krompach, Dolní Světlou a Mařenice.

Velké změny ve sportovní činnosti nastaly v devadesátých letech. Po převratu bylo možno si pořídit horská kola a ve srovnání s pěšími pochody do bližšího okolí se akční rádius rozšířil na desítky kilometrů. Napomohlo i otevření několika turistických hraničních přechodů do Německa. Místo šiškových válek někteří skutečně provozují v lese zmíněný paint-ball. Někteří jedinci využívají i nově vzniklé golfové hřiště na Malevilu. V zimě se jezdí do České hospody v Heřmanicích hrát bowling.

V té době (a vlastně až dodnes) se rodí čtvrtá generace trávnicko-nadějských chalupářů. Ovšem tyhle dětičky už odmala mají dříve netušené možnosti, takže kromě běhání po místních lesích znají i pláže v Chorvatsku, Itálii či Řecku. Na začátku zmíněná druhá generace ovšem stále drží pospolu, pořádá velikonoční koledy, v létě táboráky či společné Silvestry. Třetí generace takto spolu již nedrží. Uvidíme, zda k tomu přivedeme generaci čtvrtou, která si dnes spolu hraje na písečku.


Orientační závody

Orientační běh (zkratka OB) je moderní sportovní odvětví vytrvalostního charakteru, při němž je nutno se správně a rychle orientovat v neznámém terénu. Při závodě se hledají kontrolní stanoviště (kontroly) ve stanoveném pořadí a v nejkratším možném čase. Cestu mezi kontrolami si každý volí podle vlastní úvahy za pomoci mapy, buzoly a stručného popisu kontrol. O úspěchu v závodě rozhoduje tedy správná orientace a rychlý běh.

Do ČSR přišla tato disciplina v r. 1950. O její prosazení se zasloužily hlavně vysokoškolské tělovýchovné jednoty. I OB se vyvíjel, první závody nebyly běžecké, ale chodecké, nosila se povinná zátěž a hlavně se soutěžilo v hlídkách. Teprve po pár letech se začalo běhat.

I v Trávníku jsou pamětníci, kteří se na konci padesátých let těchto závodů zúčastňovali. Jeden z nich mohl být i mistrem Prahy v nočním orientačním závodě. Bylo to tuším v r. 1960. Závodilo se na kopcích (tehdy ještě tolik nezastavěných) od Braníka k Jarovu a zpět. Startovalo se ve dvouminutových odstupech. No a hlídka našeho Jiříka Š. projevila takovou radost, že našli po několika hodinách cíl a dozvěděli se, že jsou první, kteří dorazili, že tomu dali průchod obrovským řevem. To byla chyba, neboť hlídka, která vyrazila na trať o něco později než oni, v té chvíli usilovně hledala cíl a řev je naorientoval, takže doběhli a získali výhodu těch několika minut o které vyrazili později.

Ale zmiňuji se o tomto sportu proto, že dorazil v srpnu r. 1989 i do Trávníka. Pořádaly se tu totiž mezinárodní závody, kterých se zúčastnilo asi 2000 závodníků. Na přiloženém obrázku vidíte parkoviště mezi Trávníkem a Nadějí – desítky autobusů a stovky aut. Samozřejmě, že tehdy ještě nebyly převozné kadibudky od firmy TOI-TOI, takže účastníci pro úlevu ponejvíce využívali kukuřičné pole v popředí obrázku. Chalupáři ze sousedství toto nesli poněkud nelibě, ale asi příští rok byla lepší úroda. Zajímavostí bylo i to, že národní družstvo, tuším z Lotyšska, každý den vztyčovalo nikoliv sovětskou, ale svoji - dnes opět státní – vlajku.

Po skončení pětidenních závodů jsme všichni vrčeli, jak byly zdupané lesy… ale po dnešních zkušenostech s dřevorubci na Trávnickém vrchu je nutno říci, že přírodě vlastně závodníci vůbec neublížili. Na dnešním obrázku je vidět činnost dnešních asi desorientovaných dřevorubců na Milštejnu.

A poslední novina – pro velký úspěch se tyto závody mají v r. 2009 opět vrátit do lesů pod Milštejnem.

Silvestry

Dalo by se začít „Již v šerém dávnověku …“ se v Trávníku a Naději slavily společně Silvestry. První písemný doklad o společném Silvestru je z r. 1964. Tehdy se Silvestr konal v sále, který byl v prvním patře trávnické hospody a který byl běžně využíván k tanečním zábavám. Paní hostinská Jandáková nám sál propůjčila, zatopili jsme si, vyzdobili sál a pravděpodobně se tehdy poprvé veřejně představil zárodek budoucího Trávnického disharmonického orchestru, též Dřevák či Houslista zvaného. Totéž se opakovalo i několik dalších let. Na fotografii je kytarová a bubnová sekce.

Po řadu dalších let se Silvestry slavily vždy v některé větší chalupě. Vzpomínám na Silvestr 1968, který se slavil v chalupě u Bucka (dej mu Pánbůh věčnou slávu). Hlavním hitem byl volský jazyk, který Bucek krásně nazdobil na stůl. Vrcholem večera bylo pálení sovětské vlajky (trochu nervozity v účastnících vyvolalo jarní tání, kdy se na sněhu na zahradě u chalupy začaly objevovat kousky ohořelého červeného hadru s emblémem srpu a kladiva, ale VB naštěstí v té době kolem neprojela a nic se neprozradilo).

Jinou Silvestrovskou historkou přispěla v jednom roce návštěva hodných Němců z Drážďan u mistra neonů Vokálka. Aby nějak přispěla k všeobecnému obžerství a opilství připravila dotyčná Gudruna mísu salátu z těstovin (tehdy něco u nás nevídaného a nečekaného). Naštěstí bylo přetopeno, takže se u slavnostní hostiny sedělo u otevřených oken. No a abychom dotyčnou (v našem podání) Hudrunu neurazili, nabírali jsme si oný salát plnými lžícemi a známým vojenským fíglem jsme oknem obsah lžíce brnknutím vystřelovali do sněhu v zahradě. Na jaře chvíli trvalo, než jsme pochopili, proč se vyhladovělí ptáci v hejnech sletují na zahradu - protože ten právě se rozmrazující salát jim chutnal (určitě lépe než nám na Silvestra).

V novověku (po r. 2000) se opakovaně pořádal Silvestr v mařenické hospodě U Břicháčka pod vlídným dozorem Tondy Petráška. Daly se zde dohromady dvě party Pražáků – místní z Mařenic a druhá z Trávníka a Naděje. Silvestr byl pojednán jako maškarní karneval s jednotícím tématem – jednou to byla voda a moře (takže se sešli Pepkové námořníci, hastrmani a vodní víly), podruhé to bylo téma Z pohádky do pohádky (za účasti Aladinů, Šípkových Růženek a Tondy Petráška coby Hurvínka). Jiný rok se sešli sportovci (vodáci s pádly, tenisté s raketami a fotbalisté – zde o půlnoci došlo k významnému sbratření Sparťanů a Slávistů). V r. 2005 se Silvestr konal ve znamení nočních úborů (zvláště byly půvabné dámy v nočních košilích s natáčkami).

Kromě mateřské péče o volátka zúčastněných se hospodští Břicháčkovi a Petráškovi věnovali i kulturní mu povznesení zúčastněných. Vždy se konala půlnoční show dam a nevinných dítek z těchto rodin, které nám blejbekem zpívaly a tančily k tomu.

I z těchto Silvestrů je se možno podívat na pár fotografií.

Změny

Už jsem zmiňoval, že Cvikovsko byl převážně osídleno Němci. Proto také původní a ještě i předválečné názvy vesnic byly německé, případně dvojjazyčné - i české.

Po válce už zůstaly jen názvy české. Někdy to byl pouze překlad, jindy název zcela nový. Připomenu některé názvy ze Cvikovska:

Trávník původně Glasert (Sklenařice?)

Naděje původně Hofnung (překlad)

Mařenice původně Gross Mergtal (Velké Slínové Údolí??)

Mařeničky původně Klein Mergthal (Malé Slínové Údolí ??)

Drnovec původně Klein Grün

Martinovo údolí původně Martinsthal

Horní Světlá původně Ober Lichtenwalde (Horní Řídký /světlý/ Les ??)

Dolní Světlá původně Nieder Lichtenwalde (Dolní Řídký /světlý/ Les ??)

Myslivny pod Luží původně Jägersdorf

V Trávníku se zachoval původní hřbitov, ale některé hroby zmizely a jiné byly převzaty novými osadníky a označeny novými náhrobními kameny, někdy i při zachování původního označení na zdivu hrobky (např. Familie Schier).

Hřbitov v Naději nebyl po válce udržován, zarůstal, hroby se propadaly, vybavení kaple (např. máry) sloužily k trochu drsné zábavě místní omladiny. V r. 1968 nebo 1969 byl tento hřbitov zřejmě z rozhodnutí cvikovského Národního výboru zplanýrován s využitím těžké techniky sovětské armády. Dnes je na jeho místě březový háj se stopami po původních hrobech. Kaple v Naději byla rovněž poničena a nakonec stavbu před úplným zničením zachránil jeden z Pražáků, který si ji po odsvěcení pronajal od katolické církve a zřídil z ní rekreační bydliště.

Hodně informací o historii kraje jsem čerpal z německé publikace Heimatkunde der Gerichtbezirk Deutsch-Gabel und Zwickau im Böhmen (Nauka o vlasti – soudní okresy Jablonné a Cvikov), vydané někdy kolem r. 1924.

V kraji byl až do druhé světové války dosti rozsáhlý drobný průmysl. V Mařeničkách a Hamru byly pily (kde se vyrábělo stavební a palivové dřevo a dřevěné šindely), na Horní Světlé se připomíná výroba kuličkových počítadel pro školy (takže zde byla výroba, která předcházela dnešní domácí počítače!). Byly zde truhlárny, výroba zrcadel, kameniva, vápenky a Ve Cvikově byl i pivovar (ten skončil někdy v šedesátých letech). Na Cvikovsku se i po válce udržela domácí výroba papírových květin.

Po válce se oblast změnila na zemědělskou (v Trávníku se například chovaly husy a slepice – a i když objekt již desítky let neexistuje, je stále svah nad silnicí nazýván Slepičárnou – zde totiž slepičárna stála – viz přiložený dnes již historický obrázek) a s výjimkou Cvikova drobné provozovny zanikly. Ve Cvikově se udržela výroba tiskařských strojů (Grafostroj, Adast), nábytku (Interier) a textilu (Severka). Bohužel tyto podniky v podstatě zanikly při privatizaci po r. 1990. V současné době si pozornost zaslouží výroba skleněných dílů pro automobily v Trávníku nebo ekologický chov dobytka tamtéž. Také stavebnictví prosperuje, obnovují se a modernizují chalupy, takže se v oblasti dobře uchytila řada stavebních firem a prodejen stavebnin.

Budoucností oblasti je turistika. Již jsem zmiňoval dva penzióny v Trávníku, ale obnovených penziónů je v okolí víc.

Pro turistiku je ovšem nejvýznamnější aktivita v Heřmanicích. Zde podnikatel Vávra v devadesátých letech vybudoval stáje pro koně se sousedním hotelem a restaurací, tzv. ranč Malevil. Zájemci o ježdění na koních se zde mohli jak učit jízdě tak pokročilejší mohli za doprovodu podnikat celodenní výlety na koních. Postupně se aktivity podnikatele Vávry rozšiřovaly – nejprve vybudoval 9 jamkové golfiště, které bylo pře několika málo lety rozšířeno na regulérní 18 jamkové spolu se cvičnou loukou. Dnes je běžné, že i ve všední den je na malevilském parkovišti několik desítek aut a na golfišti je čilý ruch.


Sportování

Sportování trávnických rekreantů se samozřejmě vyvíjelo tak jak oni stárli.

Když jim bylo po dvacítce tak bylo sportu více – zimní radovánky na pravých jasankách – lyžích, chození po kopcích a lesích (pěší vycházky na Klíč, Lemberk nebo Tolštejn byly běžné), kopaná na plácku u křižovatky cest před nadějskou kapličkou, kde se dokonce konaly asi dvakrát Trávnické olympijské hry. Šlo o víceboj v řadě disciplin (hod koulí, diskem, oštěpem, běhy včetně běhu v pytli, střelba lukem a vzduchovkou).

Zaznamenány jsou výsledky ročníku 1965 – vítězem se stal Lexa Langenhaun (který je od roku 1968 v Kanadě). Ovšem do historie vstoupil i mínusový výsledek hodu oštěpem nejmenovaného dnešního majitele kapličky, který si propíchl vlastní kecku.

K vrcholům letní sezóny patřila i pravidelná šišková válka v lese pod Milštejnem. Samozřejmě nelze opomenout běžné koupání v lesní přehradě, kde za horkých letních dnů dosahovala voda i teploty kolem 15O C. Pokud se nemuselo na Nový rok zpět do Prahy, konalo se i obřadní koupání některého odvážlivce za povzbuzování jásajících davů v odtoku z přehrady. Doložena je koupel Vsakováka na Silvestra 1965.

V r. 1966 se konal pokus dvou tehdejších mladíků z naší party o dálkový pochod Praha – Trávník. Až do Liběchova byl pochod (i s návštěvou osvěžovny v Mělníce) úspěšný, ale pak se spustil liják, takže hoši strávili zbytek noci v čekárně místního nádraží, odkud se prvním ranním vlakem přes Litoměřice a Českou Lípu dostali do Svoru a odtud po svých dorazili v 8 hodin ráno do Trávníka. I tak urazili za noc slušných 55 km.

V r. 1969 se konal i skibobový přebor na tehdy ještě holém kopečku u trávnické slepičárny. Někteří účastníci dokonce dojeli i do cíle.

Slavný Silvestr 1978 s poklesem teplot o 25O C na Nový rok 1979 měl za následek uhelné prázdniny. Tehdy už v Trávníku a Naději byl nový dorost, který za laskavého dohledu babiček přečkal uhelné prázdniny na chalupách. Uspořádali jsme pro ně na závěr pobytu zimní olympiádu – sjezdy a běh na lyžích – jako vítězové vstoupili do historie David Procházka a Hanka Blagodárná.

Tehdy taky začala i pro starší osadníky éra běžkování. Běžná byla 10 km tůra přes Trávnický vrch k Milštejnu, Ledové jeskyni a kolem přehrady zpět. Postupně se účastníci vypracovali až na celodenní pochody přes Luž, po hranici k Šébru a zpět do Trávníka. Příjemná zastávka vždy byla v osvěžovně v Myslivnách pod Luží.

Po skončení sociálistické éry se zbývající sportovci mezi stárnoucími rekreanty přeorientovali na sjezd na lyžích a využívali vybudované vleky u Horní Světlé. Takto vytrénováni jezdí pravidelně na týdenní lyžařsko-alkoholicko-zpěvné zájezdy do Švýcarska. Ale o tom někdy samostatně.

Hospůdko malá, restauračko začouzená

Podle starých pohlednic byly v Naději nejméně tři hospody (Schneiderova, Krieschova a Pihanova), v Trávníku zřejmě jen jedna u silnice. Ty v Naději už po válce sloužily jen k soukromé rekreaci. My jsme jako hospodu poznali jen tu trávnickou. Patřila pod místní konzumní družstvo. V šedesátých letech se v ní vždy ve čtvrtek promítal 16 mm film. Když se vyměňovala cívka filmu, zajišťovala paní hospodská Jandáková čerstvý přísun piva. V prvním patře byl taneční sál, který byl v šedesátých a sedmdesátých letech využíván pro taneční zábavy, kde účinkoval i slavný Trávnický disharmonický orchestr, ale o tom někdy jindy. V sedmdesátých letech šéfoval hospodě hostinský z Prahy, známý pod přezdívkou Amadeus. Jeho specialitou již tehdy bylo, že otevírací dobu určoval poslední žíznivý host, což v době celorepublikových jednotných cen a jednotných otevíracích dob byl velmi moderní přístup. Vzpomínám, že jednou asi kolem půlčtvrté ráno nás sedělo asi 5 u stolu, když najednou Amadeus vstal a začal u ostatních stolů dávat židle na stoly. To nás trochu zarazilo, ale když zpozoroval, že naše zábava umlkla, rychle se ozval: "To nic, hoši, nenechte se rušit, já jen využívám čas." Jeho přístup k otevírací době se zalíbil i tehdy ještě posledním místním a rovněž ho využívali až do té doby, co se jejich životní družky vzbouřily a v konzumní dozorčí radě prosadily odvolání hostinského. Pak po nějakou dobu byla hospoda spojena v osobě hostinské Lengálové i s krámem. No a nakonec zanikla úplně. Až v devadesátých letech se opět hospodský duch do Trávníka vrátil. Po zrušení rekreačního střediska Litoměřických vodovodníků byl z původní dvoutřídní trávnické školy zřízen penzión a restaurace U Naděje. Původně točený Prazdroj a Gambrinus byl po letech zaměněn za Budvar, jídlo je dobré ba vynikající, takže o klientelu je postaráno. Páteční schůzky pražské party jsou tradiční, ale chodí se sem i na přenosy fotbalů. Restauraci navštěvují i kolem jedoucí kolaři a přeshraniční hosté, kteří se i ubytovávají v penziónu a využívají ceny, zvýhodněné kurzem Eura. Zámeček v Trávníku (Schierova vila) byl na konci osmdesátých let opuštěn učni z Adastu a určitou dobu sloužil jako ozdravovna. Pak z něj měla být vytvořena léčebna s vanovými lázněmi, ale k tomu již po krachu komunistického hospodaření nedošlo. Naopak z něj vzniknul druhý penzión s restaurací (podává se tu Staropramen). V létě využívají ubytované rodiny s dětmi venkovní bazén a často se tu pořádají svatby.


Jak jezdívali Pražáci do svých chalup

V období první Československé republiky bylo Českolipsko jednou z nejvýraznějších základen odbojného německého nacionalizmu. V říjnu 1934 formuloval své požadavky vůči republice Konrád Henlein na masovém shromáždění v České Lípě. Odsun německého obyvatelstva zdejší kraj značně vylidnil a celé oblasti se přeměnily na území chalupářská. Po odsunu německého obyvatelstva ze Cvikovska již v r. 1946 některé chalupy začaly sloužit pro středostavovské Pražáky jako rekreační. V r. 1948 je ve Trávníku evidováno 13 chalup jako rekreačních a některé z těchto chalup jsou od té doby dodnes v držení stejných rodin.

V té době se s ohledem na problematickou dopravní dostupnost ještě nejezdilo na chalupy na víkendy, ale na celé léto: Někteří pamětníci vzpomínají, že ze zdravotních důvodů pobývali v Trávníku od jara do podzimu a chodili zde i do malotřídní školy, dnešního penziónu U Naděje.

Další nárůst rekreace nastal na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy původní osídlenci ve velké míře prodávali své chalupy na rekreaci a stěhovali se do bytovek ve Cvikově.

V té době se již začalo jezdit i na víkendy – mládež jezdila na motorkách, ti starší měli zorganizovanou dopravu tzv. rekreačkou – autobusem, který v sobotu (a od r. 1968 už v pátek) vyjížděl od budovy Elektrických podniků v Praze - Bubnech a vysazoval rekreanty od Svoru až po Krompach, kde končil. Řidič zde měl zajištěný nocleh a v neděli k večeru zase rekreanty nabíral při cestě zpět do Prahy. Za komunistů se pochopitelně nedala taková věc organizovat jen tak. Proto rekreanti založili „družstvo zahrádkářů“ (jedinou činnosti byla organizace dopravy) a jednatel družstva přes týden přijímal přihlášky na víkendovou jízdu a organizoval zasedací pořádek. Touto činnosti se dlouhá léta zabývali dnes již zesnulí pánové Hnitka a Řežábek.

Těch několik Pražáků, kteří byli zaměstnáni na dráze, zase využívali levné režijní jízdenky a jezdili vlakem. Jelo se rychlíkem z Prahy do Mladé Boleslavi nebo Bakova, tam se přesedlo na zrychlený vlak do České Lípy, který odtud pokračoval jako osobní až do Rumburka. Ve Svoru se přesedalo na lokálku do Cvikova a odtud se chodilo pěšky.

O lokálce Svor – Cvikov – Jablonné v Podještědí pár slov. Úsek ze Svoru do Cvikova byl otevřen 1. srpna (podle některých pramenů 1. září) r. 1886. Další kus tratě do Jablonného byl otevřen 1.10.1905. V šedesátých letech bylo možno podvečer při jízdě do Cvikova z motoráčku 131 sledovat na krajích lesů stáda srnek. Osobní doprava na této trati byla zastavena v květnu 1973 a trať byla zcela zrušena v květnu 1977. Kolejový svršek byl snesen, mosty demontovány a tak dnes jen těleso dráhy na řadě míst v terénu připomíná tuto zaniklou železnici.

V éře Spartaků a Trabantů pak ti, kteří se zmohli na poukaz na auto nebo vyčekali tehdejší pořadníky, brali do svých aut sousedy. Aby to bylo možno organizovat, zavedla si mladší generace čtvrteční schůzky v jedné pražské hospodě, kde se vždy domluvilo, kdo jede a koho může vzít do auta.

Na obrázku je dnešní stav zrušeného nádraží ve Cvikově.

Malebná Naděje

Asi 1 km severně od Trávníku leží v krásném údolním kotli Lužických hor, tvořeným od severu Suchým vrchem a Volským kopcem, od jihu Liščím pahrbkem a od západu Havraními skalami a Milštejnem, vesnička Naděje (název je překladem původního německého Hoffnung). Jako ves je uváděna od r. 1612.

Na kraji vesnice u cesty ke zřícenině hradu Milštejna býval hostinec.V létě sloužil hostinec turistům, jdoucím na Milštejn, a v zimě sáňkařům. Pověstný zde byl tzv. „pokecaný koláč“ Klekselkuchen, pečený ve chlebové peci, který měl na povrchu kromě žmolenky kaňky z ovocných džemů, malin a jahod.

V r. 1823 byla v Naději vybudována kaple sv. Anny Samotřetí (matky P. Marie), renovovaná v r. 1868, kdy dostala nový oltář. Na místě zvonu, zrekvirovaného v první světové válce, byl 11. 11. 1921 zavěšen a vysvěcen nový zvon. Na svátek Všech svatých v r. 1923 dostala kaple syenitovou desku se jmény padlých v 1. světové válce. Jméno sv. Anna Samotřetí je pojmenování pro ve středověku oblíbené zobrazení či sochu sv. Anny s Pannou Marií a malým Ježíškem. Kaple byla po druhé světové válce značně poškozena a po odsvěcení slouží pro rekreační účely.

Na jižním okraji čtyřvrcholového Suchého vrchu prý býval krásný rozhled z jednoho z vrcholů - skalního Knížecího sedátka (639 m n.m.). Dnes rozhledu brání staré buky. I další tři vrcholky Suchého vrchu umožňovaly daleký výhled - Žulový směrem na Luž (zde výhled zůstal zachován), Andriesenova kupka do Hamerského údolí a Ledový kámen na sever k Pěnkavčímu vrchu. Na severním svahu Suchého vrchu je jediná ledová jeskyně v Čechách, ale o té někdy jindy.

Jihozápadně od Naděje jsou malebné Havraní skály (jiný název Křížová věž, krátce Křížek) se železným křížem, zřízeným v r. 1833. Na konci minulého století zde každou noc svítila lucerna, kterou tam denně rozsvěcel Joseph Weiss alias Tlustý Seppl z Naděje. Před druhou světovou válkou byla lucerna rozsvěcena již jen na Velikonoce. V sedmdesátých letech zrezavělý kříž upadl, ale péčí jedné rodiny pražských rekreantů byl obnoven. Vylézt na Křížek patřilo donedávna k doložení odvahy všech kluků z Trávníka. Ti odvážnější si pak ke kovovému křížku přivázali horolezecké lano a na převislé straně slaňovali.


Historie Trávníka

Na počátku století měla obec 83 domů. V období po r. 1945 - po odsunu německého obyvatelstva - bylo cca 25 domů zlikvidováno. Obec leží na jižním okraji Trávnického vrchu (568 m n.m.) ve vzdálenosti 3,5 km od Cvikova.

V r. 1908 byl v Trávníku vybudován spádový vodovod. Po vykácení vysokého lesa nad prameništěm na svahu Trávnického roku na začátku 80. let 20. století se začal v letních měsících projevovat nedostatek vody. Protože v té době prováděný průzkum vodních zdrojů v souvislosti s těžbou uranu kolem Hamru objevil silný zdroj u silničky do sousední vesnice Naděje, bylo v r. 1991 provedeno napojení tohoto nového zdroje přes elektrické čerpadlo na původní vodovodní rozvod.

Ozdobou obce je vila, nazývaná Zámeček, vybudovaná obchodním radou Fr. Schierem v r. 1914 s výraznou věží a krásnou zahradou i s bazénem. Majitel měl za Rakouska-Uherska velkoobchod s vínem a v té době postavil i honosný dům na Staroměstském náměstí v Praze (roh Pařížské ulice). Po r. 1948 budova sloužila jako ubytovna učňů pro cvikovskou továrnu Severka. Během této doby zahrada značně zpustla. Nyní je z renovovaného objektu penzion s restaurací a postupně se i jeho pozemek vylepšuje.

Obec má kapli sv. Rodiny z r. 1802, kde se jednou za týden koná mše.

Silnice od Cvikova byla postavena v letech 1851-52 a v r. 1860 byla vybudována i odbočka do zmíněné vesnice Naděje. V r. 2006 dostala silnice od Cvikova až do sousedních Mařenic nový asfaltový povrch.

Škola byla založena v r. 1784 v tehdejším době č. 37. Nová budova k tomuto účelu byla vybudována v r. 1793 (dům č. 64 - dřevěný dům za Trávnickou kapličkou). Od r. 1876 byla škola dvoutřídní. Nová škola u cesty do Naděje (společná pro Trávník i Naději) byla vystavena v letech 1878 - 79 (zrušena byla v padesátých letech, pak sloužila jako rekreační budova pro Vodohospodářskou správu z Litoměřic a nyní po přestavbě je z ní restaurace a penzion U Naděje).

V kronikách je poprvé obec uváděna v r. 1391 pod jménem Kratzhart. Patřila tehdy do panství pánů z Dubé. Později se jméno obce změnilo na Glasert. Jde o zřejmý náznak sklářské činnosti. Řada zachovaných lidových domků má ovšem jasné tkalcovské uspořádání.

Na konci obce u silnice ke Cvikovu (na výjezdu cesty z horní části Trávníka) je Mariánský sloup z r. 1761, zřízený J. Knoblochem. Sloup byl v r. 2005 obnoven. Oprava sloupu byla zaplacena z prostředků Městského úřadu ve Cvikově a z grantu Nadace Občanského fóra, který obdržela Římskokatolická farnost Cvikov. V zatáčkách směrem ke Cvikovu je u silnice další kříž, připomínající vraždu sedláka Köhlera z Trávníka.

Lesy kolem obce byly vždy plné zvěře. Na ochranu před nimi vybudoval na severním okraji obce na svahu Trávnického vrchu sedlák Knespel (dům č. 13 – Knespel býval i starostou) kamennou zeď dlouhou 380 m (zeď je dnes pobořená). V nejvyšším bodě byla ve zdi mezera, nazývaná Knesplovou branou. Z tohoto místa je nádherný rozhled, zvláště při zapadajícím slunci. Na tomto místě byl zřízen v r. 1862 dřevěný kříž. V minulých dobách byl poničen a v r. 2003 péčí skautů obnoven (i když ve zmenšeném provedení). Druhý takový kříž byl kdysi u kapličky u silnice do Mařenic.

Za prusko-rakouských válek prošla 1. srpna 1778 Trávníkem pruská armáda v počtu asi 25 000 vojáků.

I za prusko-rakouské války v r. 1866 prošly Trávníkem pruské průzkumné jednotky, které 4. července 1866 rekvirovaly potraviny pro tábor vojska u Mařenic.

Na jih od Trávníka je Zelený vrch (585 m), na jeho východním svahu existovaly dvě vyhlídkové restaurace (Friedrich-Schiller-Warte a Švýcarský dům). Severnější Friedrich-Schiller-Warte byla vybudována na tzv. Uhlířské skále (byly zde milíře na dřevěné uhlí) v r. 1894 cvikovským spolkem turistů a původně se jmenovala Köhlerstein. V r. 1905 (9.7.1905) byla do skály zasazena železná pamětní deska na počest Friedricha Schillera a restaurace byla přejmenována. Po druhé světové válce objekt zanikl.

Hospoda u hlavní silnice "prosperovala" hlavně z rekreantů přes léto, ale někdy po r. 1980 zanikla. Z budovy byla zřízena výrobní strojírenská provozovna družstva invalidů INVA. Od r. 1997 je z ní sklářský provoz, subdodavatel skleněných dílů pro automobilový průmysl. Firma Bohemia Optik s.r.o. patří dnes německému koncernu DOCTER OPTICS GmbH, nástupci firmy Zeiss Jena.

Bývalá pole na jižním okraji Trávníka se změnila kolem r. 2000 na pastviny, kde se celoročně na volné ploše ekologicky zdravě chová skot.

Změny za půl století

Již jsem se zmiňoval, že pohraniční vesnici zachránili "rekreanti" z Prahy. Bohužel, při osídlování pohraničí po 45 roce dostávali přidělené chalupy bývalí podruzi z velkostatků ve vnitrozemí. Vztah k půdě ani k majetku neměli a přidělené chalupy vybydleli a nechali si přidělit další. Takového jsme zažili i v šedesátých letech i my. Traktorista na státním statku, předseda místního KSČ a bydlel ve statku (vzhled asi jako byty v cikánském sídlišti Chánov). Když už bydlení nebylo únosné, tak si nechal přidělit další chalupu, původní statek doničily během půl roku místní děti a tak jednou přijel s buldozerem a zbylé zdi strhl a rozjezdil. Další statek naštěstí nezničil úplně, ale když se mu propadla pavlač v prvním patře, tak se odstěhoval do "vesničky střediskové" - městečka Cvikova. Chalupu pak jakž takž zachránili další majitelé. Jiné chalupy - rekreantů - byly zachovány a zvelebeny. Viz foto - původní černobílé ze začátku šedesátých let (domek s přístřeškem pro hasičskou stříkačku) a dnes rekreační chalupa v květech. Ale i krajina se změnila. Kolem r. 1938 musela být daleko více zemědělsky využívaná a lesy musely být mnohem řidší a v menším rozsahu. Dodnes totiž se krajinou táhne pásmo bunkrů (řopíků - Ředitelství Opevňovacích Prací) z r. 1938, které jsou zcela obklopeny lesem. Přitom byly budovány jako pásmo s možností vzájemného postřelování okolí bunkrů, musely tedy být relativně v nezarostlém terénu.

Trávnické velikonoce

Trávník je pohraniční vesnice, kterou pražští chalupáři zachránili od zániku. První rekreanti přišli už v r. 1946 spolu s osídlenci a postupně jiní Pražáci (obvykle z okruhu známých) vykupovali od původních osídlenců další chalupy. Dnes žije ve vesnici s asi 60 domy jen hrstka původních místních obyvatel, ale už začíná nová vlna osídlování - pražští penzisté se do svých chalup stěhují na trvalo. Protože se "tvrdé jádro" chalupářů zná od svého mládí až do svého dnešního penzijního věku, není divu, že drží pohromadě a pořádá různé pravidelné akce. Jednou z nich jsou velikonoční koledy. Samozřejmě, že pánové nekoledují kvůli kraslicím a vejcím, ale kvůli frťánkům. Proto se koleda pravidelně koná na Hod Boží velikonoční, aby pánové do druhého dne vystřízlivěli a mohli se svými auty vrátit do Prahy. První koleda se konala někdy v sedmdesátých letech a protože se při ní obešlo 17 chalup, byla příhodně nazvána podle tehdy v TV uváděného seriálu "17 zastavení jara". Byla to ovšem spíše pohroma než zastaveníčka. Ženy byly sice předem na akci upozorněny, ale akce nebyla koordinovaná. Po zazpívání 3 písniček (jedna z toho je vždy aktuální, složená na známý nápěv nejmenovaným chalupářem - pracovníkem ČT) následoval přípitek.V první chalupě se nalíval rum, ve druhé vodka, ve třetí dostali koledníci pivo, ve čtvrté šampus a tak to šlo dál. No konce byly hořké, ale bylo z toho poučení. Od té doby se podávají pouze čiré nápoje jako vodka či slivovice a je povinností hostitelky podat i něco na zajezení. Dnes už jsou koledníci takoví rutinéři, že na závěr chodí do místní restaurace U Lišáka na závěrečné pivečko. Přesto zůstalo tradiční vyhlášení výrazně nejopilejšího koledníka za krále velikonoc. No a samozřejmě se chodí téměř krojovaně. No však se podívejte.

Voda, voda, samá voda

Po tropickém období července 2006 začalo od 5. srpna v severních Čechách období dešťů (jeden meteorolog prý prohlásil, že je to opožděný Medard). Vzhledem k tomu, že se ochladilo o 15 stupňů, tak je něco na lidovém názoru, že už budeme mít v Česku jen dvě roční období - zimu a léto s rychlými náběhy, představujícími jaro a podzim. Rok 2006 byl ve vesničce Trávník skutečně extrémní, sníh tam ležel od prosince do prvního týdne v dubnu. Nejvíce ho napadlo na přelomu února a března - obrázek je z března. Pak během prvních 10 dnů dubna roztál a spláchl cestičky. I v Lužických horách byl červenec s tropickými teplotami - přes den přes 30 oC a v noci ne méně než 25 oC. Teď na začátku srpna jsou trávníky vyprahlé a tráva sežehlá. Je ovšem dlužno ocenit, že se od června nemusela sekat tráva, což představuje běžně hlavní práci chalupářů! Jsem zvědav, jak počasí bude letos dále pokračovat.

Okolí vesnice Trávník

Trávník se nachází v Lužických horách a lze říci, že pokud zde vstoupíte do lesa, můžete projít na východ i západ několik desítek kilometrů a stále ( s výjimkou překročení nějaké té silničky) zůstat v krásných lesích. Nejvyšší horou Lužických hor je Luž (německy Lausche) na hranicích s Německem. Další krásné kopce jsou Hvozd (Hochwald), zase na německých hranicích, a Klíč nad městečkem Nový Bor. Hvozd je na obrázku na obzoru mezi dvěma borovicemi.

Tak začínáme

Na těchto stránkách budu občas zveřejňovat své vzpomínky, postřehy, obrázky a komentáře. Bude-li někdo mít zájem si to přečíst budu jen rád. Důchodce Zdeněk z Prahy, spojený už více než 40 let s horskou vesničkou Trávník u Cvikova v severních Čechách.

This page is powered by Blogger. Isn't yours?

Přihlášení k odběru Příspěvky [Atom]